Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Malá šťouchalka - druhá část

08.09.2010 (09:45) • Squirl45 • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3847×

Vyděšeně jsem zírala do ostrého světla. Kolem mě byl ruch, někdo vrčel, ale mě nic z toho nezajímalo. Očima jsem byla připoutána k té ležící ženě. Přibližovala jsem se k její tváři. Za mnou se ozvalo syčení. Udělala jsem to, co mi velel instinkt. Automaticky jsem vycenila zuby a zakousla se do toho nejbližšího, co bylo po ruce. Bohužel to byla moje matka. Bolestí zalapala po dechu.

V tom mě nějaké, ledově studené ruce, odtrhly. Hleděla jsem do tváře nádherného muže s bronzovými vlasy.

„To nesmíš, Renesmé,“ šeptal. Jako s nábožnou úctou. Nechápala jsem, před kým.

Tlukot srdce přestal.

Až doposud tlouklo, sice trochu nevyrovnaně, ale pořád udržovalo naživu tu bytost, kterou jsem milovala. Která milovala mě. Nějaká vysoká postava k ní přiskočila, začala jí masírovat hrudník. 

„Na co čekáš?“ ozval se mužský hlas.

„Vezmi si dítě.“

„Vyhoď ho z okna.“

„Dej mi ji.“ Hlas ode dveří zněl jako zvonečky. Ozvalo se dvojí zavrčení.

„Mám to pod kontrolou. Dej mi dítě, Edwarde. Postarám se o ni, dokud Bella…“

Dokud Bella co?

Dokud Bella nezemře? Bylo téměř jisté, že mluví o mé mámě, že nejspíš nepřežije. Chtěla jsem jí pomoct, pokud to nějak půjde, ale byla jsem bezmocná. Stejně jako oni. Opět mě chytily ledové ruce. Ta žena mě nesla chodbou až k velkému prosklenému oknu. Světlo tu bylo ještě zářivější, musela jsem přivřít oči. Všimla si toho, přikryla mi tvář rukou. Sálal z ní chlad. Vzala mou hlavu do dlaní, začala broukat uklidňující melodii. Zavřela jsem oči. Bála jsem se o sebe, o moji mámu, ale únava najednou všechny ostatní pocity přemohla. Přestávala jsem vnímat okolní svět, pomalu jsem se ponořovala do hřejivé temnoty.

„Jenom spi, Renesmé. Všechno bude v pořádku.“ Zvonečkový hlas mě uspával ještě víc. Začala se mnou houpat ze strany na stranu. Tma nade mnou definitivně zvítězila.

Netušila jsem, jak dlouho už spím. Probudily mě hlasy z hořejšího patra. Blondýna, která mě celou tu dobu držela, si toho samozřejmě všimla. Začala na mě mluvit skoro mateřským tonem. Nejdřív jsem neměla daleko k pláči, ale uklidnila mě a já cítila, jak na mě znovu jde ospalost. Už jsem pomalu zavírala oči, když v tom někdo vstoupil do místnosti. Poznala jsem ho. Byl to ten, který se snažil maminku oživit. Měl tvář staženou do nenávistné grimasy. Dostala jsem strach. Nevypadal moc přátelsky a moje “chůva“ ho zřejmě ještě nezpozorovala. Pomalu se přibližoval. Nedíval se na mě, ale vypadal, jako kdyby si šel pro pomstu. Vyděšeně jsem na něj zírala. Zachytil můj pohled. Podíval se na mě. A na tváři se mu objevil naprosto nový výraz. Výraz zbožňování a lásky. Stál tam takhle napnutě několik minut, jako kdyby potřeboval čas na to, uvědomit si nějakou důležitou věc. Překvapeně  jsem si uvědomila, co k němu cítím já. Byl mi naprosto neznámý, nebezpečný, ale cítila jsem, věděla, že je můj. Že se od něj nikdy nenechám odtrhnout, a kdyby mi v tom někdo bránil, že mě ochrání. Chtěla jsem natáhnout obě ruce co nejdál k němu, dotknout se ho, ale ta se zvonečkovým hlasem mi v tom zabránila.

„Ne, ne. Renesmé, to nemůžeš dělat. On by ti mohl ublížit,“ snažila se mě přesvědčit, a pak nenávistně zasyčela směrem k němu. „Vypadni, pse. Už tady nemáš co dělat. Bella už tě nepotřebuje, dokáže žít i bez tvého neustálého zasmrádání tady.“

„Ale-“

„Běž pryč!“ Svá slova podpořila ještě mohutným zavrčením. Strachy jsem se dala do pláče. Strachy, že už ho neuvidím, že by mu mohla ublížit.

„Neplač, Renesmé. Je to v pořádku. Nic se neděje, ten pes už tě otravovat nebude. Pošleme ho pryč.“ Do očí mi vhrkly další slzy.

„Ne, Rosalie. Budeme ho tu muset nechat.“ Muž s bronzovými vlasy scházel ze schodů, na tváři zmučený výraz. „Otiskl se.“

Následovala změť vrčení, křiku a rychlých pohybů, a když všechen ruch ustal, nebyli kolem mě jenom tři, ale osm. Muž s zlatými vlasy a jeho hnědovlasá – asi – partnerka stáli hned u mě. Nějaký hromotluk uklidňoval tu se zvonečkovým hlasem, na schodech stála malá černovláska a další blonďák. Já byla v náručí toho s bronzovými vlasy. Ta nejdůležitější osoba tu ale zdá se chyběla. Opět na mě šel pláč. Ale najednou stáli všichni u mě, utěšovali mě, broukali, hladili, zpívali. Kolem mě se natěsnalo tolik tváří, obestíralo mě tolik dojmů. Cítila jsem, že už je v sobě všechny neudrží. Instinktivně jsem sáhla na nejbližší tvář, na tu s hnědými vlasy. Překvapeně uskočila. Veškerý šum utichl. Hnědovláska ještě jednou překvapeně zamrkala.

„Vypadá to, že ta malá má dar.“

To byl začátek mé existence. U rodiny, která mě milovala, u svého otce – Edwarda, u svých tet a strýčků, babičky a dědy, kteří mě všichni milovali. Ale nejdůležitější z nich byl Jacob. Byl pořád se mnou, nikdy se ode mě ani na krok nehnul. Když se na to zpětně podívám, vím už, že to byly jenom tři dny, ale mně to připadalo jako věčnost. Neznala jsem pojem čas, ten prostě plynul, a já se o to nestarala. Měla jsem na práci důležitější věci. Poznávala jsem svou rodinu, oni poznávali mě a můj dar. Nejvíc to zajímalo asi dědu Carlislea, vždycky několikrát denně mě přeměřoval, zkoumal mou schopnost ukázat ostatním své myšlenky. V té době mi to ještě nepřišlo tak zvláštní, byla to prostě instinktivní záležitost. Ulevovala jsem tak své, někdy hodně přeplněné mysli. Nejdřív si na ten příval emocí nemohli zvyknout, vždycky ucukli. Ale časem to nejspíš začali brát jako součást mě samé, smířili se s tím.

A já prožívala jedny z nejdůležitějších momentů v životě. Po dvou dnech jsem už začala sama chodit. Už se mi nelíbilo nechat se pořád nosit, a tak jednou, když mě hlídal Emmett, jsem se začala zkoušet postavit. K mému překvapení to po pár pokusech šlo dobře, a tak už za pár hodin jsem chodila skoro sama. Skoro, což znamená, že nade mnou pořád někdo stál a kontroloval mě, ale nevadilo mi to. Alespoň jsem získala trochu samostatnosti.

Další etapou bylo jídlo. Nebo v mém případě spíš krmení spojené se strašlivým nepořádkem, který pak Jacob nebo Rosalie (ta se zvonečkovým hlasem) museli uklidit. Naoko sice nadávali, ale hlavně u Jacoba jsem poznala, že mu to nijak nevadí.  

Jak ale čas plynul, byla jsem čím dál netrpělivější. Mým myšlenkám vévodila máma. Věděla jsem, že žije. Táta o ní často mluvil, pokud u ní zrovna neseděl. Neměla jsem samozřejmě tušení, že prochází proměnou, takže jsem často prosila Jacoba nebo Rosalii, abych ji mohla vidět. Přemluvila jsem je jednou. Ale když jsem viděla, jak leží na nemocničním lehátku a její tělo se třese v křečích, propukla jsem v pláč. Už jsem ji neviděla. Až do teď. Všichni kromě Rosalie s Jacobem odešli nahoru. Odešli za ní. Jenom já jsem nemohla. Dívali jsme se na televizi, hráli různé hry, jenom abych na ni myslela co nejmíň. Když už jsem se aspoň po desáté neklidně zavrtěla, přišlo vysvobození. Jacob na chvilku odešel, a když se otevřely dveře, stála v nich ona. V porovnání s našim posledním setkáním byla hezčí. Daleko hezčí. Byla stejná jako táta, jako všichni ostatní tady. Dokonalá. Rosalie mě vzala do náručí, jako by mě před ní chtěla ochránit. Natáhla jsem k ní ruku. Když Rosalie ještě o kousek couvla, přiložila jsem jí ruku na krk.

„Ano, to je ona,“ zašeptala.

Zadívala jsem se jí do očí. Hromadily se ve mně emoce. Ona postoupila o kousek ke mně. Usmála jsem se na ni.

Ano, je to ona.

Autor: Squirl45 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Malá šťouchalka - druhá část: