Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Lásko, nevěř legendám

01.12.2009 (17:40) • angbella • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1552×

Už oblečený jsem utíkal domů. Měl jsem dvojitou hlídku a k tomu jsem vzal ještě půlku za Setha. Přeměňování mu zatím dělalo problémy. A teď jsem byl konečně hotový. Těšil jsem se na Emilyn hřejivý úsměv, objetí, které mě přesvědčí, že na světě nejsem sám a samozřejmě – nebudu lhát, těším se i na teplé jídlo.
Z našeho domečku stoupal sloup bílého dýmu. Takže jídlo je zajištěné. Co jiného bych taky mohl čekat od mojí milující Emily.
S rozevřenou náručí jsem otevřel dveře, ale v tu samou chvíli jsem zůstal zaraženě stát. 
JEHO pach byl všude. Nevím, koho, ale byl cítit všude a nejsilněji se táhl z ložnice. Byl to nějaký kvalitní pánský parfém smíšený s pyžmem… a taky nasáklý parfémem a potem Mojí Emily. Ano a to hnusné cizí pyžmo bylo nejsilněji cítit z Emily. Emily!
Stála s vyděšeným výrazem u dveří do prádelny. Pračka byla puštěná, země vytřené, okna otevřená, puštěný osvěžovač s lesní vůní v obýváku a v kuchyňce byly dokonce na stole syrečky. Maskovací práce byly v plném proudu. Emily znala můj vlkodlačí nos a nechtěla ho podcenit. Ale naplánovala si to špatně.
Moje tělo se začalo neovladatelně třást.
„Emily, jak, tos nemohla!“
„Same, to ne!! Nesmíš!“
„Ale ano, můžu. Já jsem myslel, že mě taky miluješ!“
„ Ale já, mám to těžké, víš? Já… nechtěla jsem, ale nemůžu být tvoje věrná fenka, co se o Tebe bude doživotně starat a rodit ti malé vlčí potvůrky a vychovávat je a riskovat, že se mi někde zabijí.“
Moje láska, moje jediná útěcha, moje světlo v temnotách, zářící slunce na obloze, co projasňuje den…
Ona mě nemá ráda? Ne, to nemůže být pravda.
„ Emily, já doufal, že si mě vezmeš.“
„ A já taky. Samueli Uley.“
„ Tak proč to kazíš?“
„ Já nic nekazím, to ty jsi ten hloupej čokl! Já se tě nemůžu vzdát, ale nemůžu tě přijmout.“
„ Ale JÁ tě miluji.“ Mé už jen slabě blikotající slunce se otočilo a šlo leštit nádobí, aby mohlo být zády ke mně.
„ Miluji tě.“ Řekla suše. A potom mi do tváře vmetla slova, jež bolí víc než všechny dýky světa dohromady. Slova, která vám berou život, naději a víru. Slova, co vám trhají srdce z hrudi, nehledě na kosti a ostatní cévy.
„ Ale ty mi nedáváš to, co ON. Pořád někde běháš a mě tu necháváš sedět ve křečích z obav a myslet na to, že už se nikdy nevrátíš. Posíláš za mnou ty malé hladové kluky, co každý den riskují ztrátu života a.. a nikdy se semnou nemazlíš tak jemně jako Talmon. On mi krátí chvíle, když tě nevidím.On se mi věnuje. Talmon chápe moje city líp než ty. Nemohl by ses s ním rovnat. Nechápu to pouto, co mě k tobě váže a také ho nechci. Ale zřejmě s tím nic nenadělám. To mě mrzí.“
Už zase jsem se celý klepal. On tu byl víckrát. Nějaký hnusný bohatý američan, co mi krade MOU Emily. Ona už nechtěla být moje. Já jsem čekal na naši svatbu. Na nejkrásnější okamžik v našich životech. Chvíli, kdy jsem měl mému slunci stáhnout závoj, políbit ho a udělat z něj Emily Uleyovou.
„ Lžeš. Nikdo tě nemůže milovat tak, jak já. Copak ti říká, že mu svítíš do temných koutů života a z noci mu děláš den? Tak tě miluje? Položil by za tebe svůj život opravdu? Určitě je to jenom lhář a ty se jím stáváš taky.“ Ta dívka, co zklamala mé srdce a poslala ho na šibenici celá zrudla vzteky.
„ Omyl pane Uley. To vy jste lhář. Už nejsem tak hloupá, abych věřila tvým slovům. To na Leah se pořád tak starostlivě díváš. Já jsem pro tebe laciné zboží, kterému můžeš nalhat, co chceš.“ Už nebyla rudá vzteky. Byla i přes její nádhernou snědou pleť skoro bílá a ty slova syčela jak nejstrašnější čarodejnice. To už ani nebyla moje Emily. Ale to neznamená, že jsem o ni nestál. Pořád to byla ta, jež mému srdci vévodí.
„ Jsi stále krásná.“ Ty slova jsem jí zašeptal nejvíc vroucně, jak jsem mohl. Když o ně nestála, musí to vědět.
A jak jsem očekával, ta slova ji dopálila ještě víc. Vztáhla ruku se skleničkou, kterou právě leštila,napřáhla se a mrštila ji po mně největší silou, jakou byla schopna. Neuhnul jsem. Pro ni si ty rány nechám. Krev stejně za pár vteřin zmizí. Vstřebá se a po skleničce rozbité o můj obličej nezbude ani památky.
Emily naštvaně hodila na zem i utěrku a začala utíkat ke dveřím. Nebudu ji zastavovat. Třeba si to rozmyslí. Třeba pozná, co je opravdová láska a vrátí se mi. Vždyť nikdo jiný jí tolki lásky nemůže věnovat. Já jsem byl stvořený pro ni a ona se narodila pro mě. Brzy na to jistě přijde. Ale musí to zjistit sama. Nejsem žádná věštecká pijavice, abych ji sledoval. To musí zvládnout sama.
Z ledničky jsem si vytáhl studený salám, sýr a celý chleba. Všechno jsem to spořádal, co pak? V televizi nic zajímavého stejně nedávají, tak se vypravím sledovat mé druhé světlo ve vesmíru.
Ani jsem se nepřeměňoval do vlčí podoby. Je to kousek a navíc nepotřebuji, aby mi teď někdo viděl do hlavy.
Utíkal jsem lesem co nejrychleji a snažil se myslet na samé podstatné věci, týkající se smečky. Emily je velká holka.
Když jsem konečně doběhl k malému, krásně upravovanému domečku, zůstal jsem stát v lese tak, aby mě nikdo nemohl spatřt, ale já naopak mohl pozorovat každého, kdo se ocitl klem severní stěny domu. Právě na té straně byl totiž pokoj mé hvězdy, Leah. Emily byla moje slunce (i když jsem netušil, jak mě dokáže popálit), ale Laeah byla má daleká malá smutná hvězda. Ta vrhala na můj život zase trochu krásného a smutného světla, stejně jako byla ona. Nikdy jsem ji nechtěl ztratit, její bezpečí a štěstí pro mě bylo vždy na prvním místě. Nikdo se mě přece neptal, jestli se chci otisknout. Ale přece to tak musí být. Co praví legendy, to je pro nás svaté. Vím, že to se mnou rada starších myslela dobře, ale starý Ateara mi někdy vážně lezl na nervy. A Billy taky. Ale co jsem z toho měl já? Co z toho měla ta krásná křehká dívka (která samozřejmě díky své vlkodlačí podstatě nebyla ani lehce studená, ani křehká tělesně, zato duševně až příliš), která seděla na schodech terasy a telefonovala s kamarádkou. Proč to musela odnést zrovna ona? Ta nejmilejší bytost ve vesmíru? Život není vůbec spravedlivý. A zvlášť k těm slabším a ublíženým.
Leah právě končila svůj telefonát. Pokládala svůj nový mobil na schod a chystala se dělat domácí úkol. Opět mě zasáhla bolestivá myšlenka. Vzpomínka na to, když jsme ještě úkoly dělávali spolu. Nikdy jsme nic neudělali, ale strašně jsme se vždycky nasmáli. Miloval jsem ji tolik! Tak proč to muselo skončit! Proč miloval jsem ji skoro stejně jako Emily a to bez kouzel! Vlastně ji pořád miluji úplně stejně, jen je tu někdo, koho miluji ještě víc a ten na mě zanevřel, háže po mně skleničky a myslí si, že to všechno jde vrátit, smazat. Taky bych si to přál…
Leah vešla do domu a zavřela za sebou dveře, byla tak krásná. Nádherná. A pro mě byla se svým smutkem naprostý povahový opak Emily.
Dveře ke schodům se za chvíli znova otevřely.
„Samueli, co tady děláš?!“ Její oči byly plné slz a hlas jakoby těsně před zlomením.
„Ehm, já, jen jsem šel okolo.“ Nemůžu jí říct, že tady za ní chodím skoro každou volnou chvíli, kterou netrávím s Emily.
„Já v-vi-viděla jsem tě z-z kuch-chyně.“ Po tváři jí tekla první slza a už nebyla schopna plynule mluvit.
„Jak říkám, hned zase odejdu.“ Bylo to strašné, strašné po tom všem, co jsme spolu zažili jen tak předstírat, že je všechno v pohodě.
„Dobře, aleale ty si mys-myslíš, že se ttady můžeš pro-promenádovat, jak chceš a já musím při pohledu na tebe trpět.“ Po obličeji už se jí nekutálela jedna, ale nekontrolovatelné množství slz a normální hlas už přešel v téměř hysterický koktavý křik.
„Prosím, nekřič na mně. Toho už jsem si dnes užil dost s Emily.“
„Ale, jak to- " Překvapeně se odmlčela. „Myslela jsem, že jste dokonalí oba dva a souzení pro sebe a…“ Tuhle větu začínala s ironií v hlase a s křivým úšklebkem na tváři, ale teď se opět musela zastavit, aby mohla vzlykat. A pak se stalo něco zvláštního, už jsem se nemohl dívat, jak pláče, pro mě. Naše rty se přiblížily a my se začali líbat. Bylo to tak nádherné! Něžnější, než s Emily, ale bylo v tom tolik smutku a bolesti, jak když odcházíte na smrt a v tu chvíli, jako bych viděl osvícenou cestu před sebou. Ano, tohle je ta láska, kterou potřebuji, u které se mohu rozhodovat a je u ní možnost, že se jednoho rána probudím a už tu dívku nebudu milovat, můžu se rozhodnout, kdy jít svou vlastní cestou a kdy společnou, kdy zpřetrhat svazky a kdy zůstat věrný a vroucně milovat.
Z polibku nás vytrhlo zasténání brzd a prudký náraz podle zvuku jen pár set metrů od nás. S Leah jsme zaráz vyběhli, radši v lidské podobě a běželi jsme až k hlavní silnici, před obchod.
„Emily!“ Leah zděšeně zaječela. Zevnitř mých útrob mě začala mlátit nějaká studená a silná imaginární síla a v prostředku hrudi se mi začala tvořit obrovská černá propast. Mé slunce navždy zhaslo.

O několik týdnů později

Celé procesí lidí se dnes sešlo na malém hřbitově. Přišli se sem rozloučit s mladou, skoro nevinnou dívkou (i když, opravdu jen SKORO). Měli na sobě slavnostní černé obleky a šaty a různé síťky. Spusta z nich vzlykala, rodina nejvíce. Mezi nimi i krásná dívka, asi stejně stará jako její zesnulá sestřenice, se kterou se dnes všichni přišli rozloučit. 
Byl tu i nešťastný řidič, který byl naštěstí zproštěn viny, protože mu mladá dívka jménem Emily jednoznačně vběhla pod kola.
A nejvyšší ze všech přítomných byl hluboce ponořen do svých úvah. Přemýšel nad věci minulými, současnými i budoucími, nad tím, co se stalo, co se mělo stát a čím a jak to bude pokračovat.
Farář ukončil svůj proslov a něčím rakev posypal a o chvíli později už ji několik silných mužů spouštělo dolů. Hřbitov se pomalu začal vylidňovat. Zbyly tam jen dvě černé postavy.

Ano, přes tu šílenou bolest už jsem cítil nečekaný a velmi silý příliv štěstí. Přiblížil jsem se k Leah jen na několik pouhých centimetrů.
„Leah, ona už se nevrátí.“
„Já, já vím.“
„A chci ti říct, že jsem tě nikdy nepřestal milovat.“
„Ale ji jsi miloval víc.“
„Potom už ne, nemohl jsem za to, dávná kouzla mě k ní připoutala.“ Leah na mě vyplašeně pohlédla. „Miluji tě. Pořád nejvíc“ zašeptal jsem jí do vlasů.
„Já, já tebe taky, Same. Navždycky.“ A náš příslib jsme spojili polibkem. Takovým, jaký jsem s Emily nikdy nezažil. Ne, nezlákala mě jen svoboda rozhodnutí, nebo lítost nad Leah. Já jsem ji doopravdy miloval a dobrovolně jsem se rozhodl, že to potrvá navěky. Pokud mi osud nepřipraví další otištění, což je doufám nemožné, nikdy ji nechci opustit a způsobit jí bolest. Už nikdy. A tento polibek otevírá bránu k naší společné věčnosti. Je to tepprve zlomek našeho příběhu, úplný začátek. ♥

Moje SHRNUTÍ

Autor: angbella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Lásko, nevěř legendám: