Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Kroky do pekla

05.03.2011 (18:00) • Annette • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3705×

Pár měsíců potom, co Edward odešel, to se mnou začalo být velmi špatné. Skoro jsem nejedla, probděla jsem celé noci a z úst mi nevyšlo nic jiného než jednoslabičné odpovědi. Najednou jsem prostě nevěděla, pro co žít. Jako by celý život ztratil smysl. Na co jíst, vychutnávat si oblíbená jídla, když nás jídlo udržuje při životě, který ovšem nemáme komu dát? Na co spánek, když nemáme o kom snít? Na co slova, když nemáme nikoho, komu bychom řekli miluji tě?

Můj život teď byl jedna velká otázka. A já neznala odpověď. Každý den jsem jela podle režimu, který mi byl určen: Vstát, jít do školy, udělat úkoly. Nejhorší byly ovšem ty chvíle, kdy jsem neměla nic na práci. Ty mě totiž nutily přemýšlet ještě víc než normálně. Ale já jsem je brala, brala jsem je jako trest za to, jaká jsem a jak jsem zničila život nejen sobě, ale i lidem ve svém okolí. Hlavně Charliemu, nevěděl, co se mnou má dělat. Ve svém polomrtvém stavu jsem ho neustále ujišťovala, že jsem v pořádku, ale bylo na něm vidět, že mi nevěří. Potom Jacob, Angela, Mike a další přátelé, se kterými jsem přerušila veškerý kontakt.

A tak jsem to brala jako odplatu za to, že jsem zničila tolik životů. Každý den jsem seděla ve svém pokoji a užírala se vinou, která mi po právu náležela. Byla to jenom moje chyba, že jsem se zamilovala do Edwarda, krásného a nebezpečného upíra. Kdybych utekla, když jsem zjistila, že je upír, kdybych se neodstěhovala od matky, nic z toho by se nestalo. A tak jsem každý den seděla a přemýšlela. Myšlenky na to mi ubližovaly a já jsem velmi často brečela. Ale zasloužila jsem si to víc, než kdokoli jiný.

Jednoho dne mi Charlie vrazil do ruky pár dolarů a řekl, abych si něco koupila nebo zašla do kina. Po tolika měsících, kdy jsem se jenom užírala vinou, se mi zachtělo koupit si jakoukoli maličkost, která by mi ovšem neudělala tak velkou radost, aby přebila tu strašnou vinu a smutek.

A tak jsem vyrazila do Port Angels. Sama. Moje první návštěva mířila do knihkupectví. Zamířila jsem do oddělení hororů a psychothrillerů, ale pokaždé, když kniha vypadala, že by mohla mít jen jediný prvek románu nebo že by se v něm vyskytoval nějaký romantický příběh, nemilosrdně jsem jej vracela zpět do regálu. A tak jsem nakonec odešla s prázdnýma rukama.

Po návštěvě knihkupectví mi nezbyl žádný jiný nápad na návštěvu jiného obchodu. Bezcílně jsem se tedy toulala po Port Angels, až jsem se nakonec zastavila před kadeřnictvím. Podívala jsem se na své hnědé vlasy a smutně přejela pohledem roztřepené konečky. Pak jsem vztyčila hlavu a vešla dovnitř.

Když jsem asi po hodině odcházela, byly moje vlasy černé a hodně sestříhané. Byla jsem spokojená. Za normálních okolností bych si nikdy nic takového na hlavě neudělala, ale řekla jsem si: „Proč ne?“.

Najednou jsem se toužila bavit. V první trafice, kterou jsem minula, jsem si koupila balíček cigaret. Všechny podobné zlozvyky jsem vždy odsuzovala, ale najednou jsem ne cigaretu dostala chuť, a to i přes to, že jsem nikdy předtím nekouřila.

Stoupla jsem si za roh jedné budovy, vytáhla zapalovač a natáhla hmotu. Ihned jsem se rozkašlala a odhodila cigaretu. Pár minut jsem zhluboka dýchala a poté vytáhla další, ale výsledek byl stejný. Tentokrát ale si mě všimla partička čtyř lidí, kteří se u mě zastavili.

„Jsi v pořádku? Nepotřebuješ pomoct?“ zeptala se vysoká brunetka a mile se na mě podívala.

Vysvětlila jsem jim, že se potřebuju naučit kouřit a bylo mi úplně jedno, co si o mně pomyslí. Nakonec ke mně všichni ochotně přistoupili a vysvětlili mi, jak se správně nedechnout. S jejich pomocí, nejspíš měli bohatou praxi, se mi podařilo vykouřit svoji první cigaretu.

Partička mě ihned přijala mezi sebe, a tak jsem nakonec s Gabi, Peterem, Lucy a Ianem propařila celou noc. Domů jsem se vrátila okolo čtvrté ráno. Charlie byl celý rudý vzteky, ale když jsem mu vysvětlila, že jsem se jen zdržela s přáteli, pomalu vychladl a pochválil mi účes, i když jsem poznala, že z něj není zrovna nadšený. Poprvé po dlouhé době jsem prospala celou noc, tedy to, co z ní zbylo.

Od toho dne jsem se se svými novými přáteli scházela každý den. Gabi, která mě oslovila jako první, mi k srdci přirostla nejvíc. Pokaždé jsme vykouřili pár cigaret, postěžovali si na život a odešli domů. Sobotní noci jsem ale vyráželi do místního klubu. Scénář byl prakticky stejný, akorát se k němu přičetlo pár skleniček piva nebo jakéhokoli jiného alkoholu. Najednou se mi líbilo porušování pravidel, bylo to osvobozující.

První březnový sobotní večer, když jsme tak seděli v baru a v klidu popíjeli, položil Ian otázku, která zásadně ovlivnila můj budoucí život.

„Co takhle zkusit něco tvrdšího?“

Poté vytáhl na stůj balíček plný sušených listů. Tráva, samozřejmě, co jiného? Tenkrát jsem souhlasila a to byl po začátku kouření můj druhý krok do pekla. 

Být sjetá trávou byl krásný zážitek. Nepřemýšlela jsem, jen jsem se nechala unášet na vlně uvolnění a nevnímala okolní svět.

Po několika týdnech začal účinek trávy pomalu ustupovat a to se mi vůbec nelíbilo. A tak jsem poprosila o něco ještě tvrdšího. Týden na to přinesl Peter nějaké pilulky. Bez přemýšlení jsem je polkla a užívala si ten pocit bezstarostnosti.

Za těch několik měsíců, co jsem přestala být vzorná holčička, jsem chvílemi i přestala myslet na Edwarda na svůj pocit viny. Existovala jenom naše parta, všechno okolo nebylo tak důležité jako společné soboty v baru a záhadné pilulky. Bylo nám po nich dobře, a to bylo to hlavní.

Ke konci května přišla Lucy do baru s širokým úsměvem na tváři. Přisedla se k nám a naklonila hlavu tak, aby nás nikdo neposlouchal. Napodobili jsme ji.

„Něco pro vás mám,“ řekla tajemně a zalovila a kabelce. Na stůl potom položila pět bílých tabletek, které rozhodně nebyly těmi tabletkami, které jsme brali normálně.

„LSD,“ řekla, když zrentgenovala naše výrazy.

Všichni jsme nadále němě sledovali tabletky. První natáhl Ian, chvíli si s tabulkou hrál mezi prsty a poté si ji rychle strčil d pusy a zapil ji lokem piva. Po několika minutách se mu na tváři roztáhl široký úsměv.

Vyměnili jsme si nejisté pohledy a nakonec jsme udělali to samé. Po několika týdnech jsem byla zase pořádně sjetá. LDS byl můj třetí krok do pekla.

Týden na to se ale stala tragédie. Můj spolehlivý náklaďáček vypověděl poslušnost a tak ho Charlie odvezl do ‚nemocnice pro autíčka,’ jak jsem s oblibou nazývala autodílnu. Problém byl ovšem v tom, že jsem se nemohla dostat do Port Angels a oprava měla trvat nejméně týden. Nikdo z mých nových přátel neměl řidičák, Charlie měl moc práce a staří přátelé se mnou už dlouho nekomunikovali, takže jsem neměla nikoho, kdo by mě do Port Angels odvezl. Nezbývalo mi nic jiného, než zůstat doma.

Začala jsem přemýšlet, opět, po dlouhé době. Edward a ani nikdo jiný z Cullenů by si nepřál, abych byla feťačka, která ještě ke všemu kouří a každý týden se opíjí a baru s pochybnými přáteli, kteří byli rovněž feťáci.

Ale co, pomyslela jsem si, oni tu nejsou. A tohle je tvůj život.   

Pak jsem začala vzpomínat. Vzpomínala jsem na náš první polibek, na první setkání s Cullenovými, na baseballové utkání, jehož jsem byla svědkem a dokonce jsem si zasteskla i po Rose, která mě nikdy neměla ráda. Netrvalo dlouho a rozbrečela jsem se. To se mi už taky hodně dlouho nestalo.

Najednou to bylo jako dřív. Cítila jsem strašnou bolest, i když fyzicky jsem byla v naprostém pořádku. Celá jsem se třásla a hlasitě vzlykala, ale nic mi nepomohlo dostat tu bolest ven ze svého těla. Zkoušela jsem usnout, ale marně. Myslela jsem, že mi od té bolesti nic nepomůže, žádné pilulky jsem u sebe neměla a balíček cigaret byl už prázdný. Pro jistotu jsem ho ještě zkontrolovala, ale nic. Nepřicházelo v úvahu, abych ve svém stavu vyšla na ulici koupit si nové. A tak jsem jen trpěla.

Po necelém týdnu, jsem se rozhodla mírně zlepšit svůj vzhled a zamířila jsem do koupelny. Dala jsem si dlouhou horkou sprchu, ale ani horká voda nedokázala odplavit všechnu tu bolest, která mě svírala zevnitř. Když jsem vylezla ze sprchy, všimla jsem si jedné věci, která upoutala mou pozornost. Žiletka.

Oblékla jsem se a rozčesala si mokré, ale moje myšlenky se stále vracely k té malé věcičce v koupelně, až jsem to nakonec nevydržela a vrátila se. Pomalu jsem uchopila malý předmět do ruky a detailně ho prozkoumala. Potom jsem ho pomalu přiložila k ruce, skousla si spodní ret a přitlačila.

Bolest jsem vnímala velmi zřetelně. Všechna psychická bolest se přetransformovala do té fyzické a mizela s další ztracenou kapkou krve. Tenkrát jsem vůbec nemyslela na to, co by krev udělala s Cullenovými. Jen jsem si do paměti vryla ten pocit, kdy všechna bolest mizí. Čtvrtý krok do pekla.

Od té chvíle jsem už nikdy nechtěla zažít bolest. Proč taky, když může tak lehce zmizet? Najednou jsem to byla já, kdo chtěl mít lepší pocit a tak jsem se rozhodla, že nám všem seženu háčko. Do baru chodil jeden chlapík, občas měl s sebou nějakou holku nebo dvě. Byl hodně hubený, měl bílou kůži a kruhy pod očima. Bylo na něm vidět, že má něco tvrdšího než jen LSD. A tak jsem se ho zeptala, kde by se něco dalo sehnat. Varoval mě, ať neblázním, že mě heroin zničí.

„To se mi nestane,“ ujistila jsem ho a on mi neochotně dal adresu na svého kamaráda.

Zašla jsem za ním do jeho bytu a poprosila pět balíčků heroinu. Zatvářil se nechápavě, nejspíš si myslel, že jsem od policie nebo od něčeho podobného, ale když jsem mu řekla, kdo mě posílá a vytasila pár bankovek, pozval mě dovnitř a prodal mi pět balíčků heroinu.

Když jsem přišla do baru, všichni na mě už netrpělivě čekali. Když jsem jim řekla, co jsem získala, všichni se rozzářili v jejích očích byla vidět nedočkavost. U všech, až na Gabi.

„Ale no tak, Gabi,“ přesvědčovali jsme ji, „nic se nestane, pokud si píchneme jenom párkrát do měsíce.“

A tak nakonec souhlasila. Šli jsme na záchod, kde jsme podle pokynů, které jsem dostala od dealera, převařili fet. Řekli mi, že mám jít první. Souhlasila jsem.

Zavřela jsem se v kabince a zahleděla se na stříkačku ve své ruce. Na zápěstí byly vidět i čerstvé rány způsobené žiletkou. Naposledy jsem se nadechla a zarazila stříkačku do žíly.

Bylo to jako bomba. Bomba uvnitř mého těla. Ten pocit byl nepopsatelně krásný. Na nic jsem nemyslela, měla jsem dobrou náladu a chtěla jsem se jenom usmívat.

Účinky heroinu mi vydržely celý týden. Ve škole jsem po dlouhé době dostávala lepší známky, začala jsem opět vařit a dokonce jsem se s Charliem koukala ne televizi. Byl to báječný týden, byla jsem poměrně šťastná a to se o mně dalo říct po hodně dlouhé době.

Uvědomila jsem si, jak život může být lepší, co všechno mi může háčko nabídnout. V té době to pro mě byl recept na štěstí. A taky pátý krok do pekla.

Po týdnu, který byl naprosto úžasný, začaly účinky heroinu odeznívat a já se vracela zpět ke svému předchozímu životu. Najednou už jsem nebyla plná energie a veselá, ale zase jsem uvnitř těla cítila bolest, která se akorát trochu stáhla, když jsem byla se svými přáteli.

Chtěla jsem, aby každý týden byl jako tenhle. Pevně jsem věřila tomu, že mě drogy nestáhnou na dno. Že všechno bude v pořádku, když si píchnu jen jednou za týden, že nikdy nebudu jako ti heráci, kteří každý den potřebují dávku. Pevně jsem věřila tomu, že to takhle půjde.

A tak jsem si o víkendu zašla pro další dávku heroinu, ale tentokrát jsem vzala jen čtvrtku pro sebe, heroin byl mnohem dražší než nějaké prášky. Když jsem přišla do klubu, všichni už na mě čekali. Vyprávěli jsme si o tom, jak byl předchozí týden úžasný a jak nám vše vycházelo. Jak byl život hezčí. Svěřila jsem se jim, že takhle chci teď žít. Píchnout si nezávazně jednou za týden. Všichni nadšeně souhlasili, i Gabi, která byla ze začátku zásadně proti heroinu.

„Jdu si píchnout hned teď,“ oznámila jsem a vstala od stolu. Všichni mě nedočkavě následovali. Na záchodě jsem vytáhla svůj balíček a na lžíci začala pod zapalovačem převařovat směs heroinu a šťávy z čerstvého citronu, který jsem si koupila cestou.

„Můžu první?“ zeptal se Ian a v očích mu jiskřilo nedočkavostí.

„Jasně, ale pospěš si, já už mám převařeno,“ zasmála jsem se. Všichni se zatvářili dost nechápavě. První promluvila Lucy.

„Ty jsi koupila dávku jenom pro sebe?!“ Naštvaně zatřásla hlavou a odhodila si tak pár pramenů světle blonďatých vlasů z obličeje.

„Copak jsem milionář?!“ odvětila jsem naštvaně. To si jako myslí, že jim budu kupovat fet každý týden?

Po několika vteřinách se Peter zeptal, kde se dá háčko koupit, tak jsem naprosto bez zájmu sdělila adresu a všichni uraženě odešli. Jen Gabi, která z nás všech byla nejmladší, se ve dveřích otočila a smutně se na mě usmála. Nejspíš jí bylo líto, jak se zachovala ona a ostatní. Úsměv jsem jí oplatila, i když nebyl úplně upřímný.

Píchla jsem si svou dávku a všechny starosti zmizely. Nechtěla jsem nikam jít, tak jsem tiše seděla zamčená v kabince a užívala si ten nádherný pocit.

Asi za necelou hodinu přišli mí přátelé, chvíli převařovali fet a taky si píchli. Když jsem měla jistotu, že už jsou sjetí, vylezla jsem z kabinky a usmála jsem se. Oni mi můj úsměv oplatili a všichni jsme se vydali koupit si něco k pití.

Takhle jsme žili asi měsíc. Držela jsem se, stále jsem si píchala jen o víkendu, i přes to, že účinky heroinu byly menší, jak si tělo na nové látky zvykalo. Všechno bylo v pořádku, až do doby, kdy jsem ztratila další kamarádku.

Gabi začalo štvát, že účinky heroinu nejsou stejné jako na začátku. A tak si začala píchat častěji. Za chvíli si píchala každý den. Dokonce začala krást, aby měla peníze na fet. Jednou si chtěla udělat krásný víkend se svým přítelem. Chtěla si ho užít, a tak si píchla větší dávku než normálně. Ráno ji našli na záchodech mrtvou.

Mohla jsem za to já. To já jsem přinesla heroin, to já jsem přemluvila Gabi, aby si píchala, když ona sama nechtěla. Způsobila jsem její smrt.

Hodně jsem brečela. Tak jako dřív. A na fet jsem naprosto ztratila chuť. A hlavně jsem ztratila důvěru v sebe. Věřila jsem, že se mi nikdy nic takového nestane. Ale Gabi tomu věřila taky. Hodně jsem o tom četla, zjistila jsem, že fyzická závislost na háčku vniká asi až po půl roce. Takže moje závislost byla čistě jenom psychická.

Začala jsem zase hodně přemýšlet. Vzpomínala jsem na Gabi, která se stala mojí nejlepší kamarádkou. Tak jsem si vzpomněla na Alici, na Cullenovy a na Edwarda. Rozbrečela jsem se ještě víc.

Teprve teď jsem viděla svůj život takový, jaký byl. Neměla jsem nic. Pořádné přátele, dobré známky, ani toho, koho miluji.

Teď to byl přesně rok od jejich odchodu. A mně se začalo stýskat mnohem víc, než kdy předtím. Hlásek v hlavě mi našeptával: „Píchni si a bude ti líp.“ Ale já jsem věděla, že by to byla jen kamufláž, maska. Tak jsem seděla a brečela.

Asi po dvou týdnech přišel Charliemu dopis ze školy. Propadala jsem ze tří předmětů, z trigonometrie, chemie a biologie. Ještě jsem neměla být klasifikovaná tělocviku, protože jsem tam prostě nechodila. Strašně jsme se kvůli tomu pohádali. Řval na mě, že jsem neschopná, že jsem bývala taková vzorná a teď že se pořád jenom někde flákám, a zakázal mi chodit ven. A potom jsem zase řvala já, že to je můj život a že se o mě nemá starat. Dost jsme se ten večer pohádali.

Vrátila jsem se k sobě do pokoje a rozbrečela se. Za rok jsem vybrečela tolik slz, že by nejspíš zaplnily celý oceán. A rozhodla jsem se, že takhle už dál pokračovat nechci.

Vyplížila jsem se z domu a rozjela se do Port Angels. Uprostřed noci jsem probudila dealera a vyžádala si celý gram háčka. Řekl mi, ať neotravuju, ale zvonila jsem tak dlouho, až mi fet nakonec prodal.

V baru měli ještě otevřeno, tak jsem vešla, posilnila se vodkou a zamířila na toalety. Roztřeseně jsem převařila fet a natáhla směs do stříkačky. S brekem jsem začal stlačovat píst a tiše vzlykala.

„Bello, ne!“ ozval se dobře známý hlas, který jsem neslyšela už tak dlouho.

„Edwarde?“ pohlédla jsem na svého anděla.

„Miluji tě,“ řekl, a kdyby mohl brečet, ukápla by mu slza.

„Miluji tě,“ zopakovala jsem jeho slova a propadla se do tmy v náruči svého anděla.

Autor: Annette, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Kroky do pekla: