Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Kapky vody

27.06.2010 (16:15) • ZuzlikAlice • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1661×

Pohled pozorovatele:

Na náměstí starého města jsou louže vody a na dlažbu dopadají malé, ale prudké kapky deště. Uprostřed toho všeho stojí mladá dívka s bledou pletí a rudýma očima. Je zahalena v černém plášti a přes vlasy má černou kápi. Jen tam tak stojí a nastavuje tvář slzám nebe. Jen na chvíli jí dokážou nahradit její vlastní slzy. Po chvilce sklopí tvář a pomalu odkráčí k hradu. Už ji čekají, poslední, co na ní zahlédnu, je to, že se jí na krku houpe náhrdelník se znakem královské rodiny a pak mi zmizí za rohem v tmavé uličce, jakoby věděla, že ji pozoruji.

Pohled mladé dívky s kápí:

Kapky vody dopadají na dlažební kostky a hlasitě pleskají. Miluju zvuky deště. Zvedla jsem svou tvář a nastavila jsem ji kapkám, aspoň na chvíli mi mohly nahradit slzy, které by tolik ulevily mému smutku, ale ty se už nikdy neobjeví. Já nemohu plakat. Na chvilku jsem nechala svým myšlenkám volnou uzdu a ony se rozeběhly na plno…

Jako by to bylo včera, co jsem do tohohle města přijela poprvé. Ten den mi byl osudným. 
Mám pocit, jako bych se na to, co se tehdy stalo, dívala z dálky, jako bych se jen dívala na to, co se té ubohé dívce děje a přitom jsem to byla já.

Uprostřed sálu stojí tři lidé, nebo spíš, dva upíři a jedna lidská dívka. Ze svého trůnu na ně shlíží vládce tohoto města a zářivě se usmívá. Ten upír, co drží dívku okolo pasu, mu něco říká, snaží se to vysvětlit a naléhá, jako by šlo o jeho život a ne o její. Dívka se jen smutně kouká do tváře vládce a v jeho očích vidí, za vším tím výsměchem, odhodláním a zamyšlením rozhodnutí. Ví, že to nepřežije. Ať už se to stane jakkoli, její srdce odsud nevyvázne tlukoucí. Navždy přestane pumpovat krev a zastaví se. Snaží se svého přítele přemluvit, aby to udělal on, aby ji on zbavil tlukotu jejího srdce, ale on to nemůže udělat, nemůže ji připravit o duši, a tak se dívka vystrašeně kouká na vládce. Je jí jasné, že takhle bude její konec jiný, než očekávala, bude trvalý…

Vládce se k ní pomalu přibližuje a její přítel si ji posouvá za záda. Dívka se ho snaží zastavit, ale mladý upír se rozhodl, že za ni bude bojovat do posledního dechu, a tak se vrhá proti všem, kdo by jí chtěli ublížit a po chvilce je roztrhán na kusy a spálen. Jeho sestra mezitím utekla, nechtěla čelit stejnému osudu, věděla, že její manžel by to tak nenechal. Dívka jen stojí a nepohnutě tomu přihlíží, schovává se před skutečností, zatímco se k ní blíží smrt v podobě vládce. 
Dojde k ní a opatrně ji chytí za ruku, čeká, čeká na příval myšlenek, ale nic se neobjeví, jako by nemyslela. Vládce zalapá po dechu a nahne se k dívčině krku. Jeho ostré zuby protnou kůži a on hltá její krev, po chvilce se ale zastaví a chytí dívčino tělo, které se zmítá v bolesti, do náručí odnese ji do jejího nového pokoje…

Zatřepala jsem hlavou a zahnala jsem vzpomínky. Je to už dlouho, co se tohle stalo, nemá smysl se tím trápit, je to minulost.
Zase jsem sklonila svou hlavu a otočila jsem se, na světle se mi zaleskl náhrdelník se znakem královské rodiny a já jsem zabočila za roh směrem k hradu. Je čas jít pracovat, jinak se odsud nikdy nedostanu.

Pohled pozorovatele:

Ve městě na malém náměstí jsou kaluže a do nich obrovskou silou a rychlostí pleskají obrovské kapky vody. Jako by se dožadovaly návratu tajemné krásky, která tady ještě před chvílí přemýšlela nad svým životem. Jednou se dočkají, ale ne teď, až za nějakou dobu.

O DESET LET POZDĚJI

Pohled pozorovatele:

Ve městě na malém náměstí jsou kaluže a do nich pomalu kapou kapky vody z velmi hustého deště. Doprostřed náměstí kráčí mladá a bledá dívka. Její oči jsou rudé a vlasy ebenově hnědé, splývají jí až do půli zad v nádherných vlnách. Na chvilku se rozhlídne a nastaví tvář dešti. Teď už na sobě nemá ten černý plášť ani kápi, ale náhrdelník gardy jí zůstane navždy. Navždy jim bude patřit, ať chce či ne, to oni ji stvořili. Pomalu zase sklání tvář a vydává se vstříc neznámému. Má strach, a přesto přidává do kroku.

Pohled mladé dívky s kápí:

Vyšla jsem na náměstí, rozhlédla jsem se a uprostřed jsem se zatavila. Naposledy jsem obrátila hlavu k nebi a nechala jsem si po tvářích stékat kapky vody. Zase jsem vzpomínala…

Vládce mi řekl, že mu budu dvacet let věrně sloužit, a pak mě propustí. Ale když mě bude potřebovat, poslechnu ho na slovo a přijedu. Neměla jsem kam jinam jít, a tak jsem souhlasila, vlastně mi nic jiného nezbývalo. Těch dvacet let bylo strašných, neustálé vraždění, bojování, zasedání, schvalování, lovení a spousta další věcí, jenž byly povinnostmi vládců a jejich osobních ochránců.
Nežila jsem, jen jsem přežívala. Když jsem potřebovala jíst, jedla jsem. Když jsem potřebovala cvičit, cvičila jsem, a když vládci potřebovali chránit, chránila jsem. Žila jsem neplnohodnotně a dala bych cokoliv za smrt, jenže to nedopustil a tak jsem sloužila…

Zase jsem zatřepala hlavou a zahnala myšlenky na minulost. Teď žiju jen přítomností a budoucností, nazpět se neohlížím. Pomalu jsem sklonila tvář, mokrou od deště a vydala jsem se vstříc neznámému. Mám strach, ale vím, že mě se nic stát nemůže a navíc, nebojím se, že by se mi něco mohlo stát, bojím se, že by si mě mohli zavolat zpět, a tak radši přidávám do kroku. 
Hradby už mám za zády a tak si úlevně vydechnu. Na chvíli jsem se zastavila, abych se naposledy podívala na ten zlověstný hrad, a zase jsem se rozběhla, tentokrát plnohodnotnou upíří rychlostí, vstříc a s kapkami vody na tvářích, plně smířená s tím, že…

Edward je mrtvý a nevrátí se... Ani já se k němu nedostanu.

Naše navěky je pryč.

Doufám, že se vám povídka líbila a zanecháte nějaké ty komentíky... A taky doufám, že jste to všichni pochopili. A za to, že je ta povídka smutná mě neodsuzujte... Já už prostě takhle píšu... :)