Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Maminka Rosalie

26.07.2018 (12:00) • kudykam • FanFiction jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 2166×

Bella a Edward se vzali a na líbánkách zplodili miminko. Oba věděli, že mít společné dítě je riskantní, ale šli do toho. Bellino tělo však nepřežilo porod, a tak po ní zůstala dcera Renesmé. Nessie je poloupír, stárne ovšem stejně jako děti v jejím věku. 

Pohled Rosalie

Hned poté, co Bella nepřežila porod a přeměnu na upíra, jsme byli nuceni se přestěhovat na Aljašku. Oficiálně jsme s Emmettem vystupovali jako mladý manželský pár s dítětem. Se souhlasem Edwarda jsme předělali papíry tak, že je malá naše.

Malá spala už asi dvacet minut, musela jsem ji dát spát potom, jak blbla s Emmettem.

„Mámá,“ ozvalo se najednou z jejích neodolatelných úst.

„Mámá, máááma,“ opakovala to dál. Nemohla jsem uvěřit svým uším, ona mě opravdu nazvala mámou. Okamžitě jsem odložila časopis a šla ji vyndat z postýlky. Koukala na mě těma Edwardovýma očima a začala se usmívat od ucha k uchu, jakmile mě spatřila.

Edward se někde ubíjel žalem. Možná by si měl konečně uvědomit, že má dceru, občas se na ni podívá, když spí, ale to je všechno. Emmett s Esmé jsou momentálně na lovu, Carlisle v nemocnici a Jasper s Alicí odjeli. Jasper už nedokázal vnímat ten nehorázný vjem pocitů vycházející nejen z Edwarda a raději odjeli. Takže jsem byla sama s Renesmé.

Malou princezničku jsem vzala dolů do haly a šla si s ní hrát, prohlížely jsem barevné knížky nebo stavěly komín, občas se snažila i postavit. Všichni jsem se o ní ale báli, tak k tomu neměla moc příležitostí. Chytla jsem jí tedy za obě ruce a šla s ní. Neuvěřitelně se jí líbilo, že může chodit, smála se a řechtala. Zkoušela jsem jí chytnout jen za jednu ruku, ale to hned zavrávorala a spadla na zadek.

Zanedlouho nastal čas na oběd, posadila jsem jí do židličky a ohřála ji jídlo, co jí zbylo ze včerejšího večera. Nechutně to páchlo, nechápu, jak jí to může chutnat. Dostala do ruky vlastní lžičku a začala jsem jí krmit. První lžička jí opravdu šmakovala, svoji lžičku také namočila do jídla a pokoušela dostat do úst. Místo toho jedna část spadla na ní a druhá na zem – až teď mi došlo, že jsem jí opět zapomněla nandat bryndák. Alice mi zase vynadá, že se mrkev špatně pere a donutí mě jít nakupovat. Dřív mě nakupování taky bavilo, ale od té doby, co se starám o Renesmé, mám jiné záliby jako například chození na procházky nebo pozorování, jak spí. Zbožňuju jí. Někdy mám ten pocit, že i zanedbávám Emmetta, ale zatím nedal nic najevo.

Další lžičky do ní už nepadaly tak rychle, musely jsem si tedy hrát na letadlo. Vrčela jsem a pokoušela se jí nakrmit. Bezúspěšně. Už jsem byla pomalu bezradná, měla jíst a přitom nechtěla, když v tom se v kuchyni najednou objevila Esmé.

„Ukaž, já ti pomůžu,“ řekla a zaujala mé místo. Nessie to od ní hned zpapala, připadala jsem si jako bych selhala. Jen jsem na ně koukala, a připadala si jako nicka. Naštěstí však přišel Emmett a objal mě. Dal mi polibek svými studenými rty do vlasů a já byla opět v sedmém nebi. Esmé ji pak došla převléct a my s Emmettem jsme se také šli připravit na cestu ven, přes noc napadal sníh a my se museli podle toho obléct. Emmett ještě musel vytunit kočárek, abychom nevypadali divně. Malé se do oblékání moc nechtělo, ale my tři jsme ji hravě přeprali.

Esmé se s námi rozloučila a my vyjeli ven. Venku naštěstí nesněžilo, ale i přesto jsme moc lidí nepotkávali – natož s kočárkem. Snažili jsme se být co nejvíc potichu, aby malá usnula, a také ne příliš, abychom nevzbuzovali podezření. Po chvíli jsme se zastavili a posadili na lavičku, chytly jsme se za ruce, jen se dívali před sebe a nechali proudit myšlenky.

Ticho prolomil on. „Copak si dělala za mé nepřítomnosti, lásko?“ Je to zvláštní, ale od té doby, co se staráme jako rodiče o Renesmé, mi říká lásko. Předtím mě oslovoval kotě, příšerko, zlato, když jsem ho zklamala a lásko jen, když něco provedl.

„No, jako normálně, akorát Nessie na mě poprvé zavolala mami, bylo to úžasné. Doufám, že to brzy zopakuje.“ Tetelila jsem se štěstím.

„No, to je hezké, ale doufám, že si uvědomuješ, že to nebylo určené tobě.“

„A komu jinému by to určené bylo? Byla jsem tam jen já a komu jinému by to navíc měla říkat? Jsem jediná, kdo se o ní stará od narození.  Říká to snad Belle?“ řekla jsem rozhořčeně.

„Ale no tak zlato…“

„Neříkej mi zlato!“ vyjela jsem na něj.

„Já se ti jen snažím naznačit, aby si se na ni příliš neupínala, přece jenom nejsme její rodiče. Jejím rodičem je Edward a co nejdřív se vzchopí a bude se o ni starat sám.“

„Ten jo? To asi těžko. Máme štěstí, že ho alespoň občas donutíme dojít si na lov. Je apatický a o nic se nezajímá. Já chápu, že jí miloval, ale sakra už je to rok!“ Samozřejmě mě trápí, co je s Edwardem. Ale oba věděli, do čeho jdou, samozřejmě jsem stála za jejich rozhodnutím. Do jisté míry jsem Bellu chápala, ale kdybych mohla, tak bych raději měla dítě s normálním člověkem, a ne s upírem, i přesto jak Emmetta miluju.

„No právě, je to rok, už to vypadalo, že se z toho dostane, ale brzo bude první výročí její smrti.“

„Ale taky bude mít Ness první narozeniny, to jako nebudeme vůbec slavit? To si nezaslouží chudinka moje malá.“ Zkontrolovala jsem, jak spí v kočárku.

„Jak – tvoje malá? Uvědom si, že si jen její teta a ne matka.“

„Neboj uvědomuji si, že nejsem její biologická matka. Kdybych mohla mít vlastní děti, už bychom jich měli spousty. Ale ona potřebuje matku. Jako by nestačilo, že žije s tlupou pěti upíru. Pravda – jeden z nich je její otec, ale ten jí pomalu nevnímá a kdyby ho spatřila, tak se ho lekne, protože ho vůbec nezná. Když se na ní občas jde podívat, většinou spí, a když ne, tak se stejně zarazí a divně kouká na novou osobu v místnosti.“

„No dobře, máš pravdu, měl by se jí věnovat víc.“

„Díky.“

„Ale stejně si nemyslím, že je tohle to nejlepší řešení, co jsme udělali. Zdá se mi, že jsi na ní závislá. Rád tě momentálně poznávám v jiné roli, strašně jsi se změnila za ten rok, co tu s námi je. Jsi taková klidná, vyrovnaná a hlavně úplná. Připadá mi to, jako bych tě předtím ani neznal.“ Poté co řekl závislá, téměř jsem ho přestala vnímat. Ani trochu mi nepřipadalo, že jsem na ní závislá. Starám se o ni, jako by se staral jakýkoliv jiný člověk. Dobře, já člověk nejsem, ale díky ní se tak cítím.

„Závislá? To snad nemyslíš vážně! Kdo by se tu o ni jinak staral, kdybych se na ní vykašlala? Nikdo.“

„Tak mi teda řekni, kdy si byla naposled na lovu. A starali bychom se o ni všichni.“

„Na lov mám v plánu jít dneska v noci. A nikdo by se o ni nestaral. Carlisle je v nemocnici, Alice nakupuje, Edward nereaguje, ty jsi neustále na lovu, Jasper má co dělat sám se sebou, možná by to zvládla Esmé, ale tu to příliš sebralo na to, aby byla schopna starat se o miminko.“

„Tak v tom případě se ti omlouváme, že nás Bellina smrt zasáhla trochu víc než tebe.“ Tím mě naprosto naštval, proto jsem se sebrala, vzala kočárek a odešla. Vím, nebyla jsem z Belly příliš nadšená a kdo by byl – jako upírka jsem nebyla šťastná a ona do toho chtěla jít dobrovolně, to jsem nechápala. A na truchlení po Belle jsem ani neměla čas, okamžitě jsem se musela starat o malou Renesmé.

Nějakou dobu jsem se ještě procházela a pak jsem jela domů, začínalo totiž sněžit. Malá ještě spala, tak jsem ji nechala v garáži a šla se svléknout. Chtěla jsem i trochu poklidit potom, jak jsme si hrály, ale Esmé to udělala za mě. Sama už seděla v obýváku a pletla svetr. Byla jako opravdová babička.

„Kde máš Emmetta?“ zeptala se mě a ani nevzhlédla.

„On tady není?“

„Není, tak kde je?“

„Já nevím, pohádali jsme se.“

„Kvůli čemu jste se hádali?“

„No, to je vlastně jedno.“ Vstala jsem a šla se dívat z okna, jak padá sníh. Předstírala jsem, že jsem do něčeho strašně zabraná, abych nemusela s Esmé nic probírat. Musela jsem stále myslet na Emmetta, na to, co mi řekl, jestli jsem se opravdu tak strašně změnila od té doby, co se starám o Nessie. Já jsem si totiž ničeho nevšimla.

Z mého rozjímání mně probral její pláč. Během vteřinky jsem byla u ní, i když to bylo přes celý dům. Vzala jsem ji do ložnice, tentokrát už normální rychlostí, vysvlékla a obula bačkůrky. Poté jsem jí vzala do kuchyně, rozmačkala banán a pokoušela se ji nakrmit. Opět se se mnou prala, vůbec se jí jíst nechtělo, a tak jsem musela ten její hnus taky ochutnat. Dalo mi docela hodně práce se na to nešklebit a mlaskat, aby si taky vzala alespoň pár lžiček.

Zanedlouho dorazil Emmett, dělal jako by se nic nestalo, připravil v obýváku deku a všichni jsme si hráli jako šťastná rodinka. Po celou dobu jsem neměla odvahu se podívat Emmettovi do očí. Po chvíli se za námi přišla podívat Esmé, ale jako vždy, když jsme si hráli takto ve třech, se k nám nepřipojila. Malou to po chvíli přestalo bavit, tak si ji Emmett vzal na ramena a hrál si na koníčka. Já jsem šla mezitím uvařit večeři. Dneska měla dostat brambůrky a kuře, někdo ovšem zapomněl nakoupit, a tak dostane jen kaši.

Po chvíli za mnou přišel Emmett s malou. „Rose? Můžeš ji, prosím tě, dojít přebalit? Něco nám tu zapáchá a myslím, že to není to, co vaříš. Já na to nemám.“ S povzdechem jsem si od něj vzala malou a nesla ji do koupelny, abych ji přebalila. Vztekala se, zatím jí nedocházelo, že proti upírovi nemá šanci. Její řev byl slyšet po celém baráku, ale nakonec jsme byly obě spokojené. Pustila jsem ji na zem a za ruce jsem ji vedla zpátky.

Všichni už na nás čekali, dokonce i Carlisle, který se snažil být co nejvíc doma, aby si ji taky užil. Neochotně jsem ji jim teda předala, šla jsem pro ni připravit spaní, oblečení na noc a koupelnu. Musela jsem zapnout pračku, ona je strašné prasátko, a tak jsme museli prát každý den. Jeden z důvodů byl, že jsme ji opravdu stále převlékali. 

Asi po hodince už začal být unavená, tak jsme ji šli vykoupat. Emmett napouštěl vanu a já ji vysvlékala. Esmé s Carlislem nám asistovali. Máme štěstí, že máme tak velkou koupelnu. Malé se to jako vždy líbilo, cachtala se, hrála si s kačenkou a autíčkem. No prostě bájo. Po koupání jsem jí dala kaši a šla ji uspat. Jako vždy jsem jí přečetla pohádku, pustila usínáčka a nechala v klidu usnout. Neodcházela jsem z místnosti, ale byla jsem tak potichu, že si ani neuvědomovala, že tam jsem. Něco si pro sebe ještě brblala, nakonec ji však únava přemohla a ponořila se do země spánku.

Já jsem s ní zůstala v pokoji – stejně jsem neměla co dělat. S Emmettem se mi mluvit nechtělo. Moje přání však nebylo vyslyšeno. Přišel za mnou sám. „Nechtěla jsi jít na lov?“ zeptal se mě.

„Nevím, asi to odložím. Nějak se mi jít nechce, a navíc to ani nepotřebuju.“

„Rose, to si piš, že to potřebuješ. Malá stejně spí a jestli chceš, tak u ní zůstane Esmé. Mohl bych tě doprovodit abys nebyla sama.“ Jeho ta naše hádka asi moc nevyvedla z míry. „Chci, abys byla v pohodě.“ Byla jsem ráda, že o mě má takovou starost, už jsem taky měla pocit, že bych si měla dojít na lov. Nebyl však čas.

„Musím zůstat s ní. Co kdyby něco potřebovala.“

„Jen pojď, stejně spí a kdyby se náhodou probrala, je tady Carlisle a Esmé a ti to určitě taky zvládnou.“

„Renesmé je ale zvyklá, že jsem u ní, když se probere.“

„Ona se určitě neprobere. Pojď, alespoň na chvilku.“ Stále naléhal až mě tedy přemluvil. Zvedla jsem se a potichu jsme odešli z místnosti. Zaúkolovala jsem Esmé, aby udělala vše tak, jak je potřeba. A ruku v ruce jsme s Emmettem odběhli do lesa. Lovili jsme asi hodinku, Emmett tam byl spíš pro zábavu, a ještě proto aby se ujistil, že opravdu lovím. Já jsem potřebovala lovit ještě déle, ale nemohla jsem si to dovolit – chtěla jsem být u toho, kdyby se náhodou Ness probrala. Emmett mě chtěl ještě zdržet, ale nepovedlo se mu to.

Esmé byla s Carlislem v ložnici, zprvu mě naštvalo, proč není u ní, ale ta mi jen řekla, že je u malé Edward. Byli jsme z toho všichni zaskočení, ale nechali jsme ho tam. Měla jsem strach, aby něco neprovedl, ale zdálo se být vše v pořádku. S Emmettem jsme si sedli na pohovku v obýváku a on se mi začal věnovat. Líbal mě na krku, na uchu, na klíční kosti. Já jsem byla odtažitá, neustále jsem byla myslí v dětské pokoji.

„Rosie, řekni mi něco. Ty už mě nemiluješ?“ zeptal se mě.

„Cože? Jak si na to přišel? Taková hloupost.“

„Tak se na sebe podívej, normálně, když tě začnu líbat, tak málem vyletíš z kůže a momentálně se chováš, jako by tě to otravovalo.“

„Mě jen zajímá, co tam dělá. Mám o ni trochu strach.“

„Edward je její otec a nic jí neprovede. Víš, jak byl zodpovědný, a na tom se nic nezměnilo.“

„Zodpovědný? Kdyby byl tak strašně zodpovědný, nezapletl by se s Bellou a vše by bylo jako předtím.“ Jen co jsem to dořekla, ozvala se téměř ohlušující rána a po ní Nessiin pláč. Všichni jsme rychle spěchali k ní do pokoje. Edward už tam nebyl. Ona hystericky brečela. Okamžitě jsem si ji převzala od Esmé, která tam byla jako první. Snažila jsem se ji utěšit, ale dělalo mi to hrozný problém, strašně se lekla. Nedokázala jsem to pochopit, ale Edward se rozeběhl a proskočil oknem. Měla velké štěstí, že ji nezasáhly žádné střepy.

„Vidíš, co děláš?“ zařvala na mě, bez ostychu Esmé. „Ty tvoje posraný kecy. Teď jsi spokojená? Máš ji zase u sebe.  Měla by ses mu omluvit – teda jestli se ještě vrátí. Gratuluju ti,“ křičela na mě. Takhle nasupenou Esmé jsem ještě neviděla.

„Já jen měla o Nessie strach.“

„To, že máš o někoho strach, neznamená, že si můžeš říkat co chceš. Ty tvoje kecy, kdyby se nezapletl s Bellou bylo by vše v pořádku. Tak si uvědom, že kdyby se s ní nezapletl, tak by tady nebyla s námi Renesmé. To ti asi jaksi nedošlo, co? Jdi mi z očí, prosím tě,“ dořekla to a odešlo z pokoje.

„Jdeme ho najít,“ řekl Carlisle a spolu s Emmettem zmizeli.

Během půl hodinky se mi podařilo malou utěšit, ale další hodinu mi trvalo ji uspat, byla strašně vystrašená. Musela jsem stále myslet na to, co jsem provedla, bylo mi toho strašně líto, ale na to už bylo pozdě. Nevěděla jsem, co mám dělat.

***

Bylo ráno a Emmett s Carlislem se ještě nevrátili. Poprosila jsem Esmé, jestli by nemohla dojít nakoupit. Ona naštěstí souhlasila. Jen co odjela, rychle jsem probudila Renesmé, oblékla ji, zabalila nám ty nejdůležitější věci, dala jsem ji do sedačky a odjela jsem pryč.

Dojela jsem až na letiště, a to už mi zvonil mobil – volala Alice. Nechtěla jsem s ní mluvit, a tak jsem to vytípla. Hned poté mi přišla esemeska: Ať tě to ani nenapadne.

Na to už bylo pozdě, měla jsem téměř všechno přichystané, jen jsem si koupila letenku do Norska. Byl to jeden z nejdříve odlétajících letů, někam do chladné a zamračené země. Za půl hodinky měl odlétat, tak jsem to i s odbavením jen tak-tak stíhala.

Let byl pro Nessie strašně dlouhý, byla protivná a neměla si s kým hrát. Letuška jí pak přinesla něco na hraní. Já jí poděkovala a Nessie ji odzbrojila takovým úsměvem, že mám pocit, že se hned potom rozhodla mít vlastní dítě.

Poté už let ubíhal lépe, dokonce jsem pro ni měla v kabelce i přesnídávku, úplně jsem totiž zapomněla na to, že potřebuje jíst. Nakrmila jsem ji a pak uspala. Naštěstí jsem upír, nedokázala bych si jako člověk představit, jak celý let držím v náručí 9 kilo, které se ke všemu většinu času ještě mele. Nakonec jsme let zvládly opět na jedničku, sice jsem trochu litovala toho, že jsem na lovu nestrávila více času, ale teď už na to bylo pozdě.

Přistály jsem v Oslu a hned jak jsme měly své zavazadlo, nasedly jsme do taxíku a jely jsme do nejbližšího hotelu. Musím přiznat, že mi dalo celkem zabrat odtáhnout kabelku, kufr a Renesmé. Ubytovala jsem se a zaplatila si prezidentské apartmá – ne abych si užívala luxus, ale dle mých zkušeností jen v tomto apartmá vám opravdu splní vše, co vám na očích uvidí. Máme dokonce i malou terasu. Pikolík mi s úsměvem přinesl kufr a já mu dala spropitné.

Nechala jsem Nessie si hrát a zavolala na recepci. Zvedla to mladá recepční s příjemným hlasem – asi si vystřídali služby, neboť mě ubytovával muž. Ihned jsem ji požádala, aby mi sehnala kočárek, hračky pro malou a že počítám s tím, že pro ni budou mít jídlo. Ještě jsem přemýšlela o postýlce, ale řekla jsem si, že bude spát ve velké, já ji stejně nevyužiji.

Během mého telefonátu se stalo něco neuvěřitelného, začal mi zvonit mobil, a protože se Ness nudila zalezla si pro něj do kabelky a zvedla ho. Volal samozřejmě Emmett, kterému už Alice dala vědět, kde jsem. Nessie žvatlala do mobilu a na druhá straně odpovídal Emm. „Miláčku jsi tam? Jen si s tebou potřebuju promluvit, nic víc. Prosím, vyslechni mě,“ Než jsem se stihla k mobilu dostat položil to. Vzala jsem tedy Nessie a začala ji učit chodit, už jí to šlo lépe.

Ani jsme nestihly projít celé apartmá a přišla mi esemeska. Nepsal nikdo jiný než Emmett. V esemesce stálo: Beruško, co jsi mi to provedla, odjet takhle bez rozloučení? Je mi to strašně líto, neboj nikdo za tebou nepojede. Občas se mi prosím ozvi. Miluju tě.

Musela jsem na to zareagovat. A napsala jsem toto: Moc se vám všem omlouvám, ale nenašla jsem lepší východisko. Všem se omlouvám za své hrozné chování a zvláště Edwardovi, ale musím se postarat o Nessie. Taky tě miluju.

Pak jsem se musela věnovat Ness, hrát si s ní, přebalit, uspat, učit nová slova a podobně. Vše to, co by měla správná matka dělat.

***

V Oslu jsme už přes týden. Stále bydlíme v hotelu, ale už se začínám poohlížet po nějakém bytě. S Emmettem jsem v kontaktu každý den, několikrát jsem mu nabízela, aby se k nám připojil, ale on stále nesouhlasil. Nechápu proč. Nessie umí už téměř chodit a dá se s ní už normálně mluvit. Moc neodpovídá, ale i tak je to super. Dnes slaví své první narozeniny, tak jsem se rozhodla jí pořádně vyparádit. Udělala jsem jí culík a oblékla do růžových šatiček. Poté jsem ji vyfotila a fotku poslala Emmettovi – doufala jsem, že mu s ní udělám radost a přiměju ho tak ke stěhování.

Malá měla naštěstí dobrou náladu. Objednala jsem na dnešní odpoledne dort, jenom malý, ale snad se jim povede.

Hned po snídani jsme se šly klouzat. Skluzavku jsme měly v jednom pokoji a Nessie se sklouzávala přímo do míčků. Dlouho ji to nebavilo, a tak jsme se rozhodla, že s ní zajdu do bazénu. Oblékla jsem se do plavek a do županu, pro ni jsem měla také plavečky a šly jsme.

Malá si to užívala, pořád cákala a pískala nadšením, moc dlouho jsem tam ale s ní být nemohla. Je sice něco jako poloupír, ale prochladnout by neměla. Ještě by onemocněla a jediný doktor, který ji může vyšetřit je na Aljašce. Po bazéně byla tak unavená, že si musela na chvíli zdřímnout. Já ten čas využila k poklizení veškerého nepořádku – vím, že by to měly dělat pokojské, ale tahle práce mě vždy bavila.

Zanedlouho potom, co se malá probudila, zavolali z recepce, jestli už můžou poslat dort. Já samozřejmě souhlasila, oběma jsem nandala korunky a šly jsme čekat ke dveřím. Během minutky se ozvalo zaklepání. „Vstupte!“ zavolala jsem v jedné ruce s Nessie a v druhé s foťákem. Otevřely se dveře a v nich s dortem a s dárky v rukou stáli Emmett, Alice, Jasper, Esmé, Carlisle a dokonce i Edward. Koukala jsem na ně, jak na zjevení, a dokonce jsem si tak i připadala. Nessie z nich však byla nadšená. Pustila jsem je tedy dovnitř. Emmett mě okamžitě vášnivě políbil, jak už léta ne. Nessie nenápadně sledovala Edwarda a nechtěla se ode mě hnout. Všichni čekali, jak zareaguji. Tiskla jsem Renesmé pevně v náručí. Musela jsem se rozhodnout co udělám, ale Edward se zdál v pořádku, téměř jako v době před Bellou.

„Nemusíš to dělat,“ řekl najednou. Bylo to zvláštní, po tak dlouhé době slyšet jeho hlas.  Chtělo se mi brečet, najednou jsem si uvědomila, že s Emmettem nejsme její rodiče, jsme pouze strýc a teta. Odhodlala jsem se tedy a šla směrem k Edwardovi. Ostatní se nenápadně stáhli do vedlejší místnosti – jako by to pomohlo. „Vítej zpět, bratříčku. Že ti to ale trvalo,“ přivítala jsem ho s obavami v hlase.

„Díky... Jeden z důvodů jste vy dvě,“ odvětil a nesměle se podíval na Nessie.

„No jo, přiznej si to, povedla se ti,“ řekla jsem a pokračovala. „Nessie, tak tohle je tvůj tatínek, zatím sis ho moc neužila, ale brzy se to změní.“

„Myslíš, že bych si ji směl pochovat?“ zeptal se.

„Myslím, že to není dobrý nápad, vůbec tě nezná. Můžeš si s námi dát dort a třeba se trochu uvolní.“

„A já to vyfotím,“ zavolala Alice.

Edward nandal dort, já si vzala Nessie na klín a začala ji krmit. Dort jí moc chutnal, ale celou dobu nenápadně pokukovala po Edwardovi. Alice to celou dobu fotila a nadávala na pomalý foťák. Emmett stál za mnou a hladil mě po zádech, abych si uvědomila, že stojí za mnou. Ostatní to pozorovali, všichni jsme byli šťastní, jako už dlouho ne, a to i bez Jasperova daru.

Po dortu přišly na řadu dárky, dostala jich spoustu. Trochu mě zamrzelo, že já jsem jí žádný nekoupila, byla jsem celou dobu u ní a když jsem měla hlídání, byla jsem na lovu. Poslední šel na řadu s dárkem Edward nesl obrovitánského medvěda. Malá se ho zprvu zalekla a tak jsem to musela zachránit. Řekla jsem tedy: „To je ale nádherný medvěd, že jo, Nessie.“ Nessie si uvědomila, že se nemusí bát, čapla toho medvěda do náručí a hodila na Edwarda okouzlující úsměv, a v té době už byla z poloviny jeho. Edward se dokonce pousmál. Věděla jsem, že je už jen otázkou času, kdy oba ucítí to rodičovské pouto a budou spolu pořád. Až tohle nastane, budu muset odjet.

Edward po mě hodil nevěřícně očima. Samozřejmě s Emmettem. Usmála jsem se na něj.

Autor: kudykam, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Maminka Rosalie: