Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Konkurz na anděla

07.05.2011 (16:00) • wolfgirl • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 3875×

Šla v dlouhém černém plášti, jaký nosí jen sami vládcové, temnými uličkami Volterry. Rázné kroky a klapání podpatků se rozléhalo celou uličkou, kterou právě procházela. Po ulicích však stále, i když už byla tma, pobíhali lidé. Musela je zahnat do domů, ale tak, aby je nevystrašila. Bouřka. Jen na to pomyslela, na rameno jí dopadla těžká dešťová kapka. Po chvíli šla v deštěm promočených a opuštěných ulicích dál k samotnému středu. Volterrský hrad byl nedaleko náměstíčka a ona přesně věděla, kam má jít. Nebýt malého kompasu v její mysli, už by se dávno ztratila. Ale má ho. Je to její dar. Bohužel pro vládce ne jediný. Dalším je ovládat počasí.

Pořád jí připomínali, jak je jiná a teď jim ukáže, jak jsou lišící se věci silné. Než odešla, byla v gardě a tak jí teď nikdo nebránil jít až před samotné vládce. Proč taky? Pořádali na ni lovy, aby ji pak Aro mohl vlastnoručně zabít, a ona přijde dobrovolně. Někdo tomu říká bláznovství, ona tomu říká dokonalý plán. Stanula před trojicí mužů a pohrdavě si je změřila pohledem. Pak s pohledem upřeným na Ara si jazykem přejela pohorních zubech. Po pár vteřinách se jí viditelně prodloužily horní špičáky. Nahnula lehce hlavu na stranu. Tohle byla ta odchylka, kvůli které ji zavrhli. Krutě se na ně usmála. Už dávno nebyla novorozená, ale byla rychlá, dokonce rychlejší než novorozený. Chtěla je zabít za vše, co jí provedli, ale všechno se seběhlo tak rychle.

Měla pocit, že spí a viděla jen tmu. Chtěla tomu věřit, ale upír, spát nemůže. Potom, co ji Alec zbavil smyslů, ji nechali vyhladovět a Jane ji každý večer mučila. Jediné, na co se zmohla, bylo udržovat slunečné počasí den co den, ale síly jí pomalu, ale jistě opouštěly. Bylo to zlé, velmi zlé a na pomoc jí nikdo nepřišel. Je to už deset let, co ji zavřeli do téhle kobky hluboko pod zemí, a z civilizované dívky se stalo monstrum. Jídlo dostala jednou za půl roku. Jídelníček byl žalostný. Buď napůl vysátý člověk, nebo odporná malá liška. Vyberte si. Jedno horší než druhé. Jednou přijde den a ona se odtud konečně dostane ven. Už dávno přestala věřit v záchranu a počítat roky, když se za dveřmi kobky objevila postava s loučí. Přes mříž ve dveřích se na ni díval chlapec, nebo spíš muž s bronzovými vlasy. Upřela na něj svůj prázdný pohled a zachřestila řetězy, které neměla sílu přetrhnout, nebo se jich nějak zbavit.

„Carlisle, pojď sem! Našel jsem ji!“ křikl do chodby vedoucí ven. Pohledem byl však stále přikovaný k dívce v řetězech. Ta se pod jeho pohledem schoulila do klubíčka a stále se alespoň minimálně snažila vymanit z řetězů. Pak slyšela, jak spolu za těžkými dveřmi mluví dva muži. Snažila se zacpat si uši, ale přesto k ní dolehly útržky hovoru.

„… zabili Ara, prozradil… nemyslíš vážně… svobodu… nebezpečná!“

„…sám nemyslíš… aspoň malou šanci… připomínal každý den.“

„Dobře… tvoji zodpovědnost… jeden mrtvý… zabít…“ Otevřely se dveře. Dívka se posadila, přikrčila se ke stěně a zakryla si obličej.

„Jsem Edward. Neboj se, my ti neublížíme.“ Přišel k ní blíž, ale dívka po něm chtěla skočit. Zastavily ji řetězy těsně před Edwardem. Srdceryvně zakřičela, sesypala se na zem a rozplakala se suchým pláčem. Edward ji chytil za ramena a chtěl ji utěšit, jenže na něj opět zaútočila. Podívala se mu do očí a pak pohledem sjela na krk. Po tepající žíle ani stopa.

„Chci… mám hlad… bolí to… žízeň,“ mumlala s pohledem upřeným na Edwardův krk. Zorničky měla rozšířené a v zdivočelé tváři se jí zračila bolest z hladu. Pootevřela ústa a naklonila hlavu. Prodloužené špičáky se zablýskly ve světle louče. Kousla se do rtu. Nevytekla ani kapička krve.

„Kdy jsi naposledy jedla?“

„Dávno… čtyři měsíce… mám žízeň… pomoz mi,“ žadonila.

„Až nebudeš tak divoká, pustím tě.“

„Hned… prosím! Pusť mě hned. Chci je zabít… to oni… můžou za všechno…“

„Nemůžu. Koho chceš zabít? Kdo za co může?“

„Hlad. Lidi. Ne zvěř.“ Dívka se znovu schoulila do klubíčka a odpovědi si nechala pro sebe. O pár dní později přišel jiný muž, hodil před ní čtyři mrtvé lidi a zase odešel. Vrhla se na ně a vysála je do poslední kapky. Cítila se opět silná jako před těmi deseti lety. Trhla rukou a vytrhla ze zdi řetězy, jimiž byla tak dlouho spoutaná. Pak se osvobodila i od okovů. Zrovna chtěla vyrazit dveře, ale ty se otevřely a stál za nimi on. Edward. Cítila, jak se jí instinktivně prodloužily špičáky, nahrbila se do obranné, nebo spíš útočné pozice a zavrčela. Ani nepohnul brvou.

„Můžu ti věřit? Můžu věřit, že jakmile ti uhnu z cesty, neutečeš?“ Jen kývla. Uhnul. Dívka se rozběhla a Edward se za ní pustil. Zastavila se ve velkém sále. V tom sále, kde stály tři trůny bratří Volturiových. Seděli na nich ten blonďák ze sklepení, nějaká hnědovláska s dlouhými vlasy a ten třetí byl prázdný. Sotva se zastavila, upřeli na ni pohledy.

„Kde jsou?“ zeptala se vztekle dívka. Edward právě doběhl do místnosti.

„Kdo? Volturiovi? Mrtví,“ odpověděl blonďák.

„Kdo je zabil? Kdo to udělal?“ křičela už skoro hystericky.

„My,“ ozval se zpoza ní Edward.

„Ty…“ řekla vztekle, rozběhla se k němu a srazila ho na zem. Vycenila své zuby a chystala se mu utrhnout hlavu. V tom na ni někdo skočil zezadu a začal se s ní prát. Byla to ta holka z trůnu. Po chvíli se proti sobě postavily a navzájem na sebe vrčely.

„Neměly byste být v plavkách, dámy?“ ozvalo se od dveří. Obě dívky se tam podívaly. Stál tam svalnatý kluk s rošťáckým úsměvem na rtech.

„Emmette Cullene, ještě jednou a nechám se rozvést.“ Ve dveřích se objevila blondýna, a když viděla dívku, úsměv na tváři se jí téměř hned roztopil.

„Co ta tu, sakra, dělá?“ vyjekla.

„Tohle je Emmett, Rosalie, Carlisle a Bella,“ představil dívce ostatní přítomné členy rodiny Edward. Ovšem dívka dál couvala a vrčela.

„Promiň mi ten útok zezadu, ale Edward je můj druh a musela jsem ho chránit.“ Bela objala Edwarda kolem pasu a malinko se usmála.

„Byli moji a vy jste je zabili! Jak jste se mohli opovážit? To já jsem měla být zodpovědná za jejich smrt! Já, rozumíte? Já!“ rozkřikla se znovu.

„Ahoj, měla jsem vizi, že budete potřebovat Jaspera, tak vám ho vedu. Jů, kdo to je?“ zahlaholily tisíce drobných zvonečků.

„A tohle je Alice, Jasper a Esmé,“ řekl dívce a při představování ukázal na každého člena.

„Mně je fuk, kdo je kdo! Já chci svoji pomstu,“ řekla stále ještě hněvivě.

„Komu a za co se chceš mstít?“ zeptal se Carlisle.

„Volturiům. Za to co ze mě udělali a co mi udělali,“ řekla plačtivě.

„Co ti udělali, drahoušku?“ zeptala se mateřsky Esmé. Dívka se ke všem otočila zády a kráčela se skloněnou hlavou ke stupínku s trůny. Posadila se na jeden kamenný schod a složila hlavu do dlaní. Esmé u ní byla v mžiku. Jako správná máma ji objala kolem ramen a utěšovala ji. Na dívce bylo vidět, že zapracoval Jasperův dar. Po chvíli se rozpovídala.

„Bylo… stalo se to v létě. Byla jsem na návštěvě u pratety, tady ve Volteře. Teta měla vážný úraz. Spadla ze schodů. Z nemocnice mi nechala donést peníze. Chtěla, abych se bavila a navrhla mi prohlídku hradu. Šla jsem. V hradu jsme přišli do takového sálu, kde byly od něčeho červeného stěny. U dveří stál takový chlap a na každého, kdo prošel, říkal ano, nebo ne. My, co nám řekl ano, jsme šli do jiné části a ti ostatní tam zůstali. Pak jsme se vrátili. Do té místnosti a zavřely se za námi dveře.

Chtěla jsem vědět, od čeho jsou ty skvrny na stěnách a tak jsem se šla podívat. Skvrny na stěnách byly vlhké. Byly to krvavé skvrny. Někdo mi něco píchnul do ramene injekční stříkačkou a pak mě otočil čelem k sobě. Stál tam takový chlap a zakousnul se mi do krku. Pamatuju si, že pak přišla bolest, jako bych uvnitř hořela. Jako jediná jsem přežila. Pak jsem byla asi dva týdny v gardě. Když zjistili to s mými zuby a silou, vyhnali mě. Asi… asi si pak uvědomili, jakou chybu udělali a začali na mě pořádat hony. Utíkala jsem a hodně mi pomohl můj dar ovládat počasí. Mohla jsem tak zahnat lidi do domů, takže se jim nic nestalo. Pak jednoho dne jsem přišla na to, jak moc jsem silná a vydala jsem se do hradu zabít bratry vládce. V tomhle sále se na mě všichni upíři z hradu vrhli, nechali mě vyhladovět a zeslábnout a Jane mě pak den co den mučila. Přísahala jsem si, že až se z té podzemní kobky dostanu, všechny do jednoho je zabiju.“

„To je mi líto, drahoušku,“ zalitovala jí Esmé.

„Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptala se jí Rosalie.

„Annya. Annya Angel Lucke,“ šeptla.

„Anděl,“ hlesla Alice. Všichni se na ni podívali a poznali, že má vizi.