Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Láska ala osmdesátá

20.02.2010 (14:15) • Paike • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1360×

Z pohledu Charlieho

Hudba

Středoškolský život je nudný. Co si budeme povídat, je tolik různých věcí, které budou užitečnější než vylepovat po městě plakáty upozorňující na blížící se maturitní ples, je prostě zbytečné. Nikdo poslední měsíc nemluví o ničem jiném než o plesu, který má být největší a nejodvážnější za celé fungování školy.

Nevěřím tomu, minulý rok se říkalo to samé a všichni seděli nad šálky s čajem a povídali si o politice a z magnetofonu jim hrál Mozart.

Přešťastně jsem přilepil izolepou poslední plakát na sloup, který jako všechny ostatní lemovaly hlavní tah městem. Člověk by musel být slepý, kdyby neviděl křiklavě barevné papíry rozvěšené po celém městě. Opravdu na každém druhém domě, lampě, stromě visela jedna z mnoha upoutávek.

Já se obvykle nenechával strhnout všeobecným nadšením, ale tento ples se týkal také mě i já byl v maturitním ročníku. V maturitním ročníku bez holky, no vážně, komu by to nevadilo. Většina z mých přátel už přítele nebo přítelkyni měla a já tak znovu byl světlá výjimka. Mělo to, ale i své světlé stránky nemusel jsem popáté vidět Hříšný tanec  a vzdychat, jak je Patrick Swayze okouzlují unisono se svou přítelkyní, aby si nemyslela, že jí náhodou málo podporuji. Popravdě i já Hříšný tanec viděl několikrát, ale jen proto, abych se naučil a okoukal jejich pohyby. Tanec nikdy nebyl má doména, a tak jsem musel vzdělávat předem, abych si na plese neuřízl hroznou ostudu.

„Charlie, už víš s kým na ten mejdan půjdeš?“ zeptal se mě Lucky, který právě přilípl na výlohu místní drogerie poslední plakát a přisedl si ke mně na lavičku, vybrat si zasloužený odpočinek po tak namáhavé práci. Lucky patřil k mým nejbližším přátelům, ale v poslední době jsme se moc nevídali. On se se svou přítelkyní, která překvapivě nebyla na Hříšném tanci ani jednou, věnovali adrenalinovým sportům. Nechápal jsem jejich zápal pro skočení z mostu, když máte, kolem pasu přivázanou gumu. Možná jsem přehnaně upjatý, avšak mě vážné neláká se vrhnout z mostu po hlavě dolů, je to nebezpečné a zabijácké.

„Ne,“ přiznal jsem zkormouceně a raději se mu nedíval do očí. Lucky by si ze mě určitě udělal legraci a já si se svými naštvanými myšlenkami vystačil.

„Fakt? Znám jednu skvělou holku, Vivianne se jmenuje. Není zdejší, ale o to lepší, ne?“ Překvapil mě, nečekal jsem, že by mi zrovna Lucky chtěl pomoci.

„A domluvíš mi s ní rande?“ usmál jsem se, Lucky mě nakazil optimismem a já už neviděl maturitní ples tak pesimisticky.

Seděl jsem doma v obýváku a upřeně sledoval obrazovku, na které se rychle míhaly hlavní postavy Hříšného tance. Čekal jsem na tu scénu, až začne Swayze vyhazovat bokem, tak jakoby neměl v těle kosti. Díval jsem se na to znovu a znovu, přesto jsem ho stále nedokázal přesně napodobit. Nevypadal jsem při tanci stejně jako on, on vypadal tak nebezpečně a vášnivě, já nemocně. Opravdu jsem vypadal jako stařík snažící si znovu nahodit vypadlou endoprotézu.

Vyrušil mě zvonek u dveří. Škoda, začal jsem se zrovna přibližovat svým představám.

Nabručeně jsem otevřel dveře a za nimi stál anděl. Měla temně blond vlasy a příjemný úsměv, neznal jsem ji, ale zdála se sympatická od pohledu.

„Ty jsi?“ zeptal jsem se neomaleně, když jsem se jí upřeně díval do očí, do pomněnkově modrých očí.

„Vivianne, Lucky mě za tebou poslal, prý jsi se mnou chtěl jít na rande,“ zářivě se usmála a neomaleně se protáhla ke mně domů.

„Jé, ty se díváš na Hříšný tanec. Já ho miluji!“ vypískla nadšeně a sedla si těsně před obrazovku. Jestli mi dosud byla milá, tak teď ode mě všechny sympatie utekly na míle daleko, vždyť já nikdy nechtěl nadšenou fanynku chlapa, který nosí přehnaně úzký džíny.

Se sebezapřením jsem pozoroval, jak se krmí popcornem a vzdychá při každém upřeném pohledu Patricka do kamery. Znuděně jsem očekával konec filmu a závěrečné titulky jsem přijal s obdivným výdechem. Vivianne pohlédla na hodinky a omluvně se na mě podívala.

„Musím jít,“ zvedla se ze země. „Užila jsem si to. Nezopakujeme si to?“

Nedokázal jsem jí odpovědět do té doby, než stála u dveří.

„Ne, myslím, že mi tohle rande stačilo,“ vydechl jsem a zabouchl jí dveře před nosem.

Hudba

Snažil jsem si, co nejefektivněji uvázat vázanku kolem krku, ale vše nasvědčovala tomu, že na maturitní ples půjdu s elegantně rozepnutou košilí. Všechno lepší než lapal po dechu, kvůli přehnaně utažené kravatě.

S frustrovaným povzdechem při pohledu na hodiny, na kterých se malá ručička blížila osmé hodině, jsem nechal kravatu kravatou za nadějné myšlenky, že si mé nezručnosti nikdo nevšimne. Musel jsem se pochválit, že jsem ani za tak vypjaté situace jako maturitní ples bez holky neztratil smysl pro ironii. Šance, že si dívka, se kterou budu tančit, nevšimne mé laicky uvázané kravaty s notičkami, je jako, že ne Sahaře potkáte ledního medvěda, vždyť já vypadal jako ohař na vodítku, jež neodpovídalo jeho váhové kategorii.

Ručička hodin, ale hnala mě i čas kupředu a já musel uschovat své myšlenky na později a utíkat do školy. No, utíkal jsem jen k autu u nás před domem a dál jsem své unavené nohy nočním opakováním těžce naučených pohybů vezl autem.

Cesta do školy mi mohla stěží trvat čtvrt hodiny, ale já pro urovnání myšlenek a uklidnění nevyrovnaného dechu objel čtvrť ještě jednou. Přemýšlel jsem ještě o jedné okružní jízdě, avšak mě zarazil zmatený pohled paní Carrieové, když kolem jejího krámku projel vícekrát v jedné minutě.

Školní parkoviště již bylo plné, musel jsem zaparkovat u protilehlé benzinové pumpy. Většinu aut, a tudíž i příchozích jsem neznal. Zdálo se, že letošní maturanti pozvali, koho mohli.

Zaplatil jsem vstupné a na zápěstí mi natiskli razítko v podobě slona, aby se vědělo, že já už jednou platil, kdybych potřeboval na vzduch. Popravdě jsem si to razítko vyžádal, protože přeplněná tělocvična s mým žaludkem dělala divy.

„Charlie!“ zaslechl jsem za zády trochu pištivý holčičí hlas a otočil se. U jednoho z mnoha stolů seděla ta nadšená fanynka Swayzeho v šatech barvy cukrové vaty a nadšeně na mě mávala. Nemohl jsem si zaboha vzpomenout, jak se ta fanatická dívka jmenuje. Po pár vteřinách urputného přemýšlení mi v hlavě vysvitl obrovský neonový nápis: Vivianne.

Ta dívka s blond vlasy, která se mi zdála před několika dny tak neodolatelná, se stávala mou noční můrou. Zvedla se ze židle a hnala se mi naproti, mé dětské zlé sny se začaly vyplňovat. Tolik nocí jsem jako malý probděl, jelikož mě ve snech stražila obrovská cukrová vata, která se zjevovala všude, kde jsem byl já. Tahle Vivianne byla stejně jako cukrová vata lepkavá a když se vám přilepí do vlasů horko těžko jí budete dostávat pryč.

V instinktu přežití jsem se proplétal tančícím davem, co nejdál od Vivianne. Občas se na mě nějaký hromotluk zle podíval, když jsem jeho milé dupnul na nohu, ale já s omluvným úsměvem na tváři mířil k zadnímu vchodu, abych mohl podniknout nouzový únik.

Zarazila mě dívčí ruka, jež mě chytla za zápěstí a stáhla mě pod stůl, kde seděla. Neznal jsem ji, ale byla mi nesmírně sympatická. Měla hnědé vlasy s tu a tam načervenalými pramínky, v jejích tmavomodrých očích jsem viděl plamínky zadržovaného smíchu. Ona viděla celou mou grotesku s náhlým ústupem a strachem z dívky, ale nezdálo se, že by mnou opovrhovala.

„Děsíš se Vivianne?“ zeptala se mírně uštěpačným tónem a vykoukla zpod ubrus, jestli je čistý vzduch, opravdu nenápadně pokývala hlavou a elegantně vstala ze země, aniž by si jí někdo všiml. Snažil jsem se jí napodobit, ale vsadit bych boty, že jsem u toho nevypadal tak mile.

„Trochu, ty jí znáš?“ Nerozhodně jsem se rozhlížel po místnosti jako hlídací pes, nechtěl jsem Vivianne dnešní večer ani vidět.

„Vivianne je má sestřenice,“ zašeptala mi do ucha se smíchem a dokonale si vychutnávala můj údiv. „Pozvala mě sem, aby mi tě představila. Je do tebe blázen.“

„Ty, jak, vždyť…“ vykoktal jsem ze sebe změť zájmen bez jakéhokoli smyslu, jak mi jejich úzký příbuzenský vztah vyrazil dech.

Rozesmála se a táhla mě na parket. Neměl jsem v plánu tančit, ale pro její další úsměv bych udělal cokoli.

Nervózně jsem si potáhl košili u krku a zhluboka se nadechl.

Významně nakrčila obočí.

„Tanec není tvůj obor, co?“ Počkala dokud jsem mlčky přikývl. „Tak se nech vést, ruce mi dej kolem pasu,“ obmotala mi mé ruce kolem své pasu jako naprostou samozřejmost. „Pohybuj se jen v rytmu hudby a já ti zatím převážu tvou kravatu,“ zachichotala se a několika malými pohyby udělala z mé oprátky ukázkově zavázanou vázanku.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se po několika písních strávených v objetí této krásné dívky, posledním impulsem k políbení jí na temeno hlavy bylo, když si do mé hrudi zabořila obličej.

„Reneé,“ šeptla. Její hlas mi zněl v uších jako malebná ozvěna, nepřál jsem si nic jiného než tančit už jenom s ní…

Tuto povídku bych chtěla věnovat lidem, kteří čtou moje povídky a dlouho se nedočkali dalšího dílu, snad jí vezmete jako takovou menší odpustku:)

Mimochodem, ráda bych slyšela, co si o výplodu mé rozjařené fantazie myslíte. Přemýšlím o volném pokračování, no, uvidíme:)

Autor: Paike (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Láska ala osmdesátá: