Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Lowing two but can´t decide 2/ 2

11.12.2009 (14:30) • Lexi • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1292×

Odehrávala se ve mně bitva; jít či nejít. Jedna strana chtěla, abych Rachel stopoval, našel ji a zachránil, ta druhá mi říkala, že takto to Rachel chtěla. A já… A já se rozhodl nechat ji. Nechat ji zemřít. Ačkoli ji miluji, nechám ji zemřít. Ačkoli bych jí zachránit měl, neudělám to. Vybrala si. Jsem odporný sobec. Ačkoli... Sakra!

Vstal jsem z postele a pokusil se znovu normálně uvažovat. Ačkoli, ačkoli, ačkoli. Nic jiného mě nenapadá? Věděl jsem, že ji musím hledat, jenže jsem nechtěl. Nechtěl jsem porušit slib. Vím, že zemře a jestli zemře – už jsem řekl, že zemře? -, zemřu bezpodmínečně s ní.

Kdybych se do ní nezamiloval, nemusel bych se teď hádat a Rachel by se nic nestalo. Ovšem její přitažlivost byla nadpozemská. Kdyby… Nejhorší je, že v mém životě se kdyby neodpouští, ale platí se za něj. Však byl jsem bláhový, když jsem si myslel, že by chtěla žít se mnou. Ve Státech na ni čekala rodina a já. Já byl upír. Ta představa se mi rýsovala v hlavě – americká dívka, její rodina sedící při dni Díkůvzdání a šarmantní upír. Opravdu typická americká domácnost.

Musel jsem se nad tou představou ušklíbnout. Ne, že by nestálo za to – hřích není to správné slovo, protože upřímně, kdo občas pravidla neporuší -, strávit s Rachel ‘zbytek svého života‘. Nebo jejího. Nebo věčnost?

Přivřel jsem oči. Plácám kraviny. Je možné být opilý pomyšlením na Rachel? To u normálního člověka stačí pomyslet na ni a bude někde do dvou hodin do rána ležet v hospodě a koukat do prázdna? Ovšem, co já o opilosti vím? Odpověď je jednoduchá; naprosto nic. Řekněme, být opilý bez toho, aniž bych se napil je divné. Taky hezká myšlenka.

Obrátil jsem oči v sloup. Buď jsem opravdu opilý, nebo mi za ta století vymizel mozek. Co je lepší? Myslím, že zůstat normální. Takovéhle myšlení by mělo být nezákonné.

Když mé myšlení opět směřovalo – světe, div se - k Rachel, vtrhnul do jejího pokoje Felix. Rozhlédl se, vztekle se na mě podíval a zavrčel. Měl jsem chuť se smát. Co mu tohle pomůže? Lepší by bylo dělat salta, pomyslel jsem si.

„Kde je?“ zavrčel znovu.

Zamyslel jsem se. Mám mu říct, co se stalo, nebo říct, že šla na nákupy a po cestě ji srazil havran? No haha. Musel jsem odvrátil hlavu, abych zadržel smích. Jak můžu být takový hajzl? Smát se v tuhle chvíli?

„Kdo?“ vypadlo ze mě.

Felix vycenil zuby – to mi připomnělo Cullenovic hlídací psi – a opět zavrčel. Měl jsem chuť mu říct: „Sklapni čokle.“ Jenže, zase takový hajzl nejsem. Felixe znám nejdéle ze všech, které znám. Vůbec jsem nechápal sám sebe. Jak se můžu smát? Říkat a myslet si takové věci? Neměl bych se okamžitě sebrat a stopovat Rachel?

„Kde je?“ procedil opět skrz zuby.

Felix se na mě podíval a jeho pozornost upoutal dopis v mé ruce. Vytrhnul mi ho a četl.

„Ty hajzle!“ zakřičel a odhodil mě na postel. Jak rychle mě hodil, tak rychle jsem vstal. Vrhnul jsem se po něm, však bez úmyslu ho zabít. Byl však rychlejší; mé smysly nebyly na jeho útok připraveny. Felix se mi vrhnul po hrdle. Jenže on narozdíl ode mě s úmyslem zabít.

***

Opatrně jsem zaklepala na dveře a čekala, že mi někdo otevře. Ale nikdo nikde. Nervózně jsem se rozhlédla a pak ho uviděla.

„Jacobe!“ zakřičela jsem a odhodila těch pár tašek pryč.

Jake se na mě podíval, oči mu zazářily, přiběhl ke mně a objal mě kolem pasu. Políbil mě do vlasů a když jsem se pousmála, chytil mě do náručí.

„Jaku, pusť mě,“ zasmála jsem se. Podíval se mi do očí, nadechnul se a ušklíbl.

„Smrdíš,“ pousmál se. Zamračila jsem se a pochopila.

„Zato ty voníš,“ odsekla jsem zamračeně.

Zakřenil se a já pochopila, že to bral jako kompliment. Fyzicky vyspělý možná, ale mentálně vůbec. Zatřepala jsem nohama na znamení, aby mě pustil.

„Tati!“ vykřikla jsem.

Utekla jsem Jakovi a objala Billyho. Tolik mi chyběl.

„Rachel,“ zašeptal a políbil mě na tvář.

Očima jsem kmitala z jednoho na druhého a v jedné chvíli viděla Jacobovo spiklenecké mrknutí.  
Nadechla jsem se a chtěla začít mluvit, ale Jake mě předběhl.

„Čemu vděčíme za tvou návštěvu, sestřičko?“

„Jacobe!“ okřikl ho Billy a jedním dechem pokračoval, „co tak nejprve pozvat tvou sestru dovnitř?“

Jacob se na mě zadíval, otevřel dveře a vešel jako poslední. Přesně jsem věděla kam jít; na to jsem tady bydlela příliš dlouho.

Sedla jsem si do kuchyně na židli a sledovala Billyho, později Jacoba.

„Tak, čemu tedy vděčíme za tvou návštěvu?“ zeptal se znovu Jake.

Zašklebila jsem se a protočila oči. Paličák. Měl by být rád, že vidí svou sestru. V některých ohledech ho ale docela chápu. Bojí se o mě. Ví, co se mi před půl rokem stalo. Taky ale ví, že si za to můžu sama.

„To nemůžu přijít?“ zeptala jsem se podrážděně. Čekala jsem, že se mě Billy zastane, ale ne, jen mě a Jacoba pozoroval.

„Moc dobře vím… víme, kde jsi,“ zamumlal.

Toho už bylo dost. Ztratila jsem nervy. Takhle tedy se mnou jednat nebude. Však, co mu já mohu udělat? Nic. Další v mém okolí, který je silnější a není to člověk. Stejně jako poslední půlrok Demetri a Felix.

„Jacobe, sakra!“ zakřičela jsem a vstala. „Je to můj život a já si ho vybrala. Ty mi do života nemáš co kecat, čokle!“ zakřičela jsem a věděla, že posledního slova budu litovat. Hodně litovat.

Jacob se na mě podíval, vyčítavě, raněně, bolestně, a třesoucí se vyběhl z domu. Hystericky, v posledním okamžiku naděje jsem se podívala na Billyho. Snažil se usmát, ale nešlo mu to.

„Odpustí mi?“ zeptala jsem se a podívala se mu do očí.

Nadechnul se. „Čokl ho určitě ranil, ale kolikrát jste se už porafali? Kolikrát ti neodpustil? Ani jednou,“ povzbudivě na mě kývnul a já si alespoň chvíli nepřipadala sama.

„Mám za ním jít?“

Zavrtěl hlavou. „Co bys řekla na výlet?“

Nejprve jsem chtěla odpovědět ne, ale pak jsem si uvědomila, kam nejspíše chce; za Swanovýma. Měla jsem chuť říct ne, protože pokud tam bude Bella a ten… Rychle jsem ty myšlenky odehnala pryč a řekla: „Jistě.“

O hodinu později:

Zaparkovala jsem před barákem Swanových a pokud jsem dobře viděla, bylo zde stříbrné Volvo. Nechtělo se mi tam, ale když ze dveří vykoukla Charlieho hlava, pomohla jsem Billymu ven.

„No kohopak to vidím?“ zeptal se Charlie a objal mě.

„Nešahat, moje,“ zasmál se Billy.

Usmála jsem se na oba a v – nejspíš – Belliině pokoji viděla Edwarda. Měla jsem chuť utéct, ale vydržela jsem toto nutkání a hrdě šla za Charliem, který pomáhal tátovi. 

*** 

Probudil jsem se u stěny, ve Volturiovském podzemním ‘vězení‘. Ruce mi svíraly těžké okovy, které bych normálně přetrhnul, ale nyní jsem neměl sílu. Podíval jsem se na zem a snažil se přinutit nemyslet na Rachel. To byl však i nadupírský výkon. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Znal jsem to tady nazpaměť. Vždyť tady mě drželi, než přišli na to, že jim budu užitečný.

Mé smysly byly ještě ochromeny, ale v dálce jsem slyšel kroky. Nedovedl jsem rozpoznat, kdo a kolik jich jde, ale věděl jsem, že tentokrát jdou s jediným a konečným důvodem; zabít mě. Už jsem toho udělal moc.

Dveře se otevřely a já zůstal překvapeně zírat. Aro, Caius ani Marcus vedli dívku, kterou jsem už někdy viděl, jen jsem nevěděl, proč si ji pamatuju. Opilost zřejmě pořád působí. Všechny doprovázel Felix, který na mě s vrčením zíral. Postrčil tu dívku a já musel zavřít oči, abych odolal její krvi. Už dlouho jsem nebyl na lovu.

„Milý Demetri, co tě to napadlo?“ zeptal se přátelsky Aro. Jeho přátelskost jsem mu ani trochu nevěřil a měl jsem co dělat, abych se nezačal smát.

„Co mě to napadlo? Já nejsem jako vy, nehodlám být pořád na jednom místě. Když si dovolím někoho milovat, řeknete mi, co mě to napadlo?“ zakřičel jsem. Věděl jsem, že jen jedním slovem mě mohou zabít, ale bylo mi to jedno. Rachel zemře.

„Demetri, nechci tě zabít hned, tak se uklidni,“ zavrčel Felix.

Rozhlédl jsem se po všech – Aro se tvářil nervózně, Caius na mě upíral oči, Marcusovi to bylo – světe, div se – naprosto jedno, Felix by mohl pohledem zabíjet a ta dívka mě prosila pohledem.

„Ty sklapni,“ zavrčel jsem naštvaně.

Caius se zamračil. „O co myslíš, že bojuješ? O tu holku?“ pohrdavě se zasmál.

„Rozhodně lepší, než dělat to, co děláš ty,“ zavrčel jsem a triumfálně se usmál, když se zamračil.

Aro vztáhnul ruku, když se na mě Caius chystal vrhnout. „Demetri, měl bys vážit slov,“ napomenul mě a já měl opět chuť smát se. Zkouší na mě obrácenou psychologii?

Caius se ale usmál, což odhalilo jeho zuby. „Bojuješ o mrtvolu. Je mrtvá,“ zašeptal. Každé slovo řekl s jistou vahou. Vyděšeně jsem se podíval na Ara, který se díval na Caiuse. Jestli je mrtvá…

„Ty hajzle!“ zakřičel jsem. „Jestli ses na ni opovážil sáhnout!“

„Tak co? Co mi uděláš?“ zeptal se se smíchem. Nejraději bych mu srovnal fasádu. Jeho úsměv bych mu tak rád rozbil. Sklonil hlavu. Měl pravdu. Promnul jsem rty a podíval se mu do očí. „Šel bych po tobě tak dlouho, dokud bys nezdechl!“

Aro se snažil něco zařvat, ale dříve zasál Felix. Chytil mě za krk, a vytáhl nad svou úroveň. Jen jsem se mu díval do očí. Jestliže je Rachel mrtvá, už mě při životě nedrží nic. Periferně jsem viděl, že Aro se na nás dívá. „Felixi, pusť ho. Půjdeme.“

Felix se mi ještě chvíli díval do očí, jakoby Ara přeslechl. Pak mě pustil. Jen tak, jednoduše. Ani nemrkl, pustil mě, odstoupil dva kroky dozadu a sklopil oči.

Aro se mi podíval do očí, pak se jeho pohled upřel na Marcuse, ale promluvil ke mně. „Měl by sis do zítra rozmyslet, jak s námi budeš mluvit.“

Uchechtnul jsem se. „Co mi ještě teď chcete udělat? Zabít mě? Vždyť na to jen čekám, tak proč to neuděláš teď, Aro?“

Zamyslel se. „Chci, abys trpěl stejně, jako Rachel,“ procedil skrz zuby Felix.

„Jestli o ní ještě něco řekneš, přisahám, že umřeš. Umřete všichni.“

Felix se mi podíval do očí, já však zrak sklopil. „Nepřísahej, tohle nikdy nesplníš.“ Měl pravdu, to jsem musel uznat. Tohle nikdy nedokážu splnit. Ne, když budu tady.

Místnost se až na dívku vyprázdnila a poslední, co jsem slyšel, bylo Felixovo; „Za chyby se platí tvrdě, kamaráde.“

Podíval jsem se na dívku. Měla jemné rysy, vystouplé lícní kosti a vypadala velice vyděšeně. Bylo mi jí líto.
„Hej.“

Dívka vzhlédla a podívala se mi do očí. Měla jasně karmínové oči – upír. Vypadala tak bojácně, ačkoli byla upír. Věděl jsem, že si nejprve potřebuji získat její důvěru.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se opatrně, stále jí hledíc do tváře.

Když neodpovídala, věděl jsem, že tento večer bude bez řeči.

„Karen.“ Vstala, podívala se na mé ruce, do kterých se síla stále nevrátila a pokusila se je přetrhnou. Marně.

„Nech toho, nemá to cenu,“ zašeptal jsem sklesle. S povytaženým obočím se na mě podívala a zavrtěla absurdně hlavou.

„Ty jsi pomohl mě, aby mě nechali být a já se hodlám pokusit pomoct tobě. Mimochodem, jak se jmenuješ ty?“ 

***

Když jsem zaparkovala před domem, pomyslela jsem si, jak tohle může Bella tajit. Jak může žít s upíry? Mít s jedním dítě a přitom to stále Charliemu zatajovat? Když jsem si uvědomila, na co myslím, musela jsem se pousmát. Žila jsem v domě plném upírů. S jedním spala. Dva milovala, dva měla ráda, a zbytek… Nenáviděla.

Charlie pomáhal Billymu dovnitř, když jsem se otočila, uviděla jsem za sebou Quila, Jareda, Embryho, Jacoba a… Paula. Ach Paul. Tolik jsem mu ublížila. Z jeho strany se s přírodou nedá udělat nic, ale z mé strany ano. Otisknul se do mě a tak moc trpí...

Když jsme dostala Billyho dovnitř vyběhla jsem ven. Všichni čekali.

„Jaku? Můžu s tebou mluvit?“

Nejprve zavrtěl hlavou, ale pak neochotně kývnul. Přišel blíž ke mně. „Co chceš? Omluvit se? Beru,“ řekl chladně. Svrběla mě ruka, jak jsem mu chtěla vlepit facku. Věděla jsem ale, že bych si ublížila víc já, než on.

„Jacobe, poslouchej mě. Měla jsem se starat já o tebe, ale vždy to bylo naopak. Takže… Podívej se mi do očí a řekni, co mi chceš,“ řekla jsem šeptem.

„Rachel, já… Omlouvám se, chovám se strašně. To já vyletěl na tebe. Měl bych být rád, že ses tady ukázala,“ zašeptal a objal mě.

„Co takhle říkáš na noční povídání?“ usmál se a podíval se mi do očí. Pohlédla jsem za něj a snažila se usmát na všechny, jenže usmát se na Paula bylo obtížné.

„Dobře,“ odpověděla jsem a vlepila mu pusu na tvář.

Omluvně se podíval na ostatní a dál si všímal jen mě. Chtěla jsem ale, aby mi vysvětlil, proč je tak měkký. Takový nikdy nebyl. Alespoň z doby, z které jsem ho znala já. Jak vidno, změnil se.

...

„Vážně jsi se jen tak sebrala?“ zeptal se podruhé, opět překvapeně.

Nadechla jsem se a bolestivě se zasmála. „Ano, jen tak.“

Čekala jsem odpověď, ale tou mi bylo zavrčení.

„Jaku, co se děje?“ zeptala jsem se vyděšeně. Vstala jsem z gauče a pohlédla z okna. Nikde nic. Opět jsem se na něj podívala, mračil se a dumal. 

***

Čekal jsem na hranici a hleděl do prázdna. Není tady. Je mrtvá. Otočil jsem se k odchodu, ale zaslechl jsem za sebou hlasy. Taky cítil čokly.

„Demetri?“ zašeptal někdo váhavě. Po chvíli mi došlo, že je to Rachel. Bylo mi jedno, že mě vlkodlaci zabijí. Teď jsem měl Rachel. Ten kámoš Cullenů na nás hleděl. Když jsem se díval na Rachel, nezměnila se. Upír rozhodně nebyla.

„Demetri!“ zakřičela a vrhla se mi do náruče. Váhavě jsem jí odtáhnul. Má žízeň byla stále moc velká.

„Rachel? Co tady… děláš? Jakto, že nejsi mrtvá?“ zeptal jsem se docela vyděšeně.

Zamračila se a odstoupila krok zpět. „Taky tě vítám,“ našpulila rty, že mě to až přivádělo k šílenství. Jak jsem ji mohl nehledat?

„Já myslel, že jsi… těhotná…“ Vydechnul jsem a překvapení ze mě díkybohu opadlo.

„Já… Nemůžu mít děti,“ zašeptala a z očí jí kaplo pár slz. Jedním pohybem jsem je setřel a podíval se jí do očí.

„Co kdybych si tě odvedl?“ zašeptal jsem.

Avšak Rachel zavrtěla hlavou. „Nechci utíkat. Mám tebe a rodinu a musím se rozhodnout,“ podívala se na toho podvraťáka a pak na mě, „a já chci všechno,“ pousmála se, ale plakala.

„Jestli s nimi chceš zůstat, já odejdu Rachel. Nechci, aby sis musela vybírat a byla nešťastná. Já...,“ nedokončil jsem, protože přitiskla své rty na ty mé. Jacob jen tiše přihlížel a schyloval se k boji. Rachel se na něj podívala a zakřičela; „Jaku… Miluju vás, ale Demetri je moje volba. Upíří jsou má volba. A ta tvoje? Zabiješ nás?“

Jacob se na ni smutně podíval, otočil se a pak odešel. Rachel se s obličejem mokrým od slz podívala, znovu mě políbila a zašeptala; „Upíří psanci. Nehodí se to spíše ke psům?“

***

„Karen? Kdo ti pomohl dostat je ven? Vím, že tohle by jsi sama nedokázala,“ Aro pohladil dívenku po tváři a zadíval se jí do tváře. Když Karen neopověděla, tiše kývnul na Felixe.

„Co uděláte, když řeknu, kdo to byl?“ zašeptala Karen.

Aro se obrátil k ní a naklonil se k nad Karen. „Zemřete obě zlatíčko, tak jako tak,“ pohrdavě se zasmál a šel směrem k Heidi… 

<<1. část oOoOo Shrnutí >>

Autor: Lexi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Lowing two but can´t decide 2/ 2: