Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Lavina

03.04.2010 (15:45) • Lenjule • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2103×

„Kouzelné,“ vydechla jsem omámeně a dívala se na luxusní hotel, ve kterém teď budeme s Edwardem týden bydlet. Ani jsem si dopředu netroufala pomyslet, jak krásné by to bylo, kdyby to vyšlo. Je až neuvěřitelné, že jsme tady. Jen já a on, sami dva. Rozhlédla jsem se kolem hotelu, všude se táhla nádherná scenérie zasněžených vrcholků hor.

„Kouzelné,“ souhlasil Edward do mrazivého vzduchu. Uzmul mi z ruky cestovní tašku napěchovanou zimními svršky, hodil si ji přes tu svou a vydali jsme se k recepci.

Zatímco jsem vybalovala nejnutnější věci a zkulturňovala náš nový domov, Edward připravoval lyže a celou výzbroj, abychom hned mohli okusit, jaký je sjezd kousek za hotelem. Není to daleko, na večeři se bez problému stihneme vrátit.

„Nepřijde ti to jako v pohádce?“ pronesla jsem, zatímco jsem rovnala v koupelně věci na poličku nad rohovou vanou. Vypadala tak pohodlně, prostorně. Až jsem se za svoje myšlenky musela začervenat.

„To je naše pohádka. Soukromá. O Belle a Edwardovi,“ šeptl těsně vedle mě, až jsem se polekala. Poťouchle se usmál. Přistoupil až těsně ke mně a natáhl se pro moje ruce. Jen co si mě přitáhl do své náruče, omotala jsem mu ruce kolem krku. Dlouze jsme si navzájem hleděli do očí a vzduch v koupelně houstl. Napětí bylo přímo hmatatelné. Zrychlil se mi srdeční tep, nejraději bych se na něj nedočkavě vrhla, ale vyčkávala jsem. Po nekonečně dlouhé době se mírně sklonil a políbil mě. Nejprve lehce, sotva se naše rty o sebe otřely. Zavzdychala jsem a přitáhla si ho blíž k sobě. Najednou neexistoval žádný hotel, hory, nic. Byl jenom Edward, můj krásný a dokonalý Edward, a já, jeho Bella. Vzrušením se mi podlomila kolena a tak jsem se na něj silněji zavěsila, nepřestávaje ho líbat. Jasně jsem cítila, že nad sebou začínám ztrácet kontrolu.

Najednou si Edward povzdechl a odtáhl se. Zmateně jsem se na něj podívala s jasnou otázkou v očích – proč?

„Ehm,“ odkašlal si ochraptělým hlasem a něžně se usmál. „Měl jsem pocit, že jsme si chtěli jít zalyžovat. A protože se stmívá docela brzy, možná bychom měli vyrazit.“ Byl o tolik rozumnější než já. Jak to jen dělá?

„Dobře,“ pronesla jsem stručně a oplatila mu úsměv. Rychle jsme se oblékli. Musela jsem se pousmát nad Edwardem, byl v tom lyžařském oblečení tak roztomilý. Zatímco já jsem si připadala neohrabaně jako medvěd, jemu slušelo prostě vše. A vyrazili jsme k vleku.

Edward koupil permanentky, které jsme si připevnili k bundám a hned jsme vyjeli nahoru na zkušební jízdu. Nejsem v lyžování žádný profesionál, ale lyžuji v rámci možností – jeden lyžařský kurz na základce a jednou jedinkrát jsem byla na horách s tátou, jinak nic - docela slušně.

Na vrcholu jsem se rozhlédla, nasála horský vzduch a nějak mě celá ta situace dojala. Raději jsem se šúsem rozjela dolů, než aby si Edward vyložil můj nostalgický výraz a slzy v očích špatně. Jsem šťastná, ale tak nějak pořád nemůžu uvěřit, že tento dokonalý člověk patří právě ke mně, že mě miluje... Že ho nenapravitelně miluji já, o tom nebyl pochyb. Jenže já a on, to je obrovský rozdíl. Jemu jde všechno, mně nejde skoro nic. On je krásný, já jsem tuctová. On je chytrý, já mám ve škole sice také výborné známky, ale mezi premianty nepatřím. Možná je to tím, že se na něj dívám přes růžové brýle zamilovanosti, ale přijde mi prostě nejlepší, nejdokonalejší, nejkrásnější, nejchytřejší... A je můj! V takové štěstí jsem snad ani nemohla –

Prásk!!!

„Bello, Bello? Nestalo se ti nic? Jsi v pořádku?“ Edward mne rychle dohnal, ve tváři zděšení. Asi jsem se zamyslela, sjela k boku svahu a vymlela se do drobné prohlubně. Trochu mi luplo v bederní oblasti.

„Jsi celá?“ ptal se ustaraně. Protáhla jsem nohy, zdálo se, že jsou v pořádku. Rukama jsem se zapřela, abych se posadila. Ty byly zjevně také v pořádku. Ještě že tak. Zas tak dobrý lyžař asi nejsem.

„Nic mi není, klid, Edwarde,“ uklidňovala jsem ho. „Jsem v pořádku, jen jsem se zamyslela a asi sjela bokem,“ pronesla jsem a zachichotala se.

„Co je?“ podivoval se nevěřícně mému smíchu. Zřejmě mu nešlo do hlavy, proč se po pádu směji.

„Víš,“ začala jsem. „Zrovna jsem přemýšlela o tobě a o mně. A o tom, že lyžování je jedna z mála aktivit, které mi celkem jdou. A ono asi ne,“ potřásla jsem negativně hlavou. „Jsem prostě nemehlo. Vůbec se k tobě nehodím, ty dokážeš všechno a já, já...“ prohlásila jsem teď už smutně.

Edward se zapřel, aby mu lyže nepodjely a naklonil se ke mně. S ohromnou lehkostí mě postavil na nohy a přivinul k tělu. „Blázínku,“ zašeptal. „Miluji tě takovou, jaká jsi. Bello, přemýšlej trochu. Kdybych tě nechtěl, nepojedu s tebou na hory. Kdybych tě nechtěl, nebyl bych tady,“ usmál se a něžně mě pohladil po mrazem zrudlé tváři. Aby dodal svým slovům váhu, naklonil se a políbil mě. Něžně, jemně, zřejmě si nebyl jistý mou reakcí. Chtěla jsem se k němu přitisknout těsněji, ale jak jsem se natáhla, bolestí jsem usykla. Přece jen je něco v nepořádku. Zřejmě jsem si narazila kostrč. Zase jsem se raději stáhla zpátky a spokojila se s jeho drobnými, motýlími polibky.

„Fajn,“ usmála jsem se. „A teď hurá na svah. Za chvíli bude tma jak v pytli.“

Zbytek odpoledne jsme se na svahu opravdu vyřádili. I přes to, že jsem byla trochu indisponována, jsem si odpoledne pořádně užila. A myslím, že Edward také. Zářil jako měsíček. Odpoledne se přehouplo v podvečer, brzy svah pokryla tma. Všude se rozsvítila světla – příprava na večerní lyžování. Teoreticky bychom tu mohli zůstat, jen by se koupily lístky, ale Edward prohlásil, že je to pro mě příliš nebezpečné. Snažila jsem se to nebrat jako urážku, vždyť prostě nešika jsem, s tím nic nenadělám. Ale bylo mi trochu líto, že už jdeme zpět na pokoj. Ta světýlka dodávala celému večeru jakési kouzlo, romantiku. Uznala jsem ale, že když bych se tu někde přizabila, moc romantické by to nebylo, a tak jsme se vydali k hotelu.

A také jsme měli pořádný hlad. Po příchodu na hotel jsem se zkulturnila. Rychlá sprcha, vyfoukat vlasy, večerně se nalíčit, něco vhodného, možná trochu elegantnějšího na sebe. Edward ležel na manželské posteli a jen se uchechtával, jak poletuji sem a tam, pořád něco sháním, hledám, upravuji. V koupelně jsem si na sebe navlékla pěkné prádlo, přišlo mi to tak nějak samozřejmé, natáhla jsem si kalhoty a na vrch jsem si oblékla lehce zdobenou halenku. Ve výstřihu se mi pohupoval Edwardův řetízek. Zběžně jsem mrkla do zrcadla, které mi vrátilo docela uspokojivý obraz, ještě trocha parfému za ouška, tak. Nevím proč jsem se cítila tak nervózně. S mírným úsměvem, možná snad spíš v lehké křeči, jsem se potichounku vydala do ložnice. Plánovala jsem si, jak se tiše přikradu a Edwarda překvapím. Ale on už na mě čekal.

„Vypadáš nádherně,“ pochleboval mi, stále rozvalený na posteli, ale teď už také oblečený k večeři.

„Díky,“ šeptla jsem a také mu zalichotila: „I tobě to sluší.“ Přisedla jsem na kraj postele. Edward se naklonil a políbil mě na čelo. Přátelské gesto, známka toho, že teď není čas na žádné něžnosti.

„Půjdeme,“ vstal a podal mi ruku. Zvedla jsem se z postele, svou dlaň vložila do té jeho a společně jsme, ruku v ruce, vyšli na chodbu.

Ani ve snu mě nenapadlo, jak bude jídelna vypadat kouzelně. Nebylo tam rozsvícené přímé světlo, pouze takové bludičky, které dodávaly na správné atmosféře. Edward objednal červené víno a k večeři jsme si nechali připravit výborné ražniči. Číšník nám u stolu zapálil dlouhou svíci, umístěnou v ozdobném svícnu, přinesl jídlo a pití a s mrknutím popřál dobrou chuť.

Jídlo bylo opravdu dobré a zahnalo škrundání v našich hladových žaludcích. Se slovy „na nás“ jsme si přiťukli vínem a ještě chvíli jsme poseděli, nasávajíce romantickou atmosféru. Po chvilce jsme usoudili, že se vrátíme na pokoj. Bylo to pro mě vysvobozením, protože po dnešním pádu se mi na tvrdé židli nesedělo zrovna pohodlně.

Jen co jsme vyrazili na chodbu, začala jsem pociťovat nervozitu z našeho prvního večeru. Trochu jsem se bála. Hodně jsem se těšila.

Jen se za námi zabouchly dveře, Edward mě vzal do náruče. Malinko jsem usykla bolestí, ale snažila jsem si toho nevšímat. Edward mne položil s největší opatrností, jako bych byla drahý růžový porcelán, na velké letiště a políbil mě do vlasů.

„Jsi nádherná,“ zašeptal omámeně a svými rty mapoval můj obličej. Pěkně postupně – čelo, zavřená, lehce se chvějící víčka, nos, tváře, až doputoval k mým chtivým rtům. Spojili jsme se v hlubokém polibku. Srdce se mi na okamžik  zastavilo a pak vyrazilo kupředu v rychlejším tempu. Kdybych nepocítila, že už to nevydržím, nikdy bych se od něj neodpojila. Takto jsem musela jeho rty na moment opustit, abych se mohla vydýchat. Edward nadále mapoval mé ucho, důlek za uchem, krk, až jsem slastně zavzdychala. Rozepnul mi halenku, aby mě mohl lechtat přívěskem ve stružce mezi ňadry. Nechtěla jsem být pozadu, a tak jsem mu rozechvělými prsty rozepínala knoflíček po knoflíčku na jeho košili. Bříšky prstů jsem ho hladila po svalnaté hrudi a povšimla jsem si, že se mu to líbí. Dodala jsem si odvahy, rozepnula jsem poslední dva knoflíky a košili mu vysvlékla. Edward nezůstal pozadu. Navzájem jsme se líbali, dotýkali, až jsem myslela, že už to dál nevydržím. Chtěla jsem ho prosit, aby mě už přestal škádlit.

„Ach,“ povzdychl si Edward a odklonil se. Prudce jsem otevřela oči. Co se děje?

„Lásko, víš kam mám zítra namířeno, že?“ zeptal se s otazníkem v očích, ve tváři ještě mírně zastřený výraz.

„Ano,“ pokývala jsem v souhlasu hlavou, když jsem si vzpomněla, že ho pozvali bývalí spolužáci na horský výšlap. Sice se nabídl, že bych mohla jít s nimi... Ale za prvé je to pánská jízda, takže bych se cítila nejspíš hloupě, a za druhé sama dobře vím, jak by to pro mě mohlo být nebezpečné. Co kdybych si tam někde vyvrtla kotník nebo zlomila nohu, jak by mě dopravili do nemocnice? Určitě by se mnou měli jen zbytečně moc práce. Zdržovala bych je svou pomalou, nemotornou chůzí. A vůbec. „Jdeš na ten výlet s přáteli ze školy.“

„Ano. Víš, já bych možná raději zůstal s tebou. Nechci tě tu nechat půl dne samotnou.“

„Edwarde, snad jsme se nějak domluvili. Víš, že se nudit nebudu. Můžu si jít zalyžovat. Nebo se zúčastním hotelového programu. Zítra tu hrají divadlo, docela ráda bych to viděla. Nemusíš mít výčitky. Tedy pokud se mi teď budeš náležitě věnovat,“ šibalsky jsem zamrkala a vlezla mu na klín. Chtěla jsem se vrátit tam, kde jsme před chvílí přestali. Jak jsem se k němu sklonila, bodlo mě v naražených zádech. Rychle jsem se mu podívala do tváře, ale bylo poznat, že si toho všimnul.

„Bello, víš jak se vždycky umíme pěkně domluvit na kompromisu. Něco ti navrhnu, ano?“ ptal se a když viděl, že nic nenamítám, tak pokračoval. „Dneska půjdeme spát, abych byl na ten výlet fit. Ty zítra zůstaneš v hotelu, podíváš se na to divadlo a budeš se opatrovat. Uvidíš, že tě zítra ta kostrč tak bolet nebude, když budeš odpočívat.“ Takže si toho všimnul. Nejsem dobrá herečka, neumím lhát. „Já tě ráno nebudu budit, odcházím po páté hodině. Hezky se prospíš. Odpoledne přijdu a pak si vše vynahradíme, slibuji.“

„Dobře,“ souhlasila jsem s trochou zklamání v hlase a těsněji jsem se mu přivinula k hrudi.

„Dobře,“ usmál se, políbil mě na čelo a zase položil na postel. „Teď se snaž usnout, dobrou noc, miláčku.“

„Dobrou noc.“ Ani mi nedělalo velký problém usnout. Oči se mi po chvilce samy začaly klížit únavou. Vím, že Edward pobrukoval mou ukolébavku, ale nebyla jsem si jistá, jestli se mi to náhodou už nezdá.

* * *

„Miluji tě, brzy se vrátím,“ někdo tiše zašeptal a cosi teplého se mi dotklo čela.

„Miluji tě,“ zašeptala jsem, napůl ve spánku a rukou zašmátrala po polštáři. Nahmatala jsem jen plyšového medvěda, ale neměla jsem dost síly na to, abych hledala dál. Zase jsem upadla do hlubokého spánku.

Když jsem se probudila, bylo devět hodin. Páni, zaspala jsem i snídani! Smutně jsem se podívala na prázdnou půlku postele a s hlasitým protahováním jsem vstala. Mám dost času, můžu si dovolit pořádnou sprchu, pak se upravím a půjdu na ten program.

Sice to bylo moc zábavné, alespoň jsem tak usoudila z toho, že kolem mě panovalo bujaré veselí, ale divadelní hru, kterou připravilo místní amatérské divadlo, jsem nevnímala. Celý den jsem byla duchem nepřítomna. Nic mě nebavilo, stýskalo se mi po Edwardovi. Možná jsem měla být sobecká a přemluvit ho, aby zůstal se mnou, přemýšlela jsem, když jsem se ploužila na oběd. Číšník, který nám včera přinesl večeři, mi donesl i dnešní menu. Lehce jsem se pousmála, neschopná slova. Možná bych od oběda ani nevstala, kdybych nezaslechla zvýšené, až hysterické hlasy od recepce. Udělalo se mi podivně nevolno, cítila jsem, jak se mi smrsknul žaludek. Vstala jsem od stolu a spěchala k recepci, kde už stála pořádná skupinka hostů.

„Ach, to snad ne,“ bědovala nějaká postarší paní a lomila rukama. Paní, co stála vedle ní, nezadržitelně plakala. Co se stalo?

„Co se stalo?“ zeptala jsem se - tentokrát nahlas - pána, který stál nejblíže. Nevnímal mě.

Popadla mě panika. „No tak, co se stalo?! Prosím, prozraďte mi to,“ žadonila jsem, ale pán byl jako hluchý.

„Děvče, nechej ho na pokoji, právě ztratil syna. Jistě je v šoku,“ odpověděla ta paní, co lomila před chvíli rukama.

„Ztratil syna? Proč? Co se tu děje, prosím, řekněte mi, co se stalo,“ zoufale jsem ji prosila. V tom jsem uviděla dva příslušníky policie, jak si to rychlým krokem rázovali přímo k nám.

„Prosím o klid,“ zavelel ten jeden hrubým hlasem. Všichni rázem utichli a zděšeně se na ně dívali. Cítila jsem, jak se mi dělá zle, jak se mi točí hlava. Zachytila jsem se pultu a čekala, co nám ti dva oznámí.

„Ehm,“ odkašlal si ten druhý a pokračoval. „Před chvílí nám oznámila horská služba, že se na jednom vrcholku urvala lavina a zasypala sedm turistů. Bohužel,“ podíval se soucitně na toho pána v šoku a pokračoval: „Bohužel se nepodařilo nikoho zachránit. Skupinka mladých lidí, všichni mužského pohlaví, neměla nejmenší šanci na přežití. Je mi to líto. Prosím pozůstalé, aby se potom dostavili k identifikaci svých mrtvých příbuzných. My teď půjdeme, musíme to ohlásit i ve vedlejších hotelech.“

Pořád mi to nedocházelo. Nějací chudáci přišli o život. Šli na výšlap a jejich těla navždy umlčela lavina. Musí to být smutné, takhle ztratit syna, zoufale jsem litovala pána přede mnou.

Najednou se mi udělalo tak hrozně zle, až jsem myslela, že omdlím. Skupinka mladých lidí... Všichni mužského pohlaví... Výšlap... To snad ne! NE!!! Pocítila jsem, jak mi krev tuhne v žilách. Polil mne ledový pot.

„Panebože,“ úzkostně jsem vydechla a spustila hysterický pláč. To ne, nemůže být ke mně osud tak tvrdý. Edward jistě každou chvilkou přijde, obejme mne a něžně políbí.

Jeden pán ke mně přiskočil a podepřel mě. Přešel kousek vedle a posadil mne do křesla. „Jste v pořádku, slečno?“ ptal se, ale bylo mu jasné, že nic není v pořádku. Nikdy už nic nebude v pořádku. Teď jsem si zoufale přála, abych včera byla tak sobecká a Edwarda přinutila, aby zůstal se mnou. Nebo jsem mohla jít s ním a umřela bych mu po boku. Umřeli bychom si v náruči, jako Petr a Lucie, jako Romeo a Julie. Všechno, všechno na světě bych vyměnila za tuhle ošklivou zprávu! Najednou se mi zatočila hlava, znovu se mi zvedl žaludek a já vyzvracela jeho obsah rovnou na zem.

„To bude dobré, dobré,“ šeptal ten pán úzkostně.

„Ne, to nebude. Slyšíte mě, nebude!!! Už nikdy!“ řvala jsem na něj hystericky, i když jsem věděla, že za nic nemůže. V hlavě mi šrotovalo, jak jsem se snažila vymyslet, co teď budu dělat. Neumím řídit, takže domů neodjedu. Bojím se zavolat rodičům, abych je zbytečně nevyděsila, nebyla bych schopná mluvit. Nemůžu jít identifikovat Edwardovo mrtvé tělo, nedokážu to! Přála bych si umřít, skočit z okna, spolykat prášky, utopit se, cokoli. Chci být Edwardovi na blízku, ať je kdekoli. Chci být s ním. Navždy!

* * *

S trhnutím jsem se probudila, musela jsem se ubrečet do spánku. Někdo mě přenesl na pokoj. Zaregistrovala jsem pohyb. Že by to byl on? Kdybych se necítila tak mizerně, možná bych uvěřila, že to byl sen. Kéž by to byl sen, vzrostla ve mně malá kapka naděje.

„Edwarde?“ zvolala jsem, ale hlas se mi uprostřed slova žalostně zlomil.

„To jsem já,“ ozvala se tiše Alice, Edwardova sestra. Oči měla opuchlé pláčem, ale snažila se vypadat klidně a vyrovnaně.

„Ach, Alice, co budeme dělat? Já chci umřít! Nemůžu bez něj žít! To prostě nedokážu!“ znovu jsem se rozvzlykala, i když na prázdno. V krku mě pálilo a slzní váčky byly dávno prázdné.

„Pst, Bello, to neříkej. Podívej, když mi to zavolali domů, byla jsem v šoku. Nejdříve jsem tomu nevěřila, ale pak mi to došlo. Rychle jsem se vzpamatovala a vyrazila za tebou. Nebyl to sen, nebyl to omyl, byla jsem identifikovat Edwardovo tělo. Vím, že bys to nedokázala. Prosím tě, poslouchej mě teď pár minut,“ žádala a upřela na mě oči plné zoufalství. „Edward by nechtěl - rozumíš - nechtěl, abychom si zmařily životy nebo se nějak trápily a týraly. Měl nás rád, chtěl by, abychom byly dost silné a zvládly to překonat. Chtěl by, abychom na něj myslely s úsměvem na tváři, ne abychom hledaly, jak se sprovodit ze světa. Bello, musíme teď táhnout za jeden provaz. Bude to dlouho těžké, ale my to spolu zvládneme.“

„Ne, to ne, já -“

„Poslouchej, já tě potřebuji! Nezvládnu to bez tebe, musíš tu zůstat se mnou, musíš!!!“ byla tak hysterická! Jenže já to nedokážu, nemůžu tu žít, ne bez Edwarda. Proč byl včera tak umanutý, proč jsme se spolu nemilovali? Kašlu na naražená záda, kašlu na celý svět! Zbyla by mi krásná vzpomínka. Proč jsem ho nedonutila zůstat se mnou. Kdybych tvrdila, že to tady bez něj nezvládnu, neodešel by. Proč?!? Najednou jsem si ale představila, kdyby to bylo naopak. Rozhodně bych nechtěla, aby se Edward dlouho trápil, nedej bože, aby pomýšlel, že se pokusí nějak zabít, aby mohl přijít za mnou. To by snad neuděl... A ty to chceš udělat?, našeptával mi vnitřní hlásek. Alice má pravdu, bude to hrozně, hrozně těžké, ale já to musím zvládnout. Kéž bych byla tak silná jako ona.

„Dobře, Alice. Nějak to spolu zvládneme,“ křečovitě jsem se přes slzy pousmála. Pak jsme si padly kolem krku a brečely, dokud jsme se nevyčerpaly natolik, aby to otupilo mysl. Večer Alice zůstala se mnou, vnutila mi prášek, zřejmě nějaký otupující mysl a sama si jeden vzala. Po chvilce jsem se opravdu cítila malinko lépe. Nějak to půjde, ale jen díky Alici, která je i přes tu bolest tak ohromně silná. A pak, až tady něco dokážu, pak teprve půjdu tam nahoru, kde se potkám s mým milovaným Edwardem. Počká na mne. A teprve tam budeme šťastni až na věky.

„Sbohem, Edwarde. Miluji tě,“ zašeptala jsem do ticha pokoje, zahaleného noční tmou.

Autor: Lenjule, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Lavina: