Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Láska, která byla poháněna vodou

21.11.2011 (15:00) • VampE4B • FanFiction jednodílné • komentováno 21× • zobrazeno 2560×

Láska je radost,
láska je žal.
Láska je zákon,
který svět dal.

Dávno jsem už zjistila, že život není fér. Kdyby byl, byl by až moc snadný. Asi to říká každá holka v mém věku, ale u mě je to doopravdy. Ke mně byl Bůh nanejvýš nemilosrdný, alespoň ze začátku…

***

Vyrůstala jsem ve slunné Floridě. Každý den jsem navštěvovala moře, které bylo od našeho domu vzdáleno jen pár metrů, a častovala zářivými úsměvy každého, kdo kolem mne prošel. Škola mi nic neříkala, vlastně dodnes neříká, přesto se dá říct, že jsem byla dobrou studentkou.

Každý den jsem potkávala děti, které byly na něčem závislé – počítače, auta, knížky, videohry… Cokoli! Nikdy jsem ale nepotkala nikoho, kdo by řekl: „Miluji vodu, to je můj život!“

A v tom jsem vyčnívala.

Cítila jsem se více doma v mořském světě. Dech jsem už tehdy dokázala zadržet na několik minut, proto jsem se mohla snadno potopit až tam, kde si líně plavali mořští koníci. Milovala jsem, když jsem si mohla lehnout na dno a cítit na zádech kamínky nebo mořské rostlinky. Milovala jsem vše, co bylo s vodou spjaté.

Každý den jsem objevovala nová místa v moři a čím dál více jsem se chtěla stát součástí moře… Přála jsem si proměnit se v delfína a skákat po mořské hladině. Chtěla jsem být velrybou a pyšnit se svou velikostí. Dychtila jsem po kůži žraloka a říkat si - Ano, jsem tu pánem!

Prostě jsem chtěla. Nikdy mě ale nenapadlo, že se mé nejhlubší touhy jednou stanou skutečností. Tehdy jsem snad chodila ještě na základku. Byla jsem zrovna v moři, když jsem uviděla to světlo. Nikdy jsem ho tam nespatřila a zvědavost vždy patřila k mým nejhorším vlastnostem. Zhluboka jsem se na břehu nadechla a potopila se pod křišťálovou hladinu. Rukama jsem zabírala víc, jak obvykle. Jakoby mě tam voda nechtěla pustit. Ale já byla vždy tvrdohlavá. Po chvíli jsem měla pocit, že už dál nemůžu, že za chvíli mi dojde kyslík… Mé plíce držela neviditelná ruka a drtila mi je, tak jsem si to vysvětlila. Chtěla jsem vyplavat na hladinu, nadechnout se a znovu se ponořit, ale když jsem viděla, jak je ta zářící koule blízko, zatnula jsem zuby a naposledy pořádně zabrala. Pak si jen pamatuji, že jsem vzbudila na hladině a místo nohou jsem měla ploutev. Ano, toho dne jsem se stala mořskou pannou.

***

Nyní jsem seděla v lavici na nudné hodině dějepisu. Ani jsem se nesnažila vnímat učitelovu přednášku o raném novověku. Minulost už se mnou dávno není nijak spjatá. Udělala jsem za sebou tlustou čáru, hledím jen dopředu.

„Slečno Swanová? Už můžete jít, můj seminář skončil, běžte spát na jinou hodinu,“ zabručel učitel. Ani jsem se nenamáhala mu odpovědět, prostě jsem přikývla a odebrala jsem se na mou nejoblíbenější hodinu, hodinu plavání. Ačkoli já nemohu do vody kvůli prozrazení, ráda pozoruji ostatní. Učiteli jsem dala už dávno omluvenku z této hodiny a on bez námitek souhlasil.

Sedla jsem si jako vždy na ručník na lehátku a pohodlně jsem se opřela o opěradlo. Na chvíli jsem si dovolila zavřít oči a ponořit se do snění. Několik let po mé „přeměně“ jsem si svou novou existenci naplno užívala. Byla jsem ve vodě ještě častěji a zadržovala dech na čím dál delší dobu. Život byl skvělý…

Postupem času jsem ale objevila spousty nevýhod a přála jsem si vrátit čas. Několikrát jsem se v duchu modlila za to, abych to světlo nikdy nepotakala. Aby mi ten ocas nějakým zázrakem zmizel. Když jsem si ale znovu šla zaplavat, když jsem zase na kůži cítila kapičky vody a cítila, jak mi celé tělo brní přeměnou na pannu, vždy jsem to vše hodila za hlavu. Zjistila jsem, že voda mi zatemňuje mysl, nedokážu v ní pořádně uvažovat… Stávám se rybou…

„Slečno, co kdybyste se šla také převléct do plavek?“ uslyšela jsem nad sebou medový hlas, který jistě nepatřil starému O´McBillemu.

V překvapení jsem otevřela oči a zvědavě se podívala na majitele toho smetanového hlasu. Nemohla jsem uvěřit svým očím, takovou krásu jsem nikdy neviděla. I korálové útesy by musely před ním blednout závistí.

Měl nádherné bronzové vlasy, které lemovaly překrásnou tvář. Jeho oči byly hlubší než příkop na dně Pacifiku… Jeho černo-zlatý pohled, kterým na mě doslova zíral, dusil v sobě nějaké tajemství. Dokázala jsem v jeho očích postřehnout, jak spolu ty dvě barvy soupeří o nadvládu. Chvíli převládala ta, pak zase ta. Bylo to jako začarovaný kruh.

Měl mírně vystouplé lícní kosti a dokonale rovný nos. Jeho ústa byla mírně pootevřená a jeho rty byly plnější než doutnající sopka a krvavější než červený pomeranč.

Jeho pokožka měla až nezvykle světlou barvu, připomínala mi tu mou, chladnou, neschopnou zahřátí po něčím dotyku.

„Kdo jste?“ zeptala jsem se, pořád v rauši omámení.

„Nový učitel… Jsem tu na zástup starého plavčíka… A teď, prosím, se jděte převléct… Za minutu začínáme!“ odpověděl.

Neschopna ze sebe vydat smysluplné souvětí, jsem se rozhodně postavila a bojovně se mu zadívala do očí. Do těch panenek plných tajemství a skrytých pocitů. Jako ryba jsem získala něco podobného instinktům, tudíž jsem dokázala některé věci celkem snadno vytušit a charaktery osob jasněji prohlédnout.

„Mám omluvenku, já neplavu… Vody se k smrti bojím,“ vymyslela jsem si. Ihned se v jeho očích zableskla nedůvěra.

„Ale, nechte toho… Viděl jsem, jak jste se před chvílí dívala na hladinu vody. V očích jste měla ten nejněžnější výraz a dokonce jsem měl pocit, že vaše oči nabraly azurový odstín,“ nevěřil.

„Prosím, ne! Nechtějte to po mne! Klidně mi napište nedostatečnou, nebo že jsem se ulila z hodiny, ale nenuťte mne jít do vody!“

„Pokud se doopravdy bojíte vody, měla byste tenhle banální strach překonat. Jednou se vám to bude určitě hodit… Jen to zkuste, když to nepůjde, nevadí… Třeba časem-“

„Ne!“ vykřikla jsem. Cítila jsem, jak se celá třesu. Zhluboka jsem se nadechla a na pár chvil zavřela oči. Zkoušela jsem se uklidnit. Když jsem naposledy vydechla a podívala se na něj, znovu jsem nad ním žasla. Cítila jsem se strašně nervózně, bylo to jako dřív. Ještě před tím, než jsem se stala mořskou pannou. Cítila jsem, jak mi vzrušením tluče srdce a jak se mé já touží předvést… Chtěla jsem zapůsobit… Jakoby jeho oči měly na mě zvláštní účinek, jakoby pod tíhou jeho pohledu zmizela ta stvůra, které dřímá pod mou kůží… Ano, to v sobě beru jako démona…

„Omlouvám se, nechtěla jsem… Vy snad nemáte z ničeho strach?“

„Jistě že mám, každý má,“ odpověděl nechápavě…

„A chce po vás někdo, abyste se mu postavil?“ vyzvídala jsem dál…

Jasně jsem viděla, jak se jeho hruď nadmula a v příštím okamžiku, jak se z jeho úst vydralo smutné povzdechnutí… Svému cíli jsem ale byla blízko, cítila jsem to.

„Dobře, z dnešní hodiny vás omluvím… Nemusíte se ztrapňovat před ostatními… Sejdeme se odpoledne v pět u jezera Willstrich. A žádné ne!“ Už nečekal na mou odpověď, místo toho se otočil ke mně zády a odešel za hloučkem děvčat, které dosti hlasitě právě komentovaly jeho pozadí.

***

Doopravdy jsem nevěděla, co tu dělám, chtěla jsem ho prostě vidět. Když jsem se po škole vrátila k sobě domů, už jsem necítila ten klid, kterého jsem byla plná, když jsem s ním mluvila. A já toužila se tak cítit… Možná to byl jeden z důvodů, proč se nejspíše hodlám prozradit naprosto neznámému klukovi.

„Nečekal jsem, že přijdeš, myslel jsem, že se na mne vybodneš,“ uslyšela jsem jeho hlas.

„Myslela jsem, že si vykáme,“ podotkla jsem, ale uvnitř jsem se tetelila blahem.

„A já zase, že toto je neformální schůzka, tak proč ne?“

„Schůzka?“ Nadzvedla jsem levé obočí.

„Ano, vyučující chce zkonzultovat absenci svého žáka a přitom mu dát pár otázek…“

Nemělo smysl se s ním hádat a já to ani nechtěla.

„Ta první je?“ zeptala jsem se ho mírně nedočkavě a sedla si naproti něj.

„Jak se jmenuješ křestním?“ otázal se tak mile, až jsem měla pocit, že za chvíli roztaji. Jeho oči propalovaly do těch mých bezednou jámu, ale já nemohla uhnout pohledem. Chtěla jsem se nabažit toho elektrizujícího pocitu, který se mi pomalu rozlíval po celém mém těle.

„Isabella, stačí jen Bella… Ty?“

„Já jsem Edward Cullen, těší mě!“ V souhlasu jsem kývla.

„Promiň, že se ptám, ale nevypadáš zrovna na studenta, kolik ti je let?“

„Dvacet,“ odpověděl pohotově. Očima jsem si ho přeměřila. Měl mírně pokrčené nohy. Na kolenou měl položené lokty a v rukách držel stéblo trávy. Měl mírně rozcuchané vlasy, přesto byl krásnější než kdejaký model.

***

Ani jsem nestihla postřehnout, jak se náš rozhovor přepnul do nezávazného s občasným zábleskem flirtu, ale najednou jsme leželi těsně u sebe, naše hlavy se těsně dotýkaly a on mi rukou ukazoval hvězdy.

„Vidíš to souhvězdí tam? To je Orion,“ vysvětloval mi.

Snažila jsem se, vážně snažila, ale všechny hvězdy mi splývaly do nekonečné kupy.

„Kde?“ zeptala jsem se ho na oplátku nechápavě. Připadala jsem si jako naprostý idiot.

On mě ale jen vzal opatrně za ruku, přisunul se ke mně blíže, hlavu mi nasměroval správným směrem a rukou ukázal na seskupení několika hvězd.

„Vidíš? Tam!“

Zaostřila jsem na oblohu a doopravdy jsem tam zahlédla nějaké seskupení… Ne, kecám. Nebudu lhát i sobě, nic jsem tam neviděla.
„No jasně, fakt nádhera!“ zahvízdla jsem.

Zdálo se mi to, nebo se mi vážně směje?! Naštvaně jsem k němu zvedla hlavu. Nečekala jsem však, že naše ústa budou tak blízko sobě, nečekala jsem, že ucítím na svých pootevřených rtech jeho dech. Nečekala jsem tu blízkost. Byla jsem ale dokonale omámená. Uvědomovala jsem si, že se k němu nakláním, až když jsem cítila jeho čelo na svém… Myslela jsem si, že se odtrhne, ale překvapil mě tím, co řekl.

„Na tuhle chvíli už čekám celý večer… Prosím, nepokaz mi to!“ A v ten samý okamžik spojil naše ústa. Dokonale jsem vnímala vlhkost jeho jazyku, když si vyžadoval vstup do mých úst. S radostí jsem mu to dovolila a sama se zapojila ještě více. Naše těla se na zemi o sebe třela naprosto vášnivým způsobem. Připadalo mi to, jako bychom se znali celá léta a ne jen pár hodin… Jednu věc jsem ale věděla už tehdy, je mi jedno, jestli, když se o mně dozví pravdu, že mě opustí, že mě nebude chtít, že se mu budu hnusit. Zamilovala jsem se do něj. Stačil mi pohled a věděla jsem, že on je něco víc, stačil mi jeden dotek a já věděla, že nikoho nechci víc. Stačilo mi jedno otření o jeho rty a já věděla, že jsem se do něj zbláznila.

Autor: VampE4B (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Láska, která byla poháněna vodou: