Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Když se Alice nudí...

24.07.2010 (19:00) • AnneCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 6023×

Když se Alice nudí…

Byla sobota večer a naše rodinka vjížděla do smradlavé a zatuchlé Volterry. Jestli tady mám žít, musí se s tím něco udělat! Rekonstrukce hradu se dá použít jako dobrý antinudák. Všichni z mé rodiny si vybrali vždycky nějakou riskantní věc a my pak dopadli špatně. Naposledy to byla Rose a její slavný blog medvidek-rosalka.blog.cz a jako by tomu nebylo málo, skoro všichni z rodiny objevili moderní techniku a začali používat ICQ. Kdyby mi alespoň Carlisle nesebral kreditku!

Procházeli jsme studenými chodbami, sem tam na nás vykouklo osm očí doprovázených osmi nožičkami, přičemž Rose začala pištět, že s těma „chlupatýma věcma“ žít nebude. Nejvíc jsem se bavila, když si Carlisle s Arem podali ruce. V jeho tváři se výrazy měnily světelnou rychlostí a nakonec dodal:

„Michael Jackson?“ S těmi slovy se otočil, ale já zahlédla, že si nenápadně sahá na nos, jestli stále drží.

„Jděte do svých pokojů,“ zavelel nakonec. „A myslete na to, že hrad má základy jen 20 metrů pod skálu!“

A tak začalo velké zabydlování. Tedy, velké moc nebylo, protože skoro všechny věci nám Emmett zrušil, ale jak se zdá, Esmé s Carlislem a Edward s Bellou vzali zabydlování po svém a na jejich pokojích vysely cedulky „Nerušit!“

Pokud šlo o Rose, ta byla stále naštvaná na Emmetta a místo radovánek si psala s mým mužem na ICQ. Když pak byla pozornost všech někde jinde, snadno jsem ukradla zpátky svou kreditku.

Nakoukla jsem z okna, zataženo, dnes mi štěstí přeje. S uloupeným pokladem jsem se vydala do města s tím, že nějak vylepším ten hrad. Nejdříve jsem se stavila do drogerie, koupit něco proti škůdcům.

„No, snad to nebude platit i na Ara,“ zamumlala jsem si, když jsem na zadní straně pětilitrové nádoby četla: „Trápí vás ošklivá havěť? S tímto přípravkem se jí spolehlivě zbavíte!“

Další obchod, který jsem si vybrala, byl ten s barvou. Prodavači spadla ústa, když jsem mu řekla, co potřebuji.

„Pět kubíků světle růžové? Chcete snad vymalovat místní hrad?“ zakoktal se a já k němu nadšeně napřahovala ruku.

„Tak vy jste taky věštec! Zmíním se o tom před Arem, třeba mě už pak nebude potřebovat!“ Kluk na mě nechápavě zíral, ale pak zvedl telefon a mluvil něco o šílené Barbie. Slíbil, že barva tu bude do hodiny, tak jsem se vydala na další nákup. Teď jsem mířila neomylně do krejčovství.

„Dva kilometry světle růžové, saténové mašle, asi kilometr čtvereční sytě růžového sametu, chlupaté růžové koberce, záclonky a ty černé pláště ve výloze, máte je i růžové? Tak bych si jich vzala 40,“ diktovala jsem a v duchu počítala. Jo, to bude stačit.

„Víte jistě,“ začala prodavačka, ale můj výraz ji zarazil. „že vám to bude stačit?“

„Myslím, že ano. V hradě je jich 32, a když počítám návštěvy… ano, bude to stačit.“

Prodavačka se křečovitě usmála a zvedla telefon, že potřebuje ještě dnes doplnit zásoby svého krámku.

„Do hodiny to tu bude,“oznámila.

Ještě jsem koupila nějaké jehly, nitě a pak se vrátila do obchůdku s barvou, který teď byl plný růžové. Ukradla jsem Emmovi jeep a začala převážet. Chvíli to zabralo, těch plechovek bylo opravdu hodně, ale po hodině jsem už měla všechno převezené, nakoupené štětce a podupovala jsem před krámkem s textilem.

Látku přivezla hodně, ale hodně velká dodávka. Nasměrovala jsem ji rovnou k hradu a mezitím zaplatila a koupila si nějaké pracovní oblečení – růžové.

Když už bylo vše vyřízeno, pustila jsem se do práce. Před tím jsem si skočila na Volterské veverky, které jsou podle Rose hrozně dobré a energické. Po jejich vypití se mi zdálo, jako by se zastavil čas. To bylo dobré, mohu si klidně pracovat a nikdo mě nezastaví.

Hrad jsem s tou rychlostí měla natřeny za pár minut, i z venku. Zbylo mi trochu barvy, a tak jsem někde natřela i podlahu. Pak jsem se vrhla na čalounění.

Z toho kilometru čtverečního mi to akorát vyšlo na všechny židle a sedačky. Na tři trůny jsem udělala návlaky, takže byly růžové celé a to nepočítám polštářky, které jsem ušila. Pak jsem se vrhla na dolaďování. Všem jsem nenápadně vyměnila černé pláště za růžové, chlupaté koberce jsem rozprostřela na  podlahách, okna ozdobila vzdušnými průhlednými záclonami a na každý stolek postavila skleněnou vázu s růžovými a bílými liliemi.

„Jo, v tomhle se už dá žít,“ pochválila jsem se. Vtrhla jsem do všech pokojů mé rodiny, těm, kteří neměli co na sebe jsem hodila růžový plášť a vytáhla je na chodbu, aby se podívali na mé dílo.

„Už slyším Ara, jak si zpívá I‘m barbie girl, in the berbie world!“ řechtal se Emmett.

„Emmett má pravdu, Alice. Tohle je přeslazený jak cukrová vata,“ domlouvala mi Rose, která byla překvapivě zabalená v růžovém plášti. Hm, vypadá to, že Emmettovi odpustila.

Carlisle ke mně natáhl ruku. S povzdechem jsem mu vrátila kreditní kartu.

„Teď velice nenápadně a tiše půjdeme ven a rychle se odsud dostaneme, ano?“ zašeptal Carlisle a spiklenecky se na každého povíval. Netrvalo to ani pět minut, a všichni jsme už vyjížděli z hradeb města. Ještě jsem za námi slyšela křik, tak jsem se otočila.

Aro stál v růžovém plášti na balkóně a zuřivě gestikuloval rukama směrem k nám.

„Alice Cullenová, já tě zabiju!“

Blog Rosalie HERE

Autor: AnneCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Když se Alice nudí...: