Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Krevní skupina

03.04.2011 (15:45) • twimaja • FanFiction jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 2823×

Zamrkala jsem. Opravdu vedle mě seděl. Ten kluk, co mi zachránil život, když mě Tylerovo auto málem rozmáčklo. Ten, který mě v den mého příchodu tak probodával pohledem, až to opravdu bolelo. Ten, kterému jsem nic neprovedla. 
„Ahoj Bello," pozdravil mne zdvořile a usmál se na mě tím pokřiveným úsměvem, který tolik miluji. Nervózně jsem si prohrábla rukou vlasy. 
„Edwarde," uvědomila jsem si, že jsem jeho jméno spíše zašeptala, ale on ho očividně slyšel. „Dnes nechybíš. Překvapující." Nemohla jsem si odpustit poznámku na jeho občasnou absenci ve škole. 
„Já moc často nechybím, víš. A dnešek není výjimkou. Rád chodím na biologii, protože..." Nechal větu viset ve vzduchu, čímž mě ještě víc napínal. Nedalo se vydržet. Chtěla jsem vykřiknout, ale nechtěla jsem ho polekat. Doufala jsem, že jako důvod uvede mě. „Já mám biologii rád." Otočila jsem se k němu jen na vteřinku zády, aby neviděl můj zraněný a zklamaný výraz. On se ovšem zachoval, jako kdyby mi četl myšlenky.
„A taky mám skvělou partnerku." Tentokrát jsem se k němu otočila čelem, ale hned jsem toho litovala, protože jsem zrudla jako rak. Sklopila jsem oči a čekala, až mi spadnou vlasy do obličeje, abych se mohla spokojeně usmát. 
„Tak, třído, dnes budeme zjišťovat své krevní skupiny." Oznámil nám pan Mason a vstoupil do třídy. Cítila jsem, jak se vedle mě Edward zachvěl a zaťal ruku v pěst. Tu ruku, kterou měl opřenou o lavici jen pár centimetrů od mého loktu. „Omdlívá tady někdo, když vidí krev?" 
Otočila jsem se po třídě a podívala se na každého. Nikomu ale nevadila krev tolik jako mně a... Tomu jsem nemohla uvěřit. Edwardovi! Mně a Edwardovi vyletěly ruce na stejno.
„Skvělé! Rande si ponechejte až na potom. Budu chodit po třídě a každý udělá, co mu povím. Jasné?" Třídou se ozvalo sborové „ano, pane učiteli". Polkla jsem. On mi nevěří! Myslí se, že se chceme s Edwardem vytratit schválně. Zvedla jsem ruku. Tady nezůstanu, ať si myslí, co chce.
„Já se opravdu bojím krve," pronesla jsem a snažila se znít klidně, což mi dalo hodně námahy. 
„Já se bojím pavouků a podívejte," ukázal na pavučiny na stropě třídy. „Tak dost! Teď si, Jennifer, vezměte toto." Přešel k první žačce a podal jí něco ostrého, co mě velmi děsilo. Ačkoli jsem se moc snažila stočit pohled jinam, vždycky můj zrak skončil na spolužačky prstě, na kterém tkvěla kapka krve. Zvedl se mi žaludek. Edward vedle mě udělal rychlý a nečekaný pohyb; chytl mě za paži, druhou rukou si přidržoval nos a se slovy „omluvte nás" jsme vypadli ze třídy. 
Zírala jsem na něj, nezmohla jsem se na slova. Stejně bych nesložila celou větu, jen bych koktala.
„Tak ty se bojíš krve?" zeptala jsem se. Podívala jsem se do jeho očí. Byly černé. Přísahala bych, že před chvílí je měl topazové. Najednou vycenil zuby. Lekla jsem se a když jsem chtěla udělat krok dozadu, klopýtla jsem a padala k zemi, načež stál Edward bleskurychle u mě a už mě chytal do náruče. 
„Dávej si pozor, kam šlapeš, prosím," řekl důležitě. 
Zvedla jsem jedno obočí a zírala mu překvapeně do očí. „Kdo jsi?" V tu chvíli jsem necítila ani strach, ani zděšení, spíše úžas. 
„Co je to za hloupou otázku, Bello? Kdo bych byl? Jsem Edward Cullen, ale to už jsem ti říkal, ne?" Jeho výraz byl plný nervozity. Jakoby mě žádal, ať v tom víc nedloubám, ale já musela. Musela jsem zjistit, co je zač. 
„Ty nejsi člověk, ty jsi... nějaká... pohádková bytost." Připadalo mi to hloupé. Pohádková bytost? Koho by taková hloupost napadla? „Tak s pravdou ven, Edwarde. Prokoukla jsem tě." 
Edward si odkašlal a pousmál se. „Ty víš, co jsem. Jsem to, čemu ty říkáš pohádková bytost. Krve se nebojím, já se jí živím. Jsem rychlý a silný. Jsem všechno, ale nejsem jedno. Nejsem živí. Já... jsem -" 
Přerušila jsem ho. „Upír." 
Přikývl a já vykulila oči. Není to možné. Hraje se mnou nějakou hru, tím jsem si byla jistá.
„Dobře. Hrál jsi jako malý divadlo? Postava upíra by ti opravdu šla dobře. Měl bys to zkusit." Usmála jsem se a podívala se na něj znovu. A znovu a znovu. Měl v očích zmatený výraz. 
„Ale ne." Vzdychla jsem. „ Ale upíři přece neexistují. Nebo ano?"
Zavrtěl hlavou a otočil se ke mně zády. Potichu odcházel ke svému autu. Šel tak zdrceně, ale přesto ladně, tak zmateně, ale přesto vědoucně. Já ho urazila. On je upír. Já... já se zamilovala do upíra.

Autor: twimaja (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Krevní skupina: