Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Láska je víc než otisk

05.10.2010 (19:00) • Moshisha • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3981×

Vycházel jsem zrovna z domova, když jsem na pláži uslyšel povědomý smích. Řekl jsem si, že se za ní alespoň na chvíli stavím, a dal jsem se do pomalého poklusu. Z lesa jsem vyběhl o několik vteřin později a uviděl jsem ji na opačné straně pláže, kde seděla na kousku naplaveného dřeva.

Všimla si mě a zamávala mi, občas zapomínám na to, že má také velmi dobrý sluch. Došel jsem až k ní a posadil se na kmen vedle ní.

„Ahoj, Sethe!“ pozdravila mě dřív, než jsem stihl otevřít pusu.

„Ahoj, Ness,“ odpověděl jsem a obdařil ji širokým úsměvem. „Co tu děláš?“

„Čekám na Jaka, pojedeme na víkend pryč,“ vysvětlila mi s úsměvem. Byla tak šťastná.

„Aha, to mi nějak uniklo,“ odvětil jsem a prohlédl si ji. Džíny měla na kolenou od písku. „Co jsi to vyváděla?“

Začala se smát. „Včera jsme se vsadili s Emmettem, kdo udělá za deset vteřin víc salt. Tak jsem to zkoušela, abych na něj byla připravená. Nějak se mi zamotala hlava.“

„Ty jsi ale nemehlo,“ šťouchl jsem do ní a vůbec jsem to nemyslel zle. Vyplázla na mě jazyk.

Z houští za námi se ozval zvuk a o chvíli později na pláž vešel Jake, oblečený v ustřižených kraťasech. Namířil si to hned k Nessii a políbil ji.

„Konečně jsi tady. Nechal jsi mě čekat dlouho,“ špitla Ness a zatvářila se na oko naštvaně.

„Promiň, zlato. Slibuju, že se od tebe celý víkend nehnu ani o krok,“ usmiřoval si ji a vtiskl jí pusu. Věděl jsem, jak moc Jaka miluje, a tak mi bylo jasné, že se od něj nedokáže odtrhnout. Čas zdekovat se.

Potichu jsem se zvedl k odchodu a nechal je, ať si užívají vzájemných chvil. Bylo těžké být ve společnosti dvou otištěných lidí.

„Sethe! Počkej,“ oslovila mě Ness. Otočil jsem se a viděl jsem, jak se Jakeovi podívala výmluvně do očí. Zvedla se a přiběhla ke mně. Dotkla se mého ramene a pomyslela si: Promiň.

„Ne, to nevadí, Ness,“ zašeptal jsem. „Užijte si víkend.“

„Sethe?“ zavolal Jake a já na něj pohlédl přes Renesméino rameno. „Díky, že se tu o všechno postaráš.“

„To je v pohodě,“ řekl jsem mu.

Nessie se na mě podívala tím svým zvláštním pohledem, jako by se snažila přijít na to, co si myslím. Občas se jí to celkem povedlo. Rozuměla mi. Znala mě lépe než kdo jiný. Ještě chvíli mě rentgenovala pohledem a pak mě objala.

„Uvidíme se v pondělí,“ křikla za mnou a já se dal do běhu. V lese jsem ze sebe shodil oblečení a proměnil se. Zaryl jsem drápy do země a rozběhl jsem se. Potřeboval jsem protáhnout svaly a nepřemýšlel jsem, kam poběžím. Běžel jsem, jen abych běžel.

Dostával jsem se hlouběji a hlouběji do hor; klikatá pěšina vinoucí se mezi horami mě vedla dál. Vzpomněl jsem si na své povinnosti a začal se velkým okruhem otáčet. Pustil jsem myšlenky na volno. Myslel jsem na svoji nejlepší kamarádku a kamaráda. Lidi, se kterými trávím většinu volného času. Lidi, kteří k sobě patří. Kéž bych měl k sobě taky někoho…

Ponořený do myšlenek jsem málem klopýtl, když mě do nosu praštil strašlivý pach. Zpočátku jsem si myslel, že se mi to jen zdá. Okamžitě jsem se soustředil a zjistil jsem, že stopa, kterou jsem právě zachytil vcelku daleko od domova, je čerstvá a rozhodně skutečná. Musel jsem ji následovat, jak mi velel můj vlčí instinkt. Byl to upíří pach, ale ne Cullenů, byl cizí. Přidal jsem. Někde na našem území je upír. Stopa se stáčela k Forks, to se mi vůbec nelíbilo. Zrychlil jsem na nejvyšší možnou rychlost, kličkoval jsem mezi stromy, až se stopa začala zesilovat.

Už to nebyla stopa, kterou jsem cítil, ale přímo upír. Daleko mezi stromy jsem uslyšel křik.

Sakra, sakra, sakra!!!

Měl jsem skutečně nahnáno, bál jsem se, že přiběhnu pozdě. Všechno jsem viděl zřetelně. Na malém slunném plácku uprostřed stromů se zatřpytil upír. Svíral v pažích mladou holku a každým okamžikem se z ní chystal vysát život. Zariskoval jsem a odrazil se od země dřív, než bych to udělal normálně. Prosvištěl jsem vzduchem a přistál jsem upírovi na zádech. Dřív, než jsem se mu stihl zakousnout do krku a odtrhnout mu hlavu, mě shodil a já narazil hřbetem o kmen vysokého smrku. Rozběhl jsem se proti němu a přemýšlel jsem, z jaké strany ho nejlépe napadnout. Kousl jsem ho do ruky a s děsivým zvukem jsem ji oddělil od zbytku jeho těla. Ohnal se po mně druhou rukou a zasáhl mě mezi žebra.

Au! Zakňučel jsem.

Znovu jsem se postavil na nohy a hnal jsem se za upírem, který si to najednou zamířil na severovýchod. Už jsem ho dobíhal, připravoval jsem se ke smrtícímu skoku, když se otočil, chytil mě za obě přední tlapy, které jsem měl ve vzduchu, zatočil se mnou ve vzduchu a odhodil mě padesát metrů daleko. Rozdrtil mi kosti v obou tlapách a já cítil ostrou bolest vystřelující až do ramen. Ležel jsem na jehličí a věděl jsem, že se pár hodin nepostavím. Slyšel jsem, jak běží ke mně, aby mě dorazil. Nejlehčí, nejbezbrannější oběť…

Neměl jsem šanci, takhle vyřazený z provozu. Byl blíž a blíž. Ležel jsem bez pohnutí a přestal jsem dýchat. Sklonil se ke mně a poslouchal moje srdce. Zřejmě zvažoval, jestli mi má nejdřív ublížit, nebo mě vysát. Otevřel jsem oči, zdvihl jsem hlavu a překvapenému upíru jsem utrhl i druhou ruku. Příšerně zařval a prohnul se v zádech. Využil jsem toho, nedbal jsem šílené bolesti v předních tlapách, když jsem se zvedal, postavil jsem se na zadní a ukousl jsem mu hlavu. Roztrhat zbytek jeho těla už byla hračka.

Bohužel nebylo v mých silách ho spálit. A taky bych měl zkontrolovat tu holku. Proměnil jsem se, nemohl jsem došlápnout na přední tlapy. Rozházel jsem zbytky upírova těla kolem s tím, že se sem vrátím, a běžel jsem zpátky na malou mýtinku, kde to všechno začalo.

Ta holka ležela na zemi a nehýbala se. Slyšel jsem její srdce. Do ticha lesa zakřičela. Oči měla zavřené bolestí. Okamžitě jsem zpozoroval krvavou ránu na jejím krku. Kousnul ji. Moje mysl se rozběhla kupředu. Musím jí vzít ke Carlisleovi. Musím ji zachránit. Problém byl, jak ji zvednout. Zaváhal jsem.

Klekl jsem si k ní a zkusil vsunout ruce pod její tělo. Ukrutně to bolelo, ale říkal jsem si, že až ji budu mít v náručí, nic neucítím. Zvedl jsem ji ze země, přitiskl si ji k hrudi a utíkal jsem ke Cullenovým. Běh po dvou zabral delší čas, takže jsem ucítil zvýšenou koncentraci pachů v okolí jejich domu asi až po patnácti minutách. Snad ještě není pozdě. Byl jsem celkem blízko, Edward už by mě mohl slyšet.

Edwarde? Potřebuju pomoc, pomyslel jsem si.

O chvíli později stál vedle mě. Zpomalil jsem.

„Sethe? Co se stalo?“ pohlédl na mě a na dívku ležící v mé náruči.

„Musíš jí pomoct,“ hlesl jsem a společně jsme vběhli na terasu. Ve dveřích stál Carlisle. Pronesl jsem ji dveřmi dovnitř a položil ji na pohovku v obýváku. Carlisle a Edward k ní přiběhli.

„Zachraňte jí! Je to moje vina, byl jsem moc daleko,“ vysvětloval jsem.

Šeptali, ale moc rychle na to, abych zvládl oddělovat jednotlivá slova.

„U Belly to fungovalo,“ řekl Carlisle.

„Dobře. Udělám to,“ přikývl Edward a sklonil se k jejímu krku. Věděl jsem, co dělá. Snažil se jí vysát jed z těla.

Do pokoje vešla Alice. Nechápavě sledovala dění v místnosti.

„Alice, mohla bys dojít pro nulu negativní?“ zeptal se Carlisle. Alice odešla z místnosti.

„Edwarde, to stačí,“ rozhodl Carlisle.

Edward se odtrhl od jejího krku. Alice donesla krev a Carlisle jí píchl do ruky hadičku od infuze. Otočil se ke mně: „Dáme jí krev, bude v pořádku.“ V tu chvíli mi spadl kámen ze srdce.

„Sethe? Můžeš nám teď říct, co se stalo?“ zeptal se Carlisle.

„Byl jsem na hlídce, když jsem v horách zachytil pach cizince. Sledoval jsem ho a uviděl jsem, jak se jí právě snaží vysát,“ pohlédl jsem na spící dívku na bílé pohovce. „Zaútočil jsem na něj, roztrhal ho, ale neměl jsem ho čím spálit. Musíme se tam vrátit.“ Edward sledoval celou konfrontaci v mojí hlavě.

„Carlisle, má asi zlomené žebro a obě ruce,“ řekl Edward a já si vzpomněl na svou bolest. „Já s Alicí zničíme zbytky. Vím, kde to je.“

Carlisle ke mně přistoupil a zkontroloval mi ruce. „Musíme udělat rentgen.“ Zavedl mě do patra. Když byly snímky hotové, oznámil mi, že mám kosti špatně srostlé a musí mi je znovu zlomit. Žebro bylo jen pohmožděné. Přistoupil ke mně a pohybem, který jsem nestihl zaregistrovat, mi zlomil obě ruce. Pevně jsem zavřel obě víčka a zdusil v sobě bolest.

„Promiň, Sethe,“ omlouval se. „Teď ti to zafixuju a při rychlosti hojení tvých zranění počítám, že zítra už budeš v pořádku.“

Sedl jsem si do křesla a konečně se uvolnil. Tohle bylo tedy náročné odpoledne. Za půl hodiny se vrátil Edward s Alicí.

„Nepoznali jsme ho,“ řekl Edward.

„Cizinec,“ souhlasila Alice.

„Musím svolat smečku. Někdo musí hlídat,“ začal jsem.

„Klid, Sethe, postaráme se o to. Budeme hlídat kolem Forks,“ uklidňoval mě Carlisle.

„Stejně bych měl dát vědět bratrům.“

„Zavolám Samovi. Jacoba nebudeme rušit,“ navrhl Carlisle a Edward přikývl. Věděl jsem, že myslí na Nessii, ale s Jacobem byla úplně v pořádku.

„Jestli chceš, zavezu tě domů,“ nabídl mi Edward. „Ale samozřejmě můžeš zůstat tady.“

„Chci tu zůstat,“ odpověděl jsem rozhodným hlasem. Chci být u ní, až se probudí. Edward kývl.

Všichni odešli do kuchyně a já zůstal s dívkou sám v pokoji. Poprvé jsem si ji prohlédl. Měla dlouhé vlnité kaštanové vlasy, malý nos a dlouhé řasy. Byla hubená a poměrně vysoká. Nespouštěl jsem z ní oči.

Slyšel jsem hlasy vedle v kuchyni.

„Neměli bychom ji vzít do nemocnice?“ zeptala se Esmé. „Určitě ji někdo postrádá.“

„Asi bychom měli. Napadená zvířetem, samozřejmě,“ souhlasil Carlisle a ztišil hlas: „Co Seth?“

„Velmi na ní lpí, bojí se o ni,“ odpověděl Edward.

Dál jsem mlčky seděl na sedačce a pozoroval neznámou dívku. Samozřejmě, že ji převezou do nemocnice. Tady zůstat nemůže. Bylo by to nápadné a navíc ji opravdu někdo bude hledat. Pokud si pamatuje, co se stalo, bude lepší, když si to nebude spojovat s touto rodinou.

Carlisle počkal, dokud neměla dostatek krve, a spolu s Edwardem ji odvezli do nemocnice. Edward se tak rovnou může přesvědčit, zda nevznikla nějaká podezření. Rozhodl jsem se, že pojedu s nimi, mám tak největší šanci, že mě k ní pustí. Kdybych přijel zítra, těžko bych vysvětloval, proč jdu za dívkou, o které ani nevím, jak se jmenuje.

Bylo několik hodin po půlnoci, když otevřela oči. Párkrát zamrkala a pak doširoka rozevřela své jasné modré oči. Naprosto mě uhranula kombinace modrých oči a hnědých vlasů. Zpozorovala mě a nechápavě na mě pohlédla.

„Kdo jsi?“ zeptala se mě svým sametovým hlasem.

„Jsem Seth, našel jsem tě v lese,“ odpověděl jsem. Nepřítomně na mě hleděla, snažila se vybavit si svoje vzpomínky. Nevěděl jsem, jestli chci, aby si nic nepamatovala, což by bylo výhodné pro Cullenovy, nebo si přeju, aby si alespoň část pamatovala. Chvíli bylo ticho.

„Bylo to… divné,“ začala. „Někdo tam byl a pak ty…“ To nezačíná zrovna dobře.

Zkusil jsem odvést její pozornost. „Jak se vlastně jmenuješ?“

„Ehm,“ vypadalo to, jako by si nemohla vzpomenout. „Nicole.“

Další dvě hodiny jsme si povídali. Trošku jsme se poznali a já začínal mít pocit, že k ní cítím něco víc.

„Měla bys už spát… A já už stejně musím jít,“ loučil jsem se.

„Už? Nechoď ještě,“ řekla a mě zahřálo u srdce.

„Přijdu zase zítra, jestli chceš,“ odpověděl jsem a než jsem se stihl začít bát, že mě odmítne, vyhrkla: „Chci.“ Usmál jsem se na ni a odešel.

Z nemocnice jsem doběhl ke Cullenovým. Carlisle mě přivítal, zkontroloval mi ruce a sundal mi dlahy. Ruce mě pořád bolely. Zívl jsem.

„Sethe, jdi se vyspat. Nahoře jsou volné postele,“ řekla Bella, která právě přišla do místnosti.

S poděkováním jsem odešel do patra a lehl jsem si do první postele, kterou jsem uviděl. Za chvíli už jsem spal.

Vzbudil jsem se někdy kolem poledne. Protáhl jsem se a sešel dolů, pozdravil jsem Emmetta, který se v obýváku díval na sport, a došel jsem do kuchyně, abych si vzal alespoň něco k snídani. Usmažil jsem si vajíčka a chystal jsem se jet do nemocnice. Na terase jsem potkal Alici a Jaspera, držící se něžně za ruce. Přidal jsem do kroku.

Nicole byla vzhůru. Když mě uviděla, jak jsem prošel dveřmi jejího pokoje, krásně se na mě usmála. Vypadala mnohem lépe, tváře měla jemně růžové a srdce jí pravidelně tlouklo.

„Ahoj,“ pozdravil jsem opatrně.

„Ahoj, Sethe,“ řekla, jako by se mi snažila dokázat, že si mě pamatuje.

„Jak se má náš marod?“ zeptal jsem se s úsměvem.

„Dneska mě propustí. Bála jsem se, že to nestihneš,“ sklopila oči.

Nohy mě k ní poponesly blíž. „Našel bych si tě,“ prohlásil jsem a vůbec jsem nepochyboval o tom, že je to pravda. Se stále sklopenýma očima se usmála a trošku se začervenala. Ten odstín její kůže byl tak krásný!

„Takže kde vlastně bydlíš?“ zeptala se a konečně zvedla oči.

„Dole, v La Push,“ odpověděl jsem. „A ty?“ Teď jsem se modlil.

„U tety ve Forks. Nějaký čas tu teď budu. Za hodinu si pro mě přijede.“ Oddychl jsem si.

„Tak nebudu rušit, potřebuješ si sbalit věci a tak,“ zamířil jsem si to ke dveřím.

Už jsem stál ve dveřích a bál jsem se, že mě nechá jen tak odejít. „Uvidíme se ještě?“ zeptala se.

„Co bys řekla na kino? Zítra?“

„To by bylo super,“ podívala se mi do očí a já se musel usmát.

„Vyzvednu tě v šest, když mi řekneš adresu.“

„Bydlíme vedle Newtonových,“ upřesnila.

„Budu tě čekat.“

„A já budu přesná,“ odpověděla mi stejným tónem a já cítil, jak to mezi námi jiskří. Naposledy jsem se na ni usmál a odešel jsem.

Usmíval jsem se celou cestu domů a div jsem neskákal metr do výšky, jak jsem byl šťastný. Nikdy jsem nic nedělal jen napůl, když jsem něco prožíval, vždycky mě to celého pohltilo. Teď jsem byl plný Nicole. Nemohl jsem se dočkat, až ji znovu uvidím.

Zbytek dne a celou noc jsem strávil na hlídce. Přemýšlel jsem o mých možnostech. K ránu jsem doběhl domů a pořádně se vyspal. Na večer potřebuju být v plné formě.

V půl šesté jsem vyjel z La Push a moje auto zastavilo před jejím domem za pět minut šest. Dole v okně se odhrnuly záclony a z nich vykoukla Nicole. Vylezl jsem z auta právě ve chvíli, kdy vycházela ze dveří.

„Ahoj,“ pozdravil jsem ji a otevřel jí dveře u spolujezdce. Obešel jsem auto a sedl si dovnitř.

„Tak na jaký film dneska jedeme?“ zeptala se zvědavě a upřela na mě svůj spalující pohled.

„Na jaký budeš chtít,“ odpověděl jsem a zběžně se na ni koukl. „Akčňák, sci-fi, horor, romantika…?“

Zamyslela se nad mojí otázkou vyšuměnou do ztracena. „Hm… Co třeba komedie?“

„Jasně,“ souhlasil jsem honem.

Zbytek cesty do Port Angeles jsme si povídali o našich zájmech a já jsem se přistihl, jak si každý střípek informací o ní pečlivě ukládám do paměti.

Dávali komedii o dvou kamarádech, kteří omylem ukradli disk s tajnými informacemi italské mafie. Nedokázal jsem se na to soustředit, každou chvíli jsem očima sledoval Nicolinu ruku, která váhavě cukala směrem k té mé. Hrozně jsem si přál ji za tu ruku chytit, ale nemohl jsem! Nesmí zjistit, co jsem. A tak jsem s velkým úsilím svoji ruku položil do klína. Viděl jsem, jak o chvíli později ruku stáhla a hrála si se svou kabelkou.

Film skončil o hodinu a půl později, a když jsme vyšli z kina, zeptal jsem se jí: „Tak jak se ti to líbilo?“

Očima sledovala dlaždice na cestě a já měl v tu chvíli chuť nakopat si. Viděl jsem jí na tváři, jak je zklamaná. „Bylo to… fajn,“ přinutila se k úsměvu.

„Půjdeme se ještě projít?“ navrhl jsem.

„Už bych měla jet domů. Je pozdě,“ odpověděla a tentokrát jsem se cítil zklamaný já.

„Dobře,“ souhlasil jsem nerad a vedl ji k autu.

Vypadalo to, že nemá chuť si se mnou dál povídat. Přesto jsem zapředl nové téma k hovoru a ona se po pár letmých pohledech chytila. Její špatná nálada byla pryč. Znovu se na mě usmívala a s chutí mi odpovídala na všechny mé otázky.

Dojel jsem na příjezdovou cestu u jejich domu a pomohl jí z auta.

„Díky za super večer,“ poděkovala mi potichu.

„To já děkuju,“ odpověděl jsem a uvědomil jsem si, že tohle vypadá přesně jako scéna z nějakého filmu. Scéna ukončená polibkem…

Stoupla si na špičky a políbila mě na tvář.

„Ježiš, ty jsi tak vařící,“ lekla se a vykulila oči. Věděl jsem, že jsem v háji. Natáhla ke mně ruku, ale uhnul jsem. Už to zašlo moc daleko.

„Je ti dobře?“ zeptala se starostlivě a zkoumavě zároveň.

„Ehm, jo,“ zašeptal jsem a šel jsem zpátky k autu, než se mě stihne zeptat na další otázky.

„Počkej!“ rozběhla se za mnou.

„Už musím jít,“ podíval jsem se na ni, zaklapl dveře od auta a zmizel jsem v zatáčce.

Auto jsem nechal na lesní cestě a proměnil jsem se.

No kruci. Co jsem si sakra myslel?

Bylo pozdě večer, schylovalo se k půlnoci. To už budou zpátky. Namířil jsem si to k bílému domu. V obýváku se svítilo a slyšel jsem hlasy. Proměnil jsem se a vešel dovnitř. Nessie, Jake, Carlisle a Esmé seděli na pohovce.

„Sethe!“ přivítala mě Nessie, zvedla se ze sedačky a přiběhla ke mně. Objala mě a musela si všimnout, jak se třesu. „Díky bohu, že jsi v pořádku!“

Takže už ví, co se stalo. Jake si taky stoupnul a došel k nám. „Jsem na tebe hrdej, Sethe. Příště tě tu ale nenechám samotnýho.“

Stále jsem se třásl. „Sethe? Co se děje?“

„Musím s tebou mluvit,“ odpověděl jsem, chytl ji za ruku a táhl do patra. Jake se po nás nechápavě díval.

Došli jsme k Nessii do pokoje, zavřela dveře a sedla si vedle mě na postel. Upřela na mě svůj zkoumavý pohled.

„Co se stalo?“

„Kolik ti toho Carlisle řekl?“

„Že jsi zabil toho upíra a zachránil tu holku. Hrozně tě chválil, zachoval ses perfektně,“ odpověděla stylem, jako by to nebyla žádná novinka.

„To je všechno?“

„Jo. Sethe, co se děje?“

„Ta holka… byl jsem za ní v nemocnici a...“ začal jsem.

Chvíli se na mě dívala a pak ohromeně zvolala: „Ty ses otiskl!“

„Ne, to ne. Spíš jsem se do ní-“

„Zamiloval,“ přerušila mě. Dokázala na mě poznat všechno. Přikývl jsem. „No páni, Sethe, to je… skvělé.“

„Neřekl bych.“

„Proč?“

„Dotkla se mě,“ vysvětloval jsem. Ale jak se mě dotkla! I přes výčitky jsem cítil, jak mnou projelo jemné chvění.

„Ach,“ vzdechla Nessie. „Co si myslí?“

„Že jsem nemocný asi… Odjel jsem.“

Objala mě. Nějak to společně vyřešíme, pomyslela si.

„Jak? Nemůžu s ní být, naše tajemství nesmí být prozrazeno,“ odpověděl jsem tiše. „Nemůžu se jí ani dotknout!“

Seděla v tichosti se mnou. „Mám nápad,“ prolomila ticho. „Jakeu!“

Za pár vteřin se ozvalo zaklepání na dveře. „Pojď dál,“pozvala ho Nessie.

„Co potřebuješ, Ness?“ zeptal se.

„Když jsi kamarádil s mámou a pak se proměnil, jak jsi jí řekl o tom, co se z tebe stalo? Nesměl jsi porušit zákon…“

„Neřekl jsem jí to. Přišla na to sama,“ řekl Jake.

„To nepřichází v úvahu,“ odvětil jsem.

„Dej tomu čas, Sethe,“ konejšila mě Nessie a pohladila mě po rameni.

Roztřásl jsem se. Vyběhl jsem z Nessiina pokoje, schody jsem seběhl po třech a už jsem byl venku. Proměnil jsem se a běžel domů. Zapadl jsem do svého pokoje a lehl si na postel.

Tohle jsem přece mohl čekat. Spíš jsem nečekal, že dojde k prvnímu doteku tak brzy. V myšlenkách na ni jsem usnul.

„Sethe, máš na záznamníku vzkaz,“ oznámila mi Leah, když jsem ráno rozespale vešel do kuchyně. Přešel jsem k telefonu a poslechl si vzkaz. Sethe, prosím, zavolej mi.

Nezavolal jsem jí. Měl bych ji nechat být. Když jsem se vrátil z večerní hlídky, byl na záznamníku další vzkaz. Sethe? Omlouvám se, jestli jsem to přehnala. Dej mi alespoň vědět, že jsi v pořádku.

Pomalu jsem zvedl sluchátko a vytočil jsem její číslo. Třikrát to zazvonilo a pak se ozval Nicolin hlas: „Haló?“

„Tady Seth. Jsem v pohodě, nemusíš si dělat starosti,“ tolik jsem chtěl nasadit ten milý, bezstarostný tón, zeptat se jí, jak se celý den měla, ale nemohl jsem.

„Sethe? Omlouvám se,“ zašeptala do telefonu.

„Nemáš se za co omlouvat,“ řekl jsem pravdivě.

„Tak co jsem udělala špatně?“ zeptala se. „Jestli už mě nechceš vidět, tak…“

„Ne! Ty nic, já jen…“ hledal jsem vhodnou výmluvu. „Nemám teď moc času.“

„Aha,“ hlesla zklamaně a ztlumila hlas. „Chybíš mi.“

Neříkej to, neříkej to! Křičely hlasy v mojí hlavě. „Ty mě taky,“ umlčel jsem je. „Musím už končit, měj se.“

„Ty taky, ahoj.“

Najednou jsem viděl řešení. Alespoň prozatím. Mluvit s ní po telefonu přece můžu.

Takže tak to šlo celé dny. Každý den večer jsme si volali, zatímco já stále používal výmluvy, abych se s ní nemohl sejít. Samozřejmě, že mi chyběla. Nenáviděl jsem tohle předstírání, nebyl jsem to já, ale dělal jsem to pro ni.

V pátek pozdě odpoledne jsem vyběhl na hlídku. Probíhal jsem křížem krážem lesem, když jsem zachytil volání o pomoc. Hrklo ve mně, protože jsem okamžitě poznal ten hlas. Přidal jsem do běhu a o chvilku později jsem ji uviděl mezi stromy. Byla sama, točila se na všechny strany a stále křičela: „Pomoc!“

Přemýšlel jsem, co budu dělat. Ukázat se jí jako vlk a pomoct jí z lesa ven, protože se evidentně ztratila, nebo se proměnit a tvrdit, „že jsem náhodou byl taky na procházce“. Usoudil jsem, že jako vlk tu budu méně nápadný.

Pomalu jsem se k ní přibližoval, nechtěl jsem ji vyděsit. Všimla si mě a začala pomalu couvat. Bála se mě. Zastavil jsem a trochu sklonil hlavu, aby viděla, že jí nechci ublížit. Z očí jí čišela hrůza, ale nedokázala se pohnout.

Lehl jsem si na zem a zakňučel jsem. Trochu se uvolnil a udělal půlkrok dopředu. Položil jsem si hlavu na tlapy a stále ji pozoroval. Přikradla se zase o pár kroků blíž. Nehýbal jsem se. Chtěl jsem, aby ke mně získala důvěru. Stála asi deset metrů ode mě a pozorovala mě. Velmi pomalu jsem se zvedl. Zase o krok ustoupila, když viděla, jak jsem veliký. Ukázal jsem hlavou doleva, aby mě následovala. Kousek jsem odběhl a otočil se na ní, jestli šla za mnou. Nehýbala se. Kousek jsem se vrátil a zase doběhl na to stejné místo. Zřejmě pochopila a konečně se pohnula z místa.

„Ukážeš mi cestu?“ zeptala se. Podíval jsem se na ni, ale jinak nereagoval. Vedl jsem ji z lesa ven a ona šla po mém boku. Stromy se začaly rozestupovat a několik desítek metrů před námi se objevila silnice. Tady ji musím opustit.

Zastavil jsem se. Ona se také zastavila a vzhlédla ke mně: „Díky.“ Bezmyšlenkovitě jsem mrkl. Otočil jsem se a zaběhl zpět do lesa.

Uháněl jsem k bílému domu. Nessie s Jakem seděli na terase. Proměnil jsem se a přišel za nimi.

„Právě jsem asi udělal pěknou blbost,“ řekl jsem místo pozdravu.

„Co?“ vyhrkla Nessie s Jakem zároveň.

„Ukázal jsem se Nicole jako vlk. Teda ona neví, že jsem to byl já. Našel jsem ji v lese, ztratila se. Vyvedl jsem ji z lesa.“

„Sethe. To tedy nebyl dobrý nápad,“ řekl Jake, ale Nessie ho umlčela pohledem.

„Možná to pomůže, uvidíme. Hlavně se netrap,“ povzbuzovala mě.

Nechal jsem je spolu na terase a vešel dovnitř. Chvíli jsem si povídal s Bellou a pak jsem vyrazil opět domů. V sobotu večer Nicole opět zavolala a zdálo se, že je všechno při starém. Až na konci rozhovoru řekla: „Potřebuju tě vidět, vážně.“

„Ehm, možná příští týden, teď toho mám hodně do školy,“ vymlouval jsem se zase.

„Jasně, jasně,“ přitakala smutně. „Tak ahoj,“ řekla a zavěsila.

Když jsem se ve středu vracel ze školy, všiml jsem si neznámého auta na parkovišti u pláže. Nevšímal jsem si toho a zaparkoval před domem. Na schodech před dveřmi seděla Nicole. Už jsem to nemohl otočit. Pomalu jsem vylezl z auta.

„Nicole? Co tady děláš?“

„Říkala jsem, že tě potřebuju vidět. A ty se mi pořád vyhýbáš,“ řekla a šla mi naproti.

„Nevyhýbám,“ zalhal jsem.

Přišla nebezpečně blízko a dlouze se mi dívala do očí. Bylo mi jasné, co vidí. Stejné oči, které viděla v pátek v lese.

„V pátek jsem se byla projít v lese. Doufala jsem, že si vzpomenu na nějaké věci. Ztratila jsem se. Přišel ke mně vlk, ale nechtěl mi ublížit, ukázal mi cestu ven,“ začala.

„Páni, to je neuvěřitelné! Proč jsi mi nic neřekla?“ improvizoval jsem.

„Ten vlk se na mě díval přesně tímhle pohledem,“ řekla suše a já věděl, že jí všechno došlo.

„Jakým?“

„Tímhle krásným ochranitelským, který ti právě vidím na očích,“ objasnila mi a já nevěděl, k jakému závěru tahle diskuze povede. „Byl jsi to ty.“

Co jsem na to měl říct? Lhát? Ale já byl rád, že na to přišla. Jen jsem neznal její reakci, ale stále tady byla, což mi naznačovalo, že tohle moje tajemství ustojí.

Mlčel jsem a jen jí hleděl do těch blankytných očí. „Poslyš, nevím, jak je to všechno možné, ale je mi to fuk. Nezáleží mi na tom. Pořád jsi to ty.“

Přistoupila ještě blíž a usmála se na mě. „Řekneš už něco? Nebo tu budeš jen tak stát?“

Nedokázal jsem pohnout ústy. Byl jsem ještě v šoku.

Položila svoje ruce na mojí hruď a zase se usmála. „Miluju tě, ty můj vlku.“ Ta věta jakoby prolomila ledy, najednou bylo snadné ji obejmout a zašeptat na oplátku: „Miluju tě.“

„Krásně hřeješ,“ řekla a stoupla si na špičky. Sklonil jsem k ní hlavu a dotkl se jejích rtů. Byly hebké jako plyš. Přisála se ke mně a dychtila po dalších polibcích. Pohladil jsem ji po vlasech a něžně ji líbal. V tu chvíli se zastavil svět. Člověk se nemusí otisknout, vždyť samotná láska je taky krásná, možná i krásnější… Nechal jsem myšlenky stranou a soustředil se na lásku svého života.

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Láska je víc než otisk: