Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Jseš tu, buď se mnou

30.12.2009 (15:45) • Enely • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1811×

Every body hurts-song

Jeden úhoz hned na to další, žádné složitosti. Jednoduchost, ale srozumitelnost a hlavně krása. To co člověka zasáhne do srdce. To co si bude zpívat, když půjde do školy, nebo mu to bude znít v hlavě, když bude koukat na zasněženou krajinu. Musí ne, nemusí to být nic, nic co by z toho dělalo úkol nebo práci. Musí to být něco co, co udělá radost mysli. Radost, že něco může být tak lehce geniální a prosté. Jako sníh, který dokáže ničit, ale i rozbrečet mysl, nádherou… To je pro tebe. Papír jsem přeložila, a nadepsala Vánoční vločky. Pak jsem vstala, ze psacího stolu vzala obálku, píseň do ní vložila. Obálku jsem dala za okno.

S jeho odchodem jsem vyrovnávala těžce, hodně těžce, ale život jde dál. Odstěhovala jsem se do hlubokého lesa. Život šel dál, jen byl jiný. Jednou týdně jsem jezdila na nákup a jednou do měsíce domů. Renné umřela, další ráno osudu, takže jsem měla spoustu peněz, nemusela jsem pracovat. Celé dny jsem seděla u klavíru a skládala nebo hrála. Charlie to ze začátku nesl velmi těžce, protože si myslel, že mám deprese, ale ten smutek je hluboko. Zazdila jsem ho hodně hluboko a při hře se vypouští. U piána cítím a prožívám víc emocí než člověk za jediný den.

Dnes byl Štědrý den, já ho neslavila a taky proč volno jsem měla každý den. Moje jediné přání nebude nikdy splněno tak proč se jím zabývat. Prudce jsem se odtrhla od myšlení na něj. Ano každý den jsem seděla u piána a hrála. Některé dny mě však zasáhla tak prudká vlna smutku, která oslabila moje tělo. Nemohla jsem se hýbat. V tom případě jsem jen ležela v posteli a z očí mi tekli potoky slz. Jedna malá vada pod skvělou maskou. Můj život byl vlastně čekání, čekání na něj. Bez něj umřu s ním taky ale jinak. Šťastná. Stačí dost. Nechci zase celý zbytek dne trávit na zemi v křečích. Pustila jsem se do složitých etud, přestala jsem vnímat svět. Zase…

Asi v půl šesté jsem zaklapla poklop piána a zasunula židli. V tomhle životě jsem hodila spát hodně brzo asi v sedm. K večeři jsem si dala pomeranč bagetku se sýrem a černý čaj. Nezdravé, zvláště k večeři. Aspoň budu dřív mrtvá. Zvykla jsem si zpívat, u všeho co jsem dělala, jsem si zpívala, hlasitě. Nikdo mě neslyšel. You tube karaoke jelo a já se svým hlasem… Když jsem s Demi dozpívala hlasité sólo a kus bagety zapila čajem, lehla jsem si do postele. Byla jsem docela unavená, ráno jsem stávala ve 4 hodiny, se světlem.

Stočila jsem se do klubíčka a přikrývkou si zakryla hlavu. Byla jsem schovaná před vším. Pak jsem zavřela oči.

Ťuk-ťuk-ťuk. Ťuk-ťuk-ťuk. Tento zvláštní zvuk mě probudil. Moje paměť mi dávala znamení, vždyť to přece znám! Hledala jsem hluboko, a také našla, dohromady s bolestivou křečí. Tenhle zvuk jsem slyšela, když přicházel. Byl tichý a rychlí, jako vítr, ale na dveře vždy zapomněl.  A v téhle chaloupce byli opravdu špatně promazané. Ale on to nebyl! Otočila jsem se na bok a přikrývku jsem si těsně přetáhla přes uši. Během noci jsem se několikrát probudila, ještě několikrát slyšela to zvláštní ťukání. Jednou jsem dokonce viděla postavu ve dveřích, ale vždy jen chvilku.

Pod víčky jsem měla světlo, to znamenalo, že sluníčko vyšlo. To znamenalo, že dneska svítí sluníčko. Nálada se mi rychle zvedla. Milovala jsem sluneční paprsky. Otevřela jsem oči, na tváři úsměv. Jenže to co jsem viděla, moc k smíchu nebylo. Na kraji postele seděla postava, on a koukal na mě. S křikem jsem vyskočila z postele a hodila po něm polštář. Po tváři mi vytryskly slzy a já se zhroutila k zemi. Tohle bylo moc, jestli budu mít ještě halucinace, nechám se odvézt do blázince. Cítila jsem, ale mým tělem se rozprostírala ochromující bolest. Já seděla opřená o zeď ve vajíčku a plakala. Něco mě pohladilo po vlasech. Já se nemohla hýbat, jako dalších nejméně 5 hodin. To něco mě vzalo do náruče, sedlo si to se mnou do postele a políbilo do vlasů. Cítila jsem jeho vůni, jeho výdechy a věděla, že to je on. Začala jsem se dusit, nemohla jsem dýchat, ale zároveň jsem cítila, že budu zvracet. Všechen smutek pohřbený smutek šel ven a tělo mu v něm vůbec nebránilo.

Venku se setměla a já cítila, že můžu hýbat prsty. Pomalu jsem zaklonila hlavu a připravila se na pohled, který mě čeká. Dívala jsem se mu přímo do očí. Přímo jeho hlubokých, medových a nejkrásnějších očí na světě. Něco se dělo. Vyskočila jsem a utíkala k záchodu. Budu zvracet. On si klekl ke mně, hladil mě po zádech a držel mi vlasy. Když jsem skončila, zhroutila jsem se, on mě však chytl a opřel o zeď. Spláchl záchod, podal mi sklenici s ledovou vodou a do vany pustil vodu. Můj dům nebyl přezdobený, ani nijak náročně udělaný. Měl tři pokoje. Jeden velký sál s okny a klavírem, kuchyň. Malou ložnici s připojením, notebookem a pěknou koupelnou. Vše bylo prostorné, světlé a kvalitní, včetně prostorné bílé vany, kterou teď napouštěl. Já jsem seděla neschopná slova, on mi začal sundávat oblečení. Nejdříve svetr, pak rozepnul kalhoty, ponožky, stáhl triko, jemně rozepnul podprsenku, nakonec stáhl kalhotky a položil mě do horké vody.

1. verze

 Nebránila jsem se, čekala jsem na něj. Dlouho a on tu teď je. Otevřela jsem oči a rozhlédla se. On zapálil několik svíček a zhasl. Ale mně nevadilo… Musela jsem porušit to ticho. Otevřela jsem pusu a nadechla se.

„Jseš tu, buď se mnou.“ On se otočil a šel ke mně. Já namáhavě stoupla a zatím co ze mě kapala voda, rozepínala jsem jeho košili. On na nic nečekal, kalhoty měl dole dřív, než já došle ke třetímu knoflíčku. On se na mě koukl a usmál. Košili si strhl a vstoupil ke mně, vstoupil do mě.

Ráno jsem se probudila se strachem, že tam nebude. Se zavřenýma očima jsem se posadila, až pak otevřela oči. Byl tam.

„Navždy?“ Zeptala jsem se.

„Ano.“ Řekl a políbil mě na krk. Ano navždy…

2. verze

 Bylo to krásné příjemné. On se o mě jako vždy staral. Když odcházel, zapálil svíčku a zhasl, věděl přesně, co mám tak ráda. Pak opatrně, s tichým klap, zavřel dveře. Dal mi čas přemýšlet a rozmyslet se. Jenže já neměla nad čím. Byla jsem rozhodnutá. Odpustila jsem mu hned, co jsem otevřela oči.

Když voda vychladla, vyndala jsem si ze skříně měkké pyžámko, vlasy zabalila do ručníku a po špičkách došla do postele. V tu chvíli tu byl, zachumlal mě do peřinky a políbil na čelo. Já ho na to políbila na rty, ale v jeho očích jsem viděla výraz plný bolesti.

„Já už jsem ti odpustila.“ Pošeptala jsem mu do ucha.

„Děkuji.“ Pošeptal do mého, otočil se a odešel. Usnula jsem brzo, byl to náročný den… .

Ráno mě pohltil strašný strach. Se zavřenýma očima jsem se posadila. Co když tam nebude? Nejdřív jen malou škvírku, ale pak jsem si všimla postavy na mé posteli a oči jsem prudce otevřela dokořán.

„Ty tu jseš!“ Vykřikla jsem překvapeně. On se usmál nad mojí lidskou radostí. Radost jsem teda měl. On si vzal do dlaní mé ruce, ke kterým shlédnul. Pak se napřímeně posadil.

„Jsem tu a už tu zůstanu. Bello já tě miluju.“ To už jsem neudržela a objala ho.

„Navždy?“ Pošeptal mi do ucha. Věděla jsem, co to znamená, tak jsem ho prosila.

„Navždy.“ Kývla jsem a on mě políbil na krk. Ano, a vždy...

Díky za přečtení, díky za komentář....

SHRNUTI

Autor: Enely (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Jseš tu, buď se mnou: