Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Krabička od sirek

16.12.2010 (20:00) • Jennush • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1837×

„Vy zrůdy. Já vás nechám okamžitě vydědit!“ zaječel náš otec hlasem plným zuřivosti a pohoršení.

„Ale otče, lásce nemůžeme poručit,“ pokoušela jsem se ho podruhé přesvědčit. Skrz naše propletené ruce s Alecem jsem ucítila jeho plnou podporu, ať už se rozhodnu jakkoliv.

„Děti nezbedné,“ zaskučela matka a sepjala ruce v prosebné gesto, které patřilo Bohu. „Proč? Proč zrovna my? Teď abychom se přestěhovali,“ zaskučela zlostně a pak na nás upřela nenávistný pohled.

„Vypadněte z domu!“ zaječel otec. „V domě nechci žádnou štětku a žádného syna Satana,“ dodal nevraživě.

„Je vidět, jak nám přeješ, otče,“ odpověděl Alec pohrdavě a přitom nás otočil na podpatku a vyšli jsme po schodech domu k našim pokojům.

„Sbalte si a vypadněte,“ zavrčel za námi ten úsečný hlas našeho bývalého otce.

„Nemuselas to na něj tak vybalit,“ vyčítal mi Alec mé chvilkové zatemnění mozku, když jsem otci řekla o našem vztahu.

„Jinak to nešlo.“ Zakroutila jsem lítostivě hlavou. „Chtěl mě provdat za nějakého jiného muže a to jsem mu nemohla dovolit, protože miluji tebe a on se s tím musí smířit,“ vysvětlovala jsem pomalu a přitom jsem Aleca hladila po jeho drsné tváři.

„Já vím,“ vydechl náruživě. V jeho očích jsem spoznala chtíč. Ten chtíč, který jsme si doteď nemohli dovolit. Naklonil se ke mně, že mě políbí, ale já jsem se odvrátila. Pořád mě strašilo s ním něco dělat v domě našich rodičů. Jiným to připadá odporné a všelicos jiného. Ale láska je slepá. Já prostě svého bratra – Aleca – miluji.

Vběhla jsem do svého pokoje. Následně jsem vytáhla svou tašku zpod postele. Dál jsem bezmyšlenkovitě házela své věci do tašky. Správné by bylo, kdyby mi bylo líto a smutno, že odcházím z domu, kde jsem vyrostla a prožila těžké, ale i některé pěkné časy. Možná bych měla uronit i nějakou tu slzu, ale nešlo to. Chtěla jsem jen odejít. Radovala jsem se z pomyšlení, že budu s Alecem a mimo ten prokletý dům a tu prokletou rodinu.

Po necelých 5 minutách jsem s balením byla hotová, ale ještě před odchodem jsem se naposledy rozhlédla po mém starém útočišti. Jen, co jsem se ocitla na chodbě, tak přišel i Alec se svým skromným zavazadlem. Bylo docela ironické, že máme bohaté rodiče, ale ti s námi zacházeli jako s otroky, tak dokonce i vypadáme.

„Jdeme?“

„Jdeme,“ přisvědčila jsem a vděčně ho vzala za ruku.

„Počkejte, děti nešťastný,“ zavolala na nás naše chůva. Klusala k nám, až dech popadala.

„Tady vemte si to,“ řekla a vtiskla Alecovi do dlaně několik peněz.

„To je vaše? Vy máte tolik peněz?“ zeptal se Alec nedůvěřivě, ale vděčně.

„Jistě, celý svůj život jsem šetřila a vy teď ty peníze potřebujete víc. Jen mi musíte slíbit, že si dáte pozor,“ prosebně zaprosila Lejla. Tak mě dojala, že jsem ji beze slov objala a vtěsnala si její vůni do svého nosu. Ach, já zapomněla. Lejla mi bude převelice chybět. Snad jediná.

„Dáme, ale ty taky,“ zašeptala jsem jí do vlasů. Nenápadně jsem její peníze zastrčila za její zástěru.

„Lejlo, nemuchluj se s těma zrůdama. Potřebuju tě u sebe,“ ozvala se za námi Alice. „A vy jste už měli vypadnout!“ vyštěkla na nás naše starší sestřička.

„Taky, že jdeme,“ zavrčela jsem podrážděně, když jsem se odlepila od Lejly a znova si s Alecem propletla ruce. Ona jen nevěřícně zakroutila hlavou. Odpověď pro ni byl můj úšklebek.

„Teď je řada na tobě. I tebe začnou terorizovat, Al,“ zašeptala jsem tak potichu, když jsem ji míjela. Dříve jsem měla Alice ráda, ale značně se poslední dobou změnila. Jako my všichni.

Neodpověděla. Možná už tušila, že je to pravda. Naši rodiče si vždycky vyberou obětního beránka, který bude trpět, až dopadne na samotné dno. My jsme toho důkazy.

Za naši lásku my nemůžeme, ale jednoznačně k tomu přispěli svým hrubým chováním vůči nám. Vlastně nás k sobě víc popostrčili.

Tři, dva, jedna a... svoboda! Jak opojný to pocit. Jen, co jsme se ocitli před brankou do přístaviště zla, tak jsme se šťastně a vroucně políbili. Bylo to podle mě s ním čím dál lepší.

„Miluju tě,“ vydechla jsem po tom náruživém polibku do jeho úst.

„Já tebe též,“ odpověděl mi s úsměvem na tváři Alec. Vykročili jsme bezmyšlenkovitě do protilehlé ulice v důvěrné vzdálenosti.

Eleazar:

„Co jsi potřeboval, Aro?“ zeptal jsem se hned, co jsem otevřel ty prokleté dveře, které zavřely už tisíce životů.

„Och, příteli,“ zatleskal Aro a docupital ke mně. Domníval jsem se, že nechce, aby jeho bratři slova, které mi řekne, jako odpověď, slyšeli.

„Máme tady tak málo zábavy a chráněni moc taky nejsme. Takže jsem dospěl k rozhodnutí tě poslat hledat talenty,“ tiše odpověděl, ale ne tak tiše, aby ho neslyšeli. Dal hlavně důraz na slovo jsem. Myslím, že se bavil, když někoho provokoval.

„Chceme mít sbírku talentů a myslím, že náš nápad je i pro tebe dobrý. Aspoň se podíváš někam mimo hrad,“ vmísil do hovoru uštěpačně Caius. Samozřejmě dal taky důraz na to zájmeno.

„Kdy se mám vydat na cestu?“ zajímal jsem se o informaci, která mě jediná zajímala. Pospíchal jsem. Nechtěl jsem zůstávat tady ani o minutu déle. Ano, Aro mě fascinoval svou povahou, ale něco mi chybělo. Něco výrazného...

„Samozřejmě, hned,“ řekl mírně překvapeně, nač se to ptám. A dal i jasně najevo, abych odešel a šel se připravovat.

„A chceme první talenty nejpozději do Vánoc,“ ozval se ještě Caius.

Odešel jsem z místnosti bez odpovědi, protože jsem pochopil časový limit a rychle jsem vplul do svého pokoje. Chtěl jsem si vzít sebou nějaké peníze. Nevím, co se stane. Vždy je lepší být obezřetný a předvídavý.

Několik minut stačilo, abych vyšel z hradu a už si to dral davem lidí, kteří pro mě znamenali přinejlepším nějaké jídlo. Možná by bylo lepší pro všechny vymyslet jiné řešení, ale...

Nicméně odejdu z Itálie a pojedu do... přiznávám, to ještě nevím. Radši se tu pro jistotu zdržím, abych si byl úplně jistý, že tu žádný talent nevyčnívá.

Jane:

Několik dní stačilo a změnila jsem od základů svůj postoj. Možná to bylo na škodu odejít z domu plný pohodlí. Ulice, špína, bída, hlad – to teď náš společný život doprovázel. Někdy mi přišlo na mysl, že jsme si raději ty peníze měli vzít. Ale stejně bych to asi neudělala.

„Hrozně se klepeš. Měl jsem štěstí a našel krabičku od sirek,“ zazubil se lehce Alec. I v tak neupraveném vzhledu vypadal božsky. Můj osobní princ na bílém koni. Já i on jsme vypadali příšerně. Těch pár dní bez hygienických prostředků nás dosti postihly.

„Možná je to tím, že jsou dnes Vánoce,“ vysvětlila jsem, protože jsem viděla na ulici ve starých novinách, že jsou dnes Vánoce. Tuším...

„Taky jsem si to myslel. Soudě podle koled, které znějí úplně všude,“ přitakal Alec a zamyšleně svraštil obočí. Neodpověděla jsem, jen jsem si vzala krabičku a vyndala z ní jednu sirku. Roztřeseně jsem ji použila. A v ten moment mi bylo blaženě. Bylo mi teplo. Začala jsem cítit tak úchvatnou vůni a v tom se objevila královská hostina. Chtěla jsem se už pustit do jídla, jenomže sirka dohořela a s tím dohořela i ta představa.

Zahodila jsem uhořelé dřevo.

„Co je? Vypadáš, jako kdybys viděla přízrak,“ ušklíbl se na mě Alec pobaveně ale i starostlivě.

Jako odpověď jsem mu klepavě podala sirku. Pochopil a škrtnul. Jen co se sirka rozpálila, tak se na mě Alec nechápavě podíval s velkým otazníkem v očích.

„Nic, jenom jsem myslela, že jsem něco viděla,“ zamumlala jsem jako vysvětlení. Nedocházelo mi to. Asi jsem se zbláznila, přeci vidět něco, co neexistuje, není tak úplně normální. Chtěla jsem se přesvědčit, jestli jsem blázen. Jestliže to uvidím znova, tak je to pravda.

Škrtla jsem další sirkou. Vše se odehrávalo stejně, ale tentokrát se objevila nějaká neznámá postava. Ať jsem mžourala na osobu v černém, splývajícím plášti, jak jsem chtěla, tak jsem ji nepoznávala. A pak se to znovu vše rozpustilo až tedy na...

„Kdo jste?“ zeptal se Alec odvážně a věřila bych v tu chvíli, že by byl schopen se za mě bít do posledních sil, kdyby to bylo třeba.

„To tě nemusí zajímat, chlapče,“ zamumlal zahalený muž zamyšleně. Naráz si stáhl ze svého přenádherného obličeje kapuci a ukázal se nám v plné své kráse. Vypadal tak božsky, nepřirozeně krásně.

„Já vás zachráním od bídy, od utrpení,“ začal vykládat takové řeči, po kterých mi připadal, že není duševně zdraví. „A života,“ dodal po chvíli ticha a upřeného zírání na nás.

Aniž bych zpozorovala jeho sebemenší pohyb, tak už jsem ucítila na svém hrdle dvě jehly. A pak mě zalila bolest. Jak mi mohl zapříčinit takovou bolest? Co jsem mu udělala? Umírám? A co je s Alecem?

„Ne,“ zasténala jsem, protože ta prudká salva bolesti mi i zpřetrhala mé myšlenky.

Sekundy, minuty, dny a možná i týdny ubíhaly. Sice pomaleji než hlemýžď, ale i tak. Na bolest jsem si do jisté míry zvykla, ale pořád existovaly okamžiky, kdy jsem křičela, rdousila se bolestí.

Až nadešel nejhorší okamžik utrpení. Bolest se náhle zesílila na maximum a postupovala na moje srdce, když už mi spálila ostatní orgány na popel. Srdce chtělo utéct před jistou hrozbou, číhající v těch nevýslovných, nepopsatelných křečích. Bolest dosáhla svého. Srdce zpomalovalo, až přišel poslední úder.

Správně jsem měla být mrtvá, ale nemohla jsem být, protože jsem byla naživu. Dokonce více než to. Měla jsem najednou bystřejší smysly. Slyšela jsem vše i to, co přede mnou mělo být skryto.

„Je mladá. Měl jsi počkat,“ vyčítal jeden mužský hlas.

„Ale ten talent. Už tak silný, když ještě byla člověkem. Bude se ti to líbit,“ bránil se druhý – mně povědomý hlas. Možná, ano to byl ten strůjce všeho toho zmatku a toho mučení. Zničehonic jsem vydala tichý zavrčení. Ano, bylo to vrčení. Co to se mnou proboha je?

„Vím, že jsi vzhůru. Otevři oči, poupátko,“ nabádal mě Alec pobaveně. Poslechla jsem. Celou dobu jsem ho cítila u sebe.

A to, co jsem uviděla, mi vyrazilo dech. Rozpoznala jsem i tu nejmenší částečku vzduchu všude okolo mě. Viděla jsem každou nedokonalost na stěně. A pak jsem se koukla na Aleca. A ten byl tak krásný jako nikdy předtím. Má poslední vzpomínka na něj teď s tímhle novým Alecem dost kontrastovala.

„Co se to stalo?“ zeptala jsem se vyjeveně. Panebože, ten hlas byl jako milion malých zvonků. Tak líbezný a něžný s nebezpečným podtónem. Alec se na mě usmál. Zdálo se mi to nebo v tom bylo víc než sourozenecká láska?

„Vítej ve světě upírů a vítej ve Volteře.“

O pár dní později:

„To není fér,“ zakřičela jsem rozradostněně do pustého lesa. „Ty se tu už vyznáš, já ne,“ dodala jsem ještě do ticha.

„To jsou výmluvy. Jsme na tom stejně – víceméně,“ ozval se těsně za mnou Alec laškovným tónem. Stihla jsem se jen otočit, protože mě Alec zkušeně povalil do koberce kapradin.

„Ty darebáku!“ vyjekla jsem poraženě.

„Promiň,“ vdechnul mi lehce do obličeje. Byl takový kousíček ode mě, že to nevydržel a nechal se svojí touhu unést. Naštěstí jsem včas ten zrádný dotek našich rtů zarazila. Důrazně, ale jemně jsem ho odstrčila.

Pomalu jsem se zvedla. „Já myslela, že jsme si to už vyjasnili,“ řekla jsem tvrdě. „S tou proměnou to skončilo, pochop to už. Sice tě mám ráda, ale jako bratra ne jako milence,“ vysvětlila jsem důrazně už po několikáté. Nemohl nebo nechtěl pochopit, že k němu už víc citu nechovám. Ani já jsem to pochopit nedovedla. Vše mě na něm přitahovalo, milovala jsem ho tak moc, že jsem byla ochotna i za něj zemřít. A teď? Po proměně v něco víc, tedy v upíra, stvoření, které je nadřazené všem lidem a všem bytostem, jsem se zaručeně odmilovala. Nevím, jak se to stalo, ale teď se mi hnusí představa, že bych měla milenecký vztah se svým vlastním bratrem.

„Ale já tě pořád miluju,“ začal mě zoufale přemlouvat.

Utla jsem ho jedinou nekontrolovanou myšlenkou. Němě jsem přihlížela, jak se mi začal svíjet bolestí u nohou. Předpokládala jsem, že ho jeho hrdost brání ve vykřičení svých hlasivek.

Několik století potom:

Viděla jsem ji znovu. Tu osobu, na kterou jsem úplně zapomněla. A vůbec bych nečekala, že by se znovu objevila. A vypadal tak půvabně v tom elfím stylu, který okolo sebe vyzařovala.

Nijak výrazně jsem je všechny nevnímala, protože jsem zaplula do minulosti. Ona mi ji opět připomněla. Až mě probudil Aro: „Jane, zlatíčko. Zkus svůj talent,“ vyzval mě k mé nejoblíbenější činnosti na světě. Nemohlo se k tomu rovnat ani muchlování s Demetrim.

Můj talent měl způsobit utrpení té křehké, slabé bytosti jménem člověk. Chtěla jsem ublížit Alici za to posmívání vůči našemu vztahu s Alecem, který už nikdy nebude. Mám Demetriho.

Ale než jsem mohla na tu nicku poslat svůj talent, tak se odrazil ten podivný, vegetariánský upír. A chtěl mi ublížit mně!

Svíjej se, červe! - vydala jsem ostrý rozkaz svému talentu. Ten ho bez řečí vykonal. Jako vždy.

„Ne, prosím! Nechte toho,“ křičela zoufale, když viděla, jak se její miláček svíjí v křeči. Ou, jak já se milovala. Tedy přesněji svůj talent. Dodneška si myslím, že to byl vánoční dar, že jsem byla přeměněna. Koneckonců to bylo i na Vánoce. A ty sirky... Podle mě byly kouzelné, ale nikomu jsem se s tím nesvěřila.

„Jane, přesměruj svoje soustředění na Bellu. Buď tak hodná,“ znovu mě vyzval můj nejmilejší vůdce všech upírů. Oprava – jeho jsem milovala více než mě. I Demetriho jsem milovala více než mě, ale to byl můj oficiální přítel na hradě. Což se nemohlo říct o Arovi. Ten jen byl jednou za čas moje rozkoš.

Alec jen o vlásek nedosáhl na moji příčku milovaných upírů – nebojte, byla malá. Už před několika lety jsem mu dala jasně najevo, že ho nechci, ale pořád ho miluju jako bratra samozřejmě. Musím uznat, že jsem hodně zkažená. Ale sama ve Volteře určitě nejsem.

Samolibě jsem se usmála. Bolest – poručila jsem znovu. Ale tentokrát nic nepřicházelo. Dělej! Bolest – pořád nic. Můj úsměv najednou rychle zmizel.

Aro natěšeně zatleskal.

Ona je už tak silný štít jako člověk. To je ohrožení. Aro ji určitě bude chtít do své sbírky. Mohla bych pak o svoje postavení rychle přijít. To ne...

Zase jsem chvilku nevnímala. Rozčíleně jsem tu opovážlivkyni usmrcovala pohledem. Nesmí ji ani napadnout mi vzít Volterru. Když už můj talent nefunguje tak jak bych si přála. Tak poprosím Demetriho, aby mi dával osobní hodiny boje. Ne, že bych neuměla bojovat i ručně, ale doteď jsem to jaksi nepotřebovala...

Zbystřila jsem, když Aro chtěl od Alice ukázat svůj talent. Zadržela jsem dech.

„Působivé,“ vydechl Aro udiveně s určitou dávkou respektu. Co umí, že tak okouzlila Ara?

„Viděla jsem, že bude jako my. A já ji přeměním,“ ozvala se přesvědčivě. Její dar? Umí snad vidět budoucnost? To snad ne? To bych byla znovu v ohrožení. A byla by to zase ona. Jak já ji nenávidím.

„Tak naviděnou, mí mladí přátelé,“ rozloučil se najednou Aro veselým hlasem. Asi jsem byla zase mimo díky svým myšlenkovým pochodům.

A mně bylo jasné jedno. Ještě se s těma potvorama setkám. Dřív nebo později...