Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Malá velká hrozba

03.11.2009 (21:30) • Anglicanka • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2056×

„Aro, nemůžeme déle čekat. Jsou příliš nebezpečné. Mohly by vyzradit tajemství,“ domlouval mu Caius.

Stála jsem vedle nich a dívala se, jak Aro přemýšlí. O Arově zápalu po všem neznámém a neprozkoumaném věděl každý, kdo ho aspoň jednou slyšel mluvit a odrazilo se to i u tohohle případu.

„Nechci jim ubližovat, ale asi budu muset, že, bratře. Ach, taková škoda…“ zakroutil hlavou a zadíval se do dálky. „Caie, připrav gardu. Za hodinu vyrážíme.“

„Nemáme důvod, čekat tak dlouho,“ namítl Caius.

„Za chvíli tu bude Heidi a já už mám hlad. A co ty, drahoušku, Jane?“ otočil se ke mně.

„Ano, Aro. Opravdu bych něco ráda zakousla,“ odpověděla jsem mu a zářivě se na něj usmála. Vzhlížím k němu jako k otci a stejně tak ho i miluji.

„Ano. A ty bys také potřeboval. Déle se nezdržíme, to tě ujišťuji,“ usmál se na něj.

„Co si myslíš ty, Marku?“ otočil se k němu, naprosto rozzuřený.

Vzhlédl, jako by dosud vůbec nesledoval rozhovor mezi muži. Makus neměl nikdy ve tváři nic, než čiré znudění. Proto si asi nikdy ani nenašel partnerku.

„Za hodinu se přece jejich počet nezdvojnásobí, Caie,“ odvětil a zase se zadíval do kouta.

Caius zatínal pěsti a mezi zuby mu vyklouzlo zasyčení, nad nedostatkem zájmu ze strany jeho bratrů. On v jejich svaté trojici vždy zabíral místo vojevůdce a jako takový nikdy nechtěl přijít o vojenskou výhodu, která zdá se jim byla úplně ukradená.

„Už jde,“ zaradoval se Aro a Markus si jen povzdechl.

Také jsem zaslechla, jak se k nám blíží kroky, tlukoty srdce jsou stále blíž a blíž, až se dveře otevřely a dovnitř nakoukly tváře několika desítek lidí.

„Ach, hosté! Vítejte!“ Aro rozhodil ruce v přátelském gestu, Felix nařídil, aby někdo zavřel dveře a Markus se vrhl na nic netušící ženu.

Do úst se mi nahrnul jed a už jsem nechtěla déle prodlužovat okamžik hladu a skočila jsem po vysokém muži, co překrásně voněl.

O hodinu a půl později

Stála jsem uprostřed malé lučky a větřila. Byla hluboká noc, tudíž to byla jediná příležitost, kdy můžeme jít na lov – lov nesmrtelných dětí.

Do nosu se mi vkradla vůně dalšího upíra, ale taková jemná. To je neklamný důkaz toho, že opravdu jde o dítě. Schovávalo se někde poblíž, asi v lese. Zaslechla jsem, jak se něco protáhlo kolem blízkého houští a snaží se utéct.

Udělala jsem krok k tomu místu a Demetri mě následoval. Byli jsme tu sami. Dětí bylo mnoho, upírů málo a ani nejsou tak nebezpečné, aby je nezvládl jeden. Demetri tu byl spíš jako jistota.

Rozběhla jsem se a skočila za houští, na místo, kde se to nemluvně schovávalo. Zastavila jsem se, abych si mohla prohlédnou nepřítele, ale jen jsem zkameněla a dívala se na něj.

Byl to chlapeček, měl oči stažené strachem, dolní ret se mu třásl, ale přesto byl úchvatný a roztomilý. Postavil se na nožičky a udělal váhavý krok ke mně. Natáhl ručičku, jako by žádal o pomoc.

„Jane, Zabij ho! Vždyť je nebezpečný,“ vykřikl Demetri a sledoval můj okouzlený výraz.

Sklonila jsem se k dítěti a také napřáhla jednu ruku, aby se ty naše spojily. Měl krásně hebkou kůži a ve tváři se mu rozlil úsměv, jakmile viděl, že možná našel nového přítele.

„Jane! Jestli to neuděláš ty, udělám to já,“ hrozil.

Otočila jsem se k němu a upřela do jeho krásné tváře pohled. Ihned se začal svíjet na zemi v strašlivých křečích a z úst mu unikaly krátké steny. To ho naučí, vyhrožovat mi.

Podívala jsem se zase na toho maličkého, ale jeho výraz se dočista změnil. Chvíli sledoval Demetriho bolest, pak se otočil ke mně se strachem v očích a natáhl se ke mně. Vypadalo to, jako by mě chtěl obejmout, ale jeho maličká ústa se otevřela a ukázala řadu dokonale bílých a tvrdých zubů, které se mi snažily rozdrápat hrdlo.

Ihned jsem ho pustila na zem a, tejně jako předtím, jsem do něj zasekla pohled. Jindy mi to působí radost, ale teď jsem cítila hlubokou duševní bolest nad tím, že se musím dívat, jak se kroutí na zemi a volá o pomoc, která se už nikdy nedostaví. Přestala jsem a zabolelo mě, když jsem pochopila, co je nutné udělat. Rychle jsem se nad ním sklonila a zuby prorazila tu krásně hebkou kůži dítěte.

Ozval se z něj bolestný jekot, mnohem horší, než před tím. Čím dál jsem postupovala, tím méně ječel, až ztichl docela. Celým lesem se neslo ticho té chvíle.

„Je mi to líto,“ zamumlala jsem směrem k dítěti.

„Nevyčítej si to,“ zašeptal mi do ucha Demetri. „Ty jsi to musela udělat.“

„Ty víš, že já nikdy ničeho nelituji,“ nasadila jsem zase tu chladnou masku. „Jenom tohohle maličkého.“

Otočila jsem se k němu a ovinula ruce kolem jeho krku. Možná to bylo moc troufalé, ale to mi v tu chvíli nevadilo. Hlavní bylo, že mám koho obejmout, když nemůžu toho drobečka.

Něžně se odtáhl a konečky prstů mi přejel po rtech. Začal se pomalu sklánět, až se naše rty setkaly. Jeho prsty nadále putovaly po mém obličeji a ty moje přejížděly po jeho hrudi. Když se začal poličku odtahovat, aby se mi podíval do očí, přitáhla jsem se na jeho hruď a z úst se mi vydraly dva vzlyky. Jeho ruce mě jemně utěšovaly a pořád mi šeptal uklidňující slova.

Zase jsem nasadila chladnou masku, pustila ho a šla posbírat tělo dítěte, abych ho mohla spálit. Pomáhal mi, naházel to na hromadu na blízké louce a zapálil. Sledovali jsme několik vteřin, jak kouř vzrůstá a jak se zvedá k nebi, ale mně došla trpělivost, otočila jsem se a Demetri se mnou. Něžně mě chytil za ruku a vykročil pravou nohou k smrti dalšího dítěte.

O tři sta čtyřicet let později

Upíří děti se staly naprosté tabu. Mohly vyzradit tajemství a zanechaly na každém z nás hluboké trhliny, které se nikdy nezahojí. Každý, kdo by od té doby proměnil dítě v nesmrtelné, se dostal do zorného pole mého mučivého zraku a sám Aro by ho zabil. V našem společenství si ale všichni byli dostatečně vědomi zrtát a zákon prakticky nepotřebovali.

Od té doby jsem úpěnlivě toužila po dítěti, ale moje přání se samozřejmě nikdy nemůže splnit. Demetrimu jsem tím působila bolest. Opravdu mě miloval a chtěl mi dát vše, co mi viděl na očích, ale tohle ne, tohle nemohl.

Jednoho dne přišel do Volterry jeden upír. Vyžádal si rozhovor a Arem, aby mu mohl udat jakousi ženu.

„Velký Aro. Jmenuji se David a přišel jsem udat upírku, která proměnila dítě v nesmrtelné,“ pravil.

V síni se rozlehlo děsivé ticho.

„Jsi si jistý, čestný Davide?“ zeptal se ho Aro po chvíli a úsměv, s kterým obvykle rozprávěl s hosty byl pryč a nahradil ho tvrdý výraz.

„Ano, jsem. Jmenuje se Anna. Vím, kde ji najít. Žije ještě se třemi dcerami, o kterých si nejsem zcela jist, jestli to vědí,“ zněl velice sebevědomě, když to říkal.

„Zaveď nás k nim,“ poručil mu Caie. Hned dal připravit půlku gardy k odchodu.

O tři dny později

Vběhli jsme do lesa a hledali je. Za několik minut Felix zachytil jejich pach a svolal nás k tomu místu. Když jsem tam doběhla jako poslední, stáli kolem vysoké hnědovlasé upírky s vyděšeným výrazem.

„Ty jsi Anna?“ promluvil Aro chladným hlasem.

„Ano,“ zdálo se, že pochopila velice dobře, proč jsme tady.

„Kde jsou tvoje dcery?“

„Na lovu, ale nikde daleko. Už jsou na cestě zpátky, tím jsem si jistá.“

„Počkáme, než vyneseme obvinění,“ zašeptal Aro ke Caiovi.

Přikývnul a snažil se vypadat v klidu, ale jeho obličej jsem sledovala dost století na to, abych s čistým svědomím mohla říct, že za chvíli vybouchne.

Za několik vteřin přiběhly na mýtinu ještě tři upírky. Jedna byla nazrzle blonďatá, druhá měla dlouhé plavé vlasy a třetí dlouhé jen po dolní čelist, kaštanově hnědé.

„Co se tu děje?“ zeptala se ta s nazrzlými vlasy a hned vypátrala mezi upíry svoji matku, aby jí mohla poslat zděšený výraz.

„Anno, upír David proti tobě vznesl obvinění. Víš, čeho se týká?“ zeptal se jí Caius chladným hlasem.

„Ano,“ zašeptala.

„Řekni to!“ vyštěkl na ni.

„Toho, že jsem přeměnila dítě v nesmrtelné,“ řekla už hlasitěji. Co chvíli střílela pohledy k trojici upírek, které ze všech stran obklíčili strážní a popostrkovali je doprostřed kruhu.

„Kde je?“ zahřměl Caie, ale když viděl, že nehodlá odpovědět, zavolal na mě: „Jane?“

„Jistě,“ špitla jsem, ráda, že můžu využít svého daru. Dívala jsem se na ni a užívala si to. Její bolest byla pro mě jako pro člověka kyslík. Potřebovala jsem ji k tomu, abych mohla žít.

„Stačí,“ utnul mě Caius po pár vteřinách jejího bolestného křiku. Střelil pohledem k těm třem. Pořád se zmítaly a chtěly pomoci matce, ale bez valného úspěchu. „Budeš mluvit?“ zeptal se jí.

„Caie, znám bezbolestnější cestu,“ uklidnil ho Aro, přistoupil k upírce na zemi a natáhl k ní ruku. „Jediný dotyk tě může ušetřit všech muk, Anno. Jediný dotyk,“ řekl jí zpěvavě.

Váhavě k němu natáhla ruku, dotkla se jí a sledovala, jak se mu ve tváři rozlil nepřítomný výraz. Minuta vzešla v dvě, tři a nakonec ji pustil, otočil se a odkráčel na místo, s Renatou za zády, samozřejmě.

Vstala a stále otáčela hlavu k dcerám.

Pocítila jsem k ní náhlou intenzivní zlobu a závist současně. Měla šanci mít dítě, kterou já nikdy mít nebudu, pokud ovšem… a na to jsem nesměla myslet.

„Přiveď nás k němu,“ nakázal jí Aro.

Přikývla a rozběhla se k horám za tím lesem, ve kterém jsme zrovna byli. Běžela jako první, ale z obou stran ji obkličovali dva upíři z gardy a dávali pozor, aby neprovedla únik.

Zaslechla jsem, jak se Caie dotýká Arovy ruky a ten kýve hlavu. Domyslela jsem si, že se ptá, jestli jdou správným směrem.

Zastavila se u skály, vylezla k jeskyni, věnovala poslední pohled dcerám a vkročila dovnitř. Za vteřinku vynesla maličkého chlapečka, přesně takového, jako byl ten, kterého jsem zabila já sama. Seskočila dolů a chlapečka nadále svírala v rukou.

„Dej ho sem,“ vyštěknul Caius. „Felixi!“ dal mu znamení. Vybral si ho, protože jeho ty děti zasáhly nejméně – poukazuje to na jeho dokonalou bezcitnost.

Než mohla zmatená upírka pochopit, Felix jí ho už vytrhoval a drásal na kousky. Dítě bezmocně křičelo a chtělo se odtáhnout, ale Felix byl přesto silnější. Odhodil nehybné tělo na malou hromádku a pomocí dvou kamenů zapálil.

Rychle jsem se podívala na Demetriho. Sledoval mě s obezřetným a přesto soucitným pohledem.

„Teď tuhle,“ pohodil Caius hlavou směrem k upírce.

Felix se na ni vrhnul se značným potěšením. Trhal rychle, ale procítěně. Užíval si každý okamžik. Tělo pak přihodil do ohně a zůstal se na něj dívat.

Ty tři zdá se pochopily, kam tohle všechno spěje.

„Ale my nic nevěděly,“ špitla plavovlasá, stále ještě otřesena matčiným koncem.

„To brzy zjistíme,“ zasyčel Aro. Přistoupil k hnědovlásce a natáhl k ní ruku. „Dotkni se mě, prosím.“

Natáhla ruku, stejně jako předtím tamta a dotkla se ho.

Jeho výraz zkameněl. Podržel si ji jen krátkou dobu, přistoupil k další zrzce, přijal ruku, pustil a postup zopakoval ještě i u plavovlásky.

Tvář se mu nepatrně rozjasnila. „Jsou nevinné.“

To byl signál gardě, aby se okamžitě stáhla.

„Je mi líto vaší matky, ale zasloužila si to. Sbohem!“ otočil se a za sebou nechával jejich nevěřícné pohledy. Po pár vteřinách jsem slyšela vzlykot a nářek.

„Jdeme,“ chytil mě Demetri za ruku a rozběhl se.

Od doby, kdy jsme lovili děti, jsem získala dvě věci, jednu více žádanou než druhou. Demetriho a touhu po dítěti.

Moje shrnutí

Autor: Anglicanka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Malá velká hrozba: