Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Katherine

23.07.2011 (15:00) • Deedee • FanFiction jednodílné • komentováno 19× • zobrazeno 2931×

Katherine

Seděla jsem v perly vyšívaných svatebních šatech, zatímco moje matka hledala něco starého a nejlépe modrého. Já už takovou věc ale dávno měla. Byla v mé hlavě. Modrým dýmem stesku zahalená vzpomínka.

Jsem dívka z vesnice, nikdy jsem dál nebyla. Náš velký statek až na okraji osady bohatě stačil mým objevitelským choutkám v dětství a dnes je pro mě pohodlným domovem. Pocházím z jedné z nejbohatších rodin zde. Náš pozemek je rozlehlý a krom polí a luk pro pastvu dobytka k němu přísluší i sad.

Z druhé strany hraničil až s nejbližším lesem a v něm ukrytou chatou rodiny McCartyů. Pan McCarty byl místní hajný. Žena mu zemřela velmi brzo po porodu syna. Ačkoli rodina nebyla nijak bohatá, díky své profesi byl starý McCarty velmi vážený člověk a mí rodiče ho měli za souseda rádi.

S Emmettem, jeho synem, jsem se znala v podstatě od narození. Hráli jsme si společně, pak se učili a nakonec i objevovali život. Nikdo neuvažoval jinak, než že se jednou stanu jeho ženou a připojím tak k našemu sídlu i celý les.

Ani já jsem si nedokázala představit, že bych měla někdy žít s jiným mužem. Jedině Emmettovi polibky - ať už byly dětinské, veselé, přátelské, bratrské anebo nakonec i zamilované – se mi nepříčily a s radostí jsem je oplácela.

Nevím, zda to byla láska, protože jsem nikdy neměla s čím srovnávat. Ale rozhodně jsem k němu cítila více, než k jakémukoli člověku na světě. A on mi pocit nepokrytě vracel. Náš vztah byl nádherný, čistý a ostatní nás už brali zkrátka jako rodinu.

Až do chvíle, kdy jel Emmettův otec na trh do velkoměsta. Odjel ráno a mně se synem dovolil zůstat u nich v chatě. Dlouho jsme se bavili venku na slunném dni a očekávali ho i s novými úžasnými věcmi, které vždy přivezl. Jak se večer blížil, schovali jsme se do chaty. Uvařila jsem oběma mužům večeři a pomohla uklidit. Pak už ale padla temná noc a já byla unavená.

Emmett se začal velmi strachovat, protože tak dlouho otec nikdy ve městě nezůstával. Chtěla jsem ještě počkat a konejšit ho, aby se netrápil. Ale nedal jinak, než že mě vyprovodí domů. Slíbil ale, že mi přijde zítra vzkázat, jak všechno dopadlo.

Ráno jsem zaspala a vstala až dlouho po východu slunce. Emmett pro mě ale nepřišel. Běžela jsem k němu ještě zarosenou travou, abych ho našla v slzách před chatou.

„Nevrátil se, Katherine. Už nikdy se nevrátí,“ naříkal, když jsem si vedle něj sedla. Snažil se zastavit slzy, ale já mu dala najevo, že přede mnou se nemusí přemáhat. Rozeštkal se tedy znova a hlavu mi položil do klína.

Hladila jsem ho a tišila snad do čistého odpoledne. Pak už se k domu začali sjíždět dospělí páni. Chtěli s mým drahým a utrápeným mluvit. Vyptávali se ho na nepříjemné věci. Snažila jsem se je zastavit, ale vyhnali mě.

Od té doby se věci změnily. První mi je dala na vědomí matka, když mi ten den nedovolila se za Emmettem vrátit. A každá moje další návštěva jí začala být proti srsti. Emmett ještě nebyl dost starý a hlavně vyučený, aby mohl zastávat otcovu práci. K našemu lesu byl přidělen jiný hajný. Z dobrého srdce nechal chlapci alespoň dům, ale to nemohlo stačit. Emmett začal lovit.

Ve vesnici se mu přezdívalo všelijak. Kluci mu říkali Medvěd, protože nic jiného nedělal, než lovil hnědé šelmy. Děvčata zas trhan za to, jak vypadal. A matky budižkničemu. Tolik se změnil. Byl vždy jeden z nejpohlednějších chlapců z vesnice. Byl urostlý, ale měl pěknou tvář. Za to jsem vždy měla na zádech závistivé pohledy. Ale teď byla zakryta vousy. Byl stále špinavý a nosil potrhané oblečení. Trpěl chudobou. Nechodil kvůli tomu mezi lidi a stáhl se jen do lesa a své chalupy.

Já za ním chodit nepřestala, i když mi to rodiče několikrát zakázali. Byl to přece můj manžel, já neuměla uvažovat jinak. A teď mu bylo zle, potřeboval mou pomoc. Nosila jsem mu věci, uklízela, prala a vařila. Jen aby mu bylo líp. On se na mě za to - a snad také z lásky - krásně díval, říkal ty nejúžasnější věci a byl nejmilejší pod sluncem.

V tu těžkou dobu jsem si zapřísáhla, že ho miluji.

Nevěděl, jak získat práci a obživu a to byl ten největší problém. Pamatuji si, jak mi jednoho rána běžel polem naproti.

Rozpřáhl ruce a já mu vletěla do náručí. Zatočil se mnou nad hlavou, jako bych byla jen hrdliččí pírko. Pak mě objal a spokojeně políbil.

„Copak se stalo, milý?“ ptala jsem se ho s úsměvem na důvod toho nadšení.

„Vydělal jsem!“ jásal a ukazoval mi dva zlaté. V jeho mohutné dlani vypadaly ty drobné penízky trochu legračně, ale pro nás byly ohromně důležité. „Prodal jsem kůži,“ pokračoval.

„Zjistil jsem, že to medvědí kožichy jezdíval otec prodávat na trh. Medvědi mají krásnou srst, když se umyje, lidé z ní ve městě šijí mohutné kožichy. Platí ve zlatě! Tahle zvířata jsou škodná, můžeme je zabíjet. To je skvělé!“ vysvětloval dál a za každým slovem mi vtisknul polibek.

Opětovala jsem mu je a silně ho objala. Má hlava spokojeně spočinula na jeho širokých ramenou. Cítila jsem, že se věci obracejí k lepšímu.

„Na tyhle dva zlaté ale byl potřeba dlouhý boj a medvědí maso se mi stále nedaří chutně uvařit,“ povzdychl si.

Byla jsem přesvědčena, že já to dokážu, a tak jsme se vydali k jeho chalupě.

„Už je docela měkké,“ zavolala jsem a miláček stál hned za mnou. Pusu měl otevřenou, jak čekal na ochutnávku. Nabrala jsem kousek masa na dřevěnou vařečku a se smíchem mu ji podala. „Je dobré?“

„Výbolné,“ zamumlal s plnou pusou. Pak vařečku odložil a lišácky se na mě usmál. „Ale znám od tebe i něco lepšího.“

„Ještě jsem takové maso nikdy nevařila,“ začala jsem se omlouvat, ale rychle mi polibkem vysvětlil, že nemyslel jídlo.

„Emmette!“ bránila jsem se jeho dotekům, „ještě to není hotové.“

„Je to jen jídlo. Počká, než o ně budeme mít zájem,“ smál se a honil mě kolem kamen. Bránila jsem se dřevěnou lžící, dokud mi ji nevytrhl. Popadl mě do náruče tak, že jsem se nemohla vzpouzet a položil mě na kanape.

Dívala jsem se do velikých zelenkavých očí a na vaření už neměla ani pomyšlení.

„Miluju tě, Katherine. Teď, když už vím, jak získat peníze, se o tebe postarám. Hned zítra půjdu za tvým otcem a požádám ho o svolení.“

Radost v srdci se mi dostala až do tváře a věnovala jsem mu sladký polibek. „Ach, miláčku,“ špitla jsem. Konečně se začne vyplňovat moje přání. Otec jistě svolí a hned zítra už budeme svoji. Po ničem jiném moje srdce netoužilo.

Emmett mě nepřestával zasypávat polibky a jeho dlaně při tom našly stuhu, která svazovala můj korzet. Cítila jsem, jak ji pomalu povoluje. Nebránila jsem se. V srdci už to dávno byl můj muž, proč by se tak nemohlo stát i před Bohem.

Byl opatrný a jemný. Neponičil ani kraječku z mých nových šatů. Jídlo zůstalo nedovařené a my usnuli ještě uprostřed dne. V noci mi začala být zima. Málem mě probudila, ale pak jsem ucítila jeho polibek a teplou přikrývku, kterou přese mě položil. Sám si sedl do blízkého křesla.

V polospánku jsem ho držela za ruku a cítila, jak se mi teplo zas vrací do těla. Ale nebylo tak příjemné, jak jsem si přála. Nebylo to totiž jeho teplo, které mě hřálo. A tak hned, jak jeho sevření dlaně povolilo, vyklouzla jsem zpod deky a zachumlala se do křesla k němu. Pak jsem konečně sladce usnula.

Ráno nás probral nepříjemný humbuk. Někdo hlasitě tloukl do dveří a křičel naše jména.

„Otec!“ uvědomila jsem si a rychle si začala oblékat spodničku. Emmett mě zastavil. Posadil mě zpět do křesla, zachumlal do deky a políbil na tvář. „Promluvím s ním, kytičko.“

Nemyslela jsem si, že je to zrovna dobrý nápad. To, že Emmettovi patřím, jsem brala jako jistotu. Ale vím, jak se změnil otcův postoj k němu.

„Dobrý den, pane Howarde,“ slyšela jsem ho otevřít.

„Kde je? Co jsi udělal s mojí dcerou?“ rozkřičel se otec. Emmett se ho snažil zastavit.

„Je v pořádku. Přespala tady. Nic se jí nestalo.“

„Nic se jí nestalo? Ani ty jsi jí nic neudělal? Ty odpornej chudáku, ani se mé dcery nedotkneš!“

To už mě opravdu vyděsilo. Oblékla jsem se, jak nejrychleji se dalo, ale otec už vběhl do chaty.

„Holčičko bláznivá, cos to jenom udělala?“ Vrhl se ke mně a silně mě objal.

„Nic se nestalo, tatínku.“

„Miluju vaší dceru, pane. Patříme k sobě. Chtěl jsem k vám dnes jít a požádat vás o její ruku,“ snažil se můj drahý vše vysvětlit.

„Tobě bych ji nedal ani za celý les, ty otrhanče!“ křičel otec dál a schovával mě za záda. Snažila jsem se mu vyvléct. Chtěla jsem k Emmettovi, ale držel mě stranou. Můj milý jen zvedal ruce v tiché obraně.

„Ale tatínku, my se milujeme!“

„I ty nešťastnice, co jsi to jen provedla!“ utrhl se otec i na mě, „už nechybělo moc a dohodli jsme se se starou kovářovou. Ale takhle pošpiněnou už tě Michael chtít nebude. Cos to jen provedla?“ Táhl mne za ruku z chalupy. „A ty by ses měl odsud rychle vytratit, ničemo. Nebo se víc napiju a můj vztek ti vrazí dýku do chřtánu! Ublížit mojí holčičce.“

„Tatínku, ale on mi neublížil. Miluji ho. Nechci Michaela! Emmette!“ volala jsem, jak mě otec táhl přes pole. Můj miláček jen stál s vyděšeným pohledem na prahu chalupy a pozoroval, jak mě odvádí.

Doma otec stáhl opasek a chtěl mě ztlouct. Matka ho naštěstí zarazila.

„Nech toho, ty blázne. Čemu bys tím pomohl? Dost, že je pošpiněná. S modřinami už by o ni nestál nikdo. Radši zajisti, ať ta holota navždycky zmizí od našeho domu.“

„To ne! Nemůžete Emmettovi nic udělat. Matko, je to můj muž.“

„Je to násilník, ty hloupá. Podívej, co ti udělal! Kdo si tě teď vezme, co? Jdi do svého pokoje a modli se tam k Bohu, ať tě očistí a dá ti dobrého muže.“

„Ale já chci Emmetta za muže!“ křičela jsem v slzách dál.

„Běž! Než nechám otce tě ztlouct. Nešťastnice.“

Pak už za mnou zabouchla dveře do pokoje. Spadla jsem do postele a v poduškách se snažila zadusit vzlyky. Za tak krátkou chvíli se nejkrásnější chvíle mého života změnila v peklo. Jak jen jsem mohla být tak hloupá, že mě nenapadlo, že teď už nám rodiče svatbu nedovolí. Ale kdyby mě jen nechali říct, že si Emmett našel práci. Určitě by se na všechno dívali jinak.

Jenže oni stále jen křičeli. Dokonce i přes dveře jsem je slyšela. Otec byl tolik plný vzteku. Vyhrožoval, že Emmetta zabije. Ale to nesmí! To nesmí, ublížit mu. A mě pak donutit vzít si jiného. Toho hloupého Michaela. Neumí nic než sedět doma a naparovat se. Otcovo řemeslo se nikdy nenaučil. Vždyť je to lenoch a hlupák. Jak bych s někým takový mohla žít? Miluji Emmetta!

Snažila jsem se utišit slzy, zklidnit jejich proud. Bolelo mě celé tělo z toho vzteku a pláče. Ale cítila jsem potřebu slyšet, co si rodiče říkají. Přestali na sebe totiž křičet a místo toho pomalu šeptali. Určitě nechtěli, abych jim rozuměla.

Byla jsem tak potichu, jak jen se dalo, ale přesto jsem ničemu nerozuměla. Jen pocit mi napovídal, že musím Emmetta varovat. Že má láska musí co nejrychleji utéct, jinak se mu něco stane. To bych si nikdy neodpustila.

Oblékla jsem si kabát a chtěla se oknem protáhnout ven. Chtěla jsem za ním utéct. Varovat ho a možná uprchnout i s ním. Představa, že bych o něj měla přijít a ještě muset žít s jiným, mi připadala horší než smrt.

Jenže matka mě odhalila. Zbila mě a od té chvíle hlídala jako ostříž. I večer zůstala spát v mém pokoji. A já nepřestávala brečet.

Z děsivých snů mě probudilo slabé cinkání na okenní sklo. Byly to kamínky. Pootevřela jsem ho a vyhlídla, kdo je hází. Srdce mi poskočilo, když jsem ve tmě rozpoznala Emmettovu postavu.

„Neublížili ti, kytičko?“ šeptal.

„Ne, ale chtějí ublížit tobě,“ vzlykala jsem a snažila se zarazit slzy, „musíš utéct, medvídku.“
„Nikdy! Nikdy mě od tebe nedostanou!“

„Jenže ti ani nikdy nedovolí být se mnou a otec určitě něco plánuje, slyšela jsem je. Musíš pryč, miláčku,“ naléhala jsem dál, „nesmí ti ublížit. To radši budu navždy trpět s jiným mužem, než aby se tobě něco stalo.“

„Nebude trpět ani jeden z nás!“ zvolal rozhodně, „teď uteču. Ale jen do lesa. Ulovím tam toho největšího medvěda, který chodí po zemi. Nechám z něj pak udělat kožich, pozlatit ho a donesu ho tvému otci. Pak už mi tě za ženu bude muset dát. Jen na mě počkej, kytičko. Vrátím se pro tebe.“

„Zmiz odtud, zmetku! Nebo tě hned teď zastřelím!“ křičel otec z vedlejšího okna.

„Utíkej, miláčku!“ zavolala jsem ještě a poslala mu vzdušný polibek.

Ten večer to bylo naposledy, co jsem ho viděla.

Čekala jsem, jak mi řekl. Nechala jsem rodiče, ať si dělají, co jim přišlo správné, protože jsem věděla, že se jednou vrátí.

A tak přišli Lerdosovi. Jejich hloupému synovi jsem se moc líbila. Během několika dní mě zasnoubili a začali chystat veselku. Čím víc dnů ubývalo, tím méně jsem měla naděje. Už to bylo pomalu měsíc a o Emmettovi nebyla ani zmínka.

Neměla jsem, jak mu dát vědět, jak ho najít. Ale do veselky zbýval už jen týden a já měla moc velký strach, že se do té doby nestihne vrátit. Jak jsem si vlastně mohla myslet, že by se vrátil? Vždyť to bylo bláznivé. Zlatý kožich a otcovo svolení, taková hloupost. Ale moje zamilovanost tomu tak moc věřila. Ta naděje byla tak silná.

Všechno šlo tak rychle, že jsem neměla čas ani plakat. Náhle tu byly nové svatební šaty, celá vesnice a obrovská veselka.  Já seděla na stoličce, zatímco matka hledala starou modrou věc. Hlavou mi letělo jen jediné přání. Vidět jeho tvář, ty zelené zářivé oči a dětský úsměv. Chtěla jsem cítit jeho objetí. Tolik jsem věřila, že se ještě objeví.

Jako ve snu mě otec odvedl uličkou. Hudba mi zaplavovala uši a Michaelova tvář se mi rozplývala ve smutku.  Tím jediným slovem, které mě donutili říct, jsem ztratila všechno. Veškerou naději, štěstí. Ztratila jsem život.

Použití obrázku a jména postavy z VD je čistě náhodné. Prostě se mi líbila. Charakter nemá s dějem nic společného

Někteří z vás čtou všechny díly Žen, takže jste se určitě dopočítali, že tohle je poslední z příběhů o Cullenech. Proto se ptám: O ženách jakých postav chcete slyšet dál? Zatím mám návrh na Demetriho a na někoho z vlků. Na ty ale nejsem moc odborník, takže to bude asi trvat. Sama bych docela napsala o Rileym. Ale jde tu hlavně o vás. Prosím proto o návrhy. Děkuju moc.

Další Ženy:

Scarlett

Donna

Carmen

Serena

Judith

Claudie

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Katherine: