Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Kroky z pekla

11.03.2011 (16:00) • Annette • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2535×

Kroky do pekla

Šíleně mě bolela hlava. Au. Tak takovou kocovinu jsem snad ještě neměla. A že jich bylo. Matně jsem si vzpomínala na včerejší večer. Nebo nebyl včerejší? Ani nevím, kolik doby uběhlo. Mohl to být den, ale i týden. Stejně bych si toho nevšimla.

Měla jsem zavřené a odmítala jsem je otevřít. Ještě jsem chtěla spát a vzpomenout si, co všechno se ten den stalo. Třeba by mi Charlie pomohl na něco si vzpomenout… Charlie. Něco se stalo.  V příběhu toho den hraje Charlie určitě nějakou roli a to i přes to, že spolu teď moc nemluvíme. A když už, tak se spíš hádáme.

Hádka. Určitě jsem se s někým pohádala. Byl to Charlie? Určitě, s nikým jiným se nehádám. Většinou kvůli tomu, že chodím pozdě domu. Nebo kvůli škole. A sakra. Škola. Propadám hned několika předmětů. Když se to Charlie dozvěděl, nebyl moc nadšený. Ale alespoň jsem si vzpomněla na jednu událost onoho dne.

Slzy, vzpomněla jsem si. Hodně slz. Jak já jsem je nesnášela. Ale nemohla jsem si pomoct, prostě jsem brečela. Hodně jsem brečela.

Bello, no tak, přemýšlej, nabádala jsem se, abych se dozvěděla víc, co děláš, když chceš přestat brečet?

Musíš si zvednout náladu, musíš se aspoň na chvíli učinit šťastnou a bezstarostnou, odpověděla jsem si.

No jistě. Hned mě to mělo napadnout. Fet.

Takže jsem se určitě rozjela do Post Angeles, protože jsem si dávala velký pozor na to, abych u sebe háčko ani žádné jiné prášky nikdy neměla. Kdyby se to dozvěděl Charlie… Na to jsem ani nechtěla pomyslet.

Jela jsem ke svému dealerovi. Určitě jsem na něj zvonila víckrát, než normálně. Proč? Nevím. Ale fet mi prodal, to si dobře pamatuju. Ale počkat… čtyři balíčky? To je trochu moc. To by mě mohlo zabít. Stejně jako to zabilo… Gabi. Gabi! Zavinila jsem její smrt. Ona byla jedním z mnoha důvodů mého breku. To kvůli ní jsem brečela. A ona kvůli mně zemřela. Nikdy jsem se nezbavila pocitu, že jsem ji zabila.

Vzala jsem všechen fet a šla s ním do baru, určitě. Nikam jinam jsem s fetem nechodila. Dala jsem si něco k pití. Pamatuji si tu hořkou chuť, která mě pálila v krku těsně předtím, než jsem se vydala na… na toalety.

Zase slzy. Už podruhé ten den jsem brečela. Proč tentokrát? Proč se mi tak třásly prsty, když jsem si převařovala fet?  A proč jsem ho, ksakru, převařovala tolik? Vždyť tolik fetu by mě mohlo zabít. Zabít. Zabít mě.

Chtěla jsem se zabít.

Najednou mi všechno docvaklo. Vzpomněla jsem si na všechny detaily. Na hádku s Charliem. Na to, jak jsem se vyplížila z domu. Jak jsem probudila dealera. Jak jsem se posilnila vodkou, než jsem vešla na záchody s úmyslem spáchat sebevraždu.

Takže teď, v tuhle chvíli, jsem měla být mrtvá. Tak proč mi tak strašně třeští hlava?

Zkusila jsem pohnout prsty u ruky a zjistila jsem, že se můžu hýbat. Má tedy tohle být posmrtný život? Nikdy jsem na něj nevěřila. A to jsem znala rodinu upírů.

Edward. Poslední díl skládačky zapadl na svoje místo. Těsně předtím, než jsem se propadla do prázdnoty, slyšela jsem jeho hlas a cítila jeho ruce omotané okolo svého těla. Vyznal mi lásku. Byla to nádherná smrt. Pokud to tedy byla smrt.

Pořádně jsem se nadechla. Fuj. Co to tady tak smrdí?

„Lásko?“ uslyšela jsem nějaký hlas.

Lásko? Jestli je to jeden z těch hnusných úchylů, kteří mají spadeno na feťačky, tak to se ve mně spletl. Já s ním nebudu spát, peněz mám dost.

„Lásko?“ promluvil znovu. Ne, to nebyl žádný z těch odporných úchylů. Ten hlas mluvil velmi jemně, něžně. Milovala jsem ho. Snažila jsem se potlačit tu bolest v hlavě, abych k němu mohla přiřadit obličej. Milovala jsem ten hlas stejně jako… stejně jako Edwarda.

„Edwarde?“ zeptala jsem se tiše, ale oči jsem nechala stále zavřené

„Bello,“ vydechl jen a v hlase mu byla cítit úleva. Ucítila jsem něčí ruce, jak hladí moje načerno obarvené vlasy. Když se jedna ruka dotkla mého čela, ucítila jsem obrovský chlad. A taky úlevu, zima dělala dobře mé třeštící hlavě.

„Otevři oči, lásko,“ promluvil po chvíli Edward. Copak bych mu mohla nevyhovět?

Otevřela jsem oči a chvíli jsem ustavičně mrkala, než si zvykly na světlo, které místnosti dodávala lampa stojící v rohu místnosti.

Pohlédla jsem nad sebe. Skláněl se nade mnou můj anděl. Bronzové vlasy měl nádherně rozcuchané jako vždycky a jeho krásné topazové oči na mě házely ustaraný pohled. Jeho pokožka byla světlá a jeho ústa přímo vybízela k polibku. Vypadal velmi nejistě. Ale byl to on. A byl nádherný.

Natáhla jsem jednu ruku a dotkla se jeho ledové tváře.

„Edwarde,“ vydechla jsem jeho jméno a stále jsem nemohla uvěřit tomu, že je to on a že je tady.

Jestli je tohle posmrtný život, nebudu nic namítat, pomyslela jsem si.

„Můžeš se posadit?“ zeptal se starostlivě. Zkusila jsem se zvednout a jeho ruka mi pomohla dostat horní část svého těla do vzpřímené polohy. Seděla jsem v jeho pokoji. Nábytek byl na stejném místě, jako jsem si pamatovala. Všechno bylo. Že bych se dostala do nebe?

Zaměřila jsem svoji pozornost na ten smrad, co se vznášel ve vzduchu. Bylo to odporné.

„Edwarde?“ zeptala jsem se znovu.

„Ano, lásko?“ odpověděl a opatrně se usmál.

„Co to tu tak strašně páchne?“ zeptala jsem se a nakrčila nos.

„Ach, Bello,“ řekl Edward a jeho ústa se roztáhla do pobaveného širokého úsměvu. To mi nemůže rozumně odpovědět?

„Co se stalo?“ zkusila jsem něco jiného a připadala jsem si jako pětileté děcko. Potřebovala jsem se ujistit, že jsem se nemýlila v tom, že jsem se chtěla zabít. Potřebovala jsem vědět, jestli jsem doopravdy mrtvá.

„Bello, chtěla ses zabít,“ odpověděl opatrně Edward a pomalu zkoumal výraz v mé tváři.

„Takže jsem mrtvá?“ zeptala jsem se míně hysterickým tónem a hlas se mi zlomil. Z oka vykápla slza. To se toho brečení nezbavím ani po smrti?

 „Ne, Bello, ne,“ odpověděl rychle Edward, „nejsi.“ Pohladil mě po zádech a setřel moji slzu.

„Tak co se mnou je?“ Podívala jsem se mu do očí a začala vzlykat.

„Nic ti není, jsi v pořádku a zdravá,“ objal mě okolo ramen a hladil mě po vlasech. Začala jsem vzlykat ještě víc než předtím. Přitulila jsem se k němu a nechala slzy volně plynout.

Měla bych být šťastná, že se mi můj pokus o sebevraždu nepovedl, ale najednou jsem prostě nevěděla, co si mám myslet. Odejde zase Edward, když se ujistil, že jsem zdravá? Proč mi tehdy na záchodech řekl, že mě miluje? Myslel si, že umřu a chtěl mi udělat radost?

Po několika minutách mě přestal hladit, natáhl ruku kamsi za mě a nejednou přede mnou držel sklenici vody. Když jsem ji uviděla, uvědomila jsem si tu spalující žízeň, kterou jsem cítila ve svém krku a natáhla se po sklenici. Během několika vteřin byla prázdná.

„Chceš ještě?“ zeptal se Edward. Jen jsem přikývla. „Počkáš tu na mě?“ položil mi další otázku. Opět jsem přikývla. Pomalu se zvedl a odešel.

Měla jsem možnost pořádně se rozhlédnout po místnosti. Jeho pokoj byl stejný, jako jsem si ho pamatovala. Všechna jeho cédéčka byla vyskládána na poličce, velká televize visela na stěně naproti kožené sedačce, na které jsem seděla. Velkým oknem jsem se podívala ven, kde vládla tma a spatřila stromy a řeku, která tiše tekla lesem. Všude bylo ticho.

Smrad začínal být nesnesitelný a já se snažila najít jeho původce. Začichala jsem po místnosti a až po chvíli si uvědomila, že smrad vychází ze mě. Měla jsem na sobě stejné oblečení jako tenkrát, bylo špinavé, ale za smrad mohlo jen z té menší části. Ten opravdový puch vycházel přímo ze mě. Budu se muset pořádně osprchovat.

Edward byl pryč už skoro minutu a mě začínala docházet trpělivost. Opatrně jsem se přiblížila ke dveřím a tiše je otevřela. Došla jsem až ke schodům a zezdola uslyšela hlasy. Vydala jsem se tím směrem, až jsem pomalu začínala rozumět hlasům a dokázala k nim přiřadit i správné obličeje.

„-protože ji nechci znovu ztratit!“ řekl naštvaně Edward.

„Ale Edwarde, musím souhlasit s Rose, protože jestli chceme, aby-“ odporoval mu klidně Carlisle.

„Bello!“ přerušil je v jejich debatě Alicin pisklavý hlásek a vrhla se mi okolo krku. Když mě konečně pustila, odstoupila, aby mohla zhodnotit můj vzhled. Zamračila se, když uviděla moje oblečení. Prostě stará Alice.

Všichni na mě udiveně zírali, jen Rosalie si chytla nos mezi palec a ukazováček a dívala se na mě spíš zhnuseně. Nevoněla jsem sice zrovna po fialkách, ale ona taky třeba mohla jenom přestat dýchat. I když to bylo to nejmenší, co mě teď trápilo.

První se probral Emmett: „Sakra, Bello, to je doba!“ popošel ke mně, objal mě a nadzvedl mě několik centimetrů nad zem. Postupně mě objali všichni, jen Carlisle, Jasper a Rose mi pouze podali ruku. Od Rose mě překvapilo i tohle gesto, čekala jsem, že zůstane sedět, ale stejně měla ve tváři pořád to znechucení a já jsem jí to vlastně ani neměla za zlé. Taky bych se sama sebe štítila.

„Nechceš se vysprchovat?“ zeptala se opatrně Esmé, asi měla strach, aby mě neurazila.

„Moc ráda,“ odpověděla jsem jí, byla jsem jí vděčná za její přívětivost.

Alice vyskočila pár centimetrů nad zem, zavýskala a vesele prohodila: „Připravím ti něco na sebe!“

„Alice?“ oslovila jsem ji, když se chystala nahoru, s prosbou v hlase.

„Nic výstředního, něco pohodlného,“ odříkala s úsměvem.

„Díky,“ odpověděla jsem, šťastná, že Alice pochopila moji žádost.

Esmé mě odvedla do koupelny a ukázala mi, kde je mýdlo a šampon. I když jsem je všechny znala už strašně dlouho, připadala jsem si tu najednou cizí.

Dopřála jsem si horkou sprchu, zabalila se do ručníku a začala si pročesávat své černé vlasy. Po několika minutách jsem uslyšela zaklepání na dveře a Alicin hlásek: „Můžu?“

„Pojď dál.“

Alice otevřela dveře a vešla dovnitř s úhlednou hromádkou čistého oblečení v ruce. Chvíli mě tiše pozorovala, potom z šuplíku vytáhla fén a kulatý kartáč a začala mi foukat vlasy do rovna. Nechala jsem ji, bylo to příjemné.

Když jsem měla vlasy hotové, otočila se Alice směrem ke stěně, abych se mohla obléknout do šedých riflí a modrého trička, které mi přichystala. Chtěla jsem odejít, ale Alice mě zastavila a začala mi ještě pročesávat vlasy.

„Proč sis nechala obarvit vlasy?“ zeptala se mě po chvíli.

„Já ti ani nevím,“ odpověděla jsem a zakroutila hlavou, „asi jsem prostě jenom chtěla změnu.“

„Ale to není všechno, co jsi na sobě změnila,“ podotkla Alice. To nebyla otázka. Prostě konstatování faktu. „Jak dlouho?“

„Jak dlouho co?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Jak dlouho bereš drogy,“ objasnila mi. Na co jiného by se asi tak ptala? Muselo jim to dojít.

„Jak se to vezme. Prášky už asi devět měsíců, háčko čtyři,“ odpověděla jsem třesoucím se hlasem a záměrně jsem se jí nekoukala do očí. Tak strašně jsem se styděla.

„Ach Bello, drogy nejsou řešení,“ řekla starostlivě Alice.

„Co s námi všemi teď bude?“ zeptala jsem se a podívala se Alici do očí. Už mě nečesala, jenom stála vedle mě a dívala se do zrcadla do mých očí.

„Rádi bychom se přistěhovali zpátky do Forks,“ odpověděla Alice a zkoumavě se mi zahleděla do tváře. Co mám říct? Začala jsem zmatkovat. Byla jsem ráda, ale na druhou stranu jsem se obávala toho, co by se stalo, kdyby se vrátili. Edward sice říkal, že mě miluje, ale myslel to vážně? Jestli ano, znamenalo by to, že mi tenkrát, před více jako rokem, v lese lhal. Proč by to dělal?

„Pojď, musíš mít hlad,“ vytrhla mě z přemýšlení Alice, vzala mě za ruku a táhla mě ke dveřím.

Dovedla mě do jídelny, která se ale mezitím vyprázdnila, takže u stolu seděli jen Carlisle a Edward a na stole byl na talíři chutně vypadající sendvič. Alice zmizela, jakmile mě tam dovedla a já tušila, že mě čeká nepříjemný rozhovor.

Edward se usmál, zvedl se, chytnul mě za tu samou ruku jako předtím Alice a dovedl mě ke stolu. Tam mě pustil a odsunul mi židli, na kterou jsem se posadila, a potom ji zase zasunul.

„Jez,“ usmál se na mě Carlisle a já se hladově vrhla na sendvič. Za chvíli zmizel a já si uvědomila, že jsem asi měla jíst pomaleji, abych oddálila to, co mě teď čeká.

„Jak dlouho si pícháš heroin, Bello?“ zeptal se opatrně Carlisle a Edward na něj hodil naštvaný pohled. Ignorovala jsem to a v klidu odpověděla.

„Čtyři měsíce, zhruba,“ odpověděla jsem a zase jsem ucítila ten strašný stud, tak jsem raději sklopila hlavu a zadívala se na stůl. Edward mi pod stolem stiskl pravou ruku a Carlisle mi na levou, kterou jsem měla položenou na stole, položil svou. „Ale jen o víkendech,“ doplnila jsem, i když jsem věděla, že to mě neočistí. V očích mě začaly pálit slzy.

„To není zlé,“ odpověděl Carlisle a z jeho hlasu jsem poznala, že si oddychl, „fyzická závislost na heroinu vzniká asi až po šesti měsících od první dávky, když bereš pravidelně,“ vysvětlil mi. „Takže tvoje závislost je čistě jenom psychická, zarazili jsme to právě včas,“ dodal.

Zarazili? Jak zarazili? To si jako myslí, že se sem znovu nastěhují a začnou mi organizovat život? Nechtěla jsem skončit, i když jsem se styděla. Zrovna teď jsem byla v takovém stavu, že bych si nejraději píchla jednu dávku, abych aspoň na chvíli přestala přemýšlet.

„Takže, když teď přestaneš, máš velkou šanci, že se z toho dostaneš bez následků,“ pokračoval Carlisle ve své přednášce.

Bez následků? Myslí si, že mě to ponechá bez následků? Ne, nikdy to nebude jako dřív.

„Carlisle, já-“ zvedla jsem hlavu, abych mu odpověděla, ale byl pryč. Tázavě jsem se podívala na Edwarda, ale ten se jen usmál.

„Bello, chci, abys věděla, že tu budu pro tebe, navždycky.“ Nechápavě jsem se na něj podívala. Jak to myslí?

„Samozřejmě jen v případě, že o to budeš stát,“ dodal rychle a stiskl mi ruku.

„Jak to myslíš?“ převedla jsem svoje myšlenky do slov.

„Bello,“ vydechl a usmál se, „miluji tě,“ řekl a pohlédl mi do očí. Miluje mě. Miluje mě. Miluje mě!

„Ale proč jsi tenkrát odešel?“ Bylo to jediné, co ze mě vypadlo. Z oka mi ukápla slza.

„Promiň, Bello, omlouvám se. Myslel jsem, že to tak bude lepší, že zapomeneš a budeš žít šťastně. Strašně jsem se bál, že ti ublížím a že se ti něco stane, a tak jsem se rozhodl odejít. Myslel jsem, že když tě přesvědčím, že tě nemiluji, zapomeneš rychleji a budeš šťastně žít svůj život.“ Zvedl se ze židle a klekl si přede mě na zem. „Bello, mě to tak strašně mrzí!“ řekl a položil mi hlavu do klína.

„Edwarde,“ zašeptala jsem dojatě a začala ho hladit po vlasech a nechala slzy volně stékat po tváři.

Edward po chvíli zvedl hlavu, zadíval se mi do očí a zeptal se:

„Bello, miluji tě víc než vlastní život. Když ti slíbím, že ti už nikdy neublížím a splním každé tvoje přání, dokážeš mi odpustit?“

„Ach Edwarde,“ zašeptala jsem, „jak sis mohl myslet, že bych se na tebe někdy dokázala zlobit? Miluji tě,“ poslední dvě slova jsem skoro zakřičela. Edward se zvedl, objal mě okolo pasu a několikrát se se mnou otočil. Položil mě na zem, pomalu ke mně přistoupil, podíval se mi do očí a políbil mě. Začali jsme se líbat s obrovskou vášní, do které jsem dávala všechno, co jsem za ten rok cítila.

Když mi hrozilo, že bych se mohla udusit, nechtěně jsem se odtrhla a začala lapat po dechu. Když se mi dýchání vrátilo do normálu, opět jsem se doslova přisála na Edwardovy rty a začala ho líbat s ještě větší vášní. 

***

Následujících několik týdnů bylo těžkých. Každou minutu se mi někdo věnoval a všichni se mi snažili pomáhat ve slepování částí mého života. Edward se mnou byl každou volnou minutu a neustále mi dokazoval lásku.

Charliemu jsem se omluvila za svoje chování a začala se o něj zase starat. Vařila jsem mu večeře, povídala jsem si s ním a plnila všechny jeho příkazy a zákazy, abych si u něj vybudovala tu samou důvěru, kterou ve mně měl předtím. Nebyl sice moc nadšený z toho, že je Edward zpět, po tom všem co mi způsobil, ale když viděl, že jsem s ním šťastná a že se chovám stejně jako předtím, snažil se mít Edwarda zase rád, ale bylo na něm vidět, že mu nevěří.

Všichni Cullenovi mi pomáhali s učením, takže jsem na konci roku prošla do dalšího ročníku, i když jsem měla ještě co dohánět.

Několikrát jsem měla chuť rozjet se do Port Angeles a koupit si dávku, ale v těchto chvílích jsem zavolala Edwardovi a ten ke mně rychle přijel a hned mě přivedl na jiné myšlenky. Jediný zlozvyk, který mi zůstal, bylo kouření, ale to se také každý týdnem zlepšovalo, protože jsem se snažila pomalu přestat i s tímhle.

Nakonec jsem byla moc šťastná a měla jsem vše, po čem jsem toužila. Občas se mi zastesklo po tom pocitu bezstarostnosti a volnosti, ale řekla jsem si, že mám milujícího přítele a rodinu, která mě nikdy nezklame. A to je víc, než vám může dát jakákoli droga na světě.

Tak jsem díky vaší podpoře a žádostem napsala pokračování Kroků do pekla. Musím uznat, že mě stálo mnoho úsilí, abych ze sebe vymáčkla to velké NIC, které jste si právě přečetli. Ale jedním z cílů, které jsem si od této povídky slibovala, bylo odradit vás od drog, protože teprve nedávno (při čtení knížky My děti ze stanice ZOO, kterou všem vřele doporučuji) jsem si uvědomila, že drogy jsou ještě větší zlo, než jsem si dřív myslela. Takže pro všechny: NIKDY NA TO SVINSTVO NESAHEJTE!

Děkuji =)

Autor: Annette, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Kroky z pekla: