Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Láska vám dokáže i ublížit

11.12.2009 (19:15) • Naomi • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2042×

Na zemi v paláci Voltareny se choulí dívka. Její šaty, které odkrývaly záda, byly špinavé a velmi potrhané. Na zádech se ji rýsovaly rýhy po ranách od biče. Ano, bičovaly toto stvoření.

Věděli čím je. Je poloupírem, ale jak? To nedokáží pochopit. Jediné co vědí je, že v žilách ji koluje krev, upíří jed a oheň.

Proč ji však drží? Chtějí ji donutit, aby řekla, co je může posílit.

Jak to ví? Kousl ji nejstarší upír, ale jemu též koloval v žilách oheň. Nejspíš díky tomu ohni ví, co ví.

Dříve totiž tahle dívka byla obyčejná. Vlastně ani, milovala totiž upíra. Ano, milovala. On ji totiž opustil. Od té doby nemluví. Jak je to dlouho? Skoro století.

Ona však ví, kolikátého je. Je den, kdy ji zas zbičují.

Bella:

Již skoro století uběhlo od doby, kdy jsem byla šťastná a usmívala se. Dnes tu jsem schoulená a čekám, až opět přijdou s bičem, aby mě donutili říct jak být silnějšími.

Nic však takového není. Ten upír, co mě pokousal, nebyl ani upírem. Byl míšencem. Napůl upír a na půl likan (vlkodlak). To jsem po něm zdědila.

Mím úkolem je likvidovat zlo. Jsme silnější než oba rody, ale kvůli zlomenému srdci nemám sílu. Nedokážete si ani představit jak je bolestné žít bez lásky.

Je mi jedno, že jsem nejkrásnější a zároveň nejnebezpečnější bytostí světa. Bez lásky je tohle vše zbytečné.

Jediné, co mi připomíná, že on a jeho rodina byli skutečný jsou vzpomínky, které mi pomáhají toto utrpení přežít.

Ptáte se, čím jsem tak vímečná? Dokážu jen pomyšlením zabít každého, na koho pomyslím, ale musí být v okruhu sta metrů, dále umím zaštítit každého proti darům, ale i napadením a tím teď chráním rodinu, do které jsem chtěla patřit, jeho rodinu. Umím i ovládat počasí, živly a vidím minulost i budoucnost.

Jsem dosti mocná, ale mám i bystřejší smysly, jsme silnější i rychlejší než oba rody. Jsme prostě to nej z obouch ras. Upír a likan v jednom.

Zaslechla jsme na chodbě kroky. Již jsem byla připravena a tak když se otevřely dveře, již slzy na mém obličeji nebyly.

„Nebojte se. Jsem doktor Thomas Lee.“ To jsem opravdu nečekala. Doktor a tady, ke všemu člověk.

„Vaši věznitelé byli pobiti La Pushkou smečkou…“ Než stačil říct víc, do mé cely vletěl někdo, koho jsem tak dlouho neviděla.

„Bello!“ Vykřikl Jacob a již mě sbíral ze země. Něco ho však zarazilo.

„Co to máš se zády? Jsou jak struhadlo.“ Neodpověděla jsem mu. Jen jsem vyšla na chodbu osvětlenou loučemi a on spatřil to, co jsem měla na zádech.

„Pa..ne..bo..že!“ Rozkouskoval to. Já sama věděla, jak vypadají, protože jsem je viděla díky své moci.

„Pojď už od suť.“ Navrhl mi a objal mě paží. V tom se však zarazil.

„Bello, co máš, poť těmi šaty?“ Voltureni se totiž nespoléhali jen na bič. Také mě používali jako utěšení jejich sexuálních tužeb a řezali mě po celém těle.

Nechtěla jsem mluvit a tak jsem si vyhrnula šaty, až Jack uviděl má pořezaná a pokousaná stehna. Ano kousali mě, protože jejich jed mi již nic neudělá.

„Proboha!“ Bylo vidět, jak se nenávidí, protože mě neosvobodil dříve a tak jsem po tak dlouhé době promluvila.

„Děkuju ti, že jsi mě od suť vytáhnul.“ Můj hlas zněl jak harfa. Nádherný a jemný. Prostě dokonalost sama.

„Co? Jak?..“ Jacob byl tak zmatený a tomu jsem se uchychtla.

„Jsem napůl upír a likan.“ Jestli Jack byl předtím překvapený tak teď asi dostával infarkt.

„Ty .. jsi .. napůl .. jako .. já?“ Vykoktal.

„Jo.“ Zachichotala jsem se. Připomnělo mi to, že Jacob je takové mé sluníčko. Sice jsem se mohla s ním vyhřívat jen tři měsíce, ale to my nevadilo.

„Jdeme?“ Chtěla jsem již vypadnout. Byla jsem tu až moc dlouho.

„Tak jo.“ Přikývnul Jack a vydali jsme se do mého druhého doma, do La Push.

Po roce:

Již rok žiju v La Push se smečkou o počtu dvaceti vlků. Co mi tíkal Sam, tak je to poprvé, kdy je smečka tak velká. Já jsem se k nim přidala a tak jich je jednadvacet.

Nikdo mi již nepřipomínal, co se mi stalo. Stačilo, že mi to připomínaly mé jizvy. Seth jim říkal krvavá kniha. Měl vlastně pravdu. Byly mou minulostí

„Bello?“ Zavolal Seth, se kterým jsem bydlela, protože jako jediný ze starších ve smečce se neotiskl. Ano, všichni koho jsem znala se otiskli. Teda jacob ne, ale měl přítelkyni.

„Už běžím.“ Než se však nadál stála jsem vedle něho.

„Ano.“ Řekla jsem sladce a tím jsem mu nahodila srdce.

„Sam ti vzkazu, že tu jsou upíři.“ Věděla jsme, co to znamená. Díky tomu, čím jsem se stala tlumočníkem a jednatelem.

„Vegetariáni?“ Tohle jediné mě zajímalo. Docela mě překvapilo, když mi smečka řekla, že polovina upíří populace přešla na zvířecí krev. Až moc mi to připomnělo mou druhou rodinu.

Štít, který je chrání jsem však nikdy nesundala a tak jsem jej již skoro nevnímala.

„Podle všeho ano. Dva z nich jsou totiž v nemocnici.“ Bodlo mě u srdce.

„Tak já jedu.“ Nasedla jsem na svoji motorku a vydala jsem se k nemocnici.

Čekala jsem vše, ale tohle ne. Před nemocnicí stál Carlise i s Esmé. Jen, co mě zahlídli tak zkameněli. Já jsem však věděla, kvůli čemu tu jsem.

„Přišla jsem vám oznámit pravidla, ale vy je již znáte. Tak se jimi nezapomeňte řídit.“ Chtěla jsem již odjet, ale něco, teda spíš někdo mě zastavil.

„Bello?“ Byla to Esmé.

„Esmé, já jsem se dosti změnila, ale vy jste zůstali v mém srdci a tak prosím, neporušte smlouvu.“ Než jsem však stačila nastartovat, tak mě chytla za ruku.

„Bello, neodjížděj. Jsem tak ráda že jsem našla svou ztracenou dceru.“ To, co řekla mě překvapilo.

„Pojďte. Zajedeme k nám.“ Vyřešil to Carlise.

Bydleli ve stejném domě, jak si jej pamatuju. Ze dveří se vyřítila prťavá skvrna a zavěsila se mi na krk.

„Bello!“

„Alice, tolik jsi mi chyběla.“ S ní po boku jsem vešla do domu, kde jsem si sundala bundu.

„Proboha.“ Ozvala se Esmé za mnou. Úplně jsem totiž zapomněla, že nosím odkrytá záda a tak se jim naskytl pohled na to, co jsem na nich měla.

„Kdo?“ Dostal ze sebe Carlise.

„Voltareni. Celé století.“ Odpověděla jsem prostě. V tom se však oběvil na schodech zbytek rodiny.

„Bella!“ Zařval Emmett a hnal mě obejmou, ale jen, co mě pootočil zádama k těm dvou tak jsem zaslechla sametoví hlas.

„Ach!“ Byl to Edward.

Nikdo:

Bella vylíčila svůj příběh a celá rodina si to dávala za vinu. Nejvíce však Edward. Vysvětlil Belle, proč odešel a to pochopila.

Díky této náhodě se sešli „lidé“, kteří se milovali na tolik, že se stali jedním.

Po roce na důkaz toho citu se narodila malá dvojčátka, holčičky. Pojmenovaly je Reneesmé a Carlaila. Jejiž životy se spojily s Jacobovím a Sethovím.

Autor: Naomi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Láska vám dokáže i ublížit: