Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Láska nerezaví

24.08.2009 (20:00) • DencaDudlik • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1903×

Procházela jsem věcmi na sbalení, abych je mohla přidat do kufru. Otevřela jsem starou skříň a vyházela z ní všechny poličky. Najednou jsem ale narazila na jednu malou truhličku, na kterou jsem si ani moc nepamatovala, že bych ji někdy měla. Vlastně, celý můj lidský život jsem měla poněkud zamlžený. Pamatovala jsem si jenom věci, na které jsem opravdu nikdy nechtěla zapomenout. Otevřela jsem onu truhličku a našla tam album, v kterém bylo snad dva tucty fotek mě s Jakem. Začaly mně pálit oči, ale nemohla jsem plakat. Byla jsem upírka, a proto jsem jenom hlasitě vzlykala bez slz. Necítila jsem, že mám srdce, ale cítila jsem, že mě na jeho místě bolí, trhá mě to na kousky! Proč? Ptala jsem se tolikrát sama sebe. Proč se to všechno muselo stát? Proč já a ne někdo jiný?! Moje maminka žila s tatínkem v La Push, ve Washingtonu, jenže když mi bylo osm let, tatínek zemřel a maminku tam už nic nedrželo, proto sbalila našich pár věcí a hned po pohřbu se mnou odjela pryč. Nedbala na moje narážky a prosby o zůstání! Nechtěla jsem totiž opouštět svoje kamarády a hlavně ne Jakoba Blacka, moje štěstí, moji lásku. To bylo poprvé a naposled, co jsem se zamilovala. Přestěhovala se semnou do Londýna, kde jsem vyrůstala, až do svých 14 let. Tu dobu si našla přítele, byl mladý a krásný, až z toho oči přecházely, jenže nebyl člověk. Mamka ho milovala, přitom on toužil jen po její krvi. Jednoho večera ji zabil a mně neúmyslně přeměnil. Tak jsem se stala upírkou. Navždy krásná, navždy mladá. Zmizelo moje šťastné srdce, ztvrdla mi měkká kůže a zbledlo mi krásné, čokoládové opálení. Černé vlasy tak kontrastovaly s mojí sněhobílou pletí, ve které se už nikdy nerozproudí krev, která už mi nikdy nebude barvit tváře do červena, jako to dokázala dřív. Už je to šest let od mojí proměny a já bych měla být dospělá. Vlastně, cítím se tak, ale nemůžu zestárnout, je mi 14. Nenávidím to, nenávidím to, co jsem, to čím jsem se stala. Nenávidím, že nemůžu zestárnout. Hodila jsem album do kabelky, kterou jsem si brala sebou do letadla. Prohlédnu si ho, až na to budu mít čas! Dobalila jsem si všechny věci a zavolala si taxíka před dům. Byla jsem ze včerejška čerstvě nakrmená a tak jsem si musela vzít čočky a sešla jsem schody, abych mohla naložit zavazadla do auta.

Na letišti jsem si skočila do pár obchodů, podívat se na nějaké oblečení. Peněz jsem neměla málo, tvrdila jsem, že jsem starší a proto jsem si sehnala práci a peníze jsem si spořila na konto. Nemusela jsem jíst, ani se tak často mít, protože jsem se nepotila, ale stejně jsem se myla každý den, protože jsem si chtěla připadat víc jako člověk. Krmení jsem omezovala na jednou za týden a nelovila jsem moc lidí, nechtěla jsem být nápadná, jediné co mi vadilo, bylo to, že jsem se skoro každé dva roky musela stěhovat. Vždy, když jsem si třeba našla nějaké kamarády, jsem si musela vymyslet nějakou historku a přestěhovat se. Hned jak jsem nastoupila do letadla, mnou začalo prostupovat štěstí od konce prstů po celém těle. Nemohla jsem se dočkat, až zase uvidím Jaka, a Leah, nebo Quila. Po všech se mi strašně stýskalo. Museli už být určitě dospělí! To bylo jedno z mála, co jsem jim záviděla. Když jsme přistáli na letišti v Seattlu, nandala jsem si na sebe teplou bundu, abych nevzbudila podezření, že mám na sobě jenom kalhoty a triko s krátkým rukávem a přitom mi není zima. Když si mě nikdo nevšímal, rozběhla jsem se lesem směrem do La Push. Když jsem tam přiběhla, musela jsem pokrčit nos. No FUJ! Pomyslela jsem si. Smrdělo to tu hůř, než mokrý pes! Ble…!

Došla jsem, teď už lidskou chůzí k našemu starému domu. Byl pořád neobydlený! Vlastně, mamka ho nikdy neprodala, takže v něm nemohl ani nikdo bydlet. Bylo pro ni v něm moc vzpomínek. Otevřela jsem staré dveře a vešla dovnitř. Na starém nábytku byl nános prachu a po stěnách byly rozestlané pavučiny. Úžasem jsem vydechla. Bylo to tam pořád stejně krásné. Zhluboka jsem se nadechla a prach mne zaštípal v nose. Sice to tu bude potřebovat pár úprav, ale bude se tu dát žít. Začala jsem proto pracovat na domě, bylo teprve šest ráno, takže všichni ostatní ještě spali, ale řekla jsem si, že až se zbudí, zajdu si za Jakem.

Někdy kolem poledne jsem měla celý dům uklizený. Staré nádobí jsem umyla, že se krásně blýskalo, vyklepala jsem a vyprala koberce plné prachu a ty se teď sušily na dvorku za domem. Vytřela jsem podlahy, umyla světla, opravila pračku, vyčistila troubu, utřela stolky, vyprala prostěradla a deky, vyklepala matrace a pak jsem si ještě koupila barvu a celý domek vymalovala. Když přišel pro mne ten správný čas, vydala jsem se k Jakovi domů - bydlel pořád se svým tátou Billym na tom samém místě jako před dvanácti lety. Ach, jak jsem se těšila, že se to ani nedá popsat slovy! Zvedla jsem roztřesenou ruku a zaklepala na Jakovi dveře. Slyšela jsem, jak někdo něco převrhl a to spadlo na zem a roztříštilo se to na kousky. Hluboké zavrčení vyšlo z něčí hrudi a pak mi Jakob otevřel dveře a přitom se třásl po celém těle. Můj úsměv se stáhl do podivného šklebu, když jsem viděla, jak mě Jake nenávistně propaluje pohledem. Potom se na jeho tváři objevil nevěřícný výraz a on vydechl:

,, Jane?“ usmála jsem se a odhalila tak svoje bělostné zuby.

„ Jaku!“ vykřikla jsem a vrhla se mu do náručí. Pod mým obětím, jako by zkameněl. Jeho kůže byla vařící, až mě pálila na věčně studené kůži, ale nedokázalo mi to být nepříjemné. Znovu se ve mně rozhořel ten bolestný pocit trhající moje mrtvé srdce na kousíčky, ale k tomu se zjevil ještě nový pocit. Ten krásný, nezapomenutelný pocit, který jsem pociťovala vždy v jeho přítomnosti! Láska!

„ Pojď dál, Jane!“ zašeptal hrubě. Nad tou hrubostí jsem se musela zamračit, takhle hrubý ke mně nikdy nebyl. Dovedl mne do malé kuchyňky a posadil mě ke stolu. Sám si sedl naproti a ta tvrdá maska najednou roztála. Místo ní se začal tvářit smutně, smutněji, než bych v takovouhle chvíli čekala.

„ Jane, co ti to udělali?“ zašeptal a oči se mu zaleskly slzami.

„ Jaku, co tím myslíš? Jsem pořád stejná…“ zašeptala jsem stejně potichu jako on. Nato se zamračil a zavrčel: „ Ne nejsi! Nejsi ta stará, Jane! Nejsi ta moje, Jane! Jsi bledá, jsi studená! Udělali z tebe pijavici…!“ křičel. Oči mě pálily a chtěly plakat, jenže už to nebyly moje oči! Byly navždy mrtvé! I když jsem nemohla plakat, tichý vzlyk mi vyšel z hrdla dřív, než jsem ho stačila zastavit.

„ Promiň mi to…“ omlouval se „…takhle jsem to nemyslel.“ Zašeptal a obešel stůl, přičemž mě ovinul obrovskýma rukama kolem ramen a přivinul mě k sobě. Vzlykala jsem do jeho horké kůže a nemohla jsem přestat. Bylo mi to líto, že už nejsem ta stará Jane, bylo mi líto toho, co řekl, zvláště proto, že jsem věděla, že je to pravda.

„ Chybí mi to stejně jako tobě…“ řekla jsem tiše do jeho kůže, ale on to přesto slyšel.

„ Jak se to stalo?“ zeptal se tvrdě. Odvyprávěla jsem mu svůj příběh, a když jsem skončila, zatvářil se stejně smutně, jako jsem se právě cítila.

„ Jsi pořád krásná, i když mi chybí spoustu věcí, co jsem na tobě dřív tolik miloval“ zašeptal mi do vlasů.

„ Promiň Jaku…“ řekla jsem potichoučku.

„ Neomlouvej se, nemůžeš za to!“ odpověděl, dívajíc se na stěnu za mnou. Bylo téměř slyšet jak drtí zuby v pevném sevření.

„Jsi dospělý…“ neodpustila jsem si. Jeho kůže byla pořád stejně krásně tmavá, ale jeho tvář překonala dětskou baculatost a lícní kosti mu vystoupily. Měl vypracovanou hruď, jako kdyby posiloval a jeho tělo bylo horké, jako kdyby měl horečku. Možná to bylo tím, že já byla studená, ale nepřipadalo mi, jako by normální lidi byli tak moc horcí. Hořce se zasmál a jeho obličej opět ztuhl do té masky:

„ Jo, navždy dospělý, navždy mladý!“ odfrkl pohrdlivě.

„Jak to myslíš?“ ta odpověď mě zmátla, a tak jsem se nemohla nezeptat.

„Copak myslíš, že ty jsi tu jediné mýtické stvoření?“ řekl. To mě zarazilo.

„ A ne snad?“ na to stiskl zuby, až mu divně zakřupaly a hrubě zašeptal.

„ Ani nevíš, jak se pleteš!“

„ Ach Jaku, co se děje?“ zeptala jsem se smutně. Tohle mu ubližovalo a to jsem nechtěla, nenáviděla jsem to. Nenáviděla jsem to, co ho tak trýznilo.

„ Už není skoro nikdo normální.“ Řekl.

„ Leah, Seth, Quil?“ zeptala jsem se vystrašeně, na to jenom zakroutil hlavou.

„ A co to tedy jste?“ vyzvídala jsem. Dlouhou dobu bylo ticho a vypadalo to, jako že mi neodpoví, pak z něj však vypadlo:

„ Jsme vlkodlaci!“ Vzduch jako by mi uvízl v plicích a já nemohla dýchat. Ne, že bych to potřebovala, ale byl to prostě zvyk. Ostře jsem se nadechla a zachroptěla :

„ Všichni?“

„Většina z nás, ano.“ Odpověděl „ Budu muset dát vědět smečce, že nás přišla navštívit tahle malá, krásná upírka!“ zasmál se. Neexistující krev se mi nahnala do tváří, a kdybych nebyla to, co jsem, začala bych se červenat.

„Hned jsem zpátky, počkej tady…!“ vykřikl a už se hnal před dům směrem k lesu. ZA chvilku byl vážně zpátky a s úsměvem mě vzal do náruče a donesl do auta. Sám si sedl na místo řidiče a vyjel.

„Kam jedeme?“ zeptala jsem se nervozně.

„Uvidíš!“ řekl tajemně.

„Jaku!“ vykřikla jsem pobouřeně a oba jsme se zasmáli. To mi připomnělo ty staré dobré časy, když jsme byli ještě děti a pobíhali jsme po plážích v La Push, hrajíc si na trosečníky, co jsou na pustém ostrově. Proč na trosečníky? Aby nás nikdo nemohl rušit, byl to takový náš vlastní svět, ve kterém jsem byla jenom já a on. Byli to krásné časy! Jake najednou zastavil před nějakým domem a my se vydali po cestičce dovnitř. Otevřela jsem dveře a tam, byla v malé kuchyňce naskládána celá smečka. Byla tam Leah i Seth, Embry s Quilem, Jared, Paul a ten velký byl nejspíš Sam. Nikdy jsem ho moc neznala, ale přesto jsem byla ráda, že ho vidím. Pak tam bylo spoustu lidí, které jsem neznala, ale bylo mi to jedno.

„Leah!“ vykřikla jsem a rozběhla jsem se jí obejmout. Ona na mě ale zavrčela a vycenila zuby. Potom se začala třást po celém těle, až jsem leknutím uskočila. Až na pár vyjímek, jsem neviděla nikoho, že by se tvářil stejně radostně jako já. Leah se nepřestávala třást a Sam vystoupil přede všechny a promluvil svým majestátným hlasem:

„ Jane… I když tě známe dlouho, víš, že tě nemůžeme trpět! Vlkodlaci jako my jsou stvořeni k tomu, aby zabili všechny upíry, ne aby je tolerovali a přátelili se s nimi.“ Tohle mi ublížilo víc, než si myslel! Jako by mi ostrý nůž zajel do prsou, přímo do mrtvého srdce! Znamenalo to, že tu nesmím být? Že už se vážně nesmím bavit s nikým, koho jsem dřív znala a milovala? Všechny moje přání a sny se v tu chvíli zhroutili. Co dokážou pouhá slova…

„Co to znamená?“ zeptala jsem se, i když odpověď jsem věděla už předem.

„ Měla bys jít, Jane! Nestojíme o žádné mrtvé a pohřešované, nestojíme o žádného upíra v La Push…“ řekl Sam a jeho slova se nesla ozvěnou po celé kuchyni, která teď seděla tiše a naslouchala.

„ Já se změním!“ Vykřikla jsem „Snad mohou být i jiné způsoby potravy, ne? Někde jsem se doslechla, že se dá přežít místo na lidské i na zvířecí krvi! Prosím, nenuťte mne odejít, tady to je můj domov…“ zašeptala jsem.

„Jane…“ ozval se znovu Sam, ale předběhl ho Seth „ Měla by jsi jít Jane.“ Řekl a už po několikáté za dnešní odpoledne mne začaly pálit oči a tichý vzlyk se mi vydral z hrdla.

„ Ale já tu mám dům, dneska jsem ho uklidila a umyla. Dokonce i stěny jsem nabarvila – nemůžu odejít teď! Věřte mi, nemám kam jít! A taky chci, abyste věděli, že s tím, co se ze mě stalo, jsem se vypořádávala stejně těžko jako vy…“ šeptala jsem, aby nebylo slyšet, jak moc zničený můj hlas je! Věděla jsem, že tuhle bitvu, už jsem prohrála, ale nechtěla jsem si to dopustit tak brzy.

„ Jane, prosím!“ Řekla už uklidněná Leah „ Díky upírům, tu všichni jsme! Víš, já nemůžu mít děti, už nikdy! Jsem jediná žena mezi muži a vidí jim do hlavy, stejně jako oni mě! Ani nevíš, jak je to pro nás těžké, ani nevíš, jak nám to všem vadí. Modlíme se, aby už to skončilo, ale ono to nekončí. Mění se pořád další a další a je nás pořád víc. Když tu s námi budeš, neskončí to nikdy. Budou pořád noví a noví a budou se pořád a pořád trápit! Udělej to, alespoň kvůli mně…“ prosila a já nemohla jinak. Milovala jsem je, všechny, ale musela jsem jít. Otočila jsem se pomalu a odcházela ven z domu. Když jsem byla kus za příjezdovou cestičkou, dohnal mě Jacob.

„ Jane, počkej!“ Volal.

„ Co chceš Jaku?!“ obořila jsem se na něj mezi vzlyky „ chceš mi taky vysvětlovat, že musím odejít? Chceš mě trápit ještě víc?“ křičela jsem. Bylo mi jedno, kdo mě slyší. Otočila jsem se od jeho smutné tváře a vydala se zpět domů. Jacob mě ale dohnal.

„ Odvezu tě domů!“ řekl a otevřel mi dveře od spolujezdce. Dlouho jsem se mu dívala do krásných tmavých očí, než jsem nastoupila. Hned jak jsme vyjeli a já věděla, že mě už nikdo nemůže vidět, jsem začala plakat bez slz. Ruce jsem si složila do dlaní a vzlykala. Bylo to nepříjemné, ale pořád to vyjadřovalo moji bolest. Jake mě dovezl domů, kde jsem vylezla z jeho malého volkswagenu a doklopýtala k domovním dveřím. Otevřela jsem je a doběhla si zabalit věci. Když jsem zapět minut vyšla před dům, zamkla jsem staré dveře a klíč si schovala do kabelky, Jake tam ještě čekal. S napřaženýma rukama mě pevně sevřel do náručí a mě unikl pár vzlyků do jeho horké kůže.

„ Je mi to moc líto“ zašeptal. Neodpověděla jsem. Jen jsem se k němu tiskla, jak nejvíc jsem mohla. Milovala jsem ho snad ještě víc, než kdy předtím, a nechtěla jsem ho opustit, když jsem se s ním zrovna tak šťastně shledala.

„ Pojď ještě chvilku k nám.“ Řekl s obličejem ponořeným do mých vlasů. Souhlasila jsem a tak mi naložil věci k němu do auta a odvezl mě k němu domů. Sedli jsme si spolu na pohovku a dlouhé hodiny si povídali. Bylo mi s ním tak krásně. Bodalo mě, že ho budu muset opustit. Nakonec, když už jsme oba měli hlasy téměř ochraptělé, z neustálého povídání, jsme se jen dívali na sebe navzájem, až jsme se začali současně přibližovat jeden k druhému. Milimetr po milimetru jsme byli blíž našemu obličeji, až se naše rty, moje studené jako led, jeho horké jako oheň, dva protiklady přírody setkaly a utvořily jednu osobu, jedno srdce, jednu duši. Hrály ve stejném rytmu a jazykem kroužili po stejných liniích. Byl to ten nejlepší zážitek, jaký jsem za celý život měla. Milovala jsem ho víc, jak všechno na světě, a nechtěla jsem ho ztratit, ne teď, ne v tuhle chvíli, ale musela jsem. Cítila jsem, jak mu zpod zavřených očí stéká slaná slza a skončila jsem tuhle krásnou chvíli, sama tiše vzlykající.

„Promiň Jane…“ zašeptal.

„ Nemáš se za co omlouvat.“ Vzlykla jsem.

„Miluji tě!“ vyšlo mu z úst.

„Já tebe taky!“ řekla jsem stále ho držíc za tváře a tisknouc se k jeho čelu.

„Stejně bychom spolu nikdy nemohli být, já možná navždy dospělý, ale ty navždy čtrnáctiletá!“ pošeptal mi se zavřenýma očima. Následoval další tichý vzlyk vycházející z mé hrudi. Samozřejmě jsem věděla, že je to pravda, ale nechtěla jsem si to připustit.

„ Měla bys jít…“ dodal „ Zavezu tě na letiště do Seattlu.“ Řekl.

„ Díky…“ Pronesla jsem potichoučku a nasedla do jeho auta. Celou cestu jsme mlčeli. Když jsem vystoupila, vybrala jsem první let, který letěl a rozloučila se s Jakem. Naposledy jsme se objali a já se vydala k odbavení. Než jsem tam ale došla, ještě jsem se otočila a zakřičela:

„ Jaku, miluji tě! A vždycky budu, tuhle lásku nikdy nic nerozdělí a nikdy nic nepřemůže! Ani věčnost, ani smrt. Žij šťastně!“ a vydala jsem se na letadlo, říkajíc si: Proč neudělat to, co potřebují ti, co milujeme? Proč jim nepomoct, když sami nesou těžké břemeno? Proč jim to neulehčit, když oni by pro mě ve stejné situaci udělali to samé? Možná mě to zabije, ale díky tomu, oni přežijí, tak proč se neporvat s osudem? Navíc, ta pravá láska zůstává, přetrvává na světě a nemizí. Navíc, s Jakem máme celou věčnost….

Autor: DencaDudlik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Láska nerezaví: