Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Láska v oblacích - 1. část

17.02.2011 (15:00) • simi1918 • FanFiction jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 5503×

Láska v oblacích

1. část

„Edwarde, dělej, čeká se už jen na tebe,“ zakřičela na mě Alice z garáže.

„No jo, vždyť už jdu,“ houkl jsem na ni otráveně. Zase se stěhujeme. Tentokrát z města Dalsida v Norsku do Ameriky, přesněji do malého městečka Forks ve státě Washington, které je pod věčným baldachýnem mraků. Pro upíří rodinku jako dělaný.

Popadl jsem svoji poslední tašku, přehodil si ji přes rameno a seběhl schody do kuchyně, ze které jsem pak zamířil do garáže.

„No, to je dost,“ neodpustila si má malá otravná sestřička rejpavou poznámku.

„Abych ti nesebral kreditku,“ pohrozil jsem ji.

„Klidně si ji vezmi, můžu si ji půjčit od Jaspera, Rose, Esme…“

„Fajn, fajn, vyhrálas,“ skočil jsem jí do řeči. Jen na mě vyplázla jazyk a vklouzla k sobě do auta. Tašku, kterou jsem měl přes rameno, jsem dal do kufru Volva, nasedl a nastartoval.

„Jedu první, všichni byste mě pak brzdili,“ oznámila nám Alice, když seděla ve svém kanárkově žlutém Porsche, které má snad radši než Jaspera.

„Alice, doufám, že si pamatuješ, jak to dopadlo minule. Kvůli tomu jsem ti zakázal s ním jezdit ve městě. Dodržuj povolenou rychlost, jasné?“ upozornil ji Carlisle. Když jsme se sem totiž stěhovali, Alice město přefrčela takovou rychlostí, že ji vyfotili novináři s tím, že přes jejich malé městečko projížděla auta, která patřila k velkému závodu přes celou Ameriku. Ale pořadatelé tohoto závodu samozřejmě žádný nevyhlásili, koná se každý rok a tehdy už se konal, tak si pro Alice domů přišli policajti s tím, že tuto rychlost v jejich městě berou jako trestný čin a vzali ji do vazby. Carlisle pak za ni musel zaplatit kauci a Alice si prožila dvacet čtyři hodin v policejní cele. Ze začátku jsme tu pak byli opravdu nenápadní.

„No jo no, už jsem se poučila,“ zakoulela očima a vyjela z garáže. Emmett se z toho tehdy nemohl vzpamatovat, že naši malou nevinnou Alice zabásli. Ona z toho však tak nadšená nebyla, protože jí tam prý zplihly vlasy a oblečení jí načichlo. Carlisle s Esme vyjeli za ní, pak já a poslední jeli Emmett s Rosalie.

Na letiště jsme dojeli ani ne po hodině. Kufry jsme si z aut vyndali a šli si koupit letenky.

„Dobrý den, chtěli bychom sedm letenek do Seattlu,“ oznámil Carlisle slečně u pultu.

„Jistě, bude to s přestupem v Mnichově. Chcete první, druhou nebo třetí třídu?“ optala se ho a při tom svůj pohled zaměřila na mě.

„První,“ odpověděl jí. Ona na nás ale vykulila oči a v hlavě jí běželo, jestli jsme právě nevyloupili banku. Ale pak ji náš vzhled přesvědčil, že jsme spíše nějací boháči, a tak se na nás jen usmála.

„Bude to 20 000 dolarů,“ pronesla a pohledem se zaměřila na mou osobu, zase. Copak to nikdy nepřestane? Kdy jim konečně dojde, že nemám zájem. Fakt díky, Noro, - to byla ta mrkající slečna za pultem, jméno měla na jmenovce - zkazila jsi mi náladu na zbytek dne. Pohrdavě jsem si odfrkl a odešel k odbavení zavazadel. Nora se tam mezi tím málem rozbrečela.

„Kdy přestaneš být takovej bručoun?“ doběhla mě Alice a zašklebila se na mě.

„Já za to nemůžu, to řekni těm mucholapkám,“ ohradil jsem se a stoupl si do fronty.

„Kdybys nebyl tak nabručenej, možná by sis někdy někam s nějakou tou ,mucholapkou´ vyšel.“ Zase, zase se mi snaží někoho dohodit. Proč mě nikdo nemůže pochopit? Je mi dobře tak, jak mi je. Žádnou holku k životu nepotřebuju. Stačí mi, když mám v rodině tři... i když Esme beru jako svoji mámu, tak ta se nepočítá.

„Alice, dej si pohov,“ odsekl jsem jí a snažil se nevšímat si jejích myšlenek. Naštěstí už dala pokoj a pak se přitulila k Jasperovi. Po odbavení zavazadel jsme prošli turnikety a pak si šli sednout do haly a čekali na let. Carlisle nás po pár minutách došel, byl totiž zařídit převoz našich aut.

Naše letadlo přiletělo ani ne po půl hodině. Při vstupu do letadla nás letuška požádala o letenky a my jí je dali. Poté nás navedla na naše sedadla a dál se věnovala ostatním cestujícím. Když uzavřeli vchod do letadla, letuška začala s přivítáním.

„Dobrý den, vítáme vás na palubě letadla společnosti Airlines číslo letu 9218 z Osla do Seattlu s mezipřistáním v Mnichově. Nyní vám povím základní pravidla letu.

V našem letadle jsou čtyři nouzové východy. Dva v zadní části letadla a dva v přední.“ Jedna z letušek, která byla v první třídě, se na mě koketně usmála a při tom ukazovala na nouzové východy. „Kyslíkovou masku najdete v přihrádce nad vašimi hlavami, která automaticky vypadne při sebemenším nebezpečí. Záchranná vesta se nachází pod vaším sedadlem. Ještě vás žádáme, abyste si vypli vaše mobilní telefony a za letu nepoužívali žádná elektronická zařízení. Děkuji za vaši pozornost a nyní si zapněte vaše bezpečnostní pásy, budeme startovat,“ domluvila letuška a nade mnou se rozsvítila kontrolka, abych se připásal. Asi po minutě jsme vzlétli.

Když jsme se dostali do horizontální polohy, opět k nám promluvila letuška.

„Vážení cestující, nyní si můžete rozepnout vaše bezpečností pásy a volně se pohybovat po letadle. A ještě před tím k vám promluví náš kapitán Josh Groogr.“

„Dobrý den, jmenuji se Josh Groogr a jsem hlavním pilotem vašeho letu. Právě se nacházíme 8 000 km nad mořem a letíme 810 km/h. V Mnichově přistaneme za dvě a půl hodiny. Děkuji, že jste si vybrali naši společnost Airlines a za celou svou posádku vám přeji příjemný let,“ domluvil k nám pilot a lidé se začali volně pohybovat po letadle.

„Hej, Ede, ta blonďatá letuška, co tě hltá očima, stojí za hřích,“ naklonil se ke mně Emmett.

„Jdi do háje,“ odsekl jsem mu a on se jen uchechtl. Letušky mezi tím začaly jezdit s občerstvením a nabízely ho cestujícím. Žádné z nich jsem si radši nevšímal, aby si náhodou nemyslely, že o ně mám zájem a jen se díval z okýnka na oblaky.

„Dobrý den, dáte si nějaké pití či jídlo?“ zeptala se mě letuška, které srdce tlouklo, jako by právě uběhla maratón. Super, další, která po mně touží. Otočil jsem k ní hlavu a pohlédl na ni. Nevypadala špatně, naopak byla velmi hezká. Malá, drobounká postava, i když ženské křivky měla docela nápadné. Kaštanově hnědé vlasy se jí kroutily ve vlnách z culíku na týle až skoro k pasu, u obličeje si nechala pár pramínků vypadnutých. Měla jemné, až řekl bych dětské rysy, kulatý obličejíček, malý nosík, plné rudé rty a velké čokoládové oči, které na mě upíraly pohled. Naopak, tato dívka byla moc krásná, ale pořád jedna z těch, které po mně touží jen kvůli vzhledu. Povzdechl jsem si a objednal si.

„Jen vodu,“ odpověděl jsem jí. Pro nenápadnost, samozřejmě. Ona zpoza vozíku vyndala láhev s vodou a nalila ji do skleničky, ale bylo jí tam málo.

„Promiňte, dojdu vám pro zbytek,“ omluvila se mi a odešla. Ani ne po deseti vteřinách se vracela s plnou lahví vody, kterou mi pak dolila skleničku. Jenže když mi ji podávala, zvrknul se jí její nejméně dvanácti centimetrový podpatek a pití mi vylila přímo do klína. Do klína!

„To si ze mě děláte srandu!“ zakřičel jsem na ni, až s sebou trhla. S vyvalenýma očima jsem sledoval mokrou skvrnu, která se mi objevila v rozkroku. Super, teď to vypadá, jako bych se… Emmett se rozesmál tak, že ho museli slyšet až v Asii, a zbytku rodiny cukaly koutky, stejně jako ostatním cestujícím. Úžasná změna, pokud mě nehltají očima, jsem jim pro smích.

„Pane bože, m-m-moc se o-o-omlouvám,“ začala se mi koktavě omlouvat letuška. Okamžitě popadla ubrousky, které měla na vozíku a začala mi s nimi vodu sušit.

„Ježíš šmarjá, nechte toho,“ zavrčel jsem na ni, když mi s ubrouskem jezdila v rozkroku. Celá červená ruku sundala a vypadalo to, že horlivě přemýšlí, co má teď dělat. Snažil jsem se zachytit její myšlenky, ale… já nic neslyšel! Honem jsem se zkusil zaměřit na ostatní, ale zvláštní bylo, že ty jsem slyšel normálně, ale u ní nic.

„Strašně moc se omlouvám, já… jestli chcete, můžete mi ty kalhoty dát a já vám je vzadu usuším,“ navrhla mi.

„Snažíte se mi navrhnout, abych se před vámi svlékl do spodního prádla a dal vám své, díky vám, mokré kalhoty, abyste je mohla usušit?“ ptal jsem se jí nevěřícně. To snad není možné a to jsem si chvíli myslel, že není jako ostatní, ale naopak, je ještě fikanější. Sice jí nevidím do hlavy, ale vsadím se, že mi to pití na ty kalhoty vylila schválně, abych si je pak svlékl a ona mě mohla vidět bez nich. Mucholapka jako každá jiná.

„S-s-samozřejmě n-n-ne přede mnou. Mohl byste b-b-být mezi tím na t-t-toaletách, co bych vám sušila vaše k-k-kalhoty,“ snažila se mi to horlivě vysvětlit. Jediné, co ji trošíčku omlouvalo, bylo, že se styděla, protože byla ve tvářích úplně červená a oči měla zklopené.

„Fajn,“ odsekl jsem jí naštvaně a zvedl se. Chichotajících lidí jsem si cestou na záchod vůbec nevšímal a zalezl do kabiny. Bylo tu strašně málo prostoru. Po úspěšném sundání svých džínů jsem pootevřel kabinku a vysunul z ní ruku i s džíny.

„A dělejte, nemíním tu trčet po celý let,“ řekl jsem jí naštvaně, když si ode mě džíny vzala.

„S-s-samozřejmě, bude to jen chvilinka,“ zamumlala a pak někam odešla. Nevěděl jsem, co mám dělat, a tak jsem tu letušku sledoval přes myšlenky cestujících. Akorát došla do skladu, kde měli různé věci pro pasažéry i pro letadlo. Zajímalo by mě, k čemu tam mají fén.

„Řeknu ti, kdybych tě neznala, řekla bych, žes to udělala schválně, protože ten kluk stojí k nakousnutí. Bohatej a sexy, přesně můj typ,“ kroutila s úsměvem hlavou letuška, přes kterou jsem pozoroval tu s mými kalhotami.

„Jess, je to jen nafoukanej bohatej fracek, kterej si myslí, že mu patří svět. Jak se ti někdo takovej může líbit? Já to neudělala schválně, toto se může stát každému, ale on na mě vyjel, jako bych to schválně udělala,“ mluvila naštvaně ta s mými džíny a přitom zapla fén a začala je jím sušit.

„No a co, tak je nafoukanej, ale má pěknej zadek. Kdybys pořád neseděla jen v knížkách a šla se mnou někdy ven, poznala bys, že na tom vůbec nezáleží. Stačí, když má pěknou tvářičku,“ snažila se ji Jessica přesvědčit.

„To není pravda. Za prvé, když už bych chtěla kluka, chtěla bych, aby byl chytrý, měl mě opravdu rád a aby mu nešlo jen o sex. Za druhé, jsem letuška, vztah mít nemůžu, protože jsem každé tři hodiny v jiném státě, ne-li kontinentě a za třetí, já kluka v životě nepotřebuji. Vystačím si s knihami, televizí a popcornem,“ odporovala jí Bella, letuška s mými kalhotami.

„Víš, nechápu tě, Bello. Jsi mladá, hezká, tak proč si neužíváš života? Tví rodiče vlastní leteckou společnost a mají peněz jako šlupek. Dokonce tolik, že by nemuseli chodit do práce ani tvoje vnučky a vnuci. Ale ty jsi i přes to nastoupila do práce a tvrdě makáš,“ kroutila Jessica hlavou.

„Tady jde o to, že to jsou jejich peníze. Já si chci vydělat svoje, jde o princip,“ snažila se jí to Bella vysvětlit.

„Prdlajs princip, jen máš svou hrdost a příčí se ti utrácet jejich peníze, které vydělali oni. Ale jsi jejich dcera, jsou to vaše peníze,“ odfrkla si Jessica.

„Hele, Jess, jsi moje kamarádka, ale tohle je moje věc, takže to nech a radši jdi pokračovat v rozdávání jídla a pití, za to tě tady platí,“ odbyla ji Bella a vypla fén. Mé džíny už byly suché.

„Jasně, jasně,“ zakecala to Jessica, ale poslechla ji a šla obsluhovat pasažéry letadla. Přestal jsem se soustředit na Bellu a zamyslel jsem se nad sebou. Vážně jí připadám jako bohatej fracek? Vždyť to na mě vylila schválně, ale když se nad tím tak zamyslím, možná to bylo doopravdy nechtěně. Asi jsem na ni byl doopravdy moc hrubý. Toto byla snad první dívka, která mi nepadala k nohám, konečně. Někdo mi zaťukal na dveře od kabinky.

„Mám vaše kalhoty,“ oznámila mi Bella. Já jen pootevřel dveře, vzal džíny a zase je zavřel. Rychle jsem si je oblékl a protože jsem si myslel, že už Bella odešla, normálně jsem otevřel dveře dokořán, ale nepočítal jsem s tím, že tam pořád bude stát. A jelikož tu bylo málo místo, bouchl jsem ji dveřmi přímo do čela a ještě tak nečekaně, až neudržela rovnováhu a svalila se na zem.

„Ježíš, jste v pořádku? Omlouvám se, nevěděl jsem, že tam budete pořád stát,“ zeptal jsem se jí okamžitě a omluvil se jí. Ona si jen z lehu sedla a chvíli mžourala a přitom si třela čelo. Byla to pěkná řacha, sakra, proč jsem nedával pozor.

„Jsem v pořádku,“ odpověděla mi a snažila se postavit. Automaticky jsem se sehl a pomohl jí na nohy. Vykuleně se na mě podívala a nevěřícně pozorovala, zřejmě to ode mě nečekala.

„Opravdu jste v pořádku? Byla to docela rána, netočí se vám hlava? Můj otec je lékař, mohl by se vám na tu hlavu podívat. Nebo si alespoň sedněte,“ strachoval jsem se o ni a při tom ji stále držel ve svém náručí. Docela mě překvapilo, jak je mi příjemné mít svoje ruce obtočené kolem jejího pasu.

„Opravdu jsem v pořádku. Já… takovéhle nehody se mi stávají pořád, jsem dost nešikovná,“ mumlala sevřená v mém pevném objetí celá červená. Když jsem se na ni lépe podíval a nebral ji jako mucholapku, přišla mi strašně roztomilá. Ještě chvíli jsem si ji podezíravě měřil, ale nakonec jsem se pousmál a pustil. Začala si rychle upravovat svoji uniformu a čepeček. Zvláštní ale bylo, jak smutně mi bylo, když už jsem ji nedržel v náručí. Měl jsem pocit, jako bych tu drobnou dívku měl chránit před vším zlým a jen v mém objetí by se mi to mělo dařit.

„Kalhoty ode mě polité máte suché, já jsem od vás bouchnutá dveřmi, ale v pořádku, tak jsme si kvit,“ usmála se na mě, když se doupravila.

„Dobře,“ usmál jsem se na ni též.

„Slečno, mohla byste mi přinést skleničku vína?“ zavolal na ni nějaký starý pán a ona se na něj s úsměvem otočila. Překvapilo mě však, jak jiný to byl úsměv. Připadal mi takový umělý.

„Jistě, budete si přát bílé nebo červené?“ optala se ho zdvořile.

„Vypadám snad na to, že chci bílé? Samozřejmě, že červené,“ zamračil se na ni ten páprda.

„Samozřejmě,“ přikývla a pak se otočila ke mně.

„Promiňte, ale musím pokračovat ve své práci,“ znova se na mě usmála, ale úplně jinak, než na toho starého zbohatlíka. Toto byl opravdový úsměv a moc krásný, připomínala mi sluníčko a jak se u toho ještě červenala.

„Ou, promiňte, asi vás zdržuji od práce. Jen, kdyby se vám ta hlava opravdu točila, přijďte hned za mnou. Opravdu jsem vás nechtěl bouchnout.“

„To je v pořádku, stávají se i horší věci, ale teď už opravdu musím jít.“ Naposledy se na mě usmála a pak mě obešla a zamířila si to zase do skladu. Ale co jsem nečekal, bylo, když se kolem mne protahovala, znova jsme se dotkli těly, protože tu bylo opravdu málo prostoru a mnou projel tak zvláštní pocit, jaký jsem ještě nikdy necítil. Opravdu zajímavé, co se mnou jedna roztomilá letuška dokáže provést. Vrátil jsem se zpátky na své místo a snažil se ignorovat myšlenky své rodiny, ve kterých jsem jim byl stále ještě pro smích.

Po zbytek letu už byl klid. Bella ještě několikrát kolem mne prošla a pokaždé se na mě krásně usmála. Kdyby to nebyla ona, byl bych naštvanej, že po mně šílí další holka, ale u ní mi to vůbec nevadilo. Naopak, pokaždé mě zahřeje u srdce, což vůbec nechápu, a oplatím jí ho. Tohle se mi ještě nikdy nestalo. Ale když prostě vidím ty její krásné rty, jak se roztáhnou do toho kouzelného úsměvu, nemohu si pomoct. To se pak usměji ještě více, protože se pokaždé začervená.

„Bello, jdi ohlásit, že budeme přistávat,“ houkla na Bellu Jessica ve skladě.

„Jasně,“ přikývla a šla ke sluchátku.

„Vážení cestující, budeme přistávat, proto vás žádám, abyste se usadili na svá místa a zapli si vaše bezpečnostní pásy, děkuji,“ ozval se Bellin zvonivý hlásek v reproduktoru nad mou hlavou a poté se rozsvítila kontrolka, abychom se připásali. Aniž bych si to uvědomil, usmál jsem se. Pásy jsem si tedy zapnul a dál podle Jessiciných myšlenek pozoroval Bellu.

„Hej, Ede, proč se pořád tak usmíváš, tolik úsměvů jsi nerozdal za celej rok,“ dobíral si mě Emmett.

„To je moje věc,“ odsekl jsem mu.

„Tak to se tedy pleteš, hošánku. Jsi můj bratr a já mám právo to vědět,“ špulil Emmett pusu.

„Drž pysk,“ houkl jsem na něj podrážděně a dál už si jeho keců nevšímal. Dál jsem přes Jessicinu mysl pozoroval Bellu, jak se také připásala a čekala, až přistaneme.

Když letadlo úspěšně přistálo, cestující začali tleskat a my jsme se k nim přidali.

„Vážení cestující, právě jsme přistáli v Mnichově. Teplota ovzduší je dvacet jedna stupňů. Děkujeme, že jste si vybrali naší leteckou společnost Airlines,“ rozloučila se s námi Bella a poté se cestující začali zvedat. Z úložné přihrádky jsem si vyndal svoji tašku s doklady a chtěl vystoupit, když vtom do mě narazila Bella. Měla otočenou hlavu k Jessice, takže nevěděla, že tam stojím.

„Ah, promiňte,“ zavrávorala Bella a já ji pohotově chytl. Když zvedla svůj pohled k mému, celá se začervenala.

„Dnes na sebe máme štěstí,“ usmál jsem se na ni a pořád ji držel v pase.

„Už to tak vypadá,“ pousmála se a zčervenala ještě víc. Roztomilá, to jediné mi běželo hlavou. Bohužel jsem ji musel pustit.

„Tak tedy nashledanou,“ posmutněl jsem.

„Nashledanou,“ snažila se na mě usmát, ale tento úsměv se jí nepovedl. Potom se kolem mě protáhla a zmizela za dveřmi do jiné třídy. Se svojí rodinou jsem vystoupil z letadla a šel do haly letiště, kde jsme čekali na druhé letadlo, které nás dopraví rovnou do Seattlu. Sedl jsem si do křesla a Alice hned vedle mě. Normálně bych si ničeho nevšiml, ale ona si v duchu překládala americkou hymnu do korejštiny.

„Alice, co přede mnou tajíš?“ zavrčel jsem na ni. Nesnáším, když přede mnou něco skrývá, pokaždé z toho vyjde katastrofa.

„To, co nechci, abys viděl,“ zasmála se a přitulila se k Jasperovi, který seděl hned vedle ní.

„Jé, tam jsou úžasné obchody s oblečením, kosmetikou a starožitnými věcmi, holky, pojďte to omrknout. A naši pánové půjdou s námi dělat nám bodyguardy. Edwarde, nechceš jít s námi?“ optala se mě nevinně, i když jí v očích plápolal ďáblík.

„Uhodla, nechci,“ zašklebil jsem se a dál seděl. Ostatní tedy odešli nakupovat a já osaměl. Aspoň chvíli klidu. Jen tak jsem se rozhlížel po letištní hale, když jsem ji znovu uviděl. Kráčela halou tak vznešeně a přitom okolo sebe vyzařovala krásu a svou nevinnost. Byla jako malý kvítek. Vezla si s sebou malý kufr a každý kluk se za ní otočil. No, to už se mi tolik nelíbilo, i když by nemělo. Zřejmě si mě nevšimla, protože mířila úplně na jinou stranu, než jsem seděl já. Bezmyšlenkovitě jsem se zvedl a šel za ní.

„Promiňte,“ zavolal jsem za ní a ona se na mě otočila. Překvapivě zamrkala, ale pak se kouzelně usmála.

„Dobrý den, čekáte na letadlo?“

„Ano, a prosím vás, nevykejte mi, jsme stejně staří. Jsem Edward Cullen,“ natáhl jsem k ní ruku a usmál se. Očka se jí rozzářila jak světýlka a mou ruku přijala.

„Bella Swanová,“ představila se mi.

„Na jaké letadlo čekáš ty?“ zeptal jsem se jí.

„Na stejné jako ty. Letím do Seattlu, takže mám,“ zasmála se a podívala se na hodiny. „Dvě hodiny volno, protože má letadlo zpoždění,“ povzdychla si.

„Nechtěla bys jít zatím na kafe?“ zeptal jsem se jí nesměle.

„Moc ráda,“ krásně se na mě usmála. Došli jsem tedy do kavárny, která se nacházela v prvním patře a sedli si na terasu.

„Jak dlouho lítáš?“ zeptal jsem se jí, když jsme se usadili.

„Moc dlouho ne, teprve půl roku.“

„Jsi docela mladá na letušku.“

„Jo, je mi teprve devatenáct. Vlastně mám práci letušky spíše jako brigádu. Připravuji se na vysokou školu a chtěla jsem si vydělat nějaké peníze. Proto jsem na rok studium odložila a otec mi tu zařídil místo. On je totiž majitel letecké společnosti Airlines,“ prozradila mi.

„A proč si chceš udělat vysokou, když už máš skvěle placenou práci?“ zeptal jsem se jí zmateně. Letušky mají velmi dobré platy.

„No, ta práce je sice hezká, ale je něco, co mě baví mnohem více a chtěla bych tento obor studovat,“ začervenala se.

„A co je to za obor?“ ptal jsem se dychtivě.

„Astronomie,“ pousmála se.

„Máš ráda hvězdy?“ usmál jsem se.

„Miluji je,“ vydechla okouzleně. Škoda, že takhle nevzdychá ze mě. Ježíš, na co to myslím?!

„Také mám rád hvězdy. Jsou krásné a nemohou tě nikdy zklamat.“

„Přesně,“ pokývala hlavou a znova se pousmála i začervenala. Vtom k nám přišel číšník.

„Co si dáte?“ zeptal se nás, no jeho otázka byla spíše mířená na Bellu.

„Latté,“ objednala si.

„Vodu,“ řekl jsem. Číšník přikývl, mrkl po Belle a odešel.

„No a co ty? Kolik ti je?“ ptala se teď ona mě.

„Takže, je mi pětadvacet a pracuji jako právník. Se svojí rodinou se stěhuji do malého městečka Forks ve státě Washington. A neptej se mě, proč ještě žiju s rodiči, protože odpověď zní, ještě jsem nenašel tu pravou, se kterou bych se chtěl usadit,“ dovyprávěl jsem jí částečnou pravdu. To, že si se sourozenci chceme odpočinout od školních lavic a zkusíme pracovat je pravda, ale s rodiči žiju proto, že už mi navždy bude dvacet pět let a jsem upír.

„Páni, takže právník? A dáš mi na sebe vizitku, až budu v problému?“ mrkla na mě.

„Jasně, počkej,“ vyndal jsem si ze zadní kapsy kalhot peněženku, vytáhl svou vizitku, která byla dělána ani ne před měsícem, a podal ji Belle. „Je tam číslo na můj mobil, který mám pořád u sebe, takže až budeš potřebovat s něčím pomoct nebo jen pokecat s klukem, se kterým ses seznámila v letadle, zavolej,“ zasmál jsem se. Ona si ode mě vizitku vzala, přečetla si její obsah a poté zastrčila do malé kapsičky, co měla na uniformě.

„Tak jo, domluveno,“ zasmála se a vtom se ozvalo silné bubnovaní na střechu letiště a hromy. Bouřka, došlo mi.

„Vůbec nechápu, proč na dnešek nezrušili lety, když věděli, že bude bouřka. Takhle budeme dvě hodiny trčet na letišti a ještě poletíme celou noc v bouřce. Hlavně, že budou výdaje,“ kroutila nechápavě Bella hlavou.

„Upřímně, mně nevadí být celé dvě hodiny v tvé společnosti,“ usmál jsem se na ni.

„S-s-samozřejmě, že mě v tvé t-t-také ne, ale jde o princip,“ koktala.

„To jsem si myslel,“ uchechtl jsem se a ona ještě více zčervenala.

„Vaše latté, madam,“ přišel k nám číšník, kterej zase pokukoval po Belle.

„Díky,“ poděkovala mu mile.

„Pro vás cokoli a kdykoliv,“ mrkl na ni a potom se otočil na mě s ne moc hezkým pohledem.

„Vaše voda, pane,“ řekl stroze a znova mrkl na Bellu. Jen jsem přikývl. Potom konečně odešel.

Když uběhly dvě hodiny, s Bellou jsme se vrátili zpátky do hlavní haly. Letadla už tu byla, takže bychom do čtvrt hodiny měli nastoupit. Společně jsme si sedli a dál si povídali. Zvláštní bylo, kolik jsme toho měli společného, i když jsme každý z jiné doby. Ale najednou se ozval hlas v reproduktoru a promlouval k cestujícím.

„Vážení cestující, oznamujeme vám, že všechny lety jsou pro nepříznivé počasí na několik hodin odloženy,“ oznámil hlas v reproduktoru a letištěm se ozvalo šumění, jak se lidé rozpovídali.

„No, jako bych to neříkala,“ zamračila se Bella. „A co teď budeme dělat?“ zeptala se mě.

„Co se jít projít po krámcích?“ zeptal jsem se jí. Na to se krásně usmála a přikývla. A tak jsme šli nakupovat. Bella si svůj kufříček nechala na informacích a vyrazili jsme.

Prochodili jsme snad úplně všechny krámy. Bella si pár věcí koupila, ale já nic. Zrovna jsme procházeli kolem zlatnictví, když se u něj Bella zastavila a poodešla blíže k výloze.

„Ten je krásný,“ vydechla užasle a položila jednu ruku na sklo. Přišel jsem k ní a podíval se na věc, která ji tak okouzlila. Byl to řetízek s přívěškem ve tvaru hvězdy s různě dlouhými cípy. Sice tam u toho nebyla cena, ale určitě byla dost vysoká, protože jsem poznal, že řetízek je z bílého zlata a hvězdička celá ze safírů. Bylo to velmi luxusní zlatnictví - a proto i náhrdelník.

„Slušel by ti,“ podotkl jsem jako by nic.

„Možná, ale i když vydělávám hodně peněz, nemohu si takové výdaje dovolit,“ povzdychla si smutně a chtěla odejít, já ji však chytl za ruku a vtáhl dovnitř do zlatnictví.

„Co to-“ chtěla mi odporovat, ale já ji přerušil pozdravem mířeným k zlatníkovi.

„Dobrý den, prosím vás, mohl byste mi vyndat ten řetízek s přívěškem ve tvaru hvězdy? Chtěl bych se na něj podívat,“ požádal jsem ho zdvořile. Sice mi přikývl a udělal to, oč jsem ho žádal, ale v hlavě mu běželo, že z toho zase nic nebude. Pouze jsme prý zase zamilovaný pár, který to tu jen očučuje a pak stejně odejde. Hm… líbilo se mi, že o nás přemýšlel jako o páru. Cože, líbí? Od kdy se mi líbí, když si mě někdo spojuje s nějakou holkou? Odpověď zní: od té doby, co znám Bellu.

„Upozorňuji vás, že je velmi drahý, tak opatrně,“ upozornil mne, když jsem si ho bral do rukou.

„Jistě, dám pozor,“ kývl jsem a opatrně ho Belle připl na krk.

„Co to děláš?“ ptala se mě šeptem.

„Sleduji tvůj dekolt a přemítám, jak ti ta hvězdička sluší,“ usmál jsem se na ni pokřiveným úsměvem, o jakém jsem věděl, že holkám připadá svůdný a zároveň šibalský. Ani nevím, proč jsem ho na ni udělal. Okamžitě zčervenala.

„Moc ti sluší,“ zalichotil jsem jí a otočil se na zlatníka. „Ten náhrdelník si vezmu,“ oznámil jsem mu a jak Bella, tak zlatník na mě vyvalili oči.

„Pane, ten náhrdelník je doopravdy drahý, obávám se, že na něj nemáte,“ odfrkl si.

„A balit ho nemusíte, slečna si ho nechá na krku. Dejte mi pouze doklad o platbě,“ byl jsem pořád milý, i když už to ve mně začalo vřít.

„Pane, ten náhrdelník stojí 56 000 dolarů. Proto vás žádám, abyste mi ho vrátil,“ vysmál se mi.

„Já čekám,“ řekl jsem ostře a na stůl mu položil svoji platinovou kartu. Jemu v tu chvíli zaskočilo a marně se snažil nadechnout.

„Mo-mohu vidět vaši občanku?“ optal se mě příkře, když se mu podařilo nasát kyslík. Zle jsem se na něj podíval, ale občanku mu ukázal. Když se přesvědčil, že karta patří opravdu mně, jen kývl a vrátil mi ji. Vzal si kartu, dal ji do přístroje, já jsem zadal pin a poté z ní odečetl peníze.

„T-t-tady,“ vracel mi kartu a ještě doklad o platbě.

„Děkuji,“ odfrkl jsem si, vzal pořád vyjevenou Bellu za ruku a vyvedl ji ze zlatnictví.

„Ten chlap byl ale nepříjemnej,“ ulevil jsem si konečně nahlas a Bella se probrala.

„Edwarde, to v žádném případě nejde, ten krásný náhrdelník nemohu přijmout,“ snažila si ho sundat, ale já její ruce chytil a zadíval se jí do očí.

„Bello, pro mě ty peníze nic neznamenají, prosím, udělej to k vůli mně a nech si ho. Budeš tak mít na mě vzpomínku,“ dělal jsem na ni psí oči.

„Edwarde, to nejde,“ zdráhala se, ale já ji položil ukazováček na rty. Vtom mnou projel takový elektrický šok, až jsem s sebou nepatrně trhl. Pořád ponořený v jejích čokoládových očích jsem ukazováček vyměnil za palec a pomalu jím objel její krvavě hříšné rty. Zachvěla se a pootevřela je. Ze rtů jsem přejel na tvář a pohladil ji. Druhou ruku jsem ji vsunul do vlasů a naklonil se k jejím rtům. Propaloval jsem ji očima a dával jí na výběr, ale ona se ke mně ještě více naklonila a dala mi tak možnost spojit naše rty.

V mé hlavě vybuchl ohňostroj barev. Nic krásnějšího jsem nikdy nezažil. Její rty chutnaly po jahodách a ač mi její krev voněla a vábila mě, vůbec jsem nepocítil chuť ji kousnout. Naopak, teď jsem věděl naprosto jistě, že bych jí nikdy neublížil.

Jemně jsme si polibky opláceli a ona mi při tom jednu ruku obtočila kolem krku a druhou mi vpletla do vlasů. Její obličej jsem držel v dlaních jako nejkřehčí poklad a laskal její rty. Vím, že upíří láska je věčná. Když se upír zamiluje, je to navěky a jeho to navždy poznamená. Je to hodně podobné jako vlčí otisk, ale silnější. Myslel jsem si, že když už jsem na tomto světě tak dlouho, vystačím si sám bez dívky. Nesnášel jsem, když se kolem mne motaly a dávaly mi velmi okatě najevo jejich zájem. A ty jejich myšlenky… hrůza. Ale když jsem poprvé spatřil Bellu, okamžitě jsem poznal, že je jiná. Nepadala mi k nohám jako všechny ostatní dívky. Asi to bude v tom, že ona není jako ostatní, je jedinečná.

Když ji docházel vzduch, pomalu jsem se od jejích rtů odtrhl. Opřel jsem si čelo o její a rychle oddechoval stejně jako ona. Otevřeli jsme oči ve stejnou chvíli a já se na ni krásně usmál.

„Prosím, nech si ho,“ zaprosil jsem.

„Nechám,“ zašeptala udýchaně a úsměv mi oplatila. Nemluvili jsme, slova jsme nepotřebovali. Chytl jsem ji za ruku a pokračoval v obcházení obchodů.

Když hodiny ukazovaly jednu hodinu ráno, Bella sotva šla.

„Belli, měla by sis jít odpočinout, sotva jdeš.“

„Asi ano, od rána jsem na nohou a z těch bot už mě nesmírně bolí nohy. Tady na letišti jsou volné pokoje pro personál, jestli chceš, můžeš jít se mnou?“ podívala se na mě tázavě.

„Moc rád,“ pohladil jsem ji po tváři a ona se ke mně naklonila a políbila. Tentokrát to byl jen jeden polibek, který byl ovšem moc krásný a procítěný.

„Tak pojď,“ zašeptala a táhla mě přes celou halu až do zóny, kam směli jen zaměstnanci. Na informacích si vzala svůj kufříček a klíče od pokoje. Dovedla mě až k jedněm dveřím, které odemkla klíčem, který dostala, a vstoupila do místnosti. Byla tu jedna velká manželská postel se dvěma nočními stolky a jednou lampičkou. Dále tu byl prázdný stůl a ještě jedny dveře, které zřejmě vedly do koupelny.

„Klidně si odlož,“ pobídla mě a já ji poslechl. Sundal jsem si svoji bundu, kterou jsem pověsil na věšák, vyzul boty a zůstal jen v kostkované košili, ze které dívky šílely. No, jsem zvědavý, jak na ni zareaguje Bella. Ta si zatím sundala boty, kabátek od uniformy, čepeček, rozpustila si své dlouhé kaštanové vlasy a pohodlně se natáhla na postel. Na chvíli zavřela oči, ale pak je zase otevřela a poplácala na volné místo vedle sebe. Krásně jsem se na ni usmál a lehl si vedle ní. Chvíli jsme se navzájem dívali do očí a pak se políbili. Tentokrát to byly ale vášnivější polibky. Přitáhl jsem si ji k sobě a obmotal jí jednu ruku kolem pasu. Ona mě mezitím hladila po zádech a automaticky mi přetáhla jednu nohu přes bok. Jelikož měla mini šaty, vyhrnuly se jí a ve mně jako by se něco pohlo, cvaklo.

A je to, první část mé první jednorázovky je za vámi. Doufám, že se vám líbila a těšíte se na druhou část. :D A budu moc ráda, když mě za ní odměníte komentíky, za které budu moc šťastná. Vaše simi1918.

Autor: simi1918 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Láska v oblacích - 1. část: