Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Krátká cesta do budoucnosti

19.10.2013 (12:00) • Janie55 • FanFiction jednodílné • komentováno 12× • zobrazeno 2239×

Nikdy jsem nechtěla znát svou budoucnost. Vyhýbala jsem se všem věštkyním, kartářkám a šarlatánům, kteří nabízeli věštění budoucnosti. Vědět, jaký je váš osud, podle mě bylo jako podvádět samotný život. Jenže to by tu nemohl být „Zákon schválnosti“.

Tehdy mi bylo čerstvých dvacet let, zrovna jsem udělala maturitu, měla jsem skvělého přítele, trošku neohrabanou, i když hyperaktivní, čtrnáctiletou sestru Elizabeth a dva milující rodiče, se kterými jsme žili v malém městečku poblíž Seattlu v rodinném domku.

Ten den jsem byla doma, byl čtvrtek. Ten den byla kavárna, kde jsem pracovala, zavřená. Zrovna jsem ležela na gauči a koukala na televizi, když můj mobil začal přehrávat moji oblíbenou písničku. Podívala jsem se na číslo, které bylo samozřejmě ze školy, kam chodila moje sestřička.

„Haló?“ řekla jsem otráveně, bylo mi jasné, že tam budu muset jet, protože rodiče zase nemají čas.

„Dobrý den,“ ozval se do telefonu milý hlas paní Brownová, která byla v kanceláři školy, „slečno Swanová, jde o vaši sestru.“

„Copak se jí stalo tentokrát?“ zeptala jsem se.

„Při hodině tělocviku špatně doskočila a nejspíš si zvrtla kotník,“ objasnila mi situaci.

„Dobrá, už tam jedu, na shledanou,“ a to jsem si myslela, že budu mít dnes volno, no nic, jede se do školy.

Vyzvedla jsem Elizabeth, a poté jsme jely do nemocnice, kde zjistili, že si ten kotník zlomila a dali ho do sádry. Pak jsem ji odvezla k babičce. Sama jsem odjela za svým přítelem.

Cesta vedla kolem parku s mnoha stromy, což se mi stalo osudným. Proti mně vyjel nějaký šílenec a já jsem samozřejmě strhla volant, bohužel mi nedošlo, že jsem asi měla nejdřív myslet a narazila jsem do vzrostlého jasanu. Poslední, co jsem cítila, než jsem upadla do bezvědomí, byla hrozná bolest v oblasti hrudního koše a pach airbagu.

O 20 let dále v čase?

Probudila jsem se na louce a první, co mi došlo, bylo: „Proč nejsem v nemocnici?“ A hned na to: „Jak to, že mě nic nebolí, přece jsem měla bouračku, nebo snad ne? Byl to jen sen? Ale jak jsem se tu objevila?“ Potom jsem se na sebe podívala a řekla jsem si: „Co to mám, sakra, na sobě?“ Byly to černé přiléhavé kalhoty, červené tílko s hodně odvážným výstřihem a červené lodičky na opravdu hodně vysokém podpatku. Ježíš, vždyť já takové věci ani nenosím.

Zvedla jsem se a rozešla jsem se směrem, kde jsem tušila město. To jsem našla za chvíli, bylo to malé městečko, podobné tomu, kde jsem žila, jen s modernějšími budovami.

Šla jsem po ulici, když nějaký kluk zavolal: „Tereso, co tu děláš? Já myslel, že máš chřipku,“ a vydal se mým směrem.

Podívala jsem se mu do očí a řekla: „Tak za prvé, nevím, proč se mnou mluvíš, jako se svou kamarádkou, za druhé nejsem Teresa, ale Isabella a za třetí, kdo je Teresa?“

Vyjeveně na mne koukal: „Promiň, ale vypadáš úplně jako moje holka Teresa, je to divný, už jen proto, že máš jméno úplně stejné, jako se jmenovala její mamka. Jestli jsi ještě Swanová, asi mě klepne.“

„Jmenovala?“ nechápala jsem.

„Jo, jmenovala, před pěti lety umřela, spadlo s ní letadlo, Terese bylo teprve deset let. Je to smutný.“ Jakmile to dořekl, upadla jsem do temnoty.

O 20 let zpět?

Probudila jsem se v nemocnici, kolem mě pípalo spoustu přístrojů, o kterých jsem nevěděla, k čemu jsou. V tu chvíli mi došlo, že to nejspíš byl jen sen, přeci jen nevidím budoucnost, to by bylo divné.

Tehdy jsem si myslela, že to byl jen sen, ale skutečnost je jiná. Jak to vím? Naprosto jednoduše. Právě teď totiž sedím v úplně zdemolovaném letadle, pomalu umírám a přitom přemýšlím o své dceři, manželovi a o tom, že kdybych tenkrát dbala na to, co mi řekl přítel mé dcery, asi bych nikdy nenastoupila do letadla a mohla dál mít milující rodinu, úžasnou práci a hlavně to nejdůležitější: Život.

Autor: Janie55 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Krátká cesta do budoucnosti: