Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Láska z autobusu

21.08.2013 (15:00) • Anett97 • FanFiction jednodílné • komentováno 9× • zobrazeno 1808×

„Crrr,“ ozýval se mi u mé hlavy otravný budík. Měla jsem sto chutí s ním praštit, ale raději jsem to neudělala, protože by mi ještě mamka vynadala.

Nakonec jsem z té postele vylezla a šla jsem udělat očistu. Ještě jsem si vzala oblečení, co jsem si už včera vybrala, a zalezla s tím do koupelny. Oblečení jsem si dala na pračku a vlezla jsem do sprchy. Když jsem vyšla ze sprchy, chtěla jsem si vzít ručník. Jenomže ten nikde nebyl, opět.

„Petřeee!“ volala jsem na maminčina přítele. Samozřejmě nikdo nepřišel, protože o pár sekund později jsem uslyšela klapnutí dveří. Raději zdrhnul, no, ať si počká, jak přijde domů.

S povzdechem jsem si půjčila maminčin ručník a oblékla se. Ještě jsem se stihla namalovat a utíkala jsem po schodech dolů na chodbu.

Zavřela jsem za sebou dveře a šla na autobus. V autobuse bylo naštěstí místo, tak jsem si sedla k oknu. Bohužel musím dojíždět do Seattlu asi tak hodinu autobusem. Nejhorší je, když mám na sedm, tak to vstávám v pět, abych stihla autobus v šest. Ale vždy mi to zpříjemní jeden nádherný kluk.

Je vysoký, má bronzové vlasy a nádherné zelené oči. Vždy, když se do nich podívám, tak vůbec nevím, kde jsem, ani jak se jmenuju. Už když jsem ho poprvé viděla, zamilovala jsem se do něho.

Při mém přemýšlení jsem si nevšimla, že jsme na zastávce, kde vždy nastupuje. Podívala jsem se před sebe a uviděla ho. Byl nádherný a neskutečně mu to slušelo. Jako vždy jsem se na něho podívala a opět jsem se topila v jeho nádherných smaragdových očích. Najednou zaměřil svůj zrak na mě. Rychle jsem ucukla pohledem a dívala se z okna. Po chvíli jsem opět neodolala a opět se na něho podívala. Jenomže on se díval na mě, a tak se naše pohledy setkaly. A poprvé od začátku školního roku, což už je takový dobrý půl rok, se na mě usmál. Samozřejmě jsem mu úsměv oplatila, i když nevím, jestli to úsměv vůbec byl.

Určitě bych se na něho dívala dál, kdyby mi to nepřekazil autobus, který se moc nahnul při zatáčce. Narazila jsem hlavou o sklo a na chvíli jsem ztratila vědomí.

Probudila jsem se za velkého křiku. Otevřela jsem oči a viděla jsem všechny ty lidi, co tu křičeli. Snažili se vyjít z autobusu, plazili se přes sebe, jak mohli. Protože dveře autobusu nefungovaly, lidé rozbíjeli okna a vycházeli přes ně. Byl to strašlivý pohled. Jak lidé křičí, běhají zmatení. Nejhorší pohled byl na ty, co už byli mrtví.

Věděla jsem, že musím pomoct. Vstala jsem a chtěla jít do uličky, jenomže mnou projela taková vlna bolesti na mé noze, že jsem spadla na zem. Raději jsem šla po čtyřech.

Šlo se docela špatně, protože všude byl rozházené všelijaké věci. Batohy, různé šroubky, rozdělané sedadla a hlavně všude hodně krve.

Metr ode mě jsem si všimla někoho ležet na zemi. Doplazila jsem se k němu a otočila jsem si ho čelem k sobě. Hned jsem poznala toho kluka, který se mi líbil. Ihned jsem zkontrolovala jeho životní funkce. Naštěstí dýchal, tak jsem ho zkoušela probudit. Když se mi to nedařilo, tak jsem vzala ze svého batohu čistou vodu a stříkla ji po něm.

Jeho oční víčka se pohnula, až je otevřel úplně. Zmateně se díval kolem sebe.

„Neboj, vše bude v pořádku, byl jsi jen v lehkém bezvědomí,“ ujistila jsem ho hned.

Uviděla jsem kolem pobíhat zmateného pána, jak utíká pořád z autobusu do autobusu, protože se jim podařilo nakonec jedny dveře otevřít.

Šla jsem k němu a pomalu jsem k němu promlouvala.

„Prosím, pane, uklidněte se. Vše bude v pořádku,“ uklidňovala jsem ho.

„Jak se mám uklidnit, když tu všichni křičí. My tu zemřeme, chápete to!“ řval po mně ten pán. Musela jsem se zhluboka nadechnout, abych tu po něm nezačala řvát.

„Vše bude v pořádku. Nebojte se. Záchranka tu za chvilku dorazí a vy můžete pomoct, ano?“ ptala jsem se ho pomalu, ale především klidně. Chvíli přemýšlel a potom nakonec kývnul.

Došli jsme k tomu chlapci. Naštěstí byl pořád při vědomí. To bylo taky jediné plus.

„Tak teďka budete toho chlapce hlídat, aby neupadl znovu do bezvědomí. Musíte si s ním pořád povídat, dokud nepřijede sanitka.“ Počkala jsem, než mi ten pán kývne.  

Už jsem chtěla jít k dalším zraněným, ale zastavila mě něčí ruka. Podívala jsem se, kdo mě zdržuje, a všimla jsem si, že je to ten kluk.

„Můžu ještě vědět tvoje jméno?“ zeptal se mě.

„Isabella, ale pro přátele jen Bella,“ usmála jsem se a šla jsem k dalším zraněným.

Bylo jich docela hodně a já už cítila, jak mi ubývají síly, ale nechtěla jsem se vzdát.

Uslyšela jsem houkat sanitky a po očku jsem viděla blikat modré světla. Rychle jsem zvedla hlavu, abych se přesvědčila. A v ten moment se mi zamotala hlava. Jediné, co si ještě pamatuju, je, že se ozvala strašná rána. Pak si nic nepamatuju.

…

Nevím, jak dlouho jsem byla v té temnotě, když mě najednou začala spalovat bolest. Celé mé tělo bylo v křeči, každá tkáň, každá buňka mého já hořela. Jako by mi ten oheň chtěl spálit všechno, co je vevnitř. Bylo to nesnesitelné, křičela jsem, nadávala, hlavně jsem si přála zemřít. Modlila jsem se, aby ta šílená bolest už zmizela, aby už nebyla ve mně. Chtělo se mi brečet, ale nemohla jsem. Cítila jsem, že to nejde, že nemůžu donutit, aby mé oči uronily alespoň jednu slzičku.

Připadala jsem si, jako bych byla svázaná nějakým provazem a nemohla se pohnout, utéct, nic, prostě nic. Jediné, co jsem mohla dělat, bylo trpět. Trpět, jak se mé orgány spalují a já s tím nemohu nic dělat. Absolutně nic.

Ztrácela jsem naději, že by to mohlo někdy přestat. Ale přece se jenom něco změnilo, bolest začala ustupovat od konečku prstů na nohou až nahoru. Kde všechno to pálení přešlo do mého srdce. Jako by se to tam všechno najednou nahromadilo a čekalo se jen, kdo vyhraje. Jestli mé srdce, které běželo maraton, anebo ten oheň, který měl převahu.

Srdce tlouklo rychleji a rychleji. Pořád přidávalo rychlost, když najednou ztichlo. Nic nebylo slyšet. Jen auta jezdící po dálnici o pár kilometrů dál, tekoucí řeka nedaleko, šustění listů venku, ale vevnitř nic. Jak by to tu bylo mrtvé.

Pomalu jsem otevřela oči. Dívala jsem se do stropu a viděla každou pavučinu i třeba malinkatou prasklinu. Prostě všechno. Byla jsem z toho tak velmi ohromená, že jsem si nevšimla muže stojícího vedle postele, na které jsem ležela. Podívala jsem se na něho a myslela jsem si, že mi oči vypadnou.

Ten muž byl nádherný, vypadal, jako by spadl z nebe. Měl krátké blonďaté vlasy. Úhledně učesané. Tvář měl jemně řezanou.  Ale nejvíc mě zaujaly jeho oči, které měly zlatavě hnědou barvu.  Nikdy jsem takovou barvu očí neviděla. Postavu měl takovou akorát, ani svalnatou, ani ne nějakou ochablou. Prostě tak akorát. A byl strašně vysoký.

Ani jsem si neuvědomovala, že se na něho dívám asi déle, než bych měla, dokud si neodkašlal.

„Ahoj, jmenuji se Carlisle Cullen,“ slušně se mi představil, ale díval se na mě velmi ostražitě.

„Co se se mnou stalo?“ zeptala jsem se zmateně.

„Dělal jsem, co jsem mohl, ale tvé srdce bilo čím dál tím pomaleji a hlavně tišeji. Nedalo se už nic dělat. Jenomže jsem nechtěl, abys zemřela, tak jsem tě proměnil v upíra,“ řekl mi v klidu a pořád se na mě díval, jako bych měla udělat nějaký výpadek.

Vykulila jsem na něho oči a nemohla jsem uvěřit to, co jsem slyšela. Myslela jsem si, že je to nějaký blázen, kterého nedávno propustili z blázince.

„Tak to vám teda nevěřím. Takové báchorky si říkejte někomu jinému, ale ne mi.“ Už jsem chtěla vyskočit z té měkké postele a jít dolů, když mě zastavil jeho hlas.

„Dívej, ukážu ti to.“ Celý pokoj oběhl neuvěřitelnou rychlostí, ale já to všechno viděla dobře. Jen jsem se na něho zaraženě dívala. Nevěděla jsem, co na to říct.

Už jsem mu začínala věřit. Potom mi vysvětlil, že se neživí lidskou krví, ale zvířecí, a byl by rád, kdybych taky byla na té zvířecí.

Na to jsem kývla. Nechtěla jsem zabíjet lidi. Ty za nic přece nemohli.

„Nebolí tě v krku?" Přerušil mě jeho hlas v přemýšlení. A až teď jsem si uvědomila tu bolest. Jako by mi do krku dali roztavené železo. Bylo to hnusné a hlavně nepříjemné. Hned jsem se chytila za krk a podívala se na něho úzkostlivě.

„No, kdybyste mi to neřekl, tak si toho vůbec nevšimnu."

„Tak pojď, půjdeme na lov." Zvedla jsem se z postele a šla jsem za ním. Šli jsme dolů po schodech do nádherného obýváku. A potom na chodbu ven. 

Rozběhl se hluboko do lesa. A já hned za ním. Běžela jsem hodně rychle, jako bych byla v letadle. Ale zajímavé bylo, že nic nebylo rozmazané. Byl vidět každý detail. Každá větvička na zemi, každý mravenec i živočich, kteří se nedají zahlédnout pouhým okem. Ale ta rychlost byla nejlepší. Cítila jsem se svobodná. Vůbec jsem se nedotýkala země. Spíš to vypadalo, jako bych létala, ale mně se to velmi líblo. Najednou prudce zastavil, až jsem málem do něho narazila.

„Ted se pořádně nadechni, zavři oči a soustřeď se na bijící srdce,“ radil mi, co mám dělat.

Udělala jsem, co chtěl. Pořádně jsem se nadechla a ucítila jsem vůni nějakého zvířete. Moc lákavě to nevonělo, ale co se dalo dělat. Hned jsem se za tím pachem rozběhla a po chvíli běhu jsem ho i uviděla. Byl to jelen. Zrovna pil vodu z jezírka.

Běžela jsem přímo k němu, vyskočila na jeho hřbet a zahryzla se mu do  krku. Jeho tekutina mi stékala po krku. Připadala jsem si, jako bych byla v nebi. Po dopití jelena jsem ho zahrabala hlínou hluboko pod zem. Ten jelen mi vůbec nestačil, měla jsem pořád žízeň, a tak jsem se znovu nadechla a šla si najít další potravu.

O 2 roky později:

„Carlisle, jdu na lov!“ zařvala jsem do útrob domu a vyběhla ven hluboko do lesa.

Po pár kilometrech jsem ucítila vůni medvěda, hned jsem se k němu rozběhla. Když jsem ho spatřila, vyskočila jsem mu na záda a zakousla se mu do krku.

Po dopití medvěda jsem si dala ještě pumu a rozběhla se na své oblíbené místo. Byla to malá kulatá louka, kolem ní stromy a menší skála. Kde byl vodopád i s jezírkem. Bylo to nádherné místo a jen moje. Pochybuji, že by to tu někdo našel, když to je uprostřed lesa.

Lehla jsem si k jezírku a nohy jsem spustila do vody. Zavřela jsem oči a přemýšlela nad minulostí. Přesněji řečeno na to, co se stalo před dvěma lety. Jak jsem poprvé potkala toho kluka se zelenýma očima, na to, jak se na mě poprvé usmál, jak chtěl vědět moje jméno. A až teď jsem si uvědomila, že to jeho vůbec neznám. Nestihla jsem se ho zeptat. Najednou mi to bylo líto. I když si na mě už určitě nepamatuje. Vůbec nevím, co s ním je, jak žije.

Od mé přeměny jsme se odstěhovali z Forks, ale nechtěla jsem nějak daleko. Chtěla jsem mu být blízko, a tak jsme se přesunuli jen do Port Angeles. Ale nehledala jsem ho. Nevěděla jsem o něm vůbec nic. Byla jsem smutná, že ho už nikdy neuvidím.

Při mém přemýšlení jsem ucítila lidskou krev. Hned jsem vyskočila na nohy a utíkala jsem k tomu pachu. Vůbec jsem neměla chuť na lidskou krev. Ale dolehla ke mně zvědavost, co tu dělá uprostřed lesa člověk?

Hned se s tou vůní člověka smíchala i vůně nějakého cizího upíra. Dostala jsem strach a v hlavě se mi rozbíhaly ty nejhorší scénáře. Po chvíli jsem uviděla to, co jsem nechtěla. Ten upír se skláněl nad tím člověkem a pil z něho. Nevěděla jsem, jestli je pozdě nebo ne. Odhodila jsem toho upíra, a když byl ještě v šoku, skočila jsem na něho a utrhla mu hlavu od těla. Naštěstí jsem měla v kapse zapalovač. Zapálila jsem ho a dívala se na ten oheň.

Uslyšela jsem bolestivé sykání a hned jsem si vzpomněla, že tu je ten člověk. Šla jsem k němu blíž a nemohla jsem uvěřit svým očím. Byl to ten kluk z autobusu. Věděla jsem, že se nedá už nic dělat, protože už začala proměna.

Vzala jsem jeho tělo a běžela jsem co nejrychleji domů. Cestou jsem ho utěšovala samými blbostmi, co mě napadaly. Doma jsem ho položila na svou postel. Za chvíli byl u mě Carlisle.

„Bello, co se stalo?“ ptal se mě zmateně.

„Šla jsem na lov a ucítila krev. Hned jsem za ní běžela a našla tam upíra, co z něho pil. Rovnou jsem ho zabila, jenomže pro toho člověka už začala proměna. A když jsem k němu došla, poznala jsem toho kluka z autobusu, co jsem ti o něm říkala,“ pověděla jsem mu všechno ve zkratce a dala v zoufalství hlavu do dlaní.

Potom odešel z pokoje a já jsem zůstala u toho kluka. Dívala jsem se na něho, jak se v bolestech prohýbá na lůžku. Bolelo mě se na něho dívat. Chtěla jsem si to s ním prohodit. Aby nemusel cítit tu strašlivou spalující bolest, ale nešlo to. Nevěděla jsem, co to znamená a ani proč se tak cítím.

Ani na sekundu jsem se od něho nevzdálila a byla u něho pořád. Bylo poznat, že se blíží konec proměny. Srdce mu bilo rychleji. A byl hezčí. Pokožka se mu zbarvila do bíla, jeho nádherné vlasy dostaly pestřejší bronzový odstín. Byl prostě nádherný.

Po chvíli nebylo slyšet nic. Carlisle přišel ještě před dokončením proměny a jen jsme čekali, co bude. Dívala jsem se na něho pozorně, na to, jak otevřel oči a hned jeho pohled směřoval do mých očí. Dívali jsme se navzájem do očí docela dost dlouho a ještě bychom se dívali, dokud si Carlisle neodkašlal a tak odvedl moji i jeho pozornost k sobě.

Carlisle řekl tomu klukovi to samé, co mně. Pořád jsem nevěděla jeho jméno, když se ho konečně na to jméno zeptal. Edward. Tak se jmenoval. Znělo to nádherně, přesně k němu pasovalo. Hned jsem to jméno zbožňovala a také i jeho majitele. A až teď jsem si uvědomila, že bych ho nemohla brát jako kamaráda, protože jsem ho milovala. I když jsem ho vůbec neznala, mohla jsem s jistotou říct, že ho miluju. Vždy, když jsem se dívala do jeho nádherných zelených očí. Teď rudých. Topila jsem se v nich a nic kolem neexistovalo, jenom on a já.

Po tom, co jsme mu všechno řekli, jsme šli na lov. Bral to dobře. To, že je upír. Ulovil si pumu a medvěda. Když jsem přišla na stanovené místo, kde jsme se měli setkat, jsem si myslela, že odpadnu smíchy. Košili už vůbec neměl a kalhoty mu držely jen tak.Vypadal roztomile. Potom jsme běželi domu a já hned šla k sobě do pokoje a přemýšlela jsem o všem, co se stalo, a především o dnešku. Byla jsem šťastná, že ho znovu vidím.

Uslyšela jsem zaklepání na dveře.

„Dále,“ odpověděla jsem a podle vůně jsem poznala, že je to Edward.

Vešel dovnitř a sedl si na mou postel. Dívali jsme si navzájem do očí, dokud se neozval.

„Jsem rád, že tě vidím živou,“ podrbal se na hlavě, jako by nevěděl, co říct, „teda, jak se to vezme. Ale jsem šťastný. Když mi potom v nemocnici řekli, že jsi mrtvá, nevěděl jsem, co dělat. Cítil jsem, jako by zemřela část mě. Nemohl jsem popsat ten pocit. Potom jsem normálně dostudoval školu a přestěhoval se do Port Angeles. Jednoho dne jsem se šel projít do lesa, a jak víš, napadl mě upír a dál už to znáš. A teď můžu popsat ten pocit, co jsem ho kdysi neuměl opsat. Byla to láska. Láska k tobě. Miluju tě, Bello, od první chvíle, co jsem tě potkal poprvé v autobuse.“ Nevěděla jsem, co na to říct. Bylo to nádherné. Vše, co mi řekl. Byla jsem šťastná, že opětuje mojí lásku

„Miluju tě, má lásko z autobusu.“ A potom jsme se políbili. Bylo to stokrát lepší, než jsem si to představovala.

Autor: Anett97, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Láska z autobusu: