Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Konečně zase štástná

19.01.2011 (09:30) • JoheeeCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 2191×

Bella

Opustil mě. Nevrátil se. Nikdy se navrátil. Nebyla jsem pro něj nic. Jen další hračka, se kterou si pohrál, a když ho přestala bavit, prostě ji odhodil. A s tou hračkou si už potom nikdo nechtěl hrát. Byla opotřebovaná, špinavá, rozbitá.

Přesně tak jsem se teď cítila, jako panenka na jedno použití. A přesto ho stále miluji. To se asi nikdy nezmění.

Už jsem odpustila i Alici za to, že se se mnou ani nerozloučila. Nestála jsem jí ani za poslední, krátký pohled. Třeba jsou všichni upíři takoví. Nestálí. Ale nemůžu jim to mít za zlé. Vždyť i oni si každý den prožívají svoje osobní, nekonečné peklo.

V tom mám asi výhodu. Já jednou umřu a konečne se osvobodím od svých starostí, vzpomínek. Doufám.

Už dávno jsem si přestala zakazovat na něj myslet. Stejně se mé myšlenky vždy stočily jeho směrem. A tak tomu bylo i teď. Už dávno jsem si zvykla neplakat, ale dnes mi po mnoha letech zase do pláče bylo. Ale nemohla jsem dát najevo svůj smutek. Už kvůli dětem, kterých se za tu dobu v sousedsví vystřídalo požehnaně, jsem musela na své vlastní starosti zapomenout. Už padesát pět let se přetvařuji. Už padesát pět let žiji život někoho jiného.

Zamířím na verandu a posadím se do svého starého, houpacího křesla. Když Charlie zemřel, odkázal mi baráček, takže jsem si nemusela dělat starosti s tím, kde budu bydlet.

Zahleděla jsem se na protější stranu ulice, kde již před více než deseti lety postavili hřiště. Dnes si tam ale žádné dítě nehraje. Je totiž Štědrý večer. Všichni sedí doma se svými rodinami, jen já zase zůstala sama. Bylo tomu tak už třicet pět let. Od té doby, co Charlie umřel.

Okolo projde parta tak sedmnáctiletých dívek. Kdysi jsem byla taky taková. Bezstarostná, veselá, můj obličej nehyzdily žádné vrasky. To byly nejkrásnější chvíle mého života. Za okamžik mi parta zmizí z dohledu a já zase zůstanu sama. Vlastně jsem sama už posledních padesát pět let. Od té doby, co odešel.

Přitisknu si paže na hruď a znovu se beznadějně pokusím zacelit díru v mé hrudi. Bezvýsledně.

Začne sněžit. Vše zalévá oranžová záře od zapadajícího slunce. Vypadá to kouzelně. Kéž by tady mohl sedět se mnou. Ale on nemůže. Je kdo ví kde a už na mě určitě zapomněl. Určitě teď slaví vánoční svátky spolu se svou rodinou.

Stejně jako Jacob. Po letech přátelství to přeci jenom přelostlo v lásku. Dokonce jsme se málem vzali, ale on se na naší svatbě otisknul. Do mé sestřenice. Utekl mi od oltáře a ani se na mě neohlédl. To byl další velký šok v mém prázdném životě. Sem tam mě sice přijede navštívit, ale už zdaleka ne tak často, jako když jsme byli mladí. Respektive, když jsem já byla mladá. On se za ta léta skoro vůbec nezměnil. Přestože jeho protějšek stárne podle lidských pravidel. Ale bylo tady hodně upířích útoků. Hlavně od Victorie. Tak se nemohl přestat přeměňovat.

Z těžka se zvednu a dojdu si udělat horký čaj. Je přeci jenom zima. Když se vrátím, oranžová záře se začne vytrácet, až nakonec zmizí úplně. Ohřívám si ruce o teplý hrnek, ale najednou mi úplně ztuhnou. Hrnek mi z dlaní vyklouzne a rozbije se o dřevěná prkna podlahy. Cítím se tolik slabá. Najednou mi přijde, jako bych v lese u domu viděla obrys postavy. Nezdálo se mi to. Po chvíli se vyhoupne ze stínů a já spatřím tvář mně tak dobře známou, tvář anděla. Mého anděla. A v očích jsem mu spatřila ten nejkrásnější cit: lásku.

Po tváři se mi rozlije úsměv. Upřímný, žádné přetvařování. Začnou se mi zavírat oči a já konečně pocítím pocity, které mi byly tak dlouho odpírány. Pocítím štěstí, radost, pokoj. Konečně naleznu klid. Už nevidím les. Už nevidím obrys další postavy v jeho stínech. Už nevidím ani všudy přítomný bílý sníh. Ale jeho tvář vidím stále jasně a snažím se zapamatovat si každičký detail. A pak, v době kdy zrovna všechny děti zasednou ke štědrovečerní večeři, vydechnu naposledy.

Edward

Běžel jsem lesem, jak nejrychleji jsem dovedl. Stejně jalko posledních šest hodin. Musím to stihnout. Musí vědět, že jsem ji nikdy nepřestal milovat. Ty roky bez ní byly k nevydržení. Myslel jsem si, že to vzdám a pojedu do Volterry. Ale nemohl jsem to udělat. Hlavně kvůli rodině. A pak taky kvůli Sam. Sice pro mě nikdy neznamenala tolik co Bella, ale myslím, že ji přesto miluji. I když v mém srdci bude vždy až na druhém místě. Ona to ví a i přes těžké začátky se s tím za ta léta smířila. Našel jsem ji na Aljašce, když umírala zavalená pod lavinou, a už jsme spolu zůstali. Carlisle ji proměnil.

Ale nad tím jsem teď nepřemýšlel. Ucítil jsem slabý vlkodlačí puch. Už musím být blízko. A pak jsem pár metrů před sebou uslyšel dupot. Nebyl to zvuk nohou, ale obřích tlap dopadajících na lesní půdu. Zápach sílil. Přede mnou se vynořil obrovský zrzavo-hnědý vlk. Vlkodlak. Nezaváhal jsem a zaútočil. Musím to skončit rychle, mám málo času. Skočil jsem mu po krku, ale on se prudce otočil a uhnul. Tvrdě jsem dopadl, tváří k zemi. Nestihl jsem se ani přetočit a ucítil jsem tlak obřích tlap na mé hrudi. Jeho obličej byl těsně u mého. Do nosu mě udeřil neuvěřitelný zápach. Kdyby to bylo možné, udusil bych se. Ten pach mi ale něco připomínal. Sice hodně vzdáleně, ale jako bych ho znal. Před přeměnou. Podíval jsem se mu do očí a okamžitě mi došlo, kdo to je. Jacob.

Jemu to zřejmě došlo taky, ale jeho stisk nepovolil, naopak ještě zesílil. Z jeho myšlenek jsem cítil vlny zuřivosti smíšené se vztekem. Ale bylo tam ještě něco jiného. Strach? To není možné. Vždyť mu stačí jediný pohyb a připraví mě o hlavu.

„Co tady chceš?“ zeptal se mě v myšlenkách.

Jak mám asi odpovědět, když se mi do plic kvůli jeho stisku nedostává vzduch? Zřejmě mu to taky došlo, protože své sevření trochu povolil. Ale stejně jsem se mohl nadechnout jen trochu a hned mě zase přimáčkl k zemi. Proto jsem odpoveděl krátce: „Umírá“. Všechno, víc jsem ze sebe nedostal.

Viděl jsem, že mi nevěří. Ale v jeho očích se přece jenom objevil ještě větší strach než předtím. „Jak to můžeš vědět!? Posledních - Kolik? - tak 50 let ses o život ve Forks vůbec nezajímal!“

Au, to bolelo. V jeho myšlenkách jsem uviděl zmučený Bellin obličej. Muselo to být krátce po mém odchodu, protože její tvář ještě nebyla pošpiněna střepem času. Zato jeho vzpomínka jím poskvrněna byla. Pak se obraz změnil a já uviděl Victorii, jak stojí na okraji louky a připravuje se zabít dívku mého srdce, která se krčí na jejím druhém konci. Znovu změna. Bella na svatbě a chystá se provdat za Jacoba. Z Jacobových pocitů jsem cítil ohromnou bolest, ale ještě větší lásku. Nevím proč, ale tohle zjištění mě bolelo víc než tisíc upířích přeměn dohromady. Pak se obraz znovu změnil. Muselo se to stát jen okamžik po předchozí vzpomínce, protože na okrajích byla stále vidět svatební výzdoba. Ale jinak byl celý obraz vyplněn tváří nějaké dívky. I když jsem ji neznal, někoho mi připomínala. No jistě, měla určitou podobu s Bellou. Asi její příbuzná. Z Jacoba sálala ohromná láska. Nevěřil bych, že může někdo cítit něco tak silného, kdybych to sám nepociťoval. K Belle. Pak nastala další změna. Bella stojí u oltáře a dívá se na mě - Jacoba -, výraz dívky, která byla už tolikrát zrazena, že už se tomu ani nediví. To bylo celé, neukápla jí ani slza.

To mě nějakým zvráceným způsobem potěšilo. Při mém odchodu brečela. Potom následovala řada vzpomínek se stárnoucí Bellou. Vždy se usmívala, ale její oči zůstávaly smutné. Už jsem se nemohl dál dívat na dívku, které jsem zničil život, ale přesto jsem byl stále pevně rozhodnut, že ji před smrtí navštívím.

Ze zamyšlení mě znovu vytrhl Jacobův „hlas“: „Pořád čekám na tvoji odpověď,“ zavrčel.

To jsem mu oplatil. „Pokud jsi zapomněl, ty zablešená čivavo, moje sestra tak trochu vidí budoucnost.“ Věděl jsem, že si provokováním své šance na přežití moc nezvýším, ale nemohl jsem si pomoc. Znovu zavrčel a ještě zesílil tlak na mou hruď. Ale na nic dalšího se už neptal. „Teď, jestli dovolíš, bych se vzdálil. Musím ještě s někým mluvit, než zemře.“

Překvapivě mě opravdu pustil, ale držel se dál a zůstával připravený ke skoku. Postavil jsem se zpět na vlastní nohy.

„Nemáš právo na to ji vidět,“ zaduněl mi v hlavě jeho hlas.

Chtěl jsem mu něco odseknout, ale věděl jsem, že má pravdu. „Já vím,“ řekl jsem a rozběhl se lesem směrem k domu, kde jsem se poprvé políbil s člověkem.

Jacob se ale rozběhl taky a držel se mnou tempo. Obdivuhodné. „Co to děláš?“

„Nevědel jsem, že už upíři trpí i slepotou. Jdu s tebou,“ odpověděl, ale v jeho hlasu zaznívala bolest.

Přešel jsem jeho urážku a vystartoval ještě rychleji, ale utéct mu se mi stejně nepodařilo. Po chvíli jsem začal poznávat okolní přírodu a vůně. Ty pachy mi chyběly, i když je kazila Jacobova přítomnost. Byla to vůně domova. Pak začaly stromy řídnout a já přes houstnoucí tmu zahlédl světlejší pruh, označující konec lesa.

Doběhl jsem k okraji, ale zastavil jsem se dřív, než mě mohl někdo z náhodných kolemjdoucích zahlédnout. Sice by viděli asi jenom matnou šmouhu, ale jistota je jistota.

A pak jsem ji uviděl. Seděla na verandě s sálkem čaje v rukách. Až sem jsem cítil její omamnou vůni. Byla stále krásná, i když se na ní podepsalo stáří. Zíral jsem na ni a nemohl se ani pohnout. Pak ale vytřeštila oči a hrnek jí vypadl z rukou. Přesně tohle jsem viděl v Alicině vizi. Přišel jsem pozdě. Jacoba, který se mezitím přeměnil zpět, jsem vedle sebe vůbec nevnímal. Viděl jsem jen ten nejkrásnější obličej na světě, jak z něj pomalu ale jistě vyprchává život. A pak jsem udělal něco, co jsem měl udělat už dávno: vystoupil jsem ze stínu a nechal na sebe dopadnout poslední zbytky světla tohotno dne. Byl jsem si jistý, že mě spatřila. Chtěl jsem něco říct, ale nezmohl jsem se ani na ubohý úsměv. Proto jsem dal alespoň do svého pohledu veškerou lásku, kterou jsem právě teď cítil. K ní.

Uviděl jsem, jak se jí po tváři rozlil úsměv. Ale nebyl falešný, smály se i její oči. Pak se ty oči pomalu zavřely a její srdce přestalo tlouct. Jacob vedle mě si schoval hlavu do dlaní. Neudržel jsem se a pomalu k Belle došel. Sklonil jsem se nad ni a políbil ji na její ještě teplé rty. Pak jsem si dřepnul a uklidil střepy. Vrátil jsem se zpět na verandu a hodiny jsem se díval na její krásnou, teď už uvolněnou, tvář. I po smrti se usmívala.

Začalo svítat a Forks se začalo probouzet. Nemohl jsem tady dál zůstávat. Pevně jsem stisknul oči a otočil se. Pomalu jsem došel ke kraji lesa. Jacob tam stále stál a ostražitě mě pozoroval. Zřejmě si nebyl jistý, co udělám.

Ale já to věděl. Naposledy jsem se podíval na Bellu. Necítil jsem nic, byl jsem úplně prázdný. Kývnul jsem na Jacoba a rozběhl se. Vyrazil jsem tam, jak jsem si už dávno slíbil. Už před padesáti pěti lety. Doufám, že to rodina pochopí. I když, upřímě mi to bylo jedno. Vyrazil jsem do města, kde mě čeká smrt. Doufám. Absurdní v porovnání s tím, že když mě mohl Jacob před pár hodinami zničit, snažil jsem se o opak. I když vlastně ani ne. Vyrazil jsem do Volterry. Však on mě Aro rád uvidí.

Autor: JoheeeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Konečně zase štástná: