Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Krví označená - 1. část

27.12.2010 (20:00) • Bella130 • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1649×

1. část

(Pohled nikoho)

Ta dívka plačící,

všude krev kolem ní  tekoucí,

křik její srdcervoucí,

ona je označená.

Pohled na ni dech beroucí,

bezmoc samotná.

Krví poskvrněná,

znamená…

symbol smrti nad ní visící,

smrtí je navíc poznamenaná.

Bledá svíjející se v bolestech,

volá dost a dost!

dýku do ruky bere si,

a…

Z noční můry probouzí se,  těžce oddechuje. Kapičky potu jí lehce stékají po tváři. Celá třese se.  Začne plakat a nahlas křičet. Měla už těchto vidin a nočních můr dost. Děsilo ji to. Byla z toho zoufalá. Ruce pevně zarývala do peřin a snažila se uklidnit.  Mysl jí to ale nedovolovala, věděla moc dobře, že tohle předznamenává blízkou a velmi děsivou budoucnost. Měla tyto vidiny často, vždy značily něco špatného. A nejčastěji to byla něčí smrt. Značilo to ale mnohem horší a děsivější věci, začala vidět duchy. Doslova z toho bláznila. Všechny její sny, postavy z knížek, vidiny, to všechno se stávalo skutečností. Nechtěla to, snažila se tomu nevěřit, ale realita byla bohužel jiná, krutá a dosti ošklivá. Zoufale se to snažila potlačit. Ta bezmoc, která ji tížila a sžírala natolik, že kvůli tomu chtěla udělat i sebevraždu. Bylo jí těch lidí líto. Vidět něčí smrt těsně před tím, než se stane, je velice hrozné. Máte pocit viny, že jste tomu nepředešli, že ten dotyčný mohl klidně ještě žít. A  teď viděla tu svoji.

Všechno tohle začalo v létě, když seděla na lavičce v parku a četla si knížku Evermore jako každé jiné odpoledne. Vítr kolem ní foukal. Cítila se šťastně. Tady se cítila bezpečně a mohla nechat svoje myšlenky volně plout. Odpočinout si od všeho, co ji nejvíce tížilo. Její kaštanově hnědé vlasy jí zakrývaly obličej a skrývaly její krásnou bledou tvář. Vypadala tak nevinně. Ani si nevšimla, že si k ní sedl nějaký muž, který jí měl za úkol udělit poslání - které jí změní život od základů. Byl oblečený celý v černém, tmavohnědé vlasy stažené vlasy v culíku, oči černé jako tma. Vypadal děsivě a byl doslova jako bůh. Byl to anděl, který měl za úkol označit krví tu, která je podle něho ta vyvolená.  Nevšimla si ani toho, že se jí nenápadně dotkl a nakreslil jí tam krví znak.

Proč si vybral zrovna ji, to byla velice zajímavá otázka. Připadala mu na to jako ta pravá. Poté se rozplynul jako mlha. Bella, ano to bylo její jméno, se začala najednou cítit divně. Začala po celém těle pociťovat horko a zimu. Celá se třásla a knížka ji dopadla na zem. A pak se jí zjevil obraz. Viděla v něm ženu, jak vaří u plotny a jak k ní přistupoval muž s šátkem a chystal se ji udusit. Chtěl se jí zbavit, nenáviděl ji. Pouze tu dotyčnou jenom využil. Jeho myšlenky na Bellu přímo křičely. Cítila pocity, jak muže tak té ženy.  A pak se všechno semlelo rychle. Muž jí dal kolem úst ruku, aby nemohla křičet. A než cokoliv mohla udělat, vzal šátek a začal ji škrtit. Žena se mu zbytečně snažila vymanit ze sevření. Škubala sebou, trhala, křičela a bylo jí to houby platné. Muž se na ni jenom zlověstným úsměvem usmál. Bella sledovala, jak z té ženy vyprchávají poslední známky života.

Poté se vidina rozplynula, Bella stála jako přikovaná. Musela se opřít o lavičku, protože se celá třásla strachy. Hrnuly se jí slzy do očí a ztěžka oddechovala. Nevěděla, co to znamená a co se to s ní děje. Od toho dne, co měla tu první  vidinu, a která se stala skutečností, ji každým dnem začaly provázet další a další noční můry a podobně. Rodiče si mysleli, že je Bella psychicky labilní. Celou noc vždy sebou házela, křičela ze spaní a brečela. Ráno, když se vždy, probudila, vypadala tak, jako by ji někdo zmlátil. Vypadala tak křehce a bezbranně. Marně se jí snažili pomoct. Chtěla se toho zbavit, chtěla zabránit smrti těch druhých lidí, ale copak mohla zasahovat do jejich osudu nebo změnit jejich budoucnost?

Ne, nemohla. Ale svůj osud změnit mohla. Sice svoji vlastní smrt viděla a provázela ji každým dnem v jejích vidinách a nočních můrách, přesto se ale bála. Musela být ale statečná a vyřešit to. Jenže se s tímhle nechtěla nikomu svěřovat a uzavírala se sama do sebe. Byla věčně zavřená v pokoji a nemohla na nic jiného myslet. Rodiče se opět marně snažili to z ní vytáhnout. Ani ten nejlepší psycholog jí nedokázal pomoct. A tak zbývala poslední možnost a to ta, že za ní pošlou její nejlepší kamarádku Alici. Té jediné totiž věřila a řekla jí úplně všechno.

Byla jen škoda, že je to nenapadlo dříve.  Ale bude stát o pomoc? Nechtěla s nikým mluvit, uzavírala se stále hlouběji a hlouběji do sebe, sama od sebe nepromluvila, na otázky neodpovídala, seděla za oknem a sledovala padající listí, které se snášelo k zemi. Jak se z toho okna tak dívala, začali se jí najednou hrnout slzy do očí a celá se třást. Dělo se jí to bohužel často.  A opět se jí objevila ta vidina, kterou by nejradši zadusala do země.  Tížilo ji to tak moc, že došla za hranice samotného zoufalství, které ji svazovalo jako tlusté provazce, z kterých se nedokázala vymotat pryč.  Snažila se slzy potlačit, ruce zatínala žalostně do pěstí, až ji vystupovaly klouby. Po chvíli někdo zaklepal na dveře. Neohlédla se, kdo to je. Moc dobře to věděla. Dveře se se zavrzáním otevřely a vešla do nich Alice. Tvářila se velice soucitně.  Přistupovala k Belle pomalu, protože moc dobře věděla, jak by mohla zareagovat.

„Bells?“ oslovila ji něžně. Bella se na ni nepodívala. Jen si smutně povzdechla. „Opět jsi měla tu vidinu, co? A plakala jsi?“ teď už stála u ní a položila ji ruku na rameno.

„Měla. Je mi hrozně, Alice. Cítím se, jako bych padala na dno propasti. Tak moc bych se toho všeho chtěla zbavit a vzbudit se a zjistit, že to byl jenom zlý sen. Realita je krutá,“  otočila se k ní a zhroutila se jí do náruče. Alice ji začala říkat slova útěchy a začala hladit po vlasech. Tak moc by chtěla, aby se Bella cítila šťastně.  

„A co jsi viděla tentokrát? Pokud mi to teda řekneš, ale pokud ne, tak ti nemůžu pomoct, Bells,“ povzdechla si smutně.

„Viděla jsem svoji vlastní smrt,“ odpověděla jí Bella chraplavým hlasem. Alice se na ni překvapeně podívala. Bella se jí v náruči opět rozplakala.

„Ach, Bello, to je tak hrozné,“ rozplakala se Alice s ní.

„Já už takhle dál nemůžu, Alice. Sprovodím se z tohoto světa ještě dříve, než se to stane. Nevyhnu se tomu,“ řekla zoufale a až příliš smířlivě.

„Nesmíš myslet na nejhorší. Říkám ti - nesmíš. Společně tomu zabráníme.“ Alice se uklidnila a snažila se Bellu povzbudit a ukonejšit ji.  Jenže ona sama věděla, že jejímu osudu nejde zabránit.  A uvnitř ní to bylo naplněno smutkem a sžíral ji pocit bezmoci a ještě většího zoufalství. Bála se, že se brzy provazec přetrhne. Chybělo k tomu tak málo.

„Alice, ty moc dobře víš stejně jako já, co znamená být krví označená. U tohohle se vždy osud naplní. Musely bychom sehnat pohár krve a to od vlků a vypít ho,“ povzdechla si Bella a podívala se Alici upřeně do očí.

„A to je všechno? Tím se osud změní?“ dívala se na Bellu nevěřícně. Aliciny oči jiskřily nadějí.

„Ano,“ odpověděla beznadějně. „Bude to ale dlouhá a nebezpečná cesta. A těžko říct, kde ty vlky najdeme.“ Bella se odtrhla od Alice a otočila se opět k oknu. Začala znovu naplno přemýšlet.  A v tuhle naději nechtěla věřit. Ale s pomocí Alice by to mohla dokázat. Stačilo jen věřit.

Tak co, má v tom smysl pokračovat? Napište mi, prosím, své upřímné názory. Předem moc děkuji. A adminům se chci předem moc omluvit za chyby, které já přehlédla a vy jste je nalezli.

Autor: Bella130 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Krví označená - 1. část: