Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Listopadové odpoledne

21.05.2010 (11:15) • Deedee • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2885×

Listopadové odpoledne

Bylo krásné listopadové odpoledne. Jedno z těch úžasně všedních úterních odpolední. Slunce svítilo průměrně teple, vítr vanul průměrně silně a teplota byla průměrně kolem patnácti stupňů.

Takovéhle průměrné odpoledne měl Carlisle rád. Připomínalo mu všední úterky ve staré Anglii. Ten úžasně všední klid malých anglických domečků, najemno posekaných trávníčků a dobrého čaje.

Jenže tohle nebyla Anglie, tohle byla Amerika. A v Americe není žádné všední odpoledne tak všední, jak se na začátku zdá.

Esme upravovala, na předzahrádce honosného domu Cullenů, poslední nezazimované květiny. Broukala si při tom dojemné melodie a bylo jí dobře.

V druhém poschodí velkého domu seděla Rosalie na posteli, která sloužila ke všemu jinému jen ne k ležení, jak tomu obvykle u postelí bývá. Seděla tedy na ní, (nikoli ležela) jednu nohu měla pokrčenou a zdobila si nehty. Hlavou jí přitom letěly myšlenky, jaké měla téměř vždy v úterý odpoledne při upravování nehtů.

Několik mil od domova byl Edward a Emmett na všedním úterním lovu. Emm slíbil svojí Rosalince, že jí dnes jídlo obstará. To možná mohla být drobná změna v dnešním dni. Když se to však vezme kolem a kolem, bylo druhé úterý v měsíci a to obvykle nosil jídlo i pro ni.

Carlisle seděl u sebe v pracovně. Na stole měl anglický šálek na čaj ale uvnitř krev, bez mléka. Četl Tři muže ve člunu a vzpomínal na krásné všední časy v Anglii. Pak mu však přišlo na mysl, že vlastně není v Anglii ale v Americe a tam není žádné všední odpoledne tak všední, jak se na začátku zdá.

Daleko odtud stál hotel, ve kterém lidé neměli ani tušení o nějaké rodině Cullenů. Kdybyste tam přijeli a zeptali se obsluhy, co zvláštního je v poslední době potkalo, začali by bezpochyby vyprávět o té samé události před třemi dny.

V tu dobu zde byl zapsán jeden pár. Recepční by vám o nich řekla, že tak zvláštní lidi ještě neviděla.

„Ten chlapec vypadal nemocný,“ řekla by vám. „Byl celý bledý, nemluvil a tvářil se velmi nešťastně. Navíc měl hrozně zarudlé oči.“

„Naopak ta dívka celá zářila,“ přidal by se k ní dozajista nosič zavazadel, „na všechny se usmívala, pobíhala po chodbách a stále opečovávala toho kluka. Stejně ale bylo poznat, že jí něco trápí. Byla krásná, ale neměla žádná zavazadla.“

Tím jejich příběh pro nosiče zavazadel skončil. Recepční se o ně zajímala až do doby, než se odebrali do jednoho z levnějších dvoulůžkových pokojů.

Neměli zřejmě moc peněz. Chlapec byl oblečen dost všedně. Dívka si nechala na šatech velmi záležet, i tak byla vidět jejich obyčejnost. V hotelu jen přespali. Ani nedorazili na večeři. I tak by o nich ale hosté mluvili jako o těch nejzvláštnějších a nejkrásnějších bytostech na světě.

Podivný pár opustil hotel již velmi brzo ráno. Zanechali ho v jeho všednosti avšak obohacený o zážitek, o kterém budou všichni dlouho a rádi vyprávět.

Čekala je ještě dlouhá cesta k místu, které hledali již několik měsíců. Konečně byli cíli téměř na dosah ruky. Právě z toho byla dívka tak nadšená. Ale chlapec měl stále velké obavy.

Esme právě zastřihovala poslední chryzantému, Rosie už chyběl jen malíček a Carlisle dočítal historku o věšení obrazu. A právě v tu dobu se všední odpoledne rozhodlo nebýt tak všední, jak se na začátku zdálo.

Esme se prudce narovnala. Na rukou měla zahradnické rukavice a v jedné z nich ještě stále svírala nůžky. Upřela zrak na příjezdovou cestu.

Kolem Carlisleova nosu se pronesl známý pach. K domu přicházeli dva upíři, kteří rozhodně nepatřili k rodině. Prudce zavřel knihu. Až později si uvědomil, že si neoznačil stránku, na které skončil. Seběhl ke své ženě a společně vyčkávali příchodu neznámých.

Rose se prohnal hlavou pocit cizí přítomnosti. Uzavřela lahvičku od laku a běžela se naklonit z okna. Viděla své rodiče stojící v očekávání mezi záhonky. I ona se zahleděla k lesu.

Každou chvilku tu museli být a nikdo neměl ani tušení, co od nich čekat.

Na příjezdové cestě se objevily dvě osoby. Blonďatý mladík zůstal stát a upřeně se díval Carlisleovi do očí. Vypadal ještě víc zničeně než před třemi dny v tom tolik vzdáleném hotelu. Jeho oči už nebyly tak zarudlé zato mnohem víc vyhaslé a nešťastné.

Dívka se celá rozzářila, když spatřila rodinu stojící u domu, který vídala ve svých vizích. Hledali je přece tak dlouho. Chytla chlapce za ruku a vlekla ho k nim.

„Dobrý den. Dobrý den!“ volala radostně na Cullenovy, aby pochopili, že rozhodně nechce žádné rozepře.

Rose už mezitím také přišla před dům. Byla nádherná, tak jako vždy. Možná proto si ji teď chlapec tak důkladně prohlížel. Ona mu pohledy opětovala. Přejela očima jeho zlaté vlasy, velké oči a jemný nos. Byl to hezký muž. Vysoký a štíhlý. Mohl být asi tak starý, jako ona. Napadlo ji, že by si lidé klidně mohli myslet, že jsou to dvojčata. Jen ten pohled vyděšeného zvířete v ní vyvolával dojem, že je to ten nejpodivnější tvor, kterého kdy viděla a že toho viděla dost.

„Hledáme vás už velmi dlouho,“ začala vysvětlovat střapatá dívka, „prosím, musíte nás vyslechnout.“

Esme se na ty dvě zubožené bytosti nemohla déle dívat. Pozvala je dovnitř a usadila na gauč. Každému přinesla po misce srnčí krve. Nezbylo jí moc, ale mladému páru přišla i ta troška vhod.

Rosalie si sedla do vedlejšího křesla a nepřestávala ty prazvláštní hosty pozorovat.

„Kdo vlastně jste?“ zeptal se konečně Carlisle.

„Proboha! Moc se omlouvám. Ani jsme se nepředstavili,“ spustila střapatá, „já jsem Alice Brandon a tohle je můj přítel Jasper Whitlock. Našla jsem ho tak jako teď vás. Díky svým vizím…“

Malá Alice se pustila do vyprávění spletitého příběhu jejich cesty. Byla spokojená. Po tolika letech nalezla vysněný cíl. Radostí rozhazovala při vyprávění rukama. Černé střapaté vlasy jí poskakovaly kolem milého úsměvu a drobného nosánku. Byla maličká, pomalu jak Zvoněnka z Petra Pana. Rosie si ji rychle oblíbila. Mohly by být přítelkyně.

V lese ještě stále přetrvávalo to všední úterý. Edward velmi brzy chytil urostlého jelena, pak neměl co dělat. Poflakoval se po lese svých chmurných myšlenek a čekal na bratra.

Ten se pustil za menší laní. Uháněla cestou k řece. Chvíli si s elegantním zvířetem hrál, aby ho nakonec dohonil a zlomil mu vaz. Byl hrdý na to, jak krásnou laň to chytil pro svou nádhernou ženu. Věděl, že za ní bude pochválen. Hodil si jí přes ramena jako vědra s vodou a šel si najít něco pro sebe.

Za krátkou chvíli se oba i s plnými žaludky vraceli k Jeepu. Emm naložil laň na vůz a vyrazili směrem k domovu. Ještě stále to pro ně bylo úterý, jako každé jiné.

Jestli tomu Carlisle dobře rozuměl, tak ta dívka, co si říká Alice, mívá vize budoucnosti. Dovedly ji i k tomu Jasperovi. On cítí pocity druhých a to ho ničí. Nesnese už další strach a nenávist, které sálají z jeho lidských obětí. Proto se oba vydali za jeho rodinou. Aby se naučili žít jinak. Bez smrti dalších lidí.

„Snažili jsme se sami, ale je to velmi těžké. Potřebujeme pomoct,“ dokončila svůj příběh Alice.

Jasper jen přikývl a stiskl jí ruku. Snad aby jí dodal odvahu věřit v lepší konec.

„Nezvládám to,“ přiznal se z nenávisti sám k sobě.

Pohled, který měla v tu chvíli Rose, byl u ní velice neobvyklý. Bylo v něm pochopení. Vzpomněla si na své začátky v posmrtném upířím životě. Ví, jak se cítí. Nenávidí se za to, že ubližuje nevinným. A bude se za to nenávidět ještě hodně dlouho.

„Samozřejmě, že vám pomůžeme,“ spustila okamžitě Esme.

Carlisle ji chytil za paži. Chtěl zmírnit její reakce. Zná svou ženu a její sklony k pomáhání potřebným, ale nemůže ohrozit rodinu. Nemohou si přece být těmi upíry tak jistí. Co když jen umí velmi dobře lhát? Ostražitost byla podle něj na místě.

„Nečekáme, že nás hned přijmete mezi sebe. Pochopíme, pokud budete ostražití,“ řekl Jasper velmi nejistě. Cítil Esmeninu náklonnost, Rosiino pochopení, ale i Carlisleovy obavy. A nedivil se mu.

„Ano, miláčku,“ odvětila Esme, pustila jeho ruku a rázně se zvedla, „není to přece napořád. Nemůžeme je teď vyhnat ven. Za chvíli bude tma. Pojďte, dnes si můžete odpočinout v Edwardově pokoji. Stejně je na tak velký pokoj sám. Klidně mu postačí ten vedle.“

Vedla dva hosty po schodech nahoru. Carlisle usoudil, že hádat se kvůli tomu nemá cenu. Stejně s jejím názorem nehne. A navíc mu nápad jeho ženy vcelku vyhovoval.

Jeep uháněl lesními cestami k domu. Emm si broukal veselou písničku. Těšil se na Rose. Co asi řekne, až uvidí tu krásnou laňku? Edwarda to hrozně rozčilovalo, ale rezignoval.

Zhruba dvě stě metrů od domova bratři poznali, že něco není v pořádku. Něco nebylo tak, jak to ve všední listopadové odpoledne obvykle bývá. V domě byli další dva upíři!

Emmetta to překvapilo a to vůbec nevěděl, na co rodina zrovna myslí. O to větší to byl šok pro Edwarda.

Nějaká dívka s chlapcem nemohli uvěřit úžasné milosti a pohostinnosti jejich rodiny. Carlisle se snažil dotlačit starou válendu do pokoje pro hosty. V myšlenkách bádal nad správností svého svolení k tomuhle všemu. Naproti tomu Esme byla štěstím bez sebe. Už si představovala, jak se jí rodina rozrostla o dva členy. Rose si povídala s tou dívkou a pomáhala jí přendávat Edwardovy věci do vedlejší místnosti.

„My máme hosty?“ ptal se Emm nadšeně. Pohodil laň před domem a utíkal se za nimi podívat.

Edward se šoural za ním. Brali mu pokoj. Nechápal proč a nadšený z toho zrovna nebyl.

„Alice a Jasper u nás dnes přenocují!“ hlásila radostně Rosie.

Emmett ji chytil kolem pasu a pošeptal jí o té lani v garáži.

„Půjdete s námi?“ zeptala se Alice a Jaspera a všichni čtyři se vydali k mrtvému zvířeti.

Esme vysvětlovala Edwardovi, co se přihodilo. Cpala mu při tom do rukou věci, které si má přenést do teď už svého o něco menšího pokoje. Edward jen stál a nechápavě na ni zíral. S plným nákladem se odbelhal za Carlislem do nového pokojíčku. Ten od něj věci vzal a položil je na zem.

„Potřeboval bych, abys jim zkontroloval myšlenky,“ řekl mu potichu. Nebyl na tenhle požadavek moc pyšný, ale jak jinak je mohl prověřit.

„Dobře, Carlisle,“ kývl chápavě Edward a šel za zbytkem rodiny do přízemí.

Emm si zrovna povídal s Jazzem o jedné z nových loveckých zbraní. Byli najezení a spokojení.

Edward se chtěl začít soustředit na Aliciny myšlenky, ale ta náhle vyjekla. Jazz ji zachytil, aby neupadla a posadil do křesla.

„Co jsi viděla, andílku?“ zeptal se jí velmi jemně a opatrně ji hladil po vlasech.

„Černovlasou ženu, moc krásnou, a její malou ryšavou dcerku. Byla víc podobná otci.“ Poslední slova říkala s pohledem upřeným na Edwarda.

Další den pršelo a poté napadl sníh. Alice a Jasper zůstali, i když pak bylo zase teplo. Zůstali, protože už zde byli doma. Patřili do toho pokojíčku v obrovském domě Cullenů. Patřili k této rodině, jako patří ke každému všednímu anglickému odpoledni nějaká nevšední pěkná americká událost.

Shrnutí

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Listopadové odpoledne: