Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Let

07.11.2013 (19:00) • emam • FanFiction jednodílné • komentováno 23× • zobrazeno 3760×

„Jo, koupil jsem to.“

„Nesmíš to ale dát do tašky, která půjde do zavazadlového prostoru. Někdo to může ukrást a byla by to škoda,“ odpovídal mi hlas mé sestry v telefonu.

„Ne, mám to u sebe v příručním kufru.“

„Opravdu mi na tom hodně záleží, tak to dobře opatruj,“ naléhala na mě nesmyslně. Copak můžou upíři něco ztratit?

„Alice, za pár hodin to dostaneš, tak klid. Musím končit.“ Nebyla to výmluva, ale hodně se mi ulevilo, že hovor konečně ukončím.

Nechápu, proč tak blázní. Vždy jsme si v rodině vozili z cest dárky. Bylo to takové milé překvapení pro každého z nás, tedy kromě Alice. Ale nestěžovala si. Její nadšení bylo stejné jako všech ostatních, bez ohledu na to, že věděla, co dostane. Docela jsem ji za to obdivoval. Ale tentokrát, a bylo to poprvé, mi téměř nadiktovala, jaký dárek jí mám přivést. Navíc to bylo něco... No, nečekal bych, že budu někdy nakupovat v klenotnictví.

„Mám rezervaci na jméno Edward Cullen, C-u-l-l-e-n, Cullen.“ To už patřilo stevardce u přepážky na letišti Heathrow v Londýně.

„Jaký let?“ nezvedla oči od monitoru.

To mě zaskočilo, vždycky mi rovnou dali letenku.

„Do Atlanty.“

„Jste si jistý, že jste rezervoval let s naší společností?“

„Naprosto.“ Já se nikdy nemýlím. S lidskou pomalostí se dá víceméně smířit, ale lidská omylnost mě vždycky štvala. Obzvlášť když to chtěli navlíknout na mě.

„Je mi líto, pane Cullene, ale na vaše jméno žádnou rezervaci nemám,“ zvedla oči, zatajila dech a srdce se jí rychle rozbušilo. V hlavě jí začaly běhat myšlenky i na jiné věci než je její práce.

Ach, můj Bože! Jak může někdo takhle dobře vypadat. Jak bych mu tu rezervaci ráda potvrdila a třeba i vylepšila. Celkem obvyklá reakce na mou osobu.

„Nevadí. Jednu letenku do první třídy na dnes večer, prosím.“

Jistě, někdo jako on by neletěl s obyčejnou chátrou. Let do Atlanty...

„Je mi líto, místa v první třídě jsou již všechna obsazena.“ Určitě ani nemá cenu mu nabízet volnou letenku v nižší třídě. „Další letadlo vám letí zítra ráno. Mohu vám rezervovat místo?“

„Vezmu si tedy letenku do druhé třídy. Je tam, doufám, volno?“

„Jistě. Moment.“ Takže není jen nádherný, ale asi ani nafoukaný. Třeba by mohl mít o mě zájem.

Ještě že její činy byly rychlejší než myšlenky. Podala mi mou letenku a dřív, než stihla něco vymyslet, odporoučel jsem se do haly.

Další má zpoždění, takhle to nestihnu!...

Měla jsem si koupit i ten červený svetr. V tom modrém mi to sice víc sluší, ale ten červený by se mi hodil k těm lodičkám od mužíčka. Měla jsem...

To je pěknej kousek. S tou bych si dal hned říct...

Od té doby, co šli s cenou letenek dolů, je to katastrofa. Taková chátra se sem dřív nedostala...

Myšlenky lidí okolo mě obtěžovaly jako vždycky. Těšil jsem se na rodinu a na to, že mezi nimi budu mít zase trochu klidu. Jejich myšlenky jsem znal jako své a bez ohledu na jejich kvalitu jsem na ně byl zvyklý a vlastně jsem je měl i rád. Prostě, byl jsem s nimi doma. Asi to bylo i díky našemu častému stěhování, že domov pro mě znamenala jejich společnost a nikoli místo.

Do odletu zbývalo 30 minut, přesto letadlo ještě nebylo pro pasažéry zpřístupněné.

Druhou třídou jsem nikdy neletěl. Nešlo o snobství, spíš jen o zvyk. Nikdy jsem nemusel šetřit, proto nebyl důvod nedopřát si to nejlepší. Mimo jiné, v první třídě bývá i méně lidí, méně rušivých myšlenek.

Rozhlížel jsem se po plné hale. Nezajímalo mě, co se okolo mě děje, ale žádný člověk nestojí ani několik minut úplně v klidu bez pohybu. Přesto mou  pozornost upoutaly myšlenky muže, který se ke mně přibližoval po boku mladé ženy.

Ještě, že jsme to stihli. Asi bych nezvládl být jí déle nablízku. Ke své společnici pronesl: „Tak vidíš, ještě máš čas. Letí to až za půl hodiny. Ještě si to můžeš rozmyslet.“ Ale bylo jasné, že svou nabídku nemyslí upřímně.

Žena se na něj rozpačitě podívala a natáhla svou ruku pro tašku, kterou držel.

„Díky, Johne, za všechno. Nemůžu tu potom všem zůstávat. Já... omlouvám se.“

Jo, to říká už asi po stý. To mi fakt pomůže. Proč sem vůbec jezdila. Ale nahlas dodal: „Nemáš zač, rád jsem tě viděl.“

„Já tebe taky. A... nezlob se, prosím,“ řekla kajícně.

„Jasně,“ ušklíbl se, „jsem ti vždycky k dispozici, a kdyby sis cokoliv rozmyslela...“

„Budeš první, kdo se to dozví. Slibuji.“ Přerušila ho honem. „Asi bych měla nastoupit.“

To si nevšimla, že letadlo ještě není připravené? Nevadí. Alespoň tu trapnou chvilku budu mít už za sebou. „Jasně, tak šťastnou cestu.“

„Dík,“ špitla.

Chtěl ji políbit, ale ona mu jen nastavila tvář. Zklamaně se odvrátil a odešel.

Nešlo o ten rozhovor, který mi nic neříkal, ale o to, co nebylo slyšet. Přesně jsem věděl, na co myslí on, ale vůbec jsem netušil, co se honí v hlavě jí. Jak je to možné? Konsternovaně jsem si ji prohlížel a snažil se narušit ticho její mysli. Vycítila můj pohled a podívala se na mě. Její hluboké hnědé oči se zadívaly do těch mých a tváře se jí zbarvily do červena. Sklopila zrak a roztržitě si hodila tašku přes rameno. Její kroky zamířily k dámským toaletám. Když procházela pět metrů ode mě, pohodila hlavou, aby jí vlasy nepadaly do obličeje. V ten okamžik uhodila do mého nosu neuvěřitelně sladká a vábivá vůně.

Mohl bych ji následovat, toalety jsou prázdné, bude tam sama a nechráněná. Její vůně by pak byla jen moje a nejen ta...

Vešla do dveří a ohlédla se. Na tváři se jí objevil rozpačitý nevinný úsměv. Působila tak křehce a bezbranně. Můžu vůbec někomu takovému ublížit? Ne, na to nemám právo. Dveře se zavřely a její pach zeslábl.

Musím se jí vyhnout. Za chvilku už budu mnoho kilometrů nad touhle prokletou halou.

Cítil jsem, jak moje ruka drtí držadlo příručního kufru na padrť. Potřeboval jsem se něčeho přidržet, abych po ní nešel, ale nic dostatečně silného nebylo po ruce. Zavřel jsem oči a snažil se myslet na Carlislea a Esmé. Nemůžu přeci zklamat své milované a podlehnout takovému lákadlu.

Kufr spadl na zem. Musel jsem ho zvednout a zastrčit do podpaždí, aby má neopatrnost nebyla vidět. Když jsem se zvedal, někdo do mě zezadu narazil.

„Au!“ vyjekl podsaditý muž s prořídlými vlasy. „Promiňte, neviděl jsem vás.“ A zase spěchal ve své cestě. Ten člověk je snad z kamene a mně to kvůli němu uletí., Do háje… Jeho myšlenky se pomalu vzdalovaly.

Vypadá tam tak ztraceně. Třeba bych mu mohla pomoct najít cestu a třeba rovnou do mé ložnice... Probraly mě ženské myšlenky, které se mnou zaobíraly. Velice sebevědomá blondýna s přehnaně velkým výstřihem se ke mně blížila. O tyhle kontakty jsem nikdy nestál. Ne, že by mi přitažlivost ženského těla nic neříkala, ale když víte, na co všechno to tělo myslí, hned vás přejde všechen zájem. Fyzické vztahy bez emocí mi byly vždy záhadou. Já sám jsem nikdy žádný vztah se ženou neměl, a proto jsem netušil, co všechno partnerské pouto obsahuje. Jedno mi bylo ale jasné, lidské ženy by se měly ode mě držet dál, aby si neublížily.

Musel jsem zabránit kontaktu s tou nechutnou blondýnou, jejíž hlavou vířila jedna absurdní představa za druhou. Napadlo mě, že zvolím stejný úkryt jako ta tichá dívka, jen pro jistotu v pánské verzi.

Na toaletách jsem si dlouze myl ruce. Vzhledem k tomu, že muži po sobě na záchodech nekoukají, nikomu nebylo divné, že svou očistu vykonávám téměř půl hodiny.

Když jsem konečně nastoupil do letadla, zaujal jsem své místo u okýnka. Opřel jsem si hlavu o sedadlo, zavřel oči a s úlevou vydechl. Tu dívku jsem již nepotkal a za devět hodin jsem doma.

Poslední cestující hledali svá místa, když se i sedadlo vedle mě zaplnilo. Nemusel jsem otevřít oči, abych věděl, kdo to je. To ticho a přirozený parfém byly dostatečným utvrzujícím materiálem. Zaťal jsem zuby a přestal dýchat.

„Vážení cestující, naše společnost vás vítá na palubě. Kapitánem letu je Michael Preston a přeje vám příjemný let. Nyní, prosím, zaujměte svá místa a připoutejte se.“ Následovala nutná instruktáž, jak už to v letadlech bývá. Já měl však naprosto jiné starosti. Pád letadla mi nevadí, to bych přežil, ale jak zařídit, aby přežila do přistání žena, která vedle mě sedí?

Velice opatrně jsem otevřel oči a nahmatal svůj pás, abych se připoutal.

„Budete se dívat?“ Ozvala se ta nebezpečná osoba po mé levici. Nebezpečná byla spíš svým chováním sama pro sebe, ale když neodolám její krvi, budu to muset vyřídit i se svědky.

„Myslím z okýnka. Vždycky mě fascinovalo, jak se letadlo zvedá ze země,“ pronesla na vysvětlenou. Mluvila tiše, jako malá holka, když se stydí o něco poprosit. Pustil jsem svůj pás a zvedl se. Beze slova jsem jí uvolnil své místo. Radostně se na mě s vděkem usmála.

To by mi ještě chybělo, aby se přese mě nakláněla k oknu.

Byla plně zaujata výhledem a já svým způsobem také. Prohlížel jsem si ji, jako bych tak mohl přijít na to, v čem je její záhada. Měl jsem na ni vztek. Desítky let sebeovládání byly najednou jen mlhavými vzpomínkami. Konečně jsem pochopil, co znamená, když někomu krev zpívá. Jaké by to bylo ochutnat červenou tekutinu, kterou pulzuje její krkavice?

Zapadající slunce nebylo přes mračna téměř vidět, přesto jeden paprsek proklouzl a dotkl se hřbetu mé ruky. Šlo sice o zlomek vteřiny, než jsem uhnul, ale postačilo to k tomu, abych se částečně probral z posedlosti žízní.

Co by asi bylo horší, zabít ji, nebo kdyby přišla na to, kdo jsem? Potom bych ji vlastně musel zabít.

„Mohu vám nabídnout něco k pití?“ Letušky začaly obcházet cestující. Nějakou dobu potrvá, až se zeptá mě, ale na to nemůžu ani reagovat. Raději jsem zavřel oči a snažil se předstírat spánek. Málem jsem zapomněl předstírat dýchání.

Na co budu myslet? Carlisle a Esmé mi najednou nestačili. Vtom mi došlo, že Alice musela vidět muka, která mě v letadle čekají, a vůbec nezasáhla. To si vypije, pochopitelně obrazně řečeno. Jak je možné, že jakákoli zmínka o pití mě přivede zpátky k vedle sedící dívce? Nemohla si vybrat jiný let? A jak to, že se na mě vždy usmívá, přišla snad o rozum? Copak necítí nebezpečí, které jí ode mě hrozí? Většina lidí podvědomě cítí, že je vedle nich predátor ohrožující jejich život. Pud sebezáchovy je pořád silnější než prvotní okouzlení vzhledem. Ale tahle Siréna ho nejspíš postrádá. Siréna? Ano, to je výstižné. Je jako antické Sirény, které lákaly svým zpěvem námořníky na scestí. Ale já vydržím a budu lepší než Odyseus, kterého museli přivázat, aby za nimi nešel. Mně postačí jen, když nebudu dýchat a nebudu na ni myslet.

Co třeba poslouchat myšlenky muže, který sedí po mé druhé straně? Ta holka je fakt k nakousnutí. To nebyl dobrý nápad!

Co zkusit přeložit Hamleta do japonštiny? To mě konečně na pár minut zaměstnalo, i když moje verze překladu nejspíš neměla ten nejlepší rým, ale to mi bylo jedno. Postupně jsem si začal překládat i jiné Shakespearovy hry a ani japonština mi nestačila. Vystřídal jsem ještě mandarínskou čínštinu, korejštinu, hindštinu, bengálštinu a arabštinu. Jakýkoli jazyk přibližující se k Evropě příliš zaváněl bílou kůží jako měla ona.

Po několika hodinách začali cestující usínat. Noční lety jsou mé oblíbené. Poslouchat něčí sny je příjemnější než denní pochody myslí.

Slyšel jsem, jak i žena po mé levici začíná poklidně oddechovat a po nějaké době i soused po mé druhé straně. Konečně jsem mohl přestat předstírat dýchání. Nebylo to sice nijak fyzicky náročné, ale potřeboval jsem svou pozornost odvést co nejdál z téhle paluby.

Co zkusit Romea a Julii ve svahilštině? Není to příliš rozvitý jazyk, ale o to větší je to výzva. V tom se mé nohy dotklo cosi žhavého. Ihned jsem pomyslel na oheň a rychle otevřel oči.

Konečky jejích prstů ze zlehka dotýkaly mého kolene. Teplo lidského doteku znám, ale nikdy žádný nebyl tak horký. A nešlo jen o tu intenzitu, ale i o horkost, která se najednou začala šířit mým tělem. Nikdy jsem nic takového necítil. Touha mi není cizí, jsem muž, ale při mém způsobu asketického života, který jsem si dobrovolně zvolil, byla i tahle vášeň zkrocená rozumem. Odříkání bylo mým životem. Odřekl jsem si lidskou krev i ženy. Mohl jsem si s nimi užít a nechat je zas být. Našly se takové i mezi našimi, ale poslouchat výčitky v jejich myšlenkách se mi nechtělo. Nebo co kdybych některou z nich jako muž zklamal? To by bylo snad ještě horší. Číst myšlenky ještě neznamená dokonale ovládat všechna umění.

Ale v tenhle okamžik mi to bylo naprosto jedno. Podíval jsem se na ni a zatoužil ji strhnout k sobě do náručí. Jaké by to bylo dotýkat se jí, políbit ji a nebo se s ní milovat? Smrtonosné, zněla mi odpověď v hlavě. Sevřel jsem víčka, abych se zpátky uvěznil ve svém osobním pekle.

Nesmím dýchat, abych ji necítil. Nesmím se dívat, protože ona poutala můj zrak a přiváděla mě k hříšným myšlenkám. Prsty, které se mě dotýkaly, mě sváděly k doteku, ale upomínka na mou ledovou kůži mě od toho odrazovala. Co kdybych ji vzbudil?

Netuším, jak dlouho ta mučivá doba trvala. Přišlo mi že věčnost, ale let má trvat necelých devět hodin. Někdy už musí přijít konec!

A on přišel, ale ne tak jak jsem si ho představoval.

Zavrtěla se a ruku si dala do klína. Připadal jsem si, jakoby mě okradli o nejvzácnější poklad. Kéž by se mě zase dotýkala.

„Mami, promiň,“ zamumlala. Lekl jsem se, že je vzhůru a začal zase předstírat dýchání.

Nic. Nepohnula se. Možná bych se mohl podívat, jestli je vzhůru. A co pak? Co když se na mě podívá stejně jako v letištní hale a já se neovládnu. Tam mě nijak extra nezajímala, ale po tom, co jsem ji ucítil, po tom, co se mě dotkla... Toužil jsem po ní ve všech ohledech, které mi mohla jako lidská žena nabídnout. Jenže něco takového je naprosto vyloučené. Proč jsem jen musel zrovna dnes letět druhou třídou? Alice, za tohle mi zaplatíš!

„Mami, já chtěla. Opravdu. Ale nešlo to,“ zamumlala téměř neslyšitelně a mně konečně došlo, že mluví ze spaní. Co se jí asi zdá?

„S ním ne, s ním to opravdu nejde,“ ozvalo se.

Povzdechl jsem si. Bylo mi jasné, že se mnou to nejde, ale jak to, že to ví i ona? Přirovnával jsem ji k Sirénám, ale to není dostatečně výstižné. Asijská mytologie hovoří o Marovi, bohu zmaru, který má mnoho dcer. Každá z nich představuje nějakou slast pozemského světa. Ta mladá žena vedle mě je ztělesněním všech mých tužeb. Jenže já nejsem Budha, abych jí odolal.

Vydržím do přistání a pak ji oslovím. Zavedu ji někam stranou od všech lidí a pak… Několik rychlých obrazů se mi prohnalo hlavou. V jednom jsem jí vzal život, aby mě už nemohla trápit vůní své krve. V druhém jsem se ji pokusil zlehka políbit. Toužil jsem po ní, ale kdyby mi polibek neopětovala, nedokázal bych nic víc než ji poprosit alespoň o jeden dotyk rukou. Jiné obrazy (a nebylo jich málo) mi ukazovaly, co všechno bych rád dělal s jejím tělem, ale k realitě to mělo při daných okolnostech a mé povaze hodně daleko. Poslední obraz byl matný, drželi jsme se za ruku a společně jsme se bavili s mojí rodinou.

Vždycky jsem si myslel, že ztráta snů a spánku je jednou z věcí lidského života, která mi chybí. Pokud bych však snil celou věčnost sny, po kterých bych toužil tak jako po ní, a nemohl je naplnit, byla by moje existence snad ještě horší.

Její hluboký dech se začal zkracovat, budila se. I já budu muset předstírat probuzení a otevřít oči. Dokážu počkat na přistání než ji oslovím?

Měl jsem pocit, jako by mě mohla začít bolet hlava. Prsty jsem si začal masírovat kořen nosu.

„Promiňte, potřebovala bych si už vážně nutně odskočit,“ zašeptal ženský hlas vedle mě.

„Ale jistě,“ odpověděl jsem a neprozřetelně se nadechl. Zvedl jsem se, abych jí uvolnil průchod. Byla tak blízko, stačilo jen natáhnout ruku a těch pár centimetrů mezi námi by bylo smazáno. Když tu mi najednou sama spadla do náruče. Tolik jsem ji chtěl obejmout, ale vynaložil jsem snad všechny síly a jen ji podepřel.

„Omlouvám se,“ vyhrkla a honem spěchala pryč. „Proč jen musím zakopávat o vlastní nohy,“ nadávala pro sebe. Člověk by ji neslyšel, ale já ano.

Když nebyla vedle mě, dovolil jsem si dýchat. Její vůně byla pořád intenzivní, ale nevěděl jsem, jestli mě víc láká její krev nebo tělo. K jejím myšlenkám jsem si pořád nenašel cestu, a proto jsem poslouchal všechno, co dělá. Bylo to absurdní, ale nemohl jsem si pomoci.

Podle zvuků jsem si představoval, jak vešla do prostoru toalety a zavřela za sebou dveře.

„Do háje, proč ten kluk vedle musí být tak sexy,“ zaklela. „A já mu ještě spadnu do náručí.“ Líbím se jí.  Nebylo to nic zvláštního, ale v jejím případě mě to obzvlášť těšilo.

Vykonala potřebu a spláchla za sebou. Asi jsem se zbláznil. Od kdy špehuji ženy na záchodě? Pustila vodu, určitě si myje ty krásné drobné ruce.

Zhluboka se nadechla a vydechla a pak ještě jednou. „Jsem padlá na hlavu. To bude ono. Snad mi máma odpustí. Nesplním jí její poslední přání a neuvidí mě před oltářem. Jsem hrozná dcera. Ale Johna jsem si prostě nemohla vzít. To bych si spíš vzala…“ mluvila sama k sobě. Zase tekoucí voda. „Bello, jsi zralá na nějakou odbornou léčbu.“ Zašustila papírová osuška a otevřely se dveře.

Naše oči se setkaly a jí se nahrnula krev do tváří. Přestal jsem dýchat, ale nebylo to proto, že jsem ji nechtěl cítit, ale proto, že jsem si přál alespoň na chvíli zastavit čas. Kdy se jí zase budu moci podívat do očí? Byla nádherná a tolik lákavá po ve všech stránkách své osobnosti. I její tichá mysl pro mě představovala výzvu. Jenže jakýkoli kontakt se mnou byl pro ni nebezpečný. Určitě bych se neovládl a zabil bych ji.

Opatrně se okolo mě protáhla a sedla si na své místo.

S velkou dávkou sebezapření jsem se rozhodl předstírat spánek až do přistání.

Možná to byla jen má představa, ale měl jsem dojem, že napětí mezi námi mělo téměř hmatatelnou podobu. Asi Bella není jediná, kdo potřebuje lékařskou pomoc. Jen netuším, jestli by nějaký doktor mohl pomoci upírovi.

Bella, krásné jméno jako ona sama. Nejspíš by to byl úžasný život po boku někoho takového. Dokonce se málem vdala, aby matce splnila poslední přání. Nejspíš jí matka umírá, jak moc se musí trápit. Mohl bych jim pomoci! Ale honem jsem tu myšlenku zaplašil. Nebyl jsem si jistý, jestli bych jim pomáhal kvůli ní nebo kvůli sobě.

Rád žiji se svojí rodinou, ale vždycky jsem jim tak trochu záviděl. Nežil jsem jako mnich dobrovolně, ale už jsem dávno přestal doufat, že bych i já mohl najít svůj protějšek. Je ale naprosto scestné vidět ho v náhodné spolucestující a navíc v člověku.

Ona je snad můj osobní démon, svůdce a pokušitel. Bože, ať už to letadlo přistane!

Pokoušel jsem se vrátit k těm absurdním překladům, ale moc se mi to nedařilo. Místo toho jsem si začal Bellu představovat jako Julii na balkoně, ale se mnou by dopadla spíš jako Hamletova Ofélie. Ano, tak bych se měl zachovat, odmítnout ji a odmítnout jakoukoli myšlenku, která je s ní spojena. Marně jsem se snažil o tom sám sebe přesvědčit.

„Vážení cestující, za několik minut budeme přistávat. Zapněte si prosím bezpečnostní pásy. Děkujeme, že jste si vybrali naši společnost a věříme že opět využijete našich služeb.“

Vykoupení! Konečně vystoupím a už ji nikdy neuvidím. Ale místo klidu jsem měl pocit smutku. Přesto jsem se snažil co nejrychleji dostat z její blízkosti.

Alice s Jasperem na mě čekali. Jasně jsem slyšel jejich myšlenky, třebaže jsem je ještě ani neviděl a neslyšel jejich hlasy. Dohadovali se o nějaké Alicině zbrklosti.

„Vždycky jsi tvrdila, že je to tvůj oblíbený bratr a necháš ho projít takovou příšernou situací?“ Jasper mi mluvil z duše.

„Věděla jsem, že to zvládne.“ To sice říkala, ale já viděl v jejích myšlenkách pochybnosti.

„A to si myslíš, že ji jen po jednom letu požádá o ruku?“ ptal se Jasper nevěřícně.

Edwarde, už mě musíš slyšet. Ten dárek nebyl pro mě ale pro ni. Volala na mě Alice své myšlenky.

V šoku jsem otevřel kufr a z něj vytáhl malou krabičku. Byl v ní kroužek s velkým diamantem. Při nákupu mi vůbec nedošlo, že je to zásnubní prsten.

Podíval jsem se na Bellu a najednou mi přišlo, že jsem to já, kdo vidí do budoucnosti. Byla v ní naše společná věčnost, ale co když mě odmítne? A možná ještě hůř, co když mě neodmítne?

Autor: emam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Let: