Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Last breath...

01.06.2009 (18:58) • Lareth • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 7897×

Sotva jsem se trochu zotavila, nebo spíš si vytvořila životaschopnou obálku, vše se opět zhroutilo jako domeček z karet. Moji duši sžíral stále větší žal a moje tělo se propadalo do ještě hlubší propasti než předtím. Všechno okolo mě popadalo.

Zemětřesení mi popletlo smysly. To nebylo zemětřesení. To já se chvěla. Ležela jsem na zemi. Z krku se mi dostávaly divoké vzlyky a slzy mi stékaly po tvářích v proudech a skapávaly na studenou podlahu. Pažemi jsem si objala tělo, které se opět rozpadalo na miliony drobných kousků a poslepovat jej by bylo takřka nemožné.

Díra v hrudi se prohloubila. Okraje hořely. Lapala jsem po dechu. Jako by se mi do plic nedostával dostatek kyslíku. Ani po tom, co odjeli poprvé jsem se necítila tak bídně. I ta poslední naděje, která mě udržovala při mém nicotném životě, zmizela. Vypařila se. Proměnila se v bublinu, která praskla. Nic nezbylo. Já byla prázdná. Ani pro Charlieho nemám sílu žít. Teď jsou to tři dny, co Alice odjela po tom, co si myslela, že jsem skočila z útesu a zabila se.

Jacob mi nezvedá telefony. Nenávidí mě. Nechce být nadále mým přítelem. Nechce mě. Ani Edward, ani Jacob. Ba ani Alice. Nikoho na světě nemám. Nikdo mě nemiluje. Pro všechny jsem jen hloupá loutka. Hadrová panenka. Lapání po dechu bylo ještě silnější. Nic mě nedokázalo udržet pohromadě. Tvář jsem měla otlačenou od tvrdosti země, ale to mi bylo jedno. Vrzly dveře. Přitiskla jsem víčka pevně k sobě. Nechtěla jsem nikoho vidět. Také ruce jsem přitiskla pevněji k tělu. Rozpadání bylo minutu od minuty horší.

Z podlahy mě zvedly neuvěřitelně horké paže. Věděla jsem, čí jsou, ale neodvážila jsem se oči otevřít. Přes všechnu bolest jsem si ani neuvědomila, jaká mi je zima. Rozklepala jsem se.  

„Pšt," utěšoval mě hlas, který byl najednou tak živý. Tak skutečný. Nebyl vymyšlený. Jeho utěšování mě rozplakalo víc. Dvě dlouhé svalnaté ruce mě z horké náruče přendaly na postel. 

„Bells, to bude dobré. Měla bys něco sníst," řekl.

Otevřela jsem oči jen na drobounkou škvírku. Viděla jsem bolestně stažený obličej snědé barvy. Dvě velké hnědé oči se mi vpíjely do tváře a nevykazovaly vůbec žádné známky radosti. Taky trpěl.

Posadila jsem se, abych si mohla skrčit nohy a položit si na ně hlavu. Houpala jsem se dopředu a dozadu. Snažila jsem se alespoň trochu uklidnit, ale výsledek se nedostavil. Stále stejné pálení v srdci. Stále ta samá bolest.

„Bells, nemůžu tě vidět, jak trpíš," dodal. Nemohla jsem mluvit. Přitáhl si mě k sobě a nekompromisně mi zvedl hlavu abych se mu musela dívat do jeho trpících očí. 

„Jestli ti ještě někdy ublížím, slibuji, že uspořádám večírek, kde bude hlavním a zvláštním hostem Mike Newton," pokusil se o vtip. Nedokázala jsem se smát, ale představa, jak překvapený Mike přijímá Jacobovo pozvání, byla směšná. Zvážněl.

„No tak Bells, nemůžeš být zavřená celé dny v jedné místnosti. Charlie říkal, že jsi ani jednou nevylezla. Říkal, že je to stokrát horší, než tenkrát. Žij."

Odtáhla jsem se od něj. Lehla jsem si a otočila se k němu zády. Nebudu poslouchat hloupé rady, které mi nepomůžou. Tohle nemá východisko. Jednou se rozpadnu a už nebudu cítit žádnou bolest.

„Nemysli si, že to tak nechám. Vrátím se," zavrčel.

S vrznutím dveří odešel. Další příval slz mi znemožnil ostré vidění. Zjistila jsem, že je den. Venku svítí slunce. To bylo na Forks neobvyklé. Po krátké chvilce dveře znovu vrzly. V jemném našlapování jsem poznala Jacoba. Opět mě zvedly dvě horké ruce do sedu. Zapřel mě o nohu tak, abych si nemohla zase lehnout a do ruky vzal kaši, kterou nejspíš uvařil.

„Zlo stejně vždycky vyhraje, tak k čemu dobré úmysly a snažení," mumlal si pro sebe. Na lžíci nabral kašovitou hmotu, ale já jsem jíst nechtěla, tak jsem semkla rty.

„Sakra Bello. Nemysli si, že do tebe nedostanu ani trochu jídla." Začal mě lechtat. To na mě bylo moc. Chtěla jsem na něj začít řvát, ale jakmile jsem otevřela pusu, využil toho a narval mi do ní vrchovatou lžíci kaše. Už jsem ji chtěla vyplivnout, ale Jacob byl rychlejší a přimáčkl mi silnou rukou čelisti k sobě. Nechtěla jsem polykat, ale věděla jsem, že proti Jacobovi nemám šanci. Že je schopný setrvat i hodinu.

„Chceš, abych tě zase lechtal? Nebo budeš mít rozum a budeš spolupracovat?" Bez řečí jsem tedy spořádala celou misku kaše. Můj žaludek se k čerstvému přísunu potravy nechoval nějak pozitivně, ale zkousl to.

„Tak a teď druhý plán," zamumlal. Začal se hrabat v mé skříni. Já jsem toho využila a opět jsem zalehla.
„No to ani náhodou, mladá dámo. Tady se spát nebude. Buď se převlékneš sama nebo ti mám zase pomoct?" zahrozil a hodil po mně hromádku oblečení. Na chvíli opustil místnost, ale neměla jsem v plánu poslouchat jeho výhružky. Když se nic nedělo, přišel zpět do místnosti.

„Já si nedělám legraci, Bello!" zavrčel a opravdu mě začal svlékat.

„Ne," vykřikla jsem vztekle.

„No, konečně nějaká rozumná reakce. Tak se koukej obléct, a ať jsi do deseti minut dole." S těmi slovy za sebou zabouchl a přehnaně dupal, když scházel ze schodů. Oblékla jsem se, ale dolů jsem nešla. Opětovně jsem si lehla do postele a zavřela oči. Rozrazil dveře.

„Isabello, před deseti vteřinami jsi měla být dole," zahřměl. Přehodil si mě přes rameno jako pytel brambor a běžel se mnou ze schodů. Dole byl Charlie a nešťastně mě pozoroval.

„Vrátím ji brzy, Charlie," zavolal přese mě.

Jacob mě tahal všude možně. Vzal mě do kina na nějakou komedii a neustáleno mně házel popcorn. Ale nedokázala jsem se smát. Vzal mě na pouť někam za Port Angeles a donutil mě jít na různé atrakce. Koupil mi perníkové srdce. Poté mě vrátil domů, ale stále jsem byla hrozně nešťastná.

„No tak, Bells, nebuď smutná," řekl, ale v tom se jeho hlava otočila opačným směrem, jeho nos se nakrčil, tak jako když ucítil návštěvu Alice. Škub. Zalapala jsem po dechu. Z dálky jsem uviděla přicházet anděla. Všechno mi zčernalo a poslední, co jsem slyšela bylo vrčení a proud nadávek.

Autor: Lareth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Last breath...: