Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Jsi nešikovná, lásko, ale přesto tě miluji

17.08.2010 (17:00) • SaraSanders • FanFiction jednodílné • komentováno 7× • zobrazeno 8511×

Osm z deseti žen se po nasednutí do auta, následném nastartování motoru a vyřízení toho, co potřebují, dostanou bezpečně domů. Auto nechají zaparkované na příjezdové cestě či některým se poštěstí a zaparkují jej do garáže. Proč musí být Bella vždy zástupce menšiny.

Zbývalo necelých osm minut, než se rozjedu ke své Belle. Nekonečně dlouhých osm minut. Doposlouchával jsem poslední tóny klavírních skladeb, které jsem Belle nahrál k jejím narozeninám a chystal se zvednout z postele. Než jsem však stihnul položit plosky chodidel na koberec, rozlétly se dvěře dokořán a v nich stála Alice s mírně vyděšeným výrazem.

„Co se stalo?“ zaúpěl jsem nešťastně, protože jsem moc dobře věděl, že Alicin výraz nevěstí nic dobrého.

„Bella bude mít nehodu,“ vydechla.

V tu chvíli se má mysl zastavila. Přestal jsem dýchat, i když to bylo spíše z pocitu povinnosti. Doslova jsem stuhnul v poloze, ve které jsem se právě nacházel, a nepřítomně jsem zíral před sebe. Já neumíral, ale při těch slovech mi před očima proběhl celičký můj život a jako jeho počátek beru ten okamžik, kdy jsem potkal Bells. Vzpomněl jsem si na detaily našeho seznámení. Na zelené tričko, které měla v ten den na sobě. Na její ostýchavost, když jsme se poprvé políbili, a na ty drobné prstíčky, kterými nesměle ťapkala po mých dlaních a tváři.

„Edwarde! Edwarde!“ volala na mě Alice a luskala prsty před mým obličejem.

„Kde je? Musím ji najít!“ halekoval jsem a možná až příliš hrubě Alice popadl za ramena a začal s ní třást.

„Edwarde, uklidni se!“ rozkřikla se a vší silou mě odmrštila zpět na postel, kterou jsem kdysi koupil právě kvůli Belle. Ach, má Bella!

„Alice!“ křikl jsem na ni zoufale. Tohle byl ten nejhorší okamžik mého života.

„Bella nezvládne řízení, narazí do stromu při cestě za tebou, asi pět kilometrů od našeho domu, ale má štěstí, že její náklaďáček je poctivá plechárna. Vyvázne jen s pár modřinama a... No, měl bys jít, k večeru je chladno a myslím, že bude krapet v šoku,“ usmála se zvonivě a odběhla.

Nemohl jsem si pomoct, ale měl jsem takový pocit, že mi ta mrška něco zatajila. Rozhodně mi nesdělila všechny informace, které měla. Přestal jsem však řešit to, co bylo v tuto chvíli nepodstatné, a jako blesk jsem se vyřítil z pokoje.

„Vem si auto, než byste se s tou šunkou dopravili do nemocnice, Bella by vykrvácela.“ Zděšeně jsem se na Alice podíval, načež ona sklopila omluvně zrak. „Nemyslela jsem to doslova,“ šeptla a zapadla na sedačku.

Těžko říct, co bylo v tuto chvíli hlasitější – zda startování motoru nebo mé vrčení, ale vzhledem k tichému předení Volva bych řekl, že výlevy mých útrob vyhrály.

Povolená rychlost 50 km v obci mi byla pro smích. Jel jsem téměř 4x rychleji a během minuty byl u Bells. Světla náklaďáčku slabě poblikávala, z motoru se mírně kouřilo a Bella tam seděla opřená o sedadlo se zavřenýma očima – vypadala skoro až mrtvě.

Okamžitě jsem z auta vyskočil a rozběhl se k ní. Už z dálky jsem cítil vůni krve, takže mi bylo jasné, že se tato nehoda neobejde bez jediné ranky.

„Bell, miláčku, jsem u tebe,“ volal jsem a dveře otevřel takovou silou, až se ulomily.

„Mé auto,“ zaúpěla.

„Žiješ, lásko, ty žiješ,“ usmíval jsem se a pomalu jí odepínal bezpečtnostní pásy. Ještě štěstí, že je tak důsledná.

Na čele měla tržnou ránu a krev jí čůrkem stékala přes spánek na líčko. Na lícní kosti se rýsovala drobná modřina a hádám, že se ještě zvětší. Zřejmě instinktivně se držela za zápěstí. Když jsem se na něj podíval, zdálo se mírně zarudlé a oteklé.

„Bell, vnímáš mě? Odvezu tě do nemocnice,“ řekl jsem a bral ji do náruče.

„Ne! Budu v pořádku,“ kuňkla, slabě sebou házela, protože na víc se nezmohla.

„O tom nemíním diskutovat,“ pronesl jsem rázně a už ji pokládal na zadní sedadlo Volva.

„Paličáku,“ hlesla, ale okamžitě se na kožených sedadlech uvelebila.

Pomalu jsem vyjel a do nemocnice se šoural snad nejpomaleji za celičký svůj žvot. Nechtěl jsem, aby se Bella zranila ještě víc.

„Co mé auto?“ hekla, když Volvo poskočilo na nerovném terénu silnice.

„Spíš ten vrak,“ pomyslel jsem si, ale nic neodpověděl a vytočil Alicino číslo.

„Jasper s Emmettem už auto odvezli před Charlieho dům,“ ozval se Alicin pískot. Až teď jsem si uvědomil, že bych měl nejspíš zavolat Charliemu. „Neobtěžuj se, Charlie odjel před hodinou do Seattlu, bude tam až do neděle,“ zněl její hlas podivně potěšeně.

Zaklapl jsem mobil, vytáhnul Bellu z auta a okamžitě se vydal za Carlislem. Cestu k jeho ordnaci jsem znal jako své boty.

„Už vás čekám,“ řekl Carlisle s tajemným klidem a já Bellu položil na nemocniční lehátko.

„Copak jsi to zase vyváděla?“ ptal se Belly, jak nejněžněji mohl.

„Přeběhla mi před autem srna,“ vyžbleptla Bella, a když jí Carlisle svítil baterečkou do očí, mírně se cukala.

„Vypadá to na menší otřes mozku,“ sdělil nám a zaobíral se dalšími zraněními.

Jakmile vzal do dlaní Bellino zápěstí, které si stále tiskla k tělu, vypískla a do očí se jí nahrnuly slzy. Carlisle se na ni omluvně podíval a vypsal žádanku na rentgen. Chtěl jsem Bells vzít do náruče, ale stála si umanutě na svém, ale když se postavila, s bolestným pohledem se málem sesunula k zemi. Zachytil jsem ji nejměkčeji, jak jen to šlo, a opět položil na lehátko.

To, co nám ukázal rentgen jen potvrdilo Carlisleovy doměnky. Bellino zápěstí bylo zlomené a kotník měla naražený. Má malá nešikovná Bella.

Přes veškeré její žvatlavé protesty se Carlisle nenechal obměkčit a na zápěstí jí dal sádru, na kterou se Bella dívala s neskonalým odporem. Kotníkem byla potěšena, dostala na něj jen ortézu, což ji uspokojilo o něco víc.

Byla unavená a malátná, čemuž pomohly tišící prostředky, které Carlisle Belle naordinoval. Vzal jsem ji něžně do náruče, políbil na čelo jako malé miminko, rozloučil se s otcem a pomalu tak, abych Bells nedopatřením neprobudil, se dostal až k autu. Chvilkama měla oči otevřené, pak zase slepě mžourala, ale nakonec se vždy uchýlila k zavřeným víčkům.

Jakmile jsem ji co nejšetrněji posadil na sedadlo spolujezdce, spustil se slabý déšť a než jsem se usadil i já, rozpoutala se hotová průtrž mračen.

Bella se obličejem natočila ke mně a jejímu štěněčímu výrazu se nedalo odolat.

„Nechtěla jsem té srnce ublížit, omlouvám se,“ sklopila zrak na podlahu a stydlivě hypnotizovala špičky svých bot.

„Za co se omlouváš, blázínku? Ta srnka ti je teď vděčná,“ pohladil jsem ji po líčku a usmál se.

„Docela mě bolí hlava,“ přiznala se a zdravou rukou si promnula čelo.

„Musela ses pořádně bouchnout, jakmile se dostaneme k vám, uložím tě,“ sdělil jsem jí svůj plán a k mé potěše se mi nedostalo žádných námitek.

I když jsem Bellu při cestě k domovním dveřím skrýval ve své náruči, oba jsme promokli na kost. Jako by se proti nám spiklo počasí. Posadil jsem ji na botník a pomalu vyslékl bundu a ještě opatrněji boty. Chuděrka drkotala zuby, jako by právě vyšla z mražáku.

„Dala bych si sprchu,“ hlesla a ve snaze se zahřát se ke mně tiskla co nejvíc.

„Bells,“ šeptl jsem vymlouvavě.

„Smrdím a jsem od krve, potřebuju sprchu,“ namítala a snad se přitom krapet červenala.

„Až na to, že nesmrdíš, bych snad souhlasil,“ usmál jsem se a opravdu nepatrně se otřel o její rty těmi svými.

„Tohle je účinější, než jakýkoliv tišící prostředek,“ pronesla impulzivně a pak se mírně zarděla.

„Dokonalé,“ řekl jsem spíše sám sobě, zatímco jsem s Bellou doklopýtal do koupelny. Za tu chviličku stihla promoknout jako štěně, vhozené do rozbouřené řeky.

„Myslíš, že když tě posadím na okraj vany, nespadneš?“ ptal jsem se spíš pro kontrolu.

„Rovnováhu ještě udržím,“ přisvědčila a já tak učinil.

Vodu jsem pustil naplno a nastavil jí příjemnou teplotu. Ještě naposledy jsem se na Bells kouknul a políbil ji do mokrých vlasů.

„Kdybys něco potřebovala, dej mi vědět, budu v pokoji,“ usmál jsem se a pomalu vycházel ze dveří.

„Edwarde,“ zastavila mě. „Vem si ručník a osuš se a taky si můžeš půjčit košili od Charlieho.“

„Díky a neutop se, lásko,“ řekl jsem ještě a zavřel za sebou dveře.

I přes dřevěnou konstrukci jsem zaslechl tiché ´pche´a musel se z plna hrdla zasmát. Svlékl jsem si mokrou mikinu i tričko a přehodil je přes pelest postele. Z Belliny skříně jsem si půjčil ručník a osušil si mokré tělo a taky vlasy, ze kterých mi pomalounku odkapávala voda.

Snad už jsem paranoidní, ale zdálo se mi, jako bych slyšel tichý vzlyk. Přestal jsem šramotit ručníkem a stuhl jako ta nejdokonalejší socha. Vyčkával jsem jako lovec na svou kořist a taky jsem se dočkal. Za moment se ozval další vzlyk a tiché popotáhnutí. Moc dobře jsem věděl, odkud se ty zvuky šíří.

„Bells?“ zaťukal jsem na dveře, ale ona náhle přestala i dýchat. Znervózněl jsem.

„Bello?“ zkusil jsem to znovu, ale nedostalo se mi žádné odpovědi. „Bello, jdu dovnitř,“ řekl jsem se skálopevným rozhodnutím.

Stála uprostřed koupelny a tvářila se jako boží umučení. Po tváří jí stékaly neposedné slzičky a její výraz byl srdcervoucí.

„Copak se stalo?“ ptal jsem se a hladil ji přitom po zádech.

„Když... když... když já nejsem schopná se vysléct!“ zanaříkala bolestně a podívala se mi do očí. „Bolí to,“ špitla.

Nedokázal jsem se dívat na to trpící klubko nervů a svetr, který měla na sobě, jsem vzadu na zádech začal pomalu trhat, tak pomalu, aby mě mohla kdykoliv zastavit.

„Co to děláš?“ podívala se na mě.

„Pomůžu ti,“ usmál jsem se a svetr hodil na umyvadlo.

Uvědomil jsem si, že ji poprvé vidím takto odhalenou. Měla na sobě jen černou podprsenku a zbytek šatstva, samozřejmě. Byla tak půvabná. Když si to uvědomila i ona, její obličej nabral trošku te zdravé, červené barvy a instinktivně se snažila zakrýt to, co nemělo být spatřeno.

„Miláčku, jsi překrásná, ale jediné, na co teď myslím, je to, abych tě co nejrychleji okoupal a dostal do postele... hmm, tedy v tom smyslu, abys šla konečně spát a odpočinula si,“ poopravil jsem formulaci věty.

„Okoupu se sama!“ Stála si skálopevně za svým.

„Lásko, buď rozumná, nedokážeš se ani svléct, bude tě to bolet, nebudu se dívat, slibuju.“

Umanutě vrtěla svou hlavičkou makovičkou a odmítala uznat mou pravdu.

„Dobře, pokud budeš schopna svléknout si podprsenku, odejdu,“ řekl jsem rozhodně, založil si ruce na prsou a čekal.

Poplašeně mě sledovala, a když si uvědomila, že si nedělám legraci, pustila se do snažení. Sledoval jsem její bolestný výraz, tak moc se trápila a bránila se studu. Nemohl jsem déle nečině přihlížet a přistoupil k ní, obejmul jsem ji a háčky podprsenky od sebe jedním plynulým pohybem oddělil. Tvářičky jí zrůžověly a Bella se pevně natiskla ke mně. Odmítala se mi kouknout do obličeje. Jen tam zarděle stála a hluboce oddechovala.

„Obalím tě do ručníku a vysleču ten zbytek, hmm.“

Och, jak bezbranná a nevinná byla, když tam tak stála a nemohla nic dělat. Je dokonalá a já ji tak neskonale moc miluji. Je můj život, je mé všechno.

Když jsem si uvědomil, že přede mnou stojí téměř nahá, cosi v mém hrdle se zaseklo a celým mým tělem projel slabý třes. Koupelnu provoněla její éterická vůně, kterou jsem snad mohl cítit jen já svými upírskými smysly.

„Velice opatrně tě postavím do vany, sundej si ručník a posaď se. Prosím, Bello, nehraj si na hrdinku, vím, že to bolí a dnešní večer není stvořen na cokoliv sexuálního,“ ujistil jsem ji, ale její tváře přímo hořely.

„Tak neskutečně dokonalá,“ šeptnul jsem, když mé paže objaly její bříško a postavily ji do vodní lázně. Věnoval jsem jejim líčkům malé políbení a otočil se k ní zády.

Slyšel jsem zvuk, který nasvědčoval tomu, že ručník upustila bokem. Chtěl jsem se na svého dokonalého anděla podívat, ale nesměl jsem a moc dobře jsem to věděl. Voda šplouchala – něco se dělo, a pak nastal klid.

„Smím se otočit?“ zeptal jsem se velmi zřetelně.

„Ano,“ kuňkla nesměle.

Mé tělo pomalu změnilo směr a já vzápětí spatřil něco tak rozkošného, jako nic na světě. Seděla tam, nohy si tiskla k hrudi a zdravou rukou vše jistila. Téměř zbožně jsem přiklekl k vaně, Bella mě sledovala psíma očima a já ji prostě musel políbit. Nemohl jsem odolat tomu bezbranému stvoření a ono mně evidentně také ne.

„Prosím, ať to mám co nejrychleji za sebou,“ povzdechla si, „cítím se velice trapně.“

„Budu tak galantní, jak jen dokáže anglický gentleman být,“ usmál jsem se na ni.

Žíňka, která se tyčila v rohu koupelny, přímo vybízela k použítí. Uchopil jsem ji do rukou, namočil, použil sprchový gel a pomalu jí přejel po Belliných zádech tam a zpět. Zachvěla se. Mělo mi to dojít, mé ruce jsou ledové.

„Omlouvám se, ale vyšší teplotu už mít nebudu,“ kál jsem se.

„Není mi zima,“ zakroutila hlavou.

„Proč se tedy chvěješ?“ zeptal jsem se a bradu, kterou si opírala o koleno, jsem si natočil směrem k sobě.

„Já... nevím. Stalo se to, jsou to pro mě nové pocity,“ přiznala se, jakoby se snad styděla.

„Povídej mi o nich,“ nakázal jsem jí nežně, zatímco žíňka bezděčně klouzala po její bledé pokožce. Po zádech, pažích, nohou... Jen tam, kde mě pustila.

„Prosím,“ zašeptal jsem těsně u jejího ucha a ona se opět silně zachvěla a nyní už dokonce přivírala víčka.

„Netuším, co se to děje, ale je to tak příjemné a já tomu nemůžu zabránit,“ zanaříkala.

„Proč bys bránila příjemným věcem?“ ptal jsem se nechápavě a namáčel jí vlasy tak, abych nezamokřil šitou ránu na jejím čele.

„Cítím se hloupě,“ přznala se a odvrátila ode mne svůj zrak.

„Jsi vážně hloupoučká a v kombinaci s tvou nevinností mi vychází jen dokonalost, tak moc tě miluji, srdíčko.“

„A já tebe,“ špitla.

Tohle vyznání lásky dostalo zase krapet jinou váhu a já byl hrdý na sebe, že jsem dokázal odolat pokušení. Byla tady nahá, přímo přede mnou, naservírovaná jako kus krvavého steaku, ale já úspěšně odolal. Můžu si připsat další zářez mezi své úspěchy.

Otočil jsem se, ručník převěšený přes pravou paži a poslouchal, jak se Bella pomalu zvedá a snaží si jej omotat kolem své hrudi. Trvalo to však příliš dlouho.

„Bell?“ optal jsem se, ale stále se neotáčel.

Poraženecky si povzdechla a nakonec pronesla: „Můžeš mi pomoct, prosím?“

S úsměvem na rtech jsem se otočil, jedním plynulým pohybem omotal osušku kolem jejího těla, samozřejmě tak, abych neměl možnost nic zahlédnout a se vší jemností ji vysvobodil ze spárů vody a odnesl do pokoje.

Seděla tam poněkud zakaboněne a čekala, až aspoň trošičku uschne.

„Kde máš věci na spaní?“ zeptal jsem se ještě dřív, než se jí začala klížit očka.

„Vezmu si čisté oblečení ze skříně.“ S námahou se postavila a dobelhala se ke komodě. Já se držel v těsném závěsu za ní, kdyby se chystala padat.

„Kdepak jsi ukořistila mé tričko, potvůrko?“ pozvedl jsem obočí a Bella se zastyděla, tvářičky nabraly zdravou, růžovou barvu a ona sklopila svůj zrak na prsty u nohou.

„Voní jako ty,“ šeptla, přitiskla si jej ke svým ústům a násala jeho vůni.

„Nemusíš se opíjet starou vůní, když tu máš čerstvou,“ přitiskl jsem si ji zády ke své hrudi.

„Děkuju za dnešní záchranu.“

„Jsem ti k dispozici ve dne v noci,“ usmál jsem se a opatrně si ji k sobě natočil čelem.

„Broučku, uděláš pro mě něco?“ optal jsem se, i když jsem předem znal odpověď. Svými chladnými rty jsem jemně přejel přes šitou ránu na jejím čele.

„Udělám,“ přitakala.

„Oblékni se a zalez si do postele, uklidní mě to.“

„Otočíš se?“ zeptala se a těkala očima po místnosti.

„Proč bych... jistě,“ usmál jsem se a natočil se k Belle zády.

Periferním viděním jsem zahlédl, jak se ručník sesunul k zemi a jen ta představa jejího obnaženého těla mě přiváděla k šílenství.

„Hotovo,“ špitla a když jsem se otočil, nervozně se na mě usmála.

„Sluší ti to,“ sklonil jsem Bells poklonu.

„Masochisto, máš rád obité holky?“ zaskuhrala a pajdala směrem k posteli.

„Kdepak,“ pohotově jsem ji zachytil do náruče, „jen jednu, tebe,“ líbal jsem ji na líčka a nemohl se odtrhnout.

Jako princeznu jsem ji opatrně položil do peřin a zakryl přikývkou.

„Dobrou noc, miláčku, přeji ti sladké sny.“ Chtěl jsem zhasnout slabé světlo lampičky, ale zabránil mi v tom teplý dotyk.

„Kam jdeš?“ zeptala se vyděšeně.

„Sednu si do křesla, neboj se,“ pohladil jsem ji po vlhkých vlasech.

„Lehni si ke mně, prosím,“ zaškemrala, ale tomu božskému stvoření se nedalo odolat.

„Jsem upír se slabou vůlí.“ Zasmáli jsem se oba a já se položil na kraj Belliny postele v domění, že ona zůstane na druhé půlce. Zmýlil jsem se. Okamžitě si položila tvář k mému rameni a nemocnou ruku na mou hruď.

„Miluji tě,“ špitla, přestala se ošívat a začala pravidelně oddechovat.

„Já tebe víc,“ zaprovokoval jsem.

„Je to diskutabilní,“ povzdechla si, ale na víc se nezmohla.

„Spi, ráno je moudřejší večera,“ nakázal jsem jí a jako by snad na povel usnula.

Konečně jsem byl klidný, pokojně oddychovala a v následujících (při nejmenším) osmi hodinách se jí nic nemůže stát. Nepochybuji, že mě však brzy vyvede z omylu. Její roztomilá nešikovnost hraničí s hazardem.

Autor: SaraSanders (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Jsi nešikovná, lásko, ale přesto tě miluji: