Tato povídka je o tom, jak to kdysi dávno mohlo být s Rose a Emmettem. Vím, že povídek na toto téma je tady už hodně, ale píšu poprvé, takže budu ráda za jakoukoliv kritiku (hlavně prosím upřímnou).
Doufám, že se vám to bude líbit :)
Vaše RoseH
11.08.2010 (14:45) • RoseH • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1238×
Psal se rok 1938, ve světě začínala zuřit v pořadí již druhá světová válka.
V malebném městečku Salzburg, rozkládající se na rakousko-německých hranicích, žily ty nejpůvabnější dívky světa, mezi ně patřila i Rosalie Hale. Jistě si říkáte, že to moc německy nezní, máte pravdu, Rose byla totiž původem anglická princezna. Jelikož neměla žádné sourozence, ani příbuzné, kteří by mohli nastoupit na trůn místo ní, byla rodiči nucena ke sňatku s bohatým finským princem Charlesem. Celé noci Rose plakala pro svého milého Emmetta, ale její rodiče neměli pro jejich lásku pochopení a navíc Emm nebyl z královské rodiny, takže nepřipadalo v úvahu, aby se ti dva vzali. Rose to velmi trápilo a když už to nemohla s rodiči vydržet, utekla z domova (Co bych za to dala já, kdybych mohla bydlet na zámku a mít spoustu peněz). Chvíli bydlela v lesní chaloupce u Emmettových rodičů, ale i to se jí po měsíci soužití s lesní zvěří a s rodiči přestalo líbit. Neměla s Emmettem vůbec žádné soukromí, a tak na konec utekli do Rakouska do Salzburgu.
Rosalie:
Teď jsme tady, píše se rok 1938 a my s Emmettem jsme velmi šťastní. Máme vlastní domeček, zahrádku, ale děti nemáme, i když Emm by si moc miminko přál. Snažíme se skoro každým dnem, ale pořád nic. Už je to dva roky a stále nic. Proto jsme se rozhodli, nějaké to děťátko adoptovat, víme, že to v téhle době není nic běžného, ale já bych se o miminko ráda starala. Ani nevíte, jak dobrá máma umím být. U těch dětí jsme dostali na výběr: africkou holčičku Naomi, rakouského chlapce Kevina, anebo německou holčičku Alice. Vybrali jsme si Alice, je velmi kouzelná a rozkošná, má blonďaté kudrnaté vlásky a krásná zelená očka.
Po půl roce
Emmett:
Malou Alice jsme nakonec neadoptovali, Rose z toho byla moc smutná, a tak jsem ji vzal na procházku, aby přišla na jiné myšlenky. Když jsme šli s Rose z romantické procházky domů, potkali jsme pár divných lidí s bílými obličeji a červenýma očima. Šel z nich strach, vůbec jsem se nedivil, když se ke mně Rosalie přimáčkla a pevně mi stiskla paži. V tu chvíli na nás promluvil nejstarší muž z velmi početné skupiny.
Rozhovor mezi Emmettem a mužem
M: Být tebou chlapečku, vypařil bych se odsud i s tou slečinkou.
E: Proč myslíte, pane?
M: Protože by se vám mohlo něco stát! Něco hodně nepříjemného.
E: A jak to víte?
M: Tradice chlapečku, tradice, každým rokem právě v tento den zmizí člověk a v životě už ho nikdy nikdo neuvidí.
E: Aha, chápu.
Emmett:
Potichu jsem odpověděl, chytl Rose za ruku, ale už bylo pozdě k útěku, cítil jsem jak její stisk povoluje, slyšel jsem ji, jak křičí bolestí a za vším stál ten starý muž. Po chvíli jsem viděl jen mihotavé světlo před očima, a pak tupý úder mého těla na studený chodník.
O dva dny později
Emmett:
Probudil jsem se ve velké posteli, vedle mě ležela krásná blondýna. Až po chvíli mi došlo, že je to moje snoubenka Rose, vypadala jako anděl a nejen že tak vypadala, ona byla anděl. Když se po chvíli probudila už jsem seděl na posteli a čekal na její sladký polibek.Ten polibek byl tak vášnivý a procítěný, takový jaký jsem s Rose nikdy nezažil. Bylo to krásné a bylo by to i nekonečné, kdyby nás nevyrušilo slabé zakašlání. Rychle jsme se od sebe odtrhli, bylo to tak rychlé, že jsem tomu sám nechtěl věřit. Nebylo to zdaleka jediné, co se po probuzení ve velkém domě s velkou postelí změnilo. Okolo každého paprsku slunce jsem viděl duhu, slyšel jsem auta na silnici vzdálené na míle daleko. Z mého snění o nebeském životě mě vytrhl až muž, který měl blonďaté vlasy a zlaté oči. Jmenoval se Carlisle Cullen. Ten muž mi vysvětlil, co se s námi stalo a čím teď jsme. Připadalo mi to skoro neuvěřitelné, nevěřil jsem tomu, že jsem se stal upírem, neodolatelným a rychlým. Okouzlujícím a silným. Všemu jsem uvěřil až ve chvíli, kdy mi Rosalie řekla: „Miluji tě, upíre Emmette.“ Byla to ta nejsladší slova, jaká jsem kdy slyšel. Potichu jsem jí zašeptal do ouška: „Miluji tě, upírko Rosalie.“
Autor: RoseH, v rubrice: FanFiction jednodílné
Diskuse pro článek K dokonalosti je potřeba dvou:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!