Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Kde končí svět a začíná nový..

09.09.2009 (16:00) • TwilightChild • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 1808×

Bella

Seděla jsem na posteli , kufr s věcma  u noh. A bylo mi do breku.. Dnes byl první den co jsem tady. Ve Forks. Má matka Renné se znovu vdala a já se rozhodla , že strávím nějaký čas se svým otcem Charliem.

Rozhlídla jsem se po pokoji, byl přesně takový jaký jsem si ho pomatovala. Ani jsem nečekala nějaké změny. Charlie byl tip člověka , který nechává věci tak jak jsou. Nebyl ani moc výřečný, to mi ale nevadilo. Tuhle vlastnost jsem zdědila po něm. Nikdy jsem toho moc nenamluvila. Nejvíc jsem si rozuměla s Renneé. Vzpomínkou na mou matku mě zaplavil smutek. Rozbrečela jsem se.  Naštvaně jsem kopla do kufru, který měl tu smůlu a byl zrovna na blízku. Schoulila jsem se na posteli a chtěla to všechno zaspat. Ovšem spánek se nedostavoval.

Mé myšlenky se točily okolo zítřku. Prvním dnu v nové škole. Nikdy jsem v kolektivu nikam nezapadla a tak pochybuju, že tady ano. Nejsem ráda středem pozornosti, a proto to pro mě bude ještě horší. Všechny ty pohledy spolužáků budou směřované na mě. Při téhle myšlence jsem se otřepala. Už teď mi to bylo nepříjemné.

Přetočila jsem se na zadá s úmyslem, že tak zaženu  všechny tyhle myšlenky a usnu. Myšlenky na školu jsem sice zahnala ale přišly ty bolestivější. Týkaly se mé mamky. Vzpomínky na nás dvě procházející v rozpáleném písku pláže. Na naše společné večere. Na všechny naše debaty na nejrůznější témata.

Můj obličej zaplavovali další a další přívaly slz. Usnula jsem až k ránu. V době, kdy mé oči  ze sebe nedokázaly dostat jedinou slzu.

Edward:

V domě bylo nezvykle ticho. Všichni se vydaly na lov. Až na mě. Byl jsem totiž včera.V době kdy se mí sourozenci Alice s Jasperem a Rose s Emmetem dokonce i mí adoptivní rodiče Esmeé a Carliste věnovali jeden druhému. Jejich myšlenky na mě přímo křičely. Utekl jsem před nimi. Vydal jsem se na lov. Puma mi sice zvedla náladu ale při myšlence, že se vrátím a všechno bude na novo. Brrr. Zůstal jsem tedy celou noc venku. Pro upíry to není žádný problém. Nespí.

Abych zabyl čas hledal jsem stopu medvěda. Chtěl jsem si s ním pohrát. Vyprovokovat ho. Nechat ho myslet si, že je v přesile. Samozřejmě nebyl. S mým kamenným tělem by jsi neporadil žádný medvěd.

Dnes mé oči měli jantarovou barvu. Barvu, která znamenala “žádná žízeň“.  A proto jsem se nevydal se zbytkem rodiny na lov. Tu chvíli samoty jsem využil ke skládání nové skladby. Byla smutná. Jakoby prázdná. Bylo v ní toho hodně ze mě. Taky jsem se cítil prázdně.

Žít v přítomnosti třech dokonalých párů, které mi neustále vháněli do hlavy své žhavé myšlenky bylo pro mě náročné.  Taky jsem chtěl mít své „žhavé“ myšlenky. Přes jejich myšlenky jsem viděl, jak vnímají tu druhou osobu. Takřka svou druhou polovičku. Všichni byly, jak čerstvě zamilovaní a kouzlo toho druhého nikdy nezesláblo.  Jen já nic. Tohle přemítání mi vydrželo až do rána.

Náš věčný život nás vystavoval dlouhým hodinám nudy. Za hodiny nudy jsem považoval věčné opakování středníškoly. Ale byla to povinnost. Nemůžeme ryskovat odhalení. Dnes jsme dojely do školy nezvykle brzo až na Alici. Ta měla pro dnešní den jiné plány. Vydala se na módní  přehlídku. Nikdo se s ní nechtěl zúčastnit a tak se večer po lovu vydala sama.

Bella:

Otočila jsem klíčkem vedle volantu a auto se nastartovalo. Vyjela jsem na silnici a jela cestou do školy. Chtěla jsem jet s Jacobem., ale on chodí do školy v rezervaci. Škoda, aspoň jsem tam mohla někoho znát. Zatím neznám nikoho a taky nikdo nezná mě. Doufám, že dnešek proběhne hladce. Nikdy jsem si nepřála být středem pozornosti.

Zaparkovala jsem na parkovišti střední školy a zamířila ke vchodu. Cítila jsem na sobě pohledy. Nebylo divu. Byla jsem ta ,,nová příchozí“. Ta neznáma. Každý se určitě v tomto městečku znal, ale o mě nevěděl zatím nikdo. Znali mě jako dalšího človíčka ve Forks. Nově přistěhovalou. Přála jsem si mít tenhle den už za sebou.

Edward:

Chvíli jsme stáli před mým volvem. Emmet domlouval  basebalový zápas na večer. Alice viděla, že má být bouřka a to se nám hraje dobře. Dnes  všechny myšlenky hýřily očekáváním na tu novou holku.

Z dálky se začaly ozývat příšerné zvuky přijíždějícího auta. Škobrtalo se to. Řekl bych spíš sotva jelo. Pro upíří uši hotové peklo.

Když to dojelo na parkoviště. Mimochodem dodávka Chevy v hrozném stavu.  Vylezlo s toho to nové děvče.  V tu chvíli jsem zapomněl na to vypadat lidsky. Přestal jsem dýchat asi jsem i lehce otevřel pusu. Až tak jsem byl ohromen. Z auto nemotorně vyšlo hnědovlasé děvče. Rychle jsem přelétl všechny myšlenky abych zjistil jak se jmenuje. Isabella. V myšlenkách ostatních hlavně v těch klučičích  jsem slyšel obdiv.

Jediný, kdo poznal kam směřuje můj pohled byl Jasper a to jen díky svému daru cítit  pocity druhých. Naštěstí to nějak nekomentoval.

Zadíval jsem se ještě na tu neznámou dívku. Měla krásné oči. Hnědé a hluboké. Byl jsem díky ní naprosto mimo. Její půvab mě okouzlil. Okouzlený upír, no . Spíš bych to zhodnotil jako chvilkové pominutí smyslů. Hmm prostě zajímavé.

Z mého pominutí mě vyrušil zvonek. Rozloučil jsem se ze svými sourozenci. S nimi jsem společné hodiny neměl. A vydal jsem se na hodinu matematiky. Učitel probíral novou látku. Já už ji ale měl dávno v malíčku. Mé myšlenky se stáčely k Belle.

Neodolal jsem a poslouchal co si kdo myslí o Belle. Nikdy jsem se o drby nezajímal a ignoroval je. Ale dnes jsem je přímo vyhledával. Myslelo na ní pět lidí.  Nejvíc mě dráždily myšlenky Erica. V duchu jsi už Bellu přivlastňoval a viděl ji jako svou dívku. Další čtyři osoby měly jen neurčité obrazy.

Zbytek hodiny jsem sledoval Bellu z výhledu učitele angličtiny. Líbil se mí její nesmělý výraz. Vypadala křehce a tak zranitelně. Ale především překrásně.

Po hodině jsem ztratil učitelský výhled. Brzy se však Belly ujal Eric. Ptal se jí, kde má další hodinu. Politologii. Stejně jako já. Nad tímhle zjištěním sem se usmál. Potěšilo mě to.

Trochu jsem zrychlil abych byl co nejdřív v učebně a mohl vyčkávat její příchod. Divné co to děvče se mnou dělá…  Myšlenka na ni mi vháněla úsměv do tváře.

Sedl jsem si na své obvyklé místo. Jediné volné místo je buď vedle mě nebo kousek o de mě je jedna volná lavice. Potěšilo by mě, kdyby si sedla ke mně.

Když přišla sedla si do volné lavice. Chtěl jsem si přečíst její myšlenky jen abych věděl, jak na ní působím. Nic. Ohlédl jsem se jestli si opravdu sedla do volné lavice. Zachytil jsem její pohled upřený na mě. Zrudla a prohrábla si vlasy. Ke mně se donesla její vůně. Ach. Dráždila mě. Tak lákavá. Ještě nikdy jsem nic takového necítil. Ztuhl jsem a přestal dýchat. Myšlenky, které mě zaplavovaly byly zabít celou třídu a pak se dostat k Belle a její úžasně vonící krvi. Stop. Ze všech sil jsem se díval na tabuli. Snažil jsem se nemyslet na její krev. Chvíli jsem přemítal proč nemůžu číst její mysl ale bylo mi to srdečně jedno. Stačilo by ochutnat.

Zvonek mě vyloženě zachránil.Vystřelil jsem ze třídy jak nejrychleji jsem mohl. A rychle na čerstvý vzduch to vydýchat. Ulevilo se mi. To sice ano. Ale ta vůně se mi zaryla pod kůži.

Bella:

Když jsem byla uvnitř, zamířila jsem k informacím. Tam mi dali rozvrh hodin, na které budu chodit. A taky mapu školy, díky bohu. Musela jsem se na ni dívat v jednou kuse. V jednom z těch okamžiků mě pozdravil tmavovlasý chlapec.

,,Ahoj, jsem se Eric. Oči a uši tohohle místa“ rozmáchl se rukama, bylo to něco jako gesto, že tahle škola patří mu. ,,Kdybys něco potřebovala jsem tu“ pokračoval.

,,Jo jasně. Díky“ usmála jsem se na něho. A pokračovala jsem dál chodbou.

,,Kterou máš teď hodinu?“ ptal jsem mě Eric.

,,Matematiku. A ty?.“ Byla jsem pořád zabraná do mapy, kterou jsem nemohla rozluštit.

,,Já taky. Jaká náhoda. Tak už nehleď do té mapy“ zasmál se ,,můžeme tam jít spolu“ navrhl.

Neodmlouvala jsem. Už mě nebavilo hádat, kde zrovna jsem. Schovala jsem mapu do batohu a nechala se vést spletitými chodbami.

Druhou hodinu jsem měla Politologii. Eric mě zavedl až k pavilonu, kde se odehrávala. Byla jsem mu vděčná. Sedla jsem si do prázdné lavice a rozhlédla se po třídě. Všichni seděli ve dvojicích až na jednoho kluka. Když jsem se na něho dívala, zachytil můj pohled a jakoby ztuhl. Otočil se a celou dobu zíral před sebe na tabuli. Chvíli mě přemáhala zvědavost, proč to všechno. Ale pak přišel učitel, začal vykládat látku a já neměla čas přemýšlet nad jinými věcmi. Jednoduše jsem na to zapomněla.

Edward:

Další dvě  hodiny byly v klidu. Bellu už jsem nepozoroval. Jen jsem si kontroloval abych s ní neměl další hodinu. Někdy jsem však nakoukl přes myšlenky druhých na její obličej. Nemohl jsem si prostě pomoc. Něco mě k ní táhlo a nebyla to  jen její vůně!

Oběd byl kámen úrazu. Určitě tam bude. A já taky. Nechci svým sourozencům přiznat, jak moc mi málo chybí aby mě ta zlá část mého já ovládla. Poznali by, že něco není v pořádku. Přemohl jsem se a vydal se k pavilonu, kde Emmet  a Rose měli španělštinu. Náš dlouholetý zvyk – chodit na oběd spolu. Když utrpení tak pro všechny.

„Čau brácha“ pozdravil Emmet. Rose jen kývla hlavou.

Usmál jsem se na ně a pokračovaly jsme směrem k jídelně společně. Po cestě se přidal Jasper.

Jasper cítil mé pocity. Nechápal proč jsem netrpělivý? Nervózní ? Smutný? Něco jako omámený?

„Co ti dnes je Edwarde?“ zeptal se.

Zakýval jsem hlavu ať to nechá být. Nechal.

Cestou do jídelny jsem projížděl myšlenky těch co už tam byly, abych se dozvěděl, kde Bella sedí. Seděla naštěstí daleko od našeho stolu. Její krev se tím pádem smíchá s dalšími a nebude tolik intenzivní. Doufám!

,Kdo jsou oni?“ zeptala se Jessiky. A dívala se směrem na nás. Procházející za oknem jídelny. Jessika na nás také pohlédla.

,,To jsou děti doktora Cullena a jeho manželky. Všichni jsou adoptovaní. Tohle je Rosalie a Emmett. Chodí spolu. Připadá mi to nezákonné. Tohle je Jasper. Pokaždé jde s Alicí, ale ta někam nedávno odjela.“ Švitořila a švitořila. Pak zabodla pohled na mě. ,,To je Edward Culen on jediný z nich je sám.“

V duchu si vybavila její pozvání na rande, které jsem jí odmítl. Nechápala, jak jsem nemohl podlehnout jejímu kouzlu. Pche ona nějaké má?

Bella vypadala jako by jí vůbec neposlouchala. Došel jsem ke svému místu. A pozoroval ji.  Povídání mích sourozenců jsem vůbec nevnímal. Jediné o jsem vnímal byla Bella. Pochvíli se pohledem odtrhla od stolu a její oči se přesunuly ke mně. Omamující. Je tak krásná.

Jasper vycítil mé pocity. Byly něco jako zamilovanost? Rychle jsem uhnul pohledem. Ale bylo pozdě moc dobře věděl kam jsem se díval. Tentokrát to nenechal bez komentáře.

„Edwarde neříkej, že se ti líbí člověk?“ spustil Jasper.

Emment se nechápavě zašklebil a pak při představě, že jsem se zamiloval do normální lidské dívky se začal otřásat smíchem.

„Jasně že ne.“ Hájil jsem se, ikdyž sám jsem dobře věděl, že něco na tom bude.

Ostatní chtěli pokračovat v téhle debatě a rozebírat, která je ta šťastná.  To jsem ale nechtěl já. Zvedl jsem se a šel na svou hodinu biologie.

Bella:

Uběhlo dalších pár hodin a přišel čas oběda. Nevěděla jsem sice, kde jídelna je. Ale stačilo jen následovat hlouček žáků, kteří tam měli zřejmě namířeno. Vybrala jsem si něco a jelikož na mě Eric zavolal, sedla jsem si k jeho stolu. Byl tam se svými přáteli, které jsem ovšem ještě neznala. Začal mi je postupně představovat. Tak jsem poznala Mike, Angelu, Jesiiku a ještě pár dalších. Všichni se mě po chvíli začali vyptávat odkud jsem vlastně přišla, proč jsem přišla a tak dále. Když každý vypotřeboval svou dávku otázek, zahleděla jsem se na své jídlo  začal se v něm přehrabovat. Měla jsem sice hlad, ale nedávala jsem mu pozornost. Přemýšlela jsem o dnešním dni. Aspoň jsem někoho poznala. Zítra už budu vědět za kým jít. Eric a jeho přátelé byli skvělí. Byla jsem ráda, že se mě ujali.

Zvedla jsem hlavu od talíře a rozhlídla se po jídelně. Všichni jedli a povídali si. Za skleněnými okny jídelny jsem zahlídla postavy. Šly za sebou, jakoby pospolu. Lišili se od ostatních. Jejích kůže byla nesmírně bledá, až bílá. Jejich pohyby byly ladné a tak půvabné. Všichni měli rovné rysy, byli nádherní. Nemohla jsem z nich spustit oči.

,,Kdo jsou oni?“ zeptala jsem se Jessiky, která seděla hned vedle mě a něco neustále komentovala. Při mé otázce pohlédla na mě a pak na ty zvláštní osoby.

,,To jsou děti doktora Cullena a jeho manželky. Všichni jsou adoptovaní. Tohle je Rosalie a Emmett“ ukázala na procházející pár a pokračovala ,,Chodí spolu. Připadá mi to nezákonné. Tohle je Jasper. Pokaždé jde s Alicí, ale ta někam nedávno odjela.“

Já už jsem ji neposlouchala. Do jídelny právě vešel ten kluk z Politologie. A já vnímala jen jeho. ,,Edward Cullen“ zaslechla jsem ještě od Jessiky. Edward… V hlavě mi pořád znělo to jméno. Prošel kolem našeho stolu. Jeho pohyb rozvířil vzduch a mě ovál jemný vánek. Pocítila jsem jeho vůni. Tlukot mého srdce se trochu zrychlil. Nevěděla jsem, co se mnou je. Něco mě k němu táhlo, a to obrovskou silou. Zadívala jsem se na místo, kde si sedl se svými sourozenci. Díval se na mě. Zamrazilo mě, když jsem postřehla jeho pohled. Nedokázala jsem uhnout očima. Chvíli se sledoval a pak uhnul pohledem. Otočila jsem se zpátky a chtěla se zapojit do rozhovoru, který se teď vedl u mého stolu. Nešlo to. Pořád jsem v hlavě viděla ten pohled.

Edward:

Došel jsem do učebny a sedl jsi na své místo.

Abych vypadal „lidštěji“ otevřel jsem knihu a začal imitovat učení. Mé znalosti to sice neměly zapotřebí ale co má chudák upír dělat že?

Mé soustředění zkazily dvě věci zároveň. První byl zvonek..Ten by mi  ale nevadil. Druhá byla ta vůně. Doufal jsem, že se mi to jen zdá, že Bella nemá se mnou hodinu biologie. Chtěl jsem, aby ta vůně byla pouhý přelud.

Zvedl jsem hlavu a díval se do její krásné tváře…Sourozenci mě tak rozhodily,že jsem se zapomněl podívat co má Bella za hodinu.

Učitel, který mezitím přišel ji posadil na jediné volné místo ve třídě. To vedle mě! Stuhl jsem a přestal dýchat.

Výklad začal. Ten mě ale ovšem vůbec nezajímal. Jediné co mě zajímalo bylo stvoření vedle mě. Přál jsem si ji poznat. Kéž by jenom tak nevoněla. Žízeň, která mě spalovala byla k nezadržení.

Neustále mě přepadala zvědavost co si myslí. Otočil jsem se na ní. Zachytila můj pohled a otočila se ke mně. Vypadala, že očekává, že něco řeknu.

„Ahoj…“ Řekl jsem nejistě.

Usmála se a odpověděla, „Ahoj… Já jsem Bella......A ty?“

Trochu mě to zmátlo. Moje jméno jí na obědě říkala Angela. Ale já zapomněl, že o tom já vlastně nevím.

„Edward Cullen….Těší mě.“ Cítil jsem se hloupě. Chtěl jsem slyšet její hlas ale jak začít další rozhovor? Zajímalo mě tolik věcí ale chce slyšet moje otázky? Nejlepší to bude vyzkoušet.

„A odkuď vlatně jsi?“Vypadala překvapeně, že na ni ještě mluvím.

„Teď už z Forks….Ale jestli se ptáš na původní domov tak z Phonexu.“ Odpověděla….Rozpačitě?

„Phonix? Ale to je jedno z nejslunnějších měst. Tady sluníčko nevidíš moc často.“  Řekl jsem a přál jsem si, aby si to vzala k srdci a přestěhovala se na zpátek. I s tou svou vůní.

„To je sice pravda….ale je to komplikovanější.“ Připustila.

Chtěl jsem se ptát dál ale mé nepozornosti využil učitel a položil mi otázku. Rychle jsem si v jeho hlavě přečetl správnou odpověď a tu jsem mu řekl. Byl zklamaný. V jeho myšlenkách jsem dočetl, že mě chtěl nachytat. Pche.

Náš hovor s Bellou byl tímhle zažehnaný. Začala se věnovat výkladu.

Bella:

Po obědě jsem měla hodinu biologie. Rozloučila jsem se svými novými přáteli a šla hledat pavilon. Chvíli mi to trvalo, ale do třídy jsem naštěstí přišla včas. Všichni se ještě bavily, až na jednoho. Seděl sám, jako na politologii.

Učitel mě seznámil se vším, co bylo třeba a ukázal na volné místo vedle Edwarda. Byla jsem ráda, že jediné volné místo je právě vedle něj. Od té scény v jídelně jsem mu chtěla být pořád na blízku. Položila jsem potřebné věci na stůl a svezla se na židli vedle něho. Pozorovala jsem učitele, jak něco čmárá na tabuli, ale duchem jsem byla u Edwarda. Čekala jsem, že něco řekne.

Otočila jsem jeho směrem, a když se na mě taky podíval, usmála jsem se.

,,Ahoj“ řekl trochu rozpačitě.

Nechtěla jsem, aby tenhle rozhovor nějak vázl a tak jsem se trochu rozpovídala.

„Ahoj… Já jsem Bella. A ty?“ Věděla jsem přesně, že se jmenuje Edward Cullen, ale on přeci nemohl tušit, že to vím.

„Edward Cullen. Těší mě“ odpověděl zdvořile jako z jiné doby. Nepřipadal mi moc výřečný. Přemýšlela jsem, co dál řeknu. Ale on mě přerušil.

„A odkuď vlatně jsi?“ Překvapilo mě to. Myslela jsem, že ho moc nezajímám.

„Teď už z Forks. Ale jestli se ptáš na původní domov, tak z Phoenixu.“

Při tom slově jsem si vzpomněla na Reneé. Jak se asi má? S Philem je šťastná. Doufám, že jí to vydrží a nedopadne to jak s Charliem. Ale Phil je fajn. Má ho moc ráda a já taky.

„Phoenix? Ale to je jedno z nejslunnějších měst. Tady sluníčko nevidíš moc často“ pokračoval.

Zapudila jsem myšlenky o mámě a vrátila se zpátky do hodiny Biologie. Když jsem ale uslyšela jeho otázku zase jsem si na ni vzpomněla. Odjela jsem za tátou, aby Reneé mohla být s Philem sama, jezdit s ním na zápasy a nemuset zůstávat kvůli mně doma. Ale Charlie je v pohodě a já jsem spokojená. I když Phoenix je nenahraditelný. Tohle téma jsem neměla moc ráda.

„To je sice pravda, ale je to komplikovanější“ odpověděla jsem stručně.

Nechtěla jsem to dál probírat. Při mém štěstí učitel zvolal Edwardovo jméno a položil mu jednu otázku. Já jsem neměla ponětí, o čem do teď mluvil. Ale Edward zřejmě ano a otázku odpověděl bezchybně. Otočila jsem se a přenesla svou pozornost výuce. Nechtěla jsem být na příští hodině pozadu.

Edward:

S poslední hodiny španělštiny jsem se ulil. Zašil jsem se ve volvu.  Potřeboval jsem si srovnat myšlenky ohledně Belly.  Nestalo se mi, že by mě okouzlilo nějaké děvče. Natož lidské.

Lidské děvče, které není krásné jen z venku ale i uvnitř. Jako člověk. Za jeden den co jsem ji pozoroval jsem zjistil, jak dokáže naslouchat,je obětavá, nešikovná a  svým okouzlujícím způsobem nemotorná. Řekl bych jedním slovem dokonalá.

Někoho jako ona jsem hledal celej život. A teď když jsem našel musí tak vonět. Ta spalující žízeň je neúnosná.

Mé soustředí vyrušily kroky což  je divné. Všichni by měly být na hodině. Zadíval jsem se na místo odkaď se ozývaly a spatřil Bellu. Kulhala.

Přepadl mě strach. Je v pořádku?

Mé člověčí instinkty ukryty hluboko ve mně se vynořily. Nutkání jít jí pomoc a získat si tak její ruku bylo silnější než mé upíří já. Normální upír by využil její zranitelnosti a osamělosti. Bella by nemohla ani utéct. Já jí ovšem jdu pomoc. Doufám…!!!

Kdyby krvácela tak se nebudu nadechovat. Bude to dobré….

Než k ní stihnu dojít posadí se na lavečku a bolestně si prohlíží svou nohu. Je mi jí tak líto.

Otázka, jak jí pomůže upír dychtící po její krvi, když jsou sami na parkovišti mě napadne až  jsem u ní. Teď už ale nejde utéct před mým nerozvážným činem. Viděla mě. Její pohled se neutralizoval dokonale překryla všechnu bolest. Na tváři teď měla takovej zkoumavej pohled. Ten mě ale dostával do kolen.

Nemělo by cenu ptát se jí jestli se jí náhodou něco nestalo. Raději půjdu rovnou k věci.

„Nepotřebuješ pomoc? Kousek od tuď mám auto tak tě klidně někam můžu hodit….Dojel bych sem pro tebe ať tě ta noha nebolí.“

Zase ze sebe slova chrlím tak jak mě napadne. Vždycky jsi všechno pečlivě promyslím. Nechci povídat žádné blbosti ale teď? Jednám neuváženě a spontálně.

„Ty jsi viděl ten můj pád? Totiž, že víš, že mám něco s nohou……“ Zeptala se a trochu zrudla. Nechápu proč. Kdybych tak mohl přečíst její myšlenky.

„Ne neviděl. Jediné co jsem viděl bylo jak tu kulháš.“ Bella si oddechla. Proč?  Co se stalo? Frustrující.  „Rád tě ale dovezu domů. S tímhle bys nikam jezdit neměla.“ Položím po druhé svou otázku a tím se vyčerpá můj příděl kyslíku. Opatrně si ustoupím a AU.  Zase ta spalující žízeň násobená ostrou bolestí. Dá se to ale vydržet…Musí se dát.

„No…Asi by se mi teď špatně šlapalo na brzdu.  Docela to bolí. Takže ehm byl bys hodnej..“

„Tak chvilku počkej. Zajdu pro auto.“ Srdce mi poskočí radostí nejmíň hodinka strávená s Bellou.

Síla, která mě táhne k její vůni není tak silná jako ta co mě táhne k ní!!

Otočím se na Bellu a když vidím, že si pozoruje svou nohu tak upíří rychlostí doběhnu k autu. Rychle nastartuju. Už chci být u ní. Najedu k lavečce aby to měla co nejblíž a jdu jí pomoc.

Sice sama vstane ale s tím já nesouhlasím. Poprvé ve svém životě udělám spontánní věc. Vezmu Bellu do náruče. Ach. Co je to se mnou? Bella se nakloní aby viděla můj výraz.

„Nenechám tě namáhat.“ Rychle to zamluvím a pokusím se o úsměv.

Prokličkuju s ní k autu, kde ji posadím na místo spolujezdce. A sám se posadím za volant.

No bude to hodně zajímavé. Sám nevím co od toho čekám. Chtěl jsem se ulít ze španělštiny abych mohl myslet na Bellu a nakonec to dopadne tak, že ji vezu domů. Ách. Paráda.

Bella:

Šla jsem koridorem na hodinu tělocviku ještě omráčená s Edwardova líbezného hlasu. V hlavě jsem si pořád dokola přetáčela naši konverzaci, která proběhla před necelou půl hodinou. Měla jsem teď plno otázek, které bych mu položila. Tolik mě toho zajímalo. Ale byla jsem si jistá, že kdybych ho jen spatřila, nebyla bych schopná slova. City, jež jsem k němu chovala, jsem ještě k nikomu necítila. Byla jsem snad zamilovaná? Ne, to nemůže být možné. Já a zamilovaná. Vzpomněla jsem si na jeho upřený pohled v jídelně. Na jeho tmavé oči, jemné rysy, a načechrané bronzové vlasy. Nikdy jsem neviděla krásnějšího člověka.

Chtěla bych vědět, co si myslí on o mě. Nejspíš jsem pro něj jen nová holka ve škole. Není divu, že mě v Biologii oslovil a ptal se odkud jsem. Byla to slušnost a taky určitá zvědavost jako u ostatních.

Promýšlela jsem si dění tohoto dne. Byla jsem ráda, že jsem poznala Erica. Nebýt jeho nedorazila bych na pár předmětů. Teď bych ho tady potřebovala. Na jednom sloupu jsem zahlédla cedulku Tělocvična s šipkou doleva. Poslušně jsem zamířila do označeného koridoru.

V téhle části školy jsem ještě nebyla. Dívala jsem se po sloupech s nadějí, že najdu ještě jednu takovou ceduli, jako byla ta první. Marně. Sundala jsem si batoh s jednoho ramene a začala v něm hledat mapku. Za chůze jsem ji rozložila a hledala místo, kde se právě nacházím. Hleděla jsem do papíru bezvýsledně. Nikdy jsem neměla orientační smysl. A nikdy jsem nerozuměla mapám a plánům.

Byla jsem tím tak zaneprázdněna, že jsem si ani neuvědomila, kam šlapu. První krok ještě jeden schod vychytal, ale druhý už následoval do prázdna a třetí ani nebyl, protože už jsem letěla. Skutálela jsem se ze schodů a dopadla na tvrdou a studenou zem. V ruce jsem držela jeden kus roztržené mapy, ze které jsem už sotva mohla něco vyčíst. Plánek jsem rozčilením zahodila a pokusila se postavit.

Stoupnout se mi sice podařilo, ale v levé noze jsem cítila bodavou bolest. Takhle se asi na hodinu nedostanu. S tou nohou bych stejně asi hodně nenacvičila. Teď už nemělo smysl hledat tu budovu. Otočila jsem se a hledala něco, co by mi napovědělo, co teď. Rozešla jsem se, no spíš rozkulhala, dál nějakou chodbou. Nikoho jsem neviděla. Hodina už určitě musela začít. Raději nepřijít vůbec než pozdě a poslouchat vytýkání od učitele. Na zdi jsem objevila ceduli Parkoviště. Skvělé. Vydala jsem jejím směrem. Brzo jsem dopajdala na místo určení a rozhlížela se, kde jsem vyšla. Každým krokem jsem cítila tu řezavou bolest v kotníku. Můj náklaďáček byl až na druhé straně a já už neměla sílu se tam dobelhat. Sedla jsem si na nejbližší lavečku a třela si bolavý kotník.

Uslyšela jsem blížící se kroky. Vzhlédla jsem. Byl to Edward. Edward Cullen. Co ten tady dělá? V hlavě se mi zase rojilo plno otázek. Neměl mít náhodou hodinu? Pustila jsem kotník a dala si ruku do klína jako by se nic nestalo. Pokoušela jsem se tvářit překvapeně a udiveně. Neskočil mi na to.

„Nepotřebuješ pomoc? Kousek od tuď mám auto, tak tě klidně někam můžu hodit. Dojel bych sem pro tebe, ať tě ta noha nebolí“ mluvil a já nestačila zachytit všechna slova. Jak věděl, že mám něco z nohou. Viděl mě snad? Ne, to snad ne.

„Ty jsi viděl ten můj pád? Totiž, že víš, že mám něco s nohou“ otázala jsem se ho. Cítila jsem jak mi rudnou tváře. Dokázala jsem si představit, jak padám ze schodů a Edward tomu mlčky přihlíží.

„Ne neviděl. Jediné, co jsem viděl, bylo jak tu kulháš.“ Při těch slovech mi spadl kámen ze srdce. „Rád tě ale dovezu domů. S tímhle bys nikam jezdit neměla.“

On se nabídl, aby mě odvezl? Myslela jsem, že jsem mu okradená. Možnost svést se Edwardovým autem a ještě k tomu s ním se přece neodmítá.

„No, asi by se mi teď špatně šlapalo na spojku. Docela to bolí. Takže.. ehm.. byl bys hodnej“ koktala jsem ze sebe.

„Tak chvilku počkej. Zajdu pro auto“ řekl hbitě a zmizel za nebližším autem.

Když mě přestaly omamovat jeho vůně a vůbec jeho přítomnost, pocítila jsem v kotníku zase tu bolest. Chytla jsem se za něj. Pořád jsem nechápala, co se teď odehrálo. Spadnu ze schodů a udělám si něco z nohou, to by ještě nebylo nic mimořádného. Ale z ničeho nic se objeví Edward, ten koho bych tady nejmíň čekala, a ochotně se mi nabídne pomoc.

Přede mnou zastavilo stříbrné Volvo. Pomalu jsem vstávala z lavečky, když v tom mě něco popadlo. Chvíli mě trvalo, než jsem si všimla, že mě Edward drží v náručí. Byl tak studený. Připadalo mi, že je podchlazený. Zvedla jsem hlavu a podívala se mu do očí. Ucítila jsem dech a tu omamnou vůni. Trochu se mi zatočila hlava.

„Nenechám tě namáhat“ řekl na vysvětlenou a koutky se mu zvedly do pokřiveného úsměvu. Tep se mi zrychlil a srdce poskočilo. Nikdy jsem nebyla šťastnější.

Edward mě posadil na místo spolujezdce a sedl si za volant. Nastartoval Volvo a vyjel z parkoviště.

Projížděli jsme známými ulicemi Forks. V autě panovalo ticho. Edward minul zatáčku k našemu domu a já se nadechla, abych ho upozornila, že jsme přejeli odbočku. Zarazil mě, jakoby to čekal.

,,Vezu tě do nemocnice. Stejně by tě tam Charlie dovezl“ řekl a usmál se, jako by znal Charlieho od malička. Nechápala jsem, jak ví jeho jméno, ale tady zná asi každý každého. A měl pravdu. Kdyby mě táta uviděl, nelenil by.

,,To máš pravdu. Bylo by lepší, kdyby o tom vůbec nevěděl. Někdy to s tou starostlivostí docela přehání.“

Edward se uchechtl. Mě to nepřipadalo vtipné, ale budiž. Vzpomněla jsem si, jak mi Jesiika říkala, že Edward a jeho sourozenci jsou děti DOKTORA Cullena.

,,Tvůj táta pracuje ve zdejší nemocnici?“ zeptala jsem se ho ze zvědavosti.

,,Ano. Dělá tam od té doby, co jsme se sem přistěhovali z Aljašky. Lidé jsou s ním spokojeni. Skoro každý si ho žádá. Nechci se Carlislem vychloubat, ale je to tak.“

Slovo Carlisle mě zaujalo. Tak se zřejmě jmenoval. Ale že by mu tak říkal jeho syn. Všichni od nich jsou ale adoptovaní, tak jim to nemůžu brát za zlé. Uvědomila jsme si, že Charliemu vlastně taky obvykle říkám Charlie. Zasmála jsem se tomu.

,,Co ti příjde vtipné?“ otočil se na mě a taky se usmál. Ten usměv mi drásal srdce.

,,Ale nic“ uhnula jsem pohledem a trochu se začervenala. Zadívala jsem na silnic před sebou, po které ubíhali bílé čáry jedna za druhou.

Edward:

Bellu jsem vezl do nemocnice. Potřebovala odbornou pomoc. Konverzace nevázla.. Docela mě to překvapilo ale měly jsme si o čem povídat!

„Prosím nezastavil bys mi na chvíli začíná mi být špatně.“ Zeptala se Bella. Periferním viděním jsem viděl, jak je bledá.

„Jistě.“ Zajel jsem na bok silnice. Bylo mi Belly strašně líto. Mám o ni starost.

Vystoupil jsem, že ji pomůžu z auta. Předběhla mě a to ne moc šikovně. Asi zapomněla na svou bolavou nohu a zřítila se z auta.

Jediné co jsem stihl postřehnou bylo, jak vyjekla bolestí. Pak se stalo hodně věcí najednou.  Nejdřív jsem měl potřebu Bellu chránit ale svým pádem jsi způsobila nějaké zranění. Krev! Palčivá bolest, která se ke mně dostavila byla neúprosná.

Bella je příliš blízko…..nedá se to vydržet!

Dělilo mě k ní pár kroků ty jsem ale rychle překonal. Bella měla v očích děs a hrůzu. Proto tento pohled bych umíral až tak mi dral srdce. Ale se srovnáním s vůní byl nepodstatný.

Stal se ze mě ten hnusný predátor, zrůda. Neobávanější bytost lidstva.

Zakousl jsem se do její tepny…..

Chtěl jsem přestat ale nemohl jsem v sobě najít vůli.

Věděl jsem dvě věci. Zmařil jsem život lidské dívky kterou miluji. Ta druhá je, že už nemá cenu žít. A tak se ve mně zrodil plán. Pojedu do Volltury, kde se nechám sprovodit ze světa.

Je mi jedno jak. Hlavně už nechci existovat  bez Belly.

Žít…, to je nejvzácnější věc na světě…, neboť většina lidí jen existuje.

Jen díky Belle jsem poznal význam slova žít. Do té doby jsem jen existoval. Ona byla můj důvod žít. Díky ní jsem měl na tváři pořád přiblblý úsměv. Ona byla má druhá polovička.

Její kouzlo na mě působilo hned od prvního okamžiku. To kouzlo, které nikdy nevyprchá ať budeme kdekoliv.

Nikdy, jsem nevěřil  na posmrtný život jako Carliste. Ale kvůli Belle musím. Musím se s ní setkat. Všechno jí vynahradit. Prožít život ne jen existovat. S Bellou to bude dokonalé. Věřím, že to vyjde a bude spolu. A to navždy.

S mým nalhávaným vědomím, že to všechno dobře dopadne jsem uskutečnil svůj plán..

Jsou dvě možnosti buď to vyjde a nebo taky ne…

Nikdo:

Chlapce sžíraly plameny. Teď mu už nic nemohlo pomoc. Doufal, že se sejde se svou láskou tam, kde končí svět a začíná nový...

Autor: TwilightChild (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Kde končí svět a začíná nový..: