Tahle povídka je můj malý pokus o songfic. Vybrala jsem si svoji oblíbenou písničku od Kelly Clarkson - Because of you. V této povídce jsem psala o dětství Lauren, možná není tak hrozná jak se zdá. Doufám, že se vám tato povídka bude líbit, vaše Paes.
19.09.2011 (17:00) • Paes • FanFiction jednodílné • komentováno 14× • zobrazeno 2585×
„Lau–Lauren, pojď sem!“ vřískla na mě máma, která se sotva držela na nohou. Když jsem se k ní pomalu přiblížila, viděla jsem, že má v ruce zase tu svoji láhev. Vypadala příšerně, pohublá z toho, že většinou nic nejí a pořád zvrací, tvář strhanou, ale ze všeho nejhorší byly ty oči. Oči, které kdysi zářily, byly dnes úplně vyhaslé. Bála jsem se jí, ale i přes to jsem tu s ní zůstala, i když mě mlátila, byla jsem tu vždy pro ni. Pomáhala jsem jí, když jí bylo špatně a nutila ji alespoň trošku jíst, ale vše, čeho se mi dostávalo, byly nadávky a rány. Ale i kdybych chtěla odejít, tak nemůžu. Vždyť mi je deset let a nikoho jiného kromě ní nemám. Před dvěma lety můj otec odešel a už se neukázal a ona od té doby pije.
Neudělám stejné chyby jako ty.
Nedovolím si,
abych tak trápila své srdce.
Nezlomím se tak jako ty,
dopadla jsi tvrdě.
Poučila jsem se ze tvých chyb,
nechci nikdy zajít tak daleko.
„Co je?“ zeptala jsem se jí opatrně. Jen se na mě podívala těma očima, co mě dodnes děsí ve snech a krutě se zasmála. Netušila jsem, jaký má důvod k smíchu, ale instinktivně jsem se přikrčila. Nemohla jsem si chodit ven hrát, protože jsem se bála, že se jí něco stane. Ve svém dětství se musím chovat dospěle, jinak bych to nezvládla. O kamarádech jsem si mohla nechat jen zdát, všichni se mě stranili, protože jsem dcera alkoholičky. Děti se mi krutě vysmívaly do obličeje. Nemohla jsem věřit nikomu, jenom sobě.
Kvůli tobě
jsem nikdy nesešla moc daleko z chodníku.
Kvůli tobě
jsem se naučila hrát si na té bezpečné straně, abych se nezranila.
Kvůli tobě
je pro mě těžké důvěřovat nejen sobě, ale i všem v okolí.
Kvůli tobě mám strach…
„Pomoz mi do postele,“ řekla a čekala, až ji vezmu za ruku a odvedu do postele. Byla tak opilá, že se jí pletly nohy a několikrát zakopla, měla jsem co dělat, abych ji vůbec udržela. Hodila sebou na postel a tím mi dala najevo, abych už odešla. Chvíli jsem se na ni dívala a v očích mě pálily slzy. Musela jsem je zadržet, alespoň než vyjdu z toho proklatého pokoje. Kdyby mě viděla brečet, zbila by mě, jako už tolikrát. Potichu jsem zavřela dveře a cítila, že mi slzy tečou po tvářích. Schoulila jsem se ve svém pokoji do klubíčka a tiše plakala, jako každou noc.
Ztrácím směr.
A netrvá dlouho, než mi to vytkneš.
Nemůžu plakat.
Protože vím, že ve tvých očích je to slabost.
Jsem nucena předstírat,
úsměv, smích, každý den mého života.
Moje srdce se nemůže zlomit,
když už ani na začátku nebylo celé.
Tak to nějaký čas bylo pořád, ale jednoho dne se to změnilo. V mých 15 letech už mě nebyla, protože jsem se dokázala ubránit. Když mě chtěla praštit, tak jsem jí ruku zadržela nebo před ní utekla a zamkla se v pokoji. Po nocích jsem ji slyšela naříkat, rvalo mi to srdce, i přes to všechno to byla moje matka a já jsem si přála jediné, aby už tolik netrpěla.
Ráno jsem ji přišla vzbudit. Těžce oddychovala a měla orosené čelo potem. Nevěděla jsem, co si počít a zavolala záchranku. Ta přijela brzy a hned řekli, že musí do nemocnice. Okamžitě jsem se oblékla a jela s nimi. Cosi říkali o tom, že se předávkovala, ale já je pozorně neposlouchala. Jen jsem se dívala, jak každou minutu slábne.
Dívala jsem se, jak umíráš.
Slyšela jsem tě plakat každou noc ze spánku.
Byla jsem tak mladá.
Mohla jsi vymyslet něco lepšího, než se opřít o mě.
Nikdy jsi nemyslela na nikoho jiného.
Viděla jsi jen svou bolest.
Než jsme přijeli do nemocnice, tak přestala dýchat. Snažili se jí oživit, ale já věděla, že je to k ničemu. Už mezi námi nebyla. Po jejím pohřbu jsem se odstěhovala do Forks, měla jsem tam příbuzné, které jsem neznala. Po nocích jsem plakala, ale tentokrát ne protože by mi někdo ubližoval, ale nad svým ubohým životem. Nemohla jsem se smířit, že mi tohle všechno provedla. Kvůli ní jsem neměla kamarády a neokusila jsem normální dětství. Tohle jí nikdy nebudu moct odpustit. Měla jsem strach, ale věděla jsem, že musím začít žít znovu. Tentokrát už se nenechám shazovat a nikdo mi už neublíží. O to se postarám.
Kvůli tobě
jsem nikdy nesešla moc daleko z chodníku.
Kvůli tobě
jsem se naučila hrát si na té bezpečné straně, abych se nezranila.
Kvůli tobě
se strašně snažím, na to všechno zapomenout.
Kvůli tobě
nevím, jak mám k sobě pustit někoho jiného.
Kvůli tobě
se stydím za svůj život, protože je tak prázdný.
Kvůli tobě
mám strach.
Autor: Paes (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné
Diskuse pro článek Lauren:
No páni, já zírám. Tento songfic je naprosto skvělý, všechno pasuje. Písnička je přímo úžasná a příběh Lauren tak smutný, úplně mi ji bylo líto.
Těším se na další tvé dílko (doufám, že to bude zase songfic - já totiž tenhle žánr úplně miluju a tobě sedí).
Velmi povedené Mám ráda povídky, ve kterých nám autor odkrývá možnost, proč je daná - záporná - postava taková, jaká je. Tobě se to moc povedlo. Kdoví, jak to s ní vlastně bylo...
Wau, to bylo úžasné, procítěné, skvěle jsi nám poskytla důvod chování Lauren.
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!