Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Kráska na potkání

23.06.2010 (16:00) • Coollenky • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3680×

Kráska na potkání

Pozor, pozor!!! Na začátku této povídky nejsou Esmé ani Carlisle upíři!

Carlisle Cullen byl přesně ten typ člověka, kterému se většina lidí raději velkým obloukem vyhnula. Jeho ego bylo větší než Empire State Building. Byl vlk samotář a dělal přednášky na univerzitách nebo vysokých školách. Žáci ho neměli rádi a už pěkných pár let žil sám, bez jakékoli společnosti.

Svým vzhledem připomínal manekýna nebo milionáře, který chce vypadat k světu. Postavou se spíše hodil na hráče fotbalu nebo atleta. Každou volnou chvíli chodil do fit centra nebo ležel v knihách.  Byl nafoukaný a ostatní lidi bral jako něco podřadného.

Měl špatnou povahu, a i když si toho byl sám vědom a jeho druhé já mu říkalo: ‚Tohle nedělej, tohle neříkej,‘ byl vychován ve špatnou dobu na špatném místě. Neměl šťastné dětství, několikrát spadl z postýlky na hlavu, jediným jeho společníkem v dětství byla jeho babička. Matka mu zemřela ve dvanácti letech. Moc rád by si občas s někým popovídal, ale nedokázal lidem pochválit hezké oblečení, ani se bavit o počasí.

Kromě děsivě uřvaných studentů se s lidmi setkával pouze v dopravních prostředcích a v supermarketu.

Jeho matka byla věčně namol. Zapíjela smutek a doufala, že jí rum zaplní díru, která jí zbyla v srdci po jejím manželovi, který utekl s jinou. Svému dítěti dala pouze dvě rady do života:

Zaprvé. Lidi jsou jako lvi, když jim něco ukážeš, svůj majetek, seberou ti ho a tebe nechají na pustém ostrově.

Zadruhé. Lidi si žijí vlastní život a ty je vůbec nezajímáš. Buď na sebe strhneš pozornost nebo umřeš a na pohřeb ti přijdou jen hrobaři a naštvaný farář, protože mu nikdo nezaplatí za hrob.  Chudák Carlisle si to vzal k srdci. Nevěděl, jakým se má řídit, tak to kombinoval. A to byla ta nejhorší chyba, kterou udělal.

***

Kráska na potkání

„Nemůžete dávat trochu pozor? Možná kdybyste byla poloviční, ušetřilo by to hodně lidem boule a starosti s vyhýbáním.“ Tohle ho bavilo. Všichni lidé se zastavovali a mžourali, jestli se jim to ještě nezdá. Bylo půl sedmé ráno, takže nebylo divu, že každý by ještě radši ležel v posteli a odpočíval, práce však nepočká. Jejich zamračené pohledy nebyly v tuto chvíli nijak zvláštní a neobvyklé, protože komu by se chtělo zdát o nevrlém a bláznivém chlápkovi z metra? Časem si uvědomovali, že se jim to nezdá a dál si hleděli svých věcí.

Nikdo z těch lidí okolo, ale nebyl schopen se na toho výstředního pobudu obořit. Každý dělal, že se ho to netýká. Bylo to prostě lepší.

Dělalo mu dobře být středem pozornosti, takže už neřešil, jak vypadá očima druhých. Ještě větší zábava bylo pro něj dívat se na jeho ‚oběti‘. Ta žena měla vykulené oči a otevřenou pusu. Nechápala, jak si to mohl dovolit! Na první pohled vypadal velice slušně. Bylo to pro ni natolik neskutečné, že nebyla schopna mu vmést do tváře nadávku nebo vlepit facku. Měla tuctovou americkou postavu a v tomto brzkém čase by od takového muže čekala spíše nejistý úsměv nebo alespoň omluvu za nepozornost.

Vstoupil do nejbližšího vagonu a razil si cestu k sedadlům, která byla všechna obsazená. Pohled mu padl na malého chlapce se školní taškou větší, než byl sám. Měl o ni opřenou hlavu a vypadal, že každou chvílí usne. Carlisle byl ve vteřině, ve svém živlu...

„Hochu, není ti trapné, že starší osoba, jako například já, stojí a ty máš ten svůj desetiletý zadek položený na příjemné polstrované sedačce?“ Carlislovi bylo sotva dvaatřicet, ale jinou záminku na vypeskování malého školáčka nenašel.

Klučík už ani nepomyslel na spaní. Ten muž v něm vyvolal pocit viny.

„Jestli je vám za těžko chvilku postát, sedněte si na mé místo.“ Starší žena vedle chlapce se opřela o svou berli a chystala se vstát, ale Carlislova chladná ruka ji zastavila.

„Kampak bychom to dopracovali, kdybychom nechali tu mládež takhle zlenošit a zvlčit?“

Chlapec se zvedl a snažil se od toho pána dostat co možná nejdál. Zadržel slzy, ale bylo mu jasné, že jeho slzné kanálky si časem prosadí svou. Pitomec jeden, pomyslel si

„To od vás nebylo hezké.“ Medový hlas se linul vagonem. Někteří cestující zvedli hlavu, aby se podívali do očí té osobě, která nahlas vyslovila to, co všem leželo na srdci.

„Co je vám d-,“ větu nedokončil. Svůj hrubý hlas a ostře volená slova chtěl podtrhnout výhružnou grimasou, ale když zvedl oči, poprvé v životě si připadal příšerně.

Díval se do čokoládových očí, které mu říkaly: ‚Jak jste to mohl udělat?‘.

Když se od nich konečně odtrhl, upoutala ho další věc – překrásné růžové rty. A pak si uvědomil, že ta žena, na kterou byl před chvílí tak nepříjemný, je celá krásná. Vlasy, tváře, brada… Prostě všechno.

„Braddock Road, příští stanice - College Park.“

Díval se na ni a ona na něj.

On byl okouzlen, ona překvapena.

„Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají.“ Carlisle si uvědomil, že College Park je stanice, na které každý den už asi pět let vystupuje, a že ta žena, na kterou civí je úplně cizí, a že se totálně ztrapnil před všemi cestujícími. Popadl svůj kufřík, ve kterém měl svoje materiály na přednášky a těsně před zaklapnutím dveří vyběhl z vagonu.

Po deseti krocích zmírnil tempo, ale srdeční tep se naopak zvětšoval a zvětšoval. Slyšel to jasně a zřetelně klap, klap, klap, klap… A ke konci se to čím dál tím víc zrychlovalo.

Panebože, co to mám se srdcem? Klap, klap, klap, klap… Počkat! Odkdy srdce klapou?

Prudce se otočil a za sebou uviděl tu ženu z metra. Měla lodičky s vysokými podpatky a skoro běžela.

„Hej, ještě jste se neomluvil.“ Vypadala velice naštvaně a uvnitř ní to vřelo. Většinou nebývala výbušná ani nic podobného, ale tenhle muž v ní vyvolal strašný vztek.

To už je moc, pomyslela si, když se ten chlap rozhlížel okolo, jakoby nevěděl, že ji právě před chvílí urazil před tolika lidmi a ještě jí utrhl kousek halenky při jeho rychlém útěku.

„Ano, myslím vás. Dlužíte mi omluvu a tomu klukovi taky.“

Carlisleovi se udělalo horko. Klap, klap, klap, klap… Rychle se otáčel, jestli uvidí ještě nějakou ženu s podpatky, ale nic.

Kamenná srdce asi bijí jinak.

Pak ho napadla otázka: Proč mě ta žena tak znervózňuje?

Výdech, nádech, výdech, nádech. Nasadil odměřený tón a už se nehodlal do podobně trapné situace nikdy dostat. Nikdy.

„Promiňte.“ Chladněji to snad ani nešlo. Otočil se a odešel.

Už teď mu bylo jasné, že přijde pozdě na svou přednášku o Lincolnovi. Jakou přezdívku mu asi žáci zase vymyslí? Opozdilec nebo Šnek?

Druhý den

Na včerejší incident si už ani nevzpomněl. Měl plnou hlavu přednášky o Starověkých kulturách, na kterou se přihlásilo více lidí, než obvykle.

„Včera jste se neomluvil.“ Zvedl hlavu od materiálů. Byla to ona.

„Ale ano omluvil, jen jsem to nemyslel vážně.“ Neměl náladu se s ní vybavovat. Ne teď a ne tady.

„Jak se to sakra chováte? Já vím, že jsem pro vás jen střeštěná ženská z metra, kterou vidíte podruhé za život, ale to neznamená, že se ke mně budete chovat jako k odpadkovému koši!“ Carlisle si uvědomil, že je to ten typ, který si všechno moc bere a každý na ně musí být milý, jinak ztropí scénu.

„Nejsme v mateřské školce a vy nejste moje vychovatelka. Jo, a s tou ženskou jste to docela trefila, hodí se to na vás.“  Esmé byla naštvaná jako nikdy před tím. Už nebrala ohledy na ostatní cestující. Viděla jen toho příšerného člověka a vymýšlela způsoby jak mu hodně ublížit.

„East Falls Church, vystupujte prosím.“  Máš štěstí, že vystupuji, jinak bys už neviděl denní světlo, pomyslela si.

„Pitomče!“ Zařvala na něj a rychlým krokem vystoupila z vagonu. Pak se začala červenat, protože takhle ještě nikomu neřekla. Zasloužil si to.

„Ženská šílená!“ Ozvalo se přes zvuk zavírajících se dveří.

Večer, u Carlislea doma

Carlisle přišel jako vždy o půl deváté do svého malého bytečku na severní straně města. Byl unavenější než obvykle. Hádka s tou ženou mu dala zabrat víc, než padesát nafoukaných studentů. Byla plná síly a šarmu.

Někoho mu připomínala…

Carlisle

Často jsem na prázdniny jezdíval ke své babičce do Francie. Měl jsem ji moc rád, učila mě francouzsky, ale zároveň mě chtěla zdokonalovat v mateřském jazyku. Docílila toho, že jsem s ní mluvil slátaninou obou jazyků. Bylo to komické a babičce se to líbilo.

Chovala se jako pravá Francouzka, pravá dáma. Snažila se mě naučit to, co doma zanedbali. Perfekcionistka.

Nikdy jsem nezapomněl na svou první návštěvu Eiffelovy věže. Babička mě táhla za ruku Trocaderem a tvářila se jako dítě čekající Vánocích za dveřmi na dárky. Myslím, že tím byla více vzrušená než já. Říká se, že Francouzi jsou na svou věž pyšní a mají proč.

„Carlisle, ce est la tour Effel. Voilà!“ V očích měla tisíce jiskřiček a celá se klepala. Dramaticky pozvedla ruku a druhou si kryla oči před sluníčkem. Před ní se tyčila obrovská kovová věc.

„Ooh. C’est grand et immense.“ Jako malý jsem byl ohromen. Moje nadšení asi bylo popoháněné tím babiččiným, nevím. Připadalo mi, že je nekonečná, že nemá špičku. Po létech jsem si uvědomil, že až zas tak velká není. Má 324 metrů a pro mě stala po zbytek života nejhorší stavbou na světě..

„Oui, je obrovská.“ Na pár minut se zastavila a jen se tak dívala. Přejížděla její kovovou konstrukci očima a vypadala, jako kdyby ji viděla poprvé.

„Sedneme si, s'il te plaît?“ Celý den mě tahala po nákupech a já jsem nebyl zvyklý tak dlouho chodit. Ten den jsem asi zdolal svou největší procházku za život, další už jsem s grand-mére nestihl...

„Vždy, když se na ni podívám, představím si tvého grand-pére.“

Nikdy jsem pořádně nepochopil, co má robustní kovová věž společného se zesnulým dědečkem Pierrem. Zatímco věž byla vysoká a štíhlá, dědeček byl malý jako trpaslík a tlustý, ale neměl jsem odvahu mé grand-mére odporovat.

„Těším se, až potkáš svou dívku snů.“

„Ale babi…“

„Nepřerušuj mě. Už ji vidím. Je pense, elle est jolie et intelligente. Bude brunetka, s francouzským šarmem, samozřejmě.“ Seděla v bílém kostýmku na železné tepané lavičce s dřevěným sedátkem a v pozadí s bílými růžemi. Vypadala jako z časopisu Elle.

Při svém výkladu se rozplývala nad každým slovem. Byla tou představou nadšená, více než já sám.

Přiběhl k nám vousatý četník a říkal něco o špatně zaparkovaném autu.

„Mademoiselle, mademoiselle!!! Pardon, mais votre voiture est…“ Babička na něj kývla a něco zahuhlala.

„Počkej tady na mě zlatíčko, musím něco zařídit.“

„Myslíš, nějakou dospěláckou věc?“ Usmála se.

Mám to nejroztomilejší a nejhezčí vnouče.

„Alors, jsem si jistá, že přeparkovat moi mercedes bys zvládl, mais já to budu mít rapide, nedělej hlouposti.“ Tohle byla ta nejvtipnější věta, kterou řekla.

„Oui, grand-mére.“

„Trés-bien. Je t'aime bébé.“ Vzala do ruky smetanovou  kabelku a odcházela ke svému mercedesu, který byl zaparkovaný na kraji kruhového objezdu.

Stoupl jsem si na lavičku a sledoval jsem svůj stín padající na bílé růže.

A najednou tam byly dva. Můj stín a ještě jeden. Otočil jsem se. Šla tam pomalým krokem krásná žena, takže jsem si ji mohl pořádně prohlédnout. Světle zelené páskové lodičky, šaty jako Marilyn Monroe, ale také v té příjemně uklidňujícím zeleném odstínu. Byla krásná, brunetka, měla šarm, stejně jako vyprávěla grand-mére. Uchoval jsem si její obrázek v paměti a rozhodl se, že si tu ženu vezmu. V jedenácti letech tuto krásku vystřídala Jane Carpietrová, která se mnou chodila na hodiny klavíru, ale potom se zase vrátila ta kráska a už mou mysl neopustila…

Seděl jsem tam ještě dlouho. Půl hodiny, hodinu, dvě… Pak jsem začal panikařit. V hlavě jsem měl zmatek a musel jsem si přepustit, že mě tu babička nechala. Nechtěla mě.

Rozběhl jsem se ke kruhovému objezdu. Počkat. Auto mé grand-mére bylo pořád na stejném místě, ale bylo okolo něj rušno. Byla tu policie a doktoři.

Běžel jsem k autu, ale zarazilo mě bílé sako na silnici. To je babičky! Zvedl jsem ho ze silnice a šel a autu.

Někdo mě chytl za ruku, ale pak jsem uviděl ještě něco. Něco, co mě vyděsilo stokrát více.

Moje grand-mére ležela na silnici v nepřirozené poloze a po čele jí stékal pramínek krve.

„Noon! Gran-mére!“ zakřičel jsem tak silně, že to muselo slyšet celé město. Vytrhl jsem se policistovi a letěl k mé nejlepší přítelkyni a babičce v jedné osobě.

Lékař ji zrovna přikrýval bílým prostěradlem a já nechápal proč to dělá. Babička mi musí dopovědět, jak bude vypadat moje dívka, musí mi uvařit moje oblíbené jídlo a zítra mě musí dopravit na letiště, abych se dostal do americké školy.

„Vraťte mi grand-mére!“

„C’est difficile. Votre grand-mère a eu un accident. Je vais vous ramener à la maison. Il y a trop de bruit et gens. Comment es-tu?“ Ten muž mi něco říkal, nevím co. Nebyl jsem schopen mluvit francouzsky a nechtěl jsem jim ani rozumět. Můj mozek protestoval a odmítal převádět ten hrozný blábol do angličtiny.

Ten chlap mě zase držel, táhl mě pryč.

Zbytek dne jsem proseděl na nějaké policejní stanici. Byla tam se mnou žena, která se vydávala za mou kamarádku, ale já jsem s ní nemluvil. Byla ze sociálky.

Druhý den jsem nasedal do letadla a v Americe si mě vyzvedla matka. Měla rudé uslzené oči a řasenku všude.

To bylo poprvé, co jsem ji viděl plakat. Začala ještě víc pít a kouřit, až to její organismus nezvládl. Ve dvanácti jsem osiřel.

Od té doby jsem byl uzavřený a nechtěl jsem se s nikým přátelit. Bylo to tak lepší.

---

Zahnal jsem dávné vzpomínky. Ale pravou podstatu toho, proč jsem si tento moment vybavil, jsem nechal volně plynout po pokoji… Ta žena. Vypadala podobně. Byla rozhodně jiná, to ano, ale ohromě mi ji připomínala. Měla na sobě také zelenou. Byla také krásná. Byla brunetka.

Možná je to ten pravý okamžik… Možná je to ta pravá…

Třetí den

Zvláštní, že se lidé nezáměrně setkávají na stejných místech. Často potkáme člověka, před kterým radši zalezeme pod stůl nebo se schováme za vázu s květinami, než abychom se mu mohli podívat do tváře a říct: ‚Ahoj, mám se dobře. A ty?‘.

Stála tam, nehybně jako kámen. Očima sledovala reklamu na kuchyňské potřeby a nevnímala okolní svět. Neměla zájem zabývat se ostatními lidmi. Včerejšek jí změnil pohled na svět. Už se nebude vybavovat s cizími lidmi na zastávce, už se nebude usmívat na malé děti. Už ne.

Byla odhodlaná všechny ignorovat.

Přistoupil k ní muž, kterého chtěla vidět ze všech lidí na světě nejméně, ale ona nevěděla, že je to on.

„Ehm, dobrý den.“ Nezvedla hlavu, netušila, že je pozdrav určený jí. Její oříškové vlasy jí spadaly přes obličej, takže Carlisle nevěděl, jestli má odejít nebo jí odhrnout vlasy z obličeje a pohlédnout do jejích očí.

Rozhodnul se pro to druhé.

Přistoupil blíž a natahoval k ní ruku. Nikdy neměl tak silné nutkání se někoho dotknout. Centimetr po centimetru se blížil k její zakryté tváři. Cítil, jak mu tělem proudí vzrušení.

Odhrnul jí pramínek vlasů a pohladil jí po tváři.

Právě jsem sáhl na úpkně cizí ženu, jsem pitomec.

Pomalu se otočila a podívala se na něj. Překvapený výraz se změnil v naštvaný. Rty semkla pevněji k sobě a Carlisle ucítil štípavou ránu. Bylo to tak nečekané a silné, až se posadil na sedadlo, co bylo za ním.

Esmé mu věnovala naštvaný pohled a vystoupila.

Měl smůlu, protože za ním někdo seděl a ten někdo, byla jeho přímá nadřízená.

Ředitelka university Sanie Doová. Byla to malá asiatka, kterou k smrti nesnášel. Měla ostře řezané rysy a hubenou postavu. Nosila pevné drdoly, černé kostýmky a vysoké lodičky, ze kterých měl strach. Vždy, když si ho zavolala do kanceláře, neobtěžovala se mu nabídnout židli. Došla k němu a do tváře mu vmetla svůj ortel a on se bál, aby ho nekopla tím tenoučkým podpatkem tam, kam by nechtěl… Stála tam v kanceláři nakročená k útoku a on byl před ní tak nějak zkroucený. Ty útoky byla samozřejmě jen Carlisleova bujná fantazie. Ona jím vždy pohrdala a až příliš to dávala najevo.

Potrpěla si na pořádek a dochvilnost. Už dlouhou dobu Carlisleovi vyhrožovala, ať si dá na svoje věci pozor a ať chodí do práce tak jako ostatní profesoři – připravený a včas.

Carlisle jí seděl na klíně a tekl z něho pot, než se zvedl, uběhlo asi deset vteřin.

Ó - MŮJ - BOŽE! Tohle je zlý sen, pomyslel si.

Otočil se k ní čelem, hodlal čelit útoku. Zběžně se podíval na její nohy, měla na botách 10 centimetrové jehly, zhrozil se a mírně se přikrčil.

„Cullene!!!“ Ředitelka mírně zrudla a zaryla své rudé nehty do černé kožené kabelky.

„Ano paní Doová?“ Snažil se nekoktat, ale ujížděl mu mírně hysterický tón.

„Řekněte mi kolik je hodin!“ Slečna Sanie se neobtěžovala snížit hlas ani v přeplněném vagonu.

„Devět a šest minut madam.“

„V kolik máte být za katedrou a vyučovat?“

„V devět nula pět madam.“

„Je vám doufám jasné, že mám důležitější věci na práci, než vás vodit za ručičku až do vašeho vlastního  kabinetu!“ Ztropila příšernou scénu a on by se nejradši propadl.

„Ano paní ředitelko.“ Nastala chvilková odmlka.

„Od teď jsem pro vás už jen nerudná ženská,“ řekla trochu mírněji.

„Nemůžete mě jen tak vyhodit.“ Carlisle byl zděšený, trvalo mu půl roku, než nějakou práci sehnal, nechtěl to absolvovat znovu.

„Já vím moc dobře, co můžu a co ne. A věřte mi, že vyhazování neschopných profesorů do mé kompetence patří, profesore. Hezký den. Musím za vás shánět náhradu.“ Vystoupila a nastoupila do vedlejšího vagonu.

Někteří cestující se smáli a někteří jen zaraženě hleděli.

Tohle byl můj nejhorší den v životě. Na sto procent. – To bylo jediné, na co dokázal myslet.

Čtvrtý den

Jako každý den, opět seděl ve vlaku, ale dnes nejel do práce. Líně koukal z okna a nehtem seškrabával lak z tyče na držení.

„No, možná bych vám mohla dávat lekce slušného chování.“ Ohlédl se, ale už nebyl překvapený, že ji vidí. Necítil k ní nenávist, jen… Už nebyl tak veselý po každé, kdy ji uviděl.

„Víte, jsem učitel. A o těch je obecně známo, že nemají rádi poučovaní.“ Zase ji takhle odkopl, nemohla tomu uvěřit. Něco ji k němu táhlo.  Ale je nemožné, aby se spřátelila nebo zamilovala do takového pokrytce.

„Ale na druhou stranu, já jsem tak odstrašující případ, že jsem se svou vlastní ješitností připravil o práci. Je fakt, že se nemohu své bývalé nadřízené divit, protože kdyby si na mě po ránu sedl člověk s tak oslnivou krásou a silnou kolínskou, zachoval bych se asi stejně, protože už bych nikdy nebyl schopen udržovat pouze profesionální vztah.“ Carlisle se svému vtipu zasmál, ale na svou půvabnou spolucestující dojem neudělal. Esmé se jen stydlivě usmála, aby neurazila, ale musela při tom myslet na Seala v plavkách, jinak by se spíš dala do breku. Bylo jí trapně, když si uvědomila, že kvůli své hrdosti ten člověk přišel o práci.Cullen to asi vycítil a už se neodvažoval navázat konverzaci rádoby vtipnou narážkou na svou osobu.

„No, co jste říkala o těch lekcích chování?“ řekl pobaveným tónem.

„To má být zase to vaše vysmívání a povrchní povyšování?“

„Prosím?“

„Vy víte jak to myslím.“

„Madam, já jsem teď nezaměstnaný muž, v ledničce mám tři párky a karton piv, jediný můj přítel je papírový Abraham Lincoln v životní velikosti a momentálně truchlím za porážku Redskins. Mohl bych se ucházet o místo největšího zoufalce ve městě, rozhodně nemám pocit, že bych se mohl nad někým povyšovat.“ Esmé opět netušila, jestli proslov tohoto muže neskrývá dvojsmysl. Jeho pobavený výraz ji mírně děsil, na druhou stranu, jeho oči byly tak upřímné, že věřila více jim.

Musela však přiznat, že ji představa, jak ten chlap sedí na křesle s pivem v ruce, za zády s Lincolnem a sleduje fotbal na staré televizi, velice pobavila.

„Můžu znát jméno největšího zoufalce ve městě?“ řekla pobaveně.

„Jsem Carlisle Cullen. A vy?“

„Esmé Evensonová. Ehm, chtěla jsem se vám omluvit za tu včerejší nehodu. Nechtěla jsem vás připravit o práci.“

„To je v pořádku, stejně jsem dostával malý plat.“

„A kam vlastně jedete. Totiž… Když ne do práce?“

„Vám nepřijde metro jako skvělé místo k popovídání?“

„East Falls Church, vystupujte prosím.“

Někdy by člověk nejraději zastavil čas nebo naopak, ale toto přání je zatím pouze další položka na seznamu: Nesplnitelné úkoly hamižných pozemšťanů.

„Myslím, že toto téma budeme muset probrat jindy. Nashle, Carlisle Cullene.“

Vážně řekla nashle? Tahle dokonalá žena, se bude chtít se mnou ještě setkat? Neuvěřitelné, nemožné.

O pár dní později

„Carlisle, můžu se tě na něco zeptat?“

„Hmmm, já nevím.“ Jeho ironie v hlase byla nepřeslechnutelná.

„Carlisle!“ Jen počkej, až já jednou ten tvůj vtip nepochopím, pomyslela si.

„Dobře, dobře. Co chceš vědět?“

„Jsi ženatý? Máš přítelkyni?“ Hodně trapná otázka, ale i když jsou tu téměř jasné ‚důkazy‘, chtěla to od něj slyšet jasně a ne pořád jen kličkovat.

„No, zkoušel jsem to na jeptišku… Ale asi nemá ráda staré blonďaté profesory.“  Oba se tomu zasmáli, ale Esmé dnes nebyla ve své kůži.

„Našel jsem si práci, není to nic moc, ale pro začátek to stačí.“ Byl nadšený, že může zase něco dělat. Nechtěl před Esmé vypadat jako opilec bez práce. On takový nebyl, jen se tak uplynulých deset let choval, ale teď už nemusí. Má proč žít. Našel důvod, proč si chodit kupovat obleky, proč se holit, mýt - našel smysl života.

„To je skvělé! A jaká je to práce?“ Esmé byla hned o něco veselejší.

„Ve zdejší nemocnici hledají chirurga. Řekl jsem si, že je to výzva.“

Chirurg? Vždyť nepozná psa od kočky.

Zasmála se Esmé.

„No, co? Náhodou jsem studoval medicínu.“

Je roztomilý když se rozčílí. Stop Esmé! Chováš se jako školačka v nějakém trapném seriálu. Chovej se dospěle.

„Jsi přece profesor.“

„Přesně tak. A ještě k tomu jsem doktor.“

„Dobře, dobře. V tom případě vás budu muset pozvat ke mně domů, mám něco s rukou a tady není vhodné místo k řešení  zdravotních problémů.“ Na tváři měla ten záhadný úsměv jako Mona Lisa.

Carlisle nevěděl jak má reagovat, nebylo příliš brzy?

„Tohle není správné,“ řekl a zatvářil se vážně, jako pravý doktor, „neměli bychom tu ruku podceňovat. Kdy se vám to bude hodit?“

„Zítra se sejdeme před prvním vagonem v Eisenhower Avenue. V tuhle dobu.“ Carlisle se podíval na hodinky, bylo 16:48. To nevydržím.

„Nashle.“ Bože, nemůžu se dočkat zítřka. Bude u mě doma! Hlavně aby všechno dopadlo dobře. Myslím, že je to ten pravý.

Rozloučili se a zbytek večera žili v představách a myšlenkách na zítřejší den.

Den D

Stál tam. V  černém obleku s modrou košilí. Ruce se mu potily a nervózně přejížděl rukou po trnech rudé růže, kterou pro ni koupil. Bylo to pro něj něco nového a chtěl, aby to bylo dokonalé. V hlavě měl zmatek a jeho jediné přání bylo, ať přijde.

Podíval se na hodinky. Bylo 16:49. Už tu měla být.

Očima pročesával okolí a díval se na každého, kdo vcházel do metra.

16:55

Ona nepřijde… Zavalila ho vlna smutku, sevřel se mu žaludek. (Tohle je možná moc urychlený, já nevim.) Nevěděl co má dělat. Všechny provázky a nitě, které ho spojovaly s okolním světem přestříhal, nechal jen jeden. Tlustý provaz, který ho poutal k Esmé. A teď zmizel i on.

Nedokázal pořádně myslet, před očima měl její obraz a snažil se smířit s faktem, že už ji nikdy nemusí vidět. Zavřel oči a nadechl se vlhkého vzduchu, který způsobila dešťová voda, kterou sem lidé natahali díky deštníkům.

Neměl náladu se cpát a ostatními lidmi se vlaku. Neměl náladu na nic.

Snažil se zdřevěnělým nohám dát směr. Usilovně si přál vyjít po těch eskalátorech, lemovaných plakáty a dostat se na čerstvý vzduch. Po pěti minutách se jeho přání splnilo.

Nebe truchlilo s Carlislem. Padalo z něj tisíce mokrých kuliček. Po pěti minutách byl zlomený profesor promočený na kost.

Nohy ho nesly, ani nevěděl kam.

…  Po dvaceti minutách si všiml, že došel dál, než měl v úmyslu. Vrácení se zpět k metru mu připadalo jako nejlepší možnost. Proč já jí na to naletěl? Určitě to byl záměr. Měl jsem ze sebe udělat co největšího hlupáka. No jasně! Chovala se ke mně hezky, abych si myslel, že o mě má zájem. A já tady chodím s kyticí... Tyto myšlenky se mu honily hlavou jedna za druhou a nechtěly se zklidnit. Rozhodl se, že půjde do práce a pokusí se na všechno zapomenout.

To ale jaksi nešlo. Pořád se mu v mysli objevovala ona brunetka z Paříže, na kterou nemohl zapomenout. Její obličej a postupně i celé tělo se měnilo v Esmé Evensonovou. Takhle se to točilo. Kdykoliv Esmé vyhnal, po francouzce se objevila znovu.

Zatímco kráčel vestibulem metra, nevnímal nic okolo sebe, jeho slzné kanálky se pomalu přeplňovaly. Ne, to přece není možné. Já Carlisle Cullen, profesor z fakulty – vlastně chirurg z nemocnice – nebudu brečet! Ne, ne, ne! Zakazoval si i pomyšlení na slzy.

Když poprvé za poslední půlhodinu zvedl hlavu vzhůru, po jeho levé ruce se táhla dozadu úzká ulička s mnoha odpadkovými kontejnery, zřejmě slepá. Co kdybych se zahrabal do popelnice? To ho napadlo nejdříve. Pak se ale pořádně rozhlédl a okamžitě myšlenku zavrhl. Na to by mě přece byla škoda! - Pro něj typické.

Najednou zaslechl nějaký zvuk. Znělo to, jako kdyby někdo už už chtěl vykřiknout, ale pak nemohl. Carlisle znovu zrentgenoval uličku a pak je uviděl! Za popelnicemi se krčily dvě osoby. První byla zrzavá dívka, druhá brunetka, která mu někoho připomínala. Počkat, to je blbost, to nemůže být Esmé. Ale byla. Poznal to, když mírně předstoupila před popelnice a její vlasy vlály v odpoledním vánku. Byla tak krásná. Připadalo mu však, že ženy nevedou normální konverzaci. Blondýna vypadala, že chce Esmé něco udělat. Nepřátelský pohled, vyceněné zuby… Byla děsivá.

Právě se na ní vrhla a... zakousla se jí do hrdla? Proč by žena kousala ženu do krku? Zrzka zvedla hlavu a v tom okamžiku ji spatřil v pravém světle. Její špičáky přesahovaly přes dolní rty a byly od krve. On tam stál jako přibitý a ty hřebíky nechtěly povolit. Když se konečně odhodlaly, Carlisle si vzpomněl na mýty, které četl o upírech, popadl nejbližší kus dřeva, jež se mu dostal pod ruku a uháněl k ženám.

Nechtěl na zrzku volat, aby získal moment překvapení. Podle jeho názoru si ho žena nemůže všimnout, když nic nebude říkat. Byl asi 2 metry od ní a zrovna se napřahoval dřevem, když se náhle otočila.

„Myslel sis, že nevím, že se ke mně plížíš? Omyl blonďáku! Jsi cítit na dva kilometry,“ řekla. Zuby měla stále od krve, ale Carlisle uviděl Esmé svíjející se v bolestech a rozhodl se, že jí musí pomoct.

„Kdo jsi a co tu chceš?“ sebral se jedině na tuhle otázku.

„Jmenuji se Caroline a jsem zde proto, že se mi zachtělo proměnit nějakého člověka v upíra, jak jsi jistě poznal,“ ušklíbla se. „To víš, nejsem upírem dlouho a musím poznat, jaké to je. Mimochodem, jestli ti unikne na veřejnosti něco o mě, tak si pro tebe já, nebo moji zástupci přijdou a do minuty je po tobě. To samé platí pro tvoji kamarádku, i když, ta na tom bude za chvíli podobně jako já,“ ukázala na Esmé krčící se na zemi.

„Moment a to jí tady takhle necháš?“ Byla to naivní otázka, ale Carlislea nic lepšího nenapadlo.

„A co si myslíš, že bych měla dělat? Máš štěstí, že už nemám žízeň a napila jsem se z toho roztomilého pošťáčka na rohu, jinak by tě čekal stejný osud jako tvou holku. Tedy vlastně ne, ty už bys byl dávno mrtvý.“

„A co jsi jí vlastně udělala? Proč má bolesti?“ Takového člověka jsem za posledních 500 let neviděla, pomyslela si Caroline.

„Ach jo, zase vysvětlování. Hele, prostě za, přibližně dva, tři dny, z ní bude upír a ty s tím nic nenaděláš, pokud jí nechceš zabít. Nebo by ona mohla zabít tebe, když budeš s ní a neobstaráš jí krev,“ odmlčela se. „Nerada mluvím s člověkem tak dlouho. Už musím jít. Vlastně ani nevím, proč ti to tu říkám. Asi mám slabost pro typy, jako jsi ty. Toho si važ.“ Pohladila ho něžně po rtech a než Carlisle stihl cokoliv říct, nebylo po ní ani vidu, ani slechu.

Nevěděl, co má dělat a tak popadl mobil a vytáčel číslo na záchranku.

„Nesmím jít do nemocnice,“ zasípala najednou Esmé, která se dovtípila, že volá sanitku.

„Proč, vždyť jsi zraněná,“ odpověděl nervózně Carlisle, protože měl velké obavy, že Esmé vykrvácí. Měl ji rád.

„Ale já opravdu nemůžu,“ trvala na svém, „pochop, bude ze mě upír. V nemocnici nedokážou operovat upíry, to bys mohl vědět...“ Po těchto slovech se opět svezla na zem a nepohnula se, ani když s ní Carlisle třásl.

Najednou mu to doopravdy došlo: Jeho životní láska je odteď upír. Kdyby přišel o chvíli dřív, nemuselo by to tak dopadnout. Mohla by být ještě člověk. Nebo by se tu svíjeli oba, to je jedno. Hlavně, že by byli stejní. Teď jsou ale úplně odlišní. Uvědomil si, že jí musí dostat domů, jenom zatím nevěděl jak. Napadla ho možnost, že ji vezme metrem. Zavrhl. Lidé by si mysleli, že on je upír, pokud by pochopili Esméino krvavé hrdlo. Pak mu prolétlo hlavou, že půjde pěšky. To je moc daleko.

Potom na něco přišel! Dojede pro své auto, které vytahuje jen v nouzových případech, přijede sem a odveze jí domů. To by šlo, ale co když tudy náhodou někdo půjde, uvidí ji a zavolá na policii nebo záchranku? Musí vymyslet, jak to udělat, aby jí nikdo nenašel.

Ať přemýšlel, jak chtěl, za deset minut nepřišel na nic jiného, než že jí před ní postaví popelnice tak, aby ji zakrývaly. Připadalo mu to dost nechutné, ale neměl na výběr. Alespoň přes ní přehodil jeho sako.

„Promiň Esmé,“ řekl při stěhování první popelnice.

„Opravdu mi se omlouvám,“ zopakoval u poslední popelnice tiše, i když ho Esmé stejně neslyšela.

O 20 minut později

Carlisle jel ve svém poškrábaném brouku, kterému nešla zatáhnout střecha  a myslel na tři věci. První byla, že jel po dlouhé době ve svém autě. Nepoužíval ho, protože nechtěl, aby ztratilo ‚lesk‘ a on ho potom musel blýskat znovu. Do práce jezdil metrem nebo autobusem, když spěchal, tak taxíkem. Nebyl špatný řidič, ale už vyšel ze cviku, takže mu chvíli trvalo, než si vzpomněl, kde se zapínají světla.

Druhá byla, že je celý mokrý a že ty potahy bude muset sušit týden.

Třetí věc, byla Esmé. Na tu myslel poslední půlhodinu pořád. Uvědomil si, že se do ní opravdu zamiloval a bál se, že ona ho odmítne. Nevěděl co má udělat, až ji přiveze domů a položí na gauč. Má jen tak čekat, než se probere? Nebo se má pokoušet ji probudit? Nevěděl. Měl pocit, že momentálně nevěděl nic.

Jel k místu, kde Esmé zanechal a najednou dostal strach. Co když se už probrala z bezvědomí a utekla? Co když tam prostě nebude? Uvědomil si, že nemohla utéct, protože byla mimo – jemu to tak připadalo – a zároveň i únos nepřipadal v úvahu, protože by snad nikdo nikoho nebo nic nehledal za popelnicemi. Jenom psychicky narušený člověk.

A přece. Když zaparkoval auto na kraji uličky, rychle běžel k místu, kde Esmé zanechal. To místo si pamatoval skoro stejně přesně, jako polohu svého domu. Odsunul všechny popelnice, odházel kdeco, ona tam stejně nebyla. Panebože, mohl jsem to vědět dřív. Mohl jsem tušit, že se mezitím probudí a uteče. V tu chvíli se ale na jeho pravé straně ozval jakýsi vzlyk či nářek. Šel po tom zvuku a uviděl malý výklenek ve zdi. Podíval se lépe a spatřil Esmé svíjející se na zemi v křečích i s jeho sakem přes tělo.

„Esmé, proboha co tady děláš? Jasně si pamatuji, že jsem tě nechával támhle,“ ukázal na místo, kde ji opravdu nechal.

„AUU,“ zavyla bolestí. Carlisle k ní honem přiskočil.

„Vydrž, už tě odvezu domů,“ při těch slovech ji bral do náruče a nesl do auta. „U mě jsme za patnáct minut.“ Naložil jí, nastartoval a jel.

V autě hodně přemýšlel. O sobě, o Esmé, o budocnosti. Uvažoval nad slovy, která mu řekla ta upírka, Caroline. '...za přibližně dva, tři dny z ní bude upír a ty s tím nic nenaděláš, pokud jí nechceš zabít. Nebo by ona mohla zabít tebe, když budeš s ní a neobstaráš jí krev...' Tyto dvě věty mu pořád vrtaly hlavou. Nevěděl, co obnáší být upír a neměl ponětí, jak sežene krev. Ale už vůbec si nedokázal představit, že by ho Esmé mohla chtít zabít. Vždyť ta půvabná mladá žena z metra by nezkřivila vlásek ani mouše! Ze zamyšlení ho vytrhl její křik tak, že málem naboural do protijedoucího auta.

„ÁÁÁAAA,“ zakřičela Esmé. Carlisle stočil vozidlo ke kraji silnice a prudce zabrzdil. Otočil se na ni a co nejklidnějším hlasem řekl:

„Esmé, prosím nekřič. Mohl bych nabourat. Ke mně to nepotrvá už ani pět minut. Vydrž to, prosím.“ Její tvář se na chvíli uvolnila, ona se na Carlislea podívala a nepatrně přikývla.

„Budu se ssssss... snažit.“ Bylo vidět, že poslední slovo vyslovila stěží.

„Dobře,“ odpověděl prostě Carlisle, otočil se dopředu a rozjel se.

Když dojeli k domu, Carlisle vystoupil a co nejrychleji vzal Esmé dovnitř, aby ho nikdo neviděl, i když bydlel docela na samotě. Donesl ji až nahoru do pokoje pro hosty – nikdy neměl ani jednoho hosta.

Premiéra, pomyslel si.

Nevěděl, co má dělat. Vzpomněl si zase na ty dvě věty, které řekla zrzka. '...za přibližně dva, tři dny z ní bude upír a ty s tím nic nenaděláš, pokud jí nechceš zabít. Nebo by ona mohla zabít tebe, když budeš s ní a neobstaráš jí krev...' Zajímal se hlavně o poslední tři slova: neobstaráš jí krev. Jak měl ale obstarat krev? Jsem přece chirurg, napadlo ho. V nemocnici určitě budou mít krev. Mohu to alespoň zkusit. Už se rozhodl.

„Esmé, poslouchej mě. Vím, že tě to namáhá, tak se mi nesnaž odpovídat. Doufám, že mě slyšíš.“ Odmlčel se, jako kdyby čekal, že mu odpoví, i když jí to zakázal. „Počkej teď tady na mě. Jedu pro něco do nemocnice. Budu zpět nejpozději za třičtvrtě hodiny. Jestli se do té doby probudíš, tak prostě zůstaň v domě. Hlavně nikam nechoď.“ A tak odjel do nemocnice pro krev budoucí upírce.

V nemocnici všechno proběhlo hladce, až na to, že se ho zmatení kolegové ptali, proč tam není a nedodržuje pracovní dobu. On jen odpověděl, že má rodinné problémy a že to napraví jen jak to bude možné (což samozřejmě není pravda a hlavně se svou rodinou není v kontaktu).

První den práce a já tu nejsem, můžu čekat vyhazov…

Krev sehnal téměř hned a domů se vrátil za půlhodiny. Nejdřív šel pytlíky s krví uložit do lednice, potom běžel nahoru za Esmé. Naštěstí ležela na posteli stejně jako před tím. Její tělo ale bylo nehybné, jen občas sebou nepřirozeně trhla a Carlisle se o ní bál. Zatřásl s jejím tělem a ona v tu chvíli vyjekla.

„Ne, nech mě. Nedotýkej se m...“ Opět nedokázala větu dokončit a hlava jí spadla.

Celé dva dny se dělo téměř to samé. Pokaždé, když se jí Carlisle dotkl, ona vykřikla, ale nedokázala dokončit větu. Někdy její výkřik nebyl způsobený jeho dotekem, ale vnitřní bolestí, takže Carlisle se rozhodl, že ji nechá na pokoji, dokud se neprobudí.

Bylo už pozdní odpoledne a on seděl u její postele, když najednou pohnula rukou. Carlisle sebou okamžitě trhnul a promluvil na ní.

„Esmé, slyšíš mě?“ Vtom otevřela oči a Carlisle uskočil stranou. Byly stejně rudé jako té zrzky. Esmé se zhluboka nadechla, ale to neměla dělat. Carlisle se jí celou dobu díval do očí a teď v nich viděl jakousi touhu. Touhu po něčem... po něm! Teď si to uvědomil. Ona chce jeho. Přesně tak to říkala ta upírka. ‚Bude tě chtít zabít, pokud jí neobstaráš krev.‘

Vzpomněl si na karmínovou tekutinu v lednici. Carlisle nechtěl být mrtvý, ještě ne. Chtěl si s ní někdy pořádně promluvit a dát najevo jak moc ji miluje. A věděl, že ve skutečnosti ona ho také zabít nechtěla. Její povaha nebyla zabijácká. Tak promluvil potichu.

„Esmé, poslouchej mě. Teď ti dojdu dolů pro krev. Ty počkáš tady. Já vím, že mě nechceš zabít. Znám tvoji povahu, nebo mohl jsem ji za těch pár dní v metru poznat. Nechceš mě zabít, nejsi vrah. I ta facka tenkrát se ti nezamlouvala, že? “ To zapůsobilo. Esmé se z jejího nakrčeného postoje narovnala a mírně zaklepala hlavou. Pak si zacpala nos, jako kdyby zapáchal a promluvila.

„Moc se omlouvám. Vůbec nevím co to se mnou je. Pálí mě v krku, cítím tvoji krev... Celkově se cítím lépe.“ Měla krásný hlas…

„Neomlouvej se, nemůžeš za to. Já ti teď přinesu tu krev, dobře? Ty zůstaň tady.“ Běžel pro krev jak nejrychleji mohl a za dvacet vteřin byl zpět.

„Tady to máš,“ podal jí pět pytlíků. Ona vzala první, propíchla ho brčkem, které také přinesl Carlisle a začla pít. Ze začátku jí to přišlo odporné, ale potom už na to neřešila a jen pila. Pytlík byl prázdný za vteřinu a Esmé chňapla po dalším.

Carlisle šel pro zbylých pět. Když se vrátil, Esmé stála proti dveřím a divně se na něj usmívala.

„Co je, provedl jsem něco?“

„Ne nic, promiň. Zase jsem myslela na krev. Jsi lákavý.“ Carlisle se nejistě usmál aby se neurazila, ale zvedal se mu žaludek při pomyšlení, že by se válel na zemi bez kapičky krve. Opět zatřepala hlavou a zacpala si nos.

„Tady jsem ti jí přinesl. Ale je to zbytek, tak s tím šetři. Pokusím se sehnat další co nejdříve, ale je to riskantní. “ Jen co dořekl větu, Esmé mu vytrhla sáček z ruky a už pila. Netrvalo to ani deset vteřin a nikde nebyla ani stopa po krvi.

„Carlisle, nevím co budeme dělat. Pořád mě pálí v krku a mám chuť tě zabít, i když nevím, jak je to možné. Já jsem krev nikdy ráda neměla,“ podivila se Esmé.

Trošku hloupá úvaha, jsi upír… pomyslel si.

„Ale teď jsi upír, takže jí chceš. Víš, docela rád bych věděl, co se to s tebou děje a co obnáší být upír, abych věděl, na co se mám připravit,“ řekl.

„Jak to myslíš, připravit?“ zeptala se.

„No, přece tě v tom nenechám.“

„Jsi hodný, ale nemám vůbec tušení,“ odpověděla.

„Hmm... Ty jsi upír a já člověk. Takže ty ze mě toho upíra taky můžeš udělat, abys v tom nebyla sama. Já, stejně jsem svojí rodinu viděl naposledy v 18 letech, takže mi to je jedno.“

„To by bylo skvělé, ale vůbec nemám ponětí, jak se to dělá. Teda vlastně ne… Nechci abys trpěl jako já. Celou tu dobu bych si to vyčítala.“ Nejistota v jejím hlase byla jasná.

„Jestli budu s tebou, tak mi to za to stojí. Viděl jsem tamtu upírku. Ta tě jenom kousla a hotovo. Ale myslím si, že mě hlavně nesmíš všechnu krev vysát, jinak bys mě zabila.“

„Nechci to udělat, mám pocit, že kdybych začala, nezvládla bych přestat.“

Podíval se na ní. Konečně měl čas si ji pořádně prohlédnout. Byla krásná víc než kdy dřív. Byla dokonce krásnější než ta pařížanka. Byla krásnější, než kdokoli jiný na světě.

Pomalu se k ní přiblížil. Měl chuť jí políbit, celou jí zlíbat.

„Dáš mi zase facku?“ zasmála se jako zvonkohra.

„Ne. Myslím, že ne.“

Pomalu se dotknul jejích rtů a pohladil je svými. Byly ledové a zároveň žhavé. Už se neudržel.

Nemyslel na to, že se naposledy líbal na střední škole a prostě se poddal svým touhám. V hlavě měl zmatek a jen si užíval pocitu, že ji má u sebe. Zapomněl jaké to je, mít někoho rád. Tato žena mu to připomněla a ke všemu ho naučila ještě dalším lidským citům, které se tak sobecky naučil ignorovat. Jeho mysl se kolébala na obláčku a ocitl se před branou do ráje, odkud mu mával Adam a Eva. Sahal po pozlacené klice, ale…

„Au!“ Sáhl si na studené rty a ucítil něco tekutého. Mělo to kovovou chuť a červenou barvu - krev. Omylem ho kousla do jazyku.

Esmé seděla bez hnutí jako zhypnotizovaná. Vypadala vyděšeně.

„Neboj,“ zasmál se, „asi budeš mít ostřejší zuby než jsme si mysleli. To je celé.“

Ona jen seděla a upírala pohled na jeho rty.

„Esmé?“

Její oči nabraly zlověstnou černou barvu. Nakrčila se a přivřela oči, jakoby s něčím uvnitř bojovala… A prohrála.

„Promiň.“ S těmi slovy se Carlisleovi obrovskou rychlostí zakousla do hrdla...

Bože, co jsem to provedla! Právě chci zabít lásku svého života. Musím s tím přestat, ale nedokážu to....Uvnitř jejího těla se prala žízeň s lidskostí... Nezáleželo pouze na síle, ale i na čase, který se každou vteřinu zkracoval…

Komentáře prosím!!! (Daly jsme hranici komentářů, když jich bude méně, pokráčko nenapíšeme, protože se vám to evidentně moc nelíbilo...)

Nedivte se tomu konci. Možná přichystáme druhý díl, ve kterém se všechno vysvětlí.

Vaše Coollenky :o) !

Budeme moc rádi za jakoukoli pochvalu nebo kritiku.

Chybami se člověk učí... Z pochvaly skáče radostí až ke stropu. (Myšleno obrazně, samozřejmě. :o) )

Autor: Coollenky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Kráska na potkání: