Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Krásný neznámý

13.03.2011 (19:30) • Kacennnka • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2151×

Vánoční svátky, Brooklyn

Uznávám, že se svět mění, že okolo běhají houfy démonů, víl, čarodějnic, čarodějů a ještě ke všemu se všude okolo poflakují nefilim, ale nějak nedokážu pochopit, proč musím hrát toho zatraceného podsvěťana! Celé dny se schovávat před sluncem, které mi stejně neublíží, nepít lidi, poslouchat jakého si Rafaela a být na této ujeté upírské párty u „nejvyššího čaroděje brooklynského.“ Nebo prostě a jednoduše u Krasomila Pohromy.

Nikdy Arovi neodpustím, že mě sem poslal na, jak sám rád říká, supertajnou misi. A už vůbec neopustím Jane, která ho v tom tak dokonale a bezmezně podporuje. Pořád totiž zastávám názor, že se dá zjistit i jiným způsobem to, co jsou ti podsvěťani vlastně zač a co chystají, aniž mě vyslali do tak šíleného města jako je New York. Ale jim to člověk – nebo upír - prostě nevysvětlí!

Jediným světlem na obzoru mého prozatímního života je to, že se nějaký člověk čas od času odtoulá do našeho hotelu, a tam ho klidně můžeme vypít, protože vnikl na naše území a žádné Dohody, či co, s tím nic nenadělají a já se alespoň pořádně najím.

Zastavil jsem se svou motorkou v řadě spousty dalších a téměř identických, a došel až k domu, kde na dveřích stála cedule, na které bylo napsáno ‚Krasomil Pohroma, nejvyšší čaroděj brooklynský‘. Ušklíbl jsem se a zaklepal na dveře. Během několika chvil se dveře otevřely a v nich stál snědý, asi devatenáctiletý mladík, se spoustou třpytek rozházených na obličeji a ve vlasech. Široce se usmál a řekl: „Vítej, Alecu.“ Odstoupil od dveří a já na něj jen kývnul a prošel okolo něj.

Jeho byt je ve skutečnosti úplně prázdný, ale když něco potřebuje, vždy si něco přičaruje – jako dnes. Mezi reproduktory a světly bylo několik stolů s různým jídlem a vzadu byl bar. Shodou náhod tu nalévají i lidskou krev. Došel jsem k zelenému chlapíkovi, který stál za barem, objednal si, co jsem chtěl, a rozhlédl se po okolí.

Nebyla to jen upírská párty, jak tvrdil Rafael. Okolo se potulovala spousta víl a další různých druhů, které jsem nějak nedokázal identifikovat. Svým cvičeným okem jsem zahlédl několik vzdáleně známých tváří, ale u nikoho jsem si nevzpomněl na jméno.

Když jsem pil třetí skleničku krve, do místnosti vstoupil Krasomil a v jeho závěsu bylo pět lidí. Nos mi napověděl, že jsou to dva lidi a tři, ne tak docela úplně - nefilim. Hned za Krasomilem, který mě skoro oslepil svým třpytem, šel blonďatý kluk s arogantním výrazem ve tváři. Mohlo mu být tak sedmnáct, byl vysoký, štíhlý a byl to lovec. Hned za ním šla dívka, lidská dívka, s rezavými vlasy a zelenýma očima. Za ní šel další tmavovlasý kluk, vysoký a starý asi jako ten blonďatý a za ním, vedle druhého vyděšeného člověka, šla dlouhovlasá dívka s černými vlasy. Pravděpodobně sestra tmavovlasého lovce.

Zůstal jsem na ní vyset očima. Vlasy jí padaly až do pasu. Na rukou měla spoustu stříbrných náramků a na nohách taktéž. Boty na vysokém podpatku klapaly stále ve stejném rytmu a jejich rytmus se nezměnil ani ve chvíli, když se vedle mě opřela o bar a objednala si pití. Ze skleničky byl na míle daleko cítit alkohol, ale ona si toho nevšímala a rychle skleničku vypila. Po chvilce se za ní dopotácel ten lidský kluk. Byl o něco málo mladší než lovci, měl brýle a vypadal nevýrazně. Okatě se díval na lovkyni, ale ta ho ignorovala.

Člověk vzal do ruky skleničku, ve které bylo něco podivně zářivě zeleného. Řekl jsem mu: „Tohle bych nepil, nevíš, co to s tebou udělá.“ Střelil po mě pohledem a obsah skleničky si vylil do žaludku. Netrvalo to ani dvě minuty, než mu narostl ocas a proměnil se v malého hnědého potkana. Vyděšeně zalezl pod bar.

„Kruci,“ řekla lovkyně a odešla pryč. Potkana si vůbec nevšímala.

Po celou dobu večírku jsem neopustil své místo na baru, odkud jsem slyšel tiché pištění toho člověka. Nikdo si ho nevšímal, což není zrovna obvyklé, když se podsvěťani často mění v potkany, netopýry a podivnou havěť.

Prolétlo mi hlavou, že bych měl podat hlášení Arovi o tom, že vlastně pořád nic nevím. Vytáhl jsem z kapsy telefon a doufal, že ho někdo na sekretariátu vezme. Abych nebudil podezření – a protože by mě někdo mohl slyšet – odešel jsem ven. Po třetím zazvonění někdo sluchátko zvedl.

„Haló?“ zeptal se Aro.

„Pane, vy umíte telefonovat?“ vylétlo ze mě, než jsem si uvědomil, s kým vlastně mluvím. Mohl by mě tu držet ještě mnohem déle.

„Alecu, víš něco nového?“ zeptal se raději.

„Nikdo tu o svém životě nemluví. Jen strašně rádi chodí na párty k jednomu čaroději,“ odpověděl jsem mu.

„Na co, že to chodí?“ ptal se Aro. Potlačil jsem smích.

„Na večírky. Oslavovat, pít…“ vysvětloval jsem unaveně.

„Doufám, že se něčeho takového neúčastníš,“ řekl. Možná to původně měla být otázka.

„Samozřejmě, pane,“ lhal jsem a zavěsil. Pomalu jsem se vrátil ke Krasomilovi a jen, co jsem vešel do dveří, slyšel jsem, jak někdo volá mé jméno. Vyběhl jsem po schodech a našel toho, kdo mě volal. Byl to ten blonďatý lovec. Postavil jsem se před něj. Leknutím ustoupil o pár kroků dozadu a nechápavě se na mě podíval.

„Hledal jsi mě?“ zeptal jsem se klidně.

„Hledám Aleka,“ odsekl.

„Vždyť,“ přitakal jsem.

„Tak v tom případě jinýho Aleka, pijavko,“ odsekl a otočil se k odchodu. Najednou všude bylo ticho a všechna světla byla natočena na nás. Lovec chtěl jít dál, ale Krasomil ho zastavil.

„Nikam, můj milý lovče stínů,“ řekl a postrčil ho zpátky do osvětleného kruhu.

„Co to zase má být?“ zeptal se Pohromy. Ten jen ukázal na strop, kde viselo jmelí. „Jmelí? Chceš si dát něco zdravého k jídlu?“

„Jaci,“ oslovila ho ta tmavovlasá lovkyně, která vypadala opilá, ale pořád stejně sexy. „Máš ho políbit,“ vysvětlila mu.

„Co?“ vyletělo ze mě a Jace okamžitě.

„Jsou Vánoce,“ odpověděl Krasomil. „Máte si dávat pozor, kam šlapete.“

„Nebudu líbat pod... chlapa,“ vyštěkl na něj.

„Jsou Vánoce!“ namítl někdo v davu.

„Jaci Waylande, můj dům, moje pravidla. Uděláš to,“ řekl Krasomil.

Jace se na mě znechuceně podíval. Kdybych byl holka, určitě by se mi líbil. Vysoký, štíhlý, pohledný, než otevřel pusu a začal mluvit, vypadal příjemně a měl zlatavé oči, do kterých mu padaly plavé vlasy. Zatvářil jsem se stejně znechuceně jako on, ale postoupil k němu o krok blíž. Udělal to samé a spojil naše rty.

Kdybych z něj necítil lovce stínů, tak bych ho určitě kousnul. Nemohl jsem ale zradit podsvěťany a porušit Dohody. Rukou mě objal okolo pasu a přitáhl si mě blíž, druhou ruku mi dal za krk. Rukou jsem mu zajel do vlasů, které se mi vlnily mezi prsty. Našel si cestu k mému jazyku, které se pomalu začaly poznávat. Mezi námi bylo tolik vášně, že kdyby mi to někdo předtím řekl, nevěřil bych mu. Zrovna, když sem se chystal zajet mu rukou pod tričko, nás někdo vyrušil. A já dobře věděl kdo.

„Alec Volturi?“ zeptal se pobaveně Edward. Odtrhl jsem se od Jace a uskočil z kruhu světla.

„Cullene?“ zavčel jsem.

„Co děláš mezi podsvěťany s... lovcem stínů?“ ptal se.

„Do toho ti nic není!“

„Je, protože mě sem posalal Aro. Tvoje mise končí, protože jsi porušil... jak to Aro říkal? Rozkazy? To je jedno, jedeš do Voltery,“ oznámil mi.

Musím se ospravedlnit. Vím, že jsou Vánoční svátky ty tam, ale jinak to prostě nešlo. Nad Jacem slintám už od té doby, co se objevil v Pandemoniu, ale prostě jsem musela něco takového napsat. Neznamená to ale, že bych nějak podporovala to, že je do něj Alek (Lightwood) tak bezmezně zamilovaný. Také ale nepodporuji žádné vztahy s muži u Aleca. Ten námět se mi v hlavě držel tak dlouho, že jsem si už myslela, že to nikdy nenapíšu, ale včera přišel nápad. Zrovna jsem listovala, kvůli jednomu meme, v knížce ‚Krátký druhý život Bree Tannerové‘, a když jsem se dostala k tajným ninjům, vnukl se mi ten nápad.

Doufám, že se vám to alespoň trochu líbilo a za komentář určitě budu vděčná. A ještě doufám, že jsem vám nezkazila na nikoho názor. Kacennnka.

Autor: Kacennnka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Krásný neznámý: