Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Marný pokus

17.04.2011 (18:45) • Zombichlerka • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 1718×

„Ale no táák, Rose, to bys mi neudělala,“ skuhral jsem s hlavou opřenou o dveře. Zpod dveří jsem cítil silný pach parfému a nějakých chemikálií.

„Rose, snad nemaluješ. Vždyť to vůbec neumíš…“

Když jsem uslyšel ránu a dveře se o kousek vychýlily, došlo mi, že takhle ji asi neuchlácholím…

„Zlato…“

„Nenamáhej se,“ zamumlal Edward, který zrovna procházel kolem, vystrojený jako na svatbu, „zrovna v myšlenkách přemýšlí, jak tě obleče do rakve.“ Zasmál se a seběhl schody.

„Ha, ha,“ řekl jsem suše a znovu se obrátil na Rose. „Zlatíčko, no táák, já už to neudělám…“

„Vypadni! Dneska spíš na gauči!“ zaječela, a na dveřích přistálo něco tvrdého a těžkého. Hm, její ruka? Asi ne…

„Jak chceš,“ řekl jsem naoko naštvaně, ale přitom jsem se radoval. Ona mě nikdy nenechala hrát videohry, tak teď můžu…

„Ty jsi vážně nepoučitelný…“

„Co ty tu ještě děláš?“ divil jsem se.

„To nemůžu být doma?“ obhajoval se Edward a něco hledal ve skříňkách v kuchyni.

„Myslel jsem, že už jsi u té nešiky,“ zamumlal jsem a žuchl sebou na pohovku.

„Nevím, o čem mluvíš. Já žádnou nešiku neznám…“

Něco jsem zamručel a vzal do rukou ovladač. Přepínal jsem kanály, a protože jsem se nudil, zavolal jsem:

„Rose, už mi odpusť.“ Ani jsem nečekal odpověď.

„To dřív Edward změní Bellu v upírku, než ti já odpustím!“ ozvalo se z vrchu.

Edward zavrčel a vypadl z domu.

„Tak jsem omylem všechno tvoje oblečení přebarvil na černo, no… Ale co, černá zeštíhluje.“

„Chceš tím říct,“ zaječela a najednou stála na schodech, „že jsem tlustá?“

„Ale ne…“ řekl jsem unaveně a protřel jsem si oči.

„Děti, nehádejte se,“ ozvala se Esmé a posadila se vedle mě na pohovku, takže byla mezi mnou a Rosalií.

„Já se klidně budu hádat!“ zaječela a odfrčela nahoru.

„To tam máš zařízenou trucovnu, nebo co?“

Shora se ozvalo zavrčení. Zachechtal jsem se.

„Už ji nech…“ zamumlala Esmé a zkroušeně vzdychla. „Alice s Jasperem se vůbec nehádají. Měl by ses jich zeptat, jak to dělají…“

„Já to vím! Ta malá ještěrka mu pohrozí, že půjdou nakupovat a on je hned krotký jako beránek!“

Esmé vzdychla.

Na obrazovce se mihl chlápek s povědomým dresem.

„Budeš se se mnou dívat na baseball? Je to finále!“ výskl jsem, objal Esmé kolem ramen a tou rukou ji přisunul blíže.

„Já…“ Esmé se snažila vymanit z mého sevření, „mám… já… musím ještě něco zařídit…“

Zavzdychal jsem a pustil ji. Vyběhla ode mě jako srna, které někdo pomohl z pasti.

„Jó!“ zavýskl jsem a dal větší hlasitost. Z vrchu se ozvalo zasyčení.

„Dej si to tišeji, neslyším zpívat ptáky!“

„Odkdy ty posloucháš ptáky?“

„Odteď!“ zavřeštěla Rose, a tak jsem to ztišil. „A víš, co zpívají? Rose, rozveď se, tralala, rozveď se… neříká ti to něco?“ zaječela.

„Hmm, ne?“

Rosalie zaječela. „Štveš mě, Emmette McCarty Cullene!“

„Jo, já se taky štvu. Nejsi v tom sama… Ne, to moch být supr out!“ zasténal jsem a třískl ovladačem.

„Jasně, tebe pořád zajímá jen ta televize. Nic – víc!“

„No jo, porád…“

Ozvalo se tříštění skla, ale já už jsem byl někde jinde…

„Nee, kruci, uhni, nebo ti dá bombu…! To je idiot!“ vztekal jsem se. To já bych to hrál lépe!

Naštvaně jsem přepnul kanál na nic, ale ta modrá zrníčka mě znervózňovala…

Tak jsem se syčením znovu zmáčkl čudlík a byl připraven se znovu rozčilovat, ale nic nenajelo. Po pár vteřinách se na modré obrazovce objevil černý nápis Error.

Vykuleně jsem zíral a pak se mi k uším doneslo tiché, sotva slyšitelné zachichotání.

„Ty jsi ďábel!“ zavrčel jsem a vstal. Ale nenapadlo mě, co bych měl udělat. Jen jsem stál a zuřivě mačkal ovladač.

„Jen ses rozčiloval. Tak jsem ti pomohla od infarktu…“ Rose se jízlivě zasmála a pak bylo ticho.

Zavrčel jsem a přešel ke dveřím. Zastavil jsem se před nimi a zařval jsem do domu: „Vlézt do chomoutu byla ta nejhorší věc, jakou jsem kdy udělal!“

Třískl jsem dveřmi, až se zachvěly, a běžel do lesa.

Když jsem byl několik hodin venku a ulovil nespočet medvědů, nasral jsem se na sebe. Muselo jí to ublížit… jsem idiot.

A tak jsem se pomalu vydal k domu. Cestou jsem utrhl nějakou žlutou kytku a doufal, že mi Rosinka odpustí.

Když jsem vešel, zůstal jsem stát na prahu. Místo našeho, místo mého stolního fotbálku stál v rohu stůl. Na něm svíčky, plátky růží a papír.

Jako v transu jsem přišel blíže. Ten papír byl růžovej! Takže v tom musela mít prsty Rose!

„Kde je můj fotbálek?!“ zařval jsem. Z útrob domu se ozval povzdech.

Autor: Zombichlerka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Marný pokus: