Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Kytice černých růží

11.05.2011 (20:00) • IsabellaMarieLilyVolturi • FanFiction jednodílné • komentováno 12× • zobrazeno 5751×

Písnička, u které jsem dostala tento nápad...

Kytice černých růží

Ležela jsem na Edwardově nahé hrudi a užívala si pocit štěstí a spokojenosti. Endorfiny a hormony stále vířily v mém těle a působily na mě jako droga. Po dokonalé noci s dokonalým mužem mi ke štěstí a spokojenosti nechybělo vůbec nic.

Charlie večer nebyl doma. V Seattlu měli spoustu práce, a tak zavolali na pomoc i policisty z Forks. Zůstal tam přes noc, protože včera večer skončili moc pozdě na to, aby se vrátil domů hned.

Měl to být nevinný večer, jako každý jiný, ale touha byla silnější než lidské a upíří záměry. Nikdy jsem nic lepšího nezažila. Stále jsem teď cítila jeho rty v pokřiveném úsměvu, jak bloudí po mém těle. Oči zčernalé touhou, kterými mě toužebně propaloval, jsem měla pevně vryté v mysli.

„Dobré ráno, miláčku. Jak ses vyspala?“ optal se mě s radostí a láskou můj anděl a novopečený milenec.

„Dobré. Krásnější usínání a probuzení jsem si nemohla přát.“

Usmál se tím svým pokřiveným úsměvem, věnoval mi něžný polibek a začal vstávat.

„Ty někam jdeš?“ ptala jsem se se zvědavým výrazem na tváři.

„Udělat ti snídani. Po té noci musíš mít hlad,“ šeptl mi do ouška a já se zachvěla.

Edwardovi zavibroval telefon.

„Ano Alice?“ ozval se do telefonu.

Dle výrazu mojí lásky to vypadalo, že to je důležité a na dlouho. Potichoučku jsem se vykradla z pokoje a šla si udělat snídani. Vzala jsem si kukuřičné lupínky, nasypala je do velké misky a zalila je mlékem. Házela jsem to do sebe jako topič uhlí do kotle. Překvapilo mě, jak velký hlad jsem měla. Tyhle misky jsem spořádala tři. U té třetí už jsem tak nepospíchala a měla prostor na přemýšlení.

O čem asi tak dlouho mluví?

„Lásko, já budu muset jít. Máme doma rodinnou poradu,“ ozval se těsně u mého ucha sametový hlas.

Leknutím jsem nadskočila. Zadívala jsem se mu do jeho medově zlatých očí. Byly upřímné, ale jako by měl obavy. Proč jen mu nevěřím? Rodinná porada…

„Dobře, jdi, ale brzy se vrať.“

„Slibuji, lásko,“ šeptl a políbil mě.

Zavřela jsem oči. Zvedl se lehký vánek a Edward vedle mě už nestál. Ach ta upíří rychlost…

Kolem desáté se vrátil domů Charlie.

„Tak jak ses měla, holčičko?“

„Skvěle tati!“ vyhrkla jsem.

„Tak to je dobře,“ zamumlal unaveně.

Jo? Kdybys jen věděl tati, jak skvělý večer jsem měla… Tak bys tak rád asi nebyl. Usmála jsem se v duchu.

Ozval se zvonek.

„Já tam dojdu!“ zavolala jsem na tátu, protože vypadal, že se co chvíli únavou zhroutí.

Ve dveřích nestál nikdo jiný než Edward. V očích měl smutek a obavy. Nestihla jsem vůbec nic říct, protože mě předběhl.

„Uvidíme se u tebe v pokoji,“ zašeptal naléhavě a zmizel.

Co se to s ním stalo? Něco doma?

„Kdo to byl?“

Charlie byl stejně zvědavý jako já.

„Nikdo,“ opověděla jsem nepřítomně.

Dál se už táta nevyptával, za což jsem mu byla vděčná. Rychle jsem vydupala schody nahoru, vešla do pokoje a pečlivě za sebou zamkla.

„Edwarde? Co se děje?“

„Nic,“ ozvalo se zpoza postele.

Co dělá Edward za postelí? Pomalu jsem došla až k němu. Seděl na zemi a vypadal, jako by nad něčím usilovně přemýšlel. Sedla jsem si vedle něho. Podíval se na mě pohledem plným lásky, ale bylo v něm i něco víc. Projela jím bolest, strach a lítost. Ale to si má hlava určitě zase jen něco vymyslela.

Zničehonic se ke mně sehnul a přivlastnil si mé rty. Uvěznil je v nečekaném, ale i přesto nádherném polibku. Byla jsem špatně zapřená a sjela jsem, takže jsem i s Edwardem ležela na zemi.

Ten polibek měl divnou chuť, takový zvláštní nádech. Nedokázala jsem to dost dobře popsat.

„Lásko, musím jít. Jedeme na lov. Miluji tě, navždy.“

„Ahoj, taky tě miluju!“ řekla jsem mu, když jsme se od sebe odtrhli.

Věnoval mi poslední pohled. Tentokrát se mi to jen nezdálo. Láska bolest a lítost z něho přímo sršela. A pak, zničehonic se mu po tváři skutálela jedna jediná stříbrná slza.

Slza?! On brečí? Já myslela, že upíři brečet nemohou. A proč se tváří tak ztrhaně?

„Edwarde,“ zkusila jsem na něj promluvit, ale ve stejnou chvíli, kdy jsem to vyslovila, vyskočil oknem ven.

Vůbec nic nechápu. Co se to tu dneska děje? Bolí mě vidět, jak Edward trpí. Jeho bolest je i tou mou. Schoulila jsem se do klubíčka a nechala se unášet bolestí a zmateností.

Nevím, jak dlouho jsem tam tak ležela, schoulená v klubíčku, ale zajisté to byly hodiny. Pomalu jsem vstala a šla potichu dolů. Charlie spal na gauči a já jsem se šla podívat do kuchyně na hodiny. Čtyři odpoledne. To jsem tam byla tak dlouho?

Najednou mnou projel takový zvláštní pocit. Jako by se něco stalo. Naštěstí to rychle přešlo, byl to jen záchvěv.

Zdálo se mi, že někdo klepe na dveře. Ke dveřím jsem doběhla téměř rychlostí světla. Doufala jsem, že je to Edward. Ale když jsem otevřela dveře, nikdo tam nebyl. Vyběhla jsem až před dům, abych se ujistila, že tam nikdo není. Při zavírání dveří jsem si všimla obálky nedbale zastrčené pod rohožku. Otevřela jsem to. Byl to dopis.

Bello,
Přijď prosím v 17:00 na naši louku. Musím s tebou mluvit.
S láskou Edward.

Nebylo to přesně jeho písmo. Edward dělá jinak B a taky E a M. Nahání mi to strach, tolik mi to připomíná den, kdy mě opustil. Chce mě opustit znova? To by vysvětlovalo tu lítost v jeho očích. Ale ne! Tohle by mi Edward neudělal. Už ví, jak jsem se cítila, když odešel a on nepatří mezi kluky, co si užijí a pak jen tak odejdou. Takový on není, to by neudělal!

Nachystala jsem se a vyrazila jsem na cestu. Šla jsem pomalu, času jsem měla více než dost. Byl jsem v lese, asi kilometr od naší louky, když v tom mnou projela bolest, která mě srazila na kolena. Prostě z ničeho nic mě poslala k zemi. Neměla jsem tušení, co se to děje, ale stupňovalo se to. Bylo to, jako by mi někdo vzal srdce a roztrhl ho vejpůl. Jako by mě zaživa pálili. Bylo to stále nesnesitelnější. Když už jsem myslela, že to nevydržím a začnu řvát, ta bolest prostě ustala. Zničehonic.

Zvedla jsem se a šla dál za Edwardem, ale čím víc jsem se té louce přibližovala, tím hůř mi bylo. Žaludek se mi svíral a moje orgány, jako by někdo pomalu drtil. Nevím proč, ale cloumal mnou strach a obavy.

Konečně jsem vcházela na moje oblíbené místo. Rozhlédla jsem se, ale Edward nikde. Místo úlevy přišla rána, která mě psychicky zabila. Místo radosti a úlevy mě postihla bolest smutek a žal.

Tam, uprostřed louky byla hromádka popela, ze které se stále kouřilo. Hned vedle byly dva papíry a kytice černých růží.

A v tu chvíli jsem to pochopila. Ta bolest, co mě před chvílí srazila na kolena, byla jeho bolest. Jeho bolest, když umíral. A já to cítila, protože jeho utrpení je i tím mým. Jedno tělo, jedna duše.

Byla jsem jako v mrákotách. Přes slzy, které smáčely mou horkou, bolestí zkřivenou tvář, jsem neviděla na cestu. Rychle jsem doběhla k němu, k tomu, co z něj zbylo, a padla jsem na kolena. Mohutné vzlyky, které mnou otřásaly, se nedali ztišit. Bolest, která mě v tu chvíli rvala na kusy, se nedala utlumit.
Vzala jsem první papír, podle rukopisu to psal Edward, a přes uslzené oči jsem se snažila přečíst těch pár řádků, co mi stihl napsat, než mě nadobro opustil.

Má lásko,
jestli tento dopis čteš, tak už víš, že jsem po smrti. Je mi to moc líto, že jsem ti musel podruhé ublížit, ale musel jsem. Buďto Tvůj život, nebo můj. Přijeli Volturiovi. Chtěli si zkontrolovat, jestli se z tebe už stal upír. Snažili jsme se to zatajit, jak jen to šlo, ale Aro skrz myšlenky nás ostatních zjistil pravdu. Měli Tě zabít. Nemohl jsem to dopustit. Můj život bez tebe není nic. Nepotřeboval jsem vzduch, nepotřeboval jsem krev, ale jediné, bez čeho bych nemohl žít, jsi ty. Prosím, vzpomínej na mě vždy v dobrém. Buď šťastná, Bello. A nezapomeň, že jsem Tě miloval, miluji a vždy budu milovat. I po smrti…

Navěky s láskou Tvůj Edward.

Koukala jsem na ten papír a stále četla ty řádky dokola a dokola. Nemohla jsem uvěřit tomu že… že… že už není. Nikdy už nebudu v jeho kamenném objetí. Nikdy už neuvidím jeho uličnický smích, když něco vyváděl s Jasperem a Emmettem. Už nikdy neucítím jeho chladné rty na těch mých.

Slzy se mi z očí řinuly závratnou rychlostí. Nemohla jsem se z toho vzpamatovat. Edward! Proč?! Proč on? Nic takového si nezasloužil.

Pak jsem si všimla ještě druhého papíru, který ležel na zemi, hned vedle posledního dopisu od Edwarda. Rozdělala jsem ho a snažila se rozluštit písmenka, která byla na papíře vyryta.

Milá Isabello,
Je nám velice líto Edwardovi smrti, ale nebylo jiného východiska. Byly porušeny zákony, a to se bez trestu neobejde. Když nám Alice ve Volteře slibovala, že se staneš nesmrtelnou, vzali jsme ji za slovo. Dali jsme vám podmínku, ale proměna stále neproběhla. Je nám velice líto Edwarda, jeho daru a vaší rodiny, ale Volturiovi nedávají druhé šance. Jako něco na památku jsme ti tu nechali kytici černých růží, protože Edward mohl být výjimečným členem naší gardy.

Aro Volturi.

Dočetla jsem poslední řádek a ve mně bublala bolest a vztek. Nenávist. On ho zabije a pošle mi kytku? Nevydržela jsem to, zařvala jsem na celý les. Musela jsem dát volný průběh své bolesti a zlosti. Zpoza stromů vyletělo hejno ptáků. Stále dokola jsem si četla dopis od mé lásky.

Buď šťastná. Stále se mi ta věta vracela na mysl. Jak bych mohla být? Já jsem byla šťastná jen s tebou.

Můj život bez tebe není nic. A co je můj život bez tebe? Jen prázdná černá díra, kterou proplouvám s velkou nechutí a bolestí.

A v tu chvíli mě to napadlo. Když ty nejsi tu, já půjdu tam. Za tebou. Vzala jsem malý kapesní nožík, co jsem u sebe vždycky měla a dívala se na ostrou čepel. Nebála jsem se bolesti, nebála jsem se smrti. Bála jsem se, co to udělá s tátou. Zničí ho to. Ale já už prostě nemůžu dál. Nemohu žít ve světě, kde on není. Konečně jsem pochopila Edwardovo počínání, když odjel do Volterry po mém skoku z útesu. Konečně vím, jak se musel cítit.

Dopis od Edwarda jsem složila a dala si ho do náprsní kapsy, přímo pod srdce. Vzala jsem nožík a pomalým, rozhodným tahem jsem si čepelí přejela po zápěstí. Cítila jsem, jak ze mě s krví vyprchává i vědomí a sním i život.

„Omlouvám se, tati,“ stihla jsem zašeptat, než mě začala potápět temná voda.

Klesala jsem stále níž a níž, do větší hloubky. Nevnímala jsem studené ruce, které se mě snaží zachránit, ani Carliseův a Jasperův naléhavý hlas. Nechtěla jsem slyšet Esméniny, Aliciiny a Rosiny vzlyky. Emmettovo bolestné a zuřivé hulákání se stávalo čím dál méně srozumitelnější.

Nic z toho už pro mě nebylo. Teď už budeme jen ty a já s kyticí černých růží.

Autor: IsabellaMarieLilyVolturi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Kytice černých růží: