Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Má prababička Isabella - 1. část

22.05.2010 (15:45) • Nytte • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3786×

První část:

Přítomnost:

Jak bych jen začala... Jmenuji se Aisha a dnes je mi 18 let. Určitě všichni znáte Isabellu Swan. Byla to má prababička. Ano, byla.  Zemřela přesně před pěti lety, v den mých 13-tých narozenin, ve věku 88 let. Milovala jsem ji, byla to neskutečná dáma. Nejvíce nás však spojovala stejná povaha. Obě jsme uzavřené bytosti, kterým ke štěstí stačí jen milované osoby.

Jak jsem již říkala, zemřela na mé narozeniny. Tento rok jsme je slavili společně s prababičkou, mamkou Annabelle, taťkou Filipem a babičkou Alyssou ve Forks. Prababičku jsem oslovovala jejím jménem, chtěla to tak, aby si nepřipadala stará. Určitě jste si všimli, že všechna naše ženská jména začínají písmenem ´A´. Neznám přesný důvod této úchylky, ale jednou Belle uklouzla poznámka o nějaké nejlepší kamarádce z mládí. Bohužel nevím jaké, ani žádnou takovou neznám. Co já si pamatuji, Bella měla jen nás. Nestála o ostatní lidi, ani se nikdy neodstěhovala z Forks. My všichni ostatní bydlíme v Montaně a několikrát jí ve stáří bylo nabídnuto útočiště u nás. Pokaždé tuto nabídku odmítla.

Naší poslední společnou oslavu mých narozenin si vybavuji velice přesně. Jako kdyby to bylo dnes.

Minulost:

Stejně jako Bella jsem oslavy neměla moc v lásce. Když už byly rozdány dárky a já se chystala jít na svou oblíbenou houpačku na verandě s knihou v ruce, Bella mě zastavila. Knihu mi vzala a odložila v kuchyni.

Podívala se na mě zvláštním, velmi nedočkavým pohledem.

„Aisho, udělej si na mě prosím chvilku. Chtěla bych ti něco předat,“ usmála se vrásčitým úsměvem.

„Jasně Belli, jdeme na houpačku?“

Pomalým stařeckým krokem došla k houpačce a za mé pomoci se na ní posadila. Až teď jsem si všimla, že má v ruce dvě velké obálky s mým jménem. Všimla si mého zvědavého pohledu.

„Aisho, dnes ti předám dvě obálky, které jsou pro tebe velmi důležité. I když o tom ještě nevíš. V jedné je dopis a ve druhé fotografie. Je v tom háček. Nesmíš, ale opravdu, nesmíš si je přečíst dřív, než ve večer svých 18-tých narozenin. Slib mi to prosím!“

Dívala jsem se na ní pěkně zmateně, ale nezbývalo mi nic jiného, než přikývnout. To jí stačilo a pokračovala dál: „Děkuji ti, zlatíčko. O tom, co je v obálkách, nemá nikdo ani tušení. Ani ty bys neměla, ale nejde to bohužel jinak. Až si přečteš dopis, tak se jím prosím řiď. Vydej se cestou, kterou jsem pro tebe připravila a vše bude v pořádku.“

Konečně jsem se také zmohla na odpověď: „Jasně Bello, nechám si to pro sebe a snad to nebude nějaká šílenost!“

Usmála se na mě: „To uvidíš, beruško. Teď si jdi pro svou knihu a řekni všem uvnitř, že se na chvilku posadím tady venku. Je nádherný večer.“

Odešla jsem za ostatními vyřídit vzkaz od prababičky a najít knihu, kterou mi schovala. Trvalo mi to neskutečně dlouho. Byla v kuchyni, mezi hromadou špinavého nádobí, které zbylo z naší oslavy. Když jsem se vracela na verandu k houpačce, měla jsem nepříjemný pocit.

„Jsem tady, Bells! Chci si číst u tebe,“ zakřičela jsem na ní. Ale odpověď už jsem nedostala. Tento letní večer má prababička zemřela.

Na její pohřeb jsem nešla, maminka mě chtěla ušetřit vyjádření soustrasti od lidí, kteří Bellu vůbec neznali. I přesto, se pohřbu zúčastnili. Jen, aby jejich stereotypní život na maloměstě dostal nějakou šťávu. K Bellinu hrobu jsem šla až druhý den. Samozřejmě jsem si tam poplakala. Patřila k významným osobám mého života...

Přítomnost:

Je večer, je mi čerstvých 18 let, sedím na své posteli, všichni už spí... A držím v ruce dvě velké bílé obálky. Nezapomněla jsem na ně a ani jsem v průběhu let neporušila slib, který jsem Belle dala. Neotevřela jsem je. Až do dnešního dne. Tato chvíle mi Bellu připomínala tak moc, strašně se mi po ní stýskalo.

Pomalu jsem roztrhla obálku, ve které jsem tušila dopis. Byl psaný Bellinou rukou...

Má milovaná Aisho,

dnes máš své 18-té narozeniny a já už nemohu dál. Čekala jsem na tuto chvíli velice dlouho. Na chvíli, kdy se připojím k mé lásce! Abych začala pěkně od začátku.

Jistě si pamatuješ, jak jsem se přistěhovala ke svému tatínkovi Charliemu, když mi bylo 17 let. Co už jsem ti nevyprávěla, bylo to, že o několik měsíců dříve, se do Forks přistěhovala také jedna velmi zvláštní rodina. Tato rodina pro mě byla tím nejdůležitějším na světě. Jmenovali se Cullenovi. Spíše bych měla napsat jmenují. Aisho, oni stále žijí. Žijí stále ti samí členové rodiny a vypadají stále stejně. Milá Aisho, jsou to upíři. V tuto chvíli bych ti měla připomenout, že o dopise nesmíš nikomu říci a tedy ani to, co obsahuje. Je to naše velké tajemství, ano?

Nejprve ti o jejich rodině něco řeknu, než se příliš vyděsíš a dopis vyhodíš...

Rodina měla celkem sedm členů, v jednu chvíli osm, když jsem k nim patřila i já. Nejkrásnější dny mého života. Jedná se o vegetariány, to znamená, že nepijí lidskou, nýbrž zvířecí krev. Nemusíme se jich, my lidé, bát.  Hlavou rodiny je Carlisle s manželkou Esme. Carlisle je výborný doktor a Esme uznávaná architektka. Měli celkem pět adoptovaných upířích dětí. Alici, která chodila s Jasperem, Rosalie s Emmettem a Edwarda. Alice je ta, po které máte všechny svá počáteční písmena u jmen. Byla to má nejlepší a téměř jediná kamarádka.

Když jsem se přistěhovala a začala chodit do školy, samozřejmě jsem byla zaujatá jejich nádherným vzhledem. Ale nejvíce Edwardem. Po nějaké době jsme spolu začali chodit. Ano, chodila jsem s upírem. Na jejich tajemství jsem přišla sama a dokonce i poměrně brzy. Nevadilo mi to, milovala jsem ho.

Jenže jednoho dne se stala strašná nehoda. Slavila jsem v jejich domě narozeniny a řízla se o papír. Bohužel, Jasper ten den nebyl na lovu a zaútočil. Nic se mi nestalo, ale uvnitř Edwarda se v tu chvíli něco zlomilo. O pár dnů později, se se mnou rozešel. Moc jsem mu nevěřila, když se mi snažil namluvit, že už v našem vztahu necítí lásku. Ale věděla jsem, že jeho rozhodnutí se mi nepodaří změnit. Několik měsíců jsem si procházela peklem. Za čas jsem se opět postavila na nohy a žila. Věděla jsem, že on tam někde je, cítí lásku, ale příliš velkou. Příliš velkou na to, aby byl se mnou. To byl můj motor v životě. Motor, abych fungovala. Spolu s ním, ale odjela celá rodina. Včetně Alice, mé nejlepší kamarádky.

Seznámila jsem se s Jacobem, mladým vlkodlakem. Ano Aisho, i vlkodlaci existují. Jenže Jacob se za nějaký čas zamiloval a otisknul do Lily. Měla jsem ji ráda, ale nemohla jsem jim dělat neustále křena. Takže jsem začala podnikat různé věci s vlky ze smečky.  Jeden den padlo rozhodnutí skákat z útesu v La Push. Nenechala jsem se odradit a přidala se k nim. Moře ten den bylo rozbouřené a velmi neklidné. Přesto jsem skočila. Bohužel se mi nedařilo dostat na hladinu. Můj život tehtdy zachránil Seth, další vlkodlačí přítel.  Okamžitě jsem jela celá promočená k Lily a Jacobovi. Ten mě samozřejmě seřval, jako správný velký bratr. Domů jsem se dostala až večer, kde jsem našla překvapení v podobě Alice.

Jestli někdo dokáže vystrašit, vyděsit a překvapit upíra, tak já. Stála asi pět minut na místě, já na ní vysela celou svou vahou a ani se nehnula. Byla jsem šťastná, že přijela. Jenže Alice se rozplakala (bez slz). Netušila jsem, co se děje, tak mi to pomalu vysvětlila. Viděla mě skočit z útesu v La Push, ale myslela si, že jsem se utopila. Neviděla, jak mi Seth zachránil život. Bohužel, Edward byl v tu chvíli vedle ní a její vizi viděl. Okamžitě utekl a Alice asi za hodinu viděla jeho rozhodnutí. Jet do Volterry a nechat se zabít. Bohužel, nepodařilo se jim Edwarda zachránit.

Zemřela má láska a zemřela kvůli mé blbosti. Každý den si to vyčítám. Chtěla jsem jít okamžitě za ním, jako chtěl on, ale Cullenovi mě nenechali. Nastěhovali se opět do Forks a hlídali mě.

Po několika letech, bylo mi zrovna 25 let, jsem se vzchopila a začala opět žít. Tentokrát bez Jacoba, ale zato s Alicí a ostatními. Charlie byl pro mě samozřejmě také velkou oporou, ale Alice věděla přesně, jak se cítím.

Jednoho dne jsem se probudila s pocitem, že takhle už to dál nejde. Na sebevraždu jsem už dávnou zapomněla, stejně by se mi to nepodařilo. Cullenovi by klidně volili přeměnu, ale já už to nechtěla. Nechtěla jsem být celou věčnost bez Edwarda. Raději si rychle prožiji svůj lidský život a půjdu za ním přirozenou smrtí. To ráno, jsem se rozhodla adoptovat dítě. Manžela jsem nechtěla, ani jsem nechtěla s nikým chodit. Ale po dítěti jsem toužila. Za pár měsíců se mi podařilo adoptovat tvou babičku, Alyssu. Byla tak rozkošné miminko a já ihned přišla na jiné myšlenky. Charlie si jí také zamiloval, stejně tak celá rodina Cullenů. Ale nechtěla jsem pro ni upíří život, takže v době, kdy začínala vnímat a poznávat blízké osoby, přestala jsem se s Culleny stýkat. Jednou za čas nás vždy navšívili, ale tajně.

Poslední jejich návštěva byla dva dny, před tvými 13-tými narozeninami. Přijeli všichni. Alice měla vizi o mé smrti, tak se přijeli rozloučit. V tu chvíli mi pověděla ještě o jedné vizi. Ta se týkala tebe, Aisho. A teď se dostáváme k tomu hlavnímu.

Montanou se pohybuje pár nomádů, upírů. Alice měla vizi, jak měsíc po svých 18-tých narozeninách, jdeš na projížďku do hor a jeden z nich tě napadne a zabije tě.  V dopise najdeš i adresu Cullenových a telefon na Alici. Prosím, kontaktuj je a najdi je. Bydlí opět ve Forks. Odkázala jsem ti náš baráček, tekže rodičům řekni, že se tam stěhuješ. Nechají tě, protože ví, jak moc Forks miluješ a nyní jsi i plnoletá.

Prosím, poslechni mě, závisí na tom tvůj život.

Milá Aisho, cítím, že se blíží konec mých dnů. Přeji ti krásný život s upíří rodinkou, kterou já miluji nade vše. Ve druhé obálce nalezneš jejich fotky, aby jsi je všechny poznala. Nemusíš se jich bát, neublíží ti.

Loučím se s tebou,

Tvá prababička Bella

Konec první části

Autor: Nytte (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Má prababička Isabella - 1. část: