Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Jsem mrcha

03.07.2010 (21:00) • Deedee • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 4780×

Jsem mrcha

Miluju ten dokonalý zvuk podpatků dopadajících na naleštěnou podlahu nákupního střediska. Jejich pravidelný rytmus mi dodává pocit jistoty. Ruce obtěžkané taškami značkového oblečení, vlasy ze všeho toho zkoušení už jen volně rozhozené kolem ramen. Přesto se na mě upínaly oči většiny kluků okolo. Mezitím, co čekali na své drahé polovičky u výlohy, byli vyrušeni elegantním klapotem. Kdo by se neotočil. Blonďaté prameny spadající kolem mých boků, pak ten pohled zachytí a nedovolí se podívat jinam.

Dobře jsem věděla, co to s nimi dělá. Každičký pohyb mám zmapovaný. Všechny způsoby, jak se stát středem jejich vesmíru. V tomhle jsem byla nejlepší. Ještě žádný mi neodolal a nakonec si navíc myslel, že to on vyhrál. To mají rádi. A já mám ráda je, muže. Proč to zapírat. Jsem mrcha a jsem na to hrdá.

Došla jsem až na místo, kde jsme se měly sejít s kamarádkami. Holky tu ještě nebyly. Najednou se ze všech butiků vyhrnul dav pištících děvčat a všechny běžely jedním směrem. Byly mezi nimi i Susan a Hannah, na které jsem čekala. Podívala jsem se, kam se to stádo žene a hned mi bylo vše jasné.

Do jedněch dveří obchodního domu zrovna vcházel on. Všechny holky věděly, kdo to je a všechny ho chtěly. Bronzové vlasy měl hozené do obličeje, aby snad nebyl až tak poznat. Ale k čemu mu to bylo? Okamžitě ho prozradila vysoká postava v úžasné černé košili. Edward Masen Cullen, nejúžasnější chlap na světě. A zrovna z našeho města.

Nejprve jsem se chtěla také rozeběhnout s tím davem, ale pak jsem dostala nápad. Přece nejsem taková trapka, abych se přidala k stádu bláznivých fanynek. Já jsem Rosalie Hale, mám svou hrdost! Navíc jsem tu, krom jeho rodiny, jediná upírka. Mám mnohem větší šanci s ním být, než kterákoli ta lidská holka. Stejně to ale nepůjde tak hladce. Jen se k němu vrhnout, to by nezabralo, ať už vypadám jakkoli. Tohle musíš pořádně naplánovat, Rosie.

Pohled mi sklouznul na svalovce vedle něj. Neměl ten dokonalý styl elegantního prince jako Edward. Šedé sportovní triko mu ale moc hezky rýsovalo perfektní svaly. Edwardův bratr, Emmett.

Jeho oči se s těmi mými potkaly jen na okamžik. Ležérně se usmíval, ale bylo jasné, na co myslí. Všechny ty poblázněné puberťačky se hnaly k jeho bratrovi a on jen přihlížel. To by nebylo příjemné nikomu. V tom krátkém okamžiku přišel záchranný nápad.

V dalším momentě jsem už pomalým a sebejistým krokem procházela davem holek. Podpatky zase jemně klepaly do rytmu mé chůze. Ustupovaly mi. Kdo by se taky se mnou chtěl prát, že ano?

V hlavě mi běžel jasný plán. Každý pohyb, každé slovo i nadechnutí musí být dokonalé…

„Ahoj, Emmette,“ řekla jsem sladce. Naklonila hlavu jemně na stranu a čekala na jeho odpověď. Po očku jsem ale pozorovala Edwarda. Jeho reakce mě zajímala mnohem víc.

„A, ahoj.“ vykoktal Emmett. Zřejmě vážně tuhle situaci nečekal. Byl roztomilý, jak na mě zmateně koukal těma zlatavýma očima s jemně pootevřenými rty. Vypadal jako malé medvídě.

Usmála jsem se na něj, jak nejzářivěji jsem dokázala a přehodila si pramen vlasů z obličeje, abych působila trochu stydlivě. To mu vrátilo kuráž.

„Můžu ti pomoct s těmi taškami, Rosalie?“ zeptal se galantně. Mrkl na mě a hned mi bral tašky z rukou.

Chtěla jsem se podívat na Edwarda, ale Emmett to k mému podivení udělal první. Usmál se na něj s vítězoslavným gestem „mám ji já“. Musela jsem se tomu trochu zasmát. Obmotala jsem Emmovi ruku kolem nastaveného rámě a usmála se na něj ještě jednou. Tentokrát už jsem si všimla Edwardova zmateného a trochu rozladěného výrazu.

Povedlo se. Upozornila jsem na sebe. On byl davem opět donucen vrátit se ke svým fanynkám, ale už mu hlavou běžela jen jedna – já.

Já měla Emmetta. A mohla jsem rozjet svůj plán. Trochu mě hryzlo svědomí, ale pak zase začaly klapat podpatky a já byla spokojená.

Mobilní telefon. V poslední době nejdůležitější věc lidské existence. Proto jsem samozřejmě nezapomněla své číslo sdělit Emmettkovi. Jsou to dva dny od nákupů a rovných tři sta zpráv od něj. Je vážně celý bez sebe, že si ho všímám víc, než Edwarda. Když čtu ty sladké zprávy, je mi ho trochu líto.

„Hrozinko, tak uz me netrap. Slib, ze prijdes zitra pred skolu trochu driv. Musim te videt. Emm.“

„To vis, ze dorazim, medvidku. Copak bych te tam mohla nechat?“

Jezdí ráno jedním autem. Přijede s ním i Edward.

Už dlouho jsem neměla tyhle tmavě-modré šaty a dnes pro ně byla báječná příležitost. Nenechal mě u školy stát ani vteřinu, jakoby čekal, až se objevím. Vyšla jsem na nádvoří a jeho Jeep zastavil kousek ode mě. Bylo to vážně nádherné auto. Ale nemohlo překonat cestující.

„Rosinko!“ Usmál se Emm Vyskočil z auta, objal mě kolem pasu a dal mi pusu na tvář.

Pozorovala jsem Edwarda, jak nezaujatě vystupuje a prochází kolem nás. To ne! Musí si mě všímat, musí závidět. Vzala jsem Emmovu tvář do rukou a políbila ho. Nejprve byl překvapený, ale rychle se vzpamatoval a začal mi polibky oplácet. Musím přiznat, že nádherně. Celá jsem se rozechvěla.

Když mě pak pustil a já se zase vrátila k sobě, otočila jsem se za Edwardem. Stal u hlavních dveří a zíral na nás. Povedlo se.

Emm mě chytil kolem pasu a vydali jsme se za ním. Takže už oficiálně Emmettova holka. Nebylo to špatné, hlavně, když jsem věděla, že je to jen odrazový můstek. Teď musím zajistit, abychom byli chvíli sami.

Ve třídě začínal být šum. Zvoní za necelou půl minutu a to už může učitel rovnou vzdát jakoukoli snahu něco říct. Dostalo se mi možnosti sedět hned za Emmettem a Edwardem. Větší změny učitel nepovolil.

Emm byl celou hodinu pootočený na mě, nebo byl alespoň zakloněný, a když už mu ani to neprocházelo, položil mi ruku na koleno. Měl krásné velké ruce. Ovšem ne tak jako Edward. A ten za celou hodinu ani nezvedl hlavu. Něco si čmáral.

„Nepůjdeme se po škole projít, krásko?“ zeptal se mě Emm a pak šeptem dodal, „na lov.“

„Moc ráda,“ odpověděla jsem s úsměvem. „Ty půjdeš taky, Edwarde?“ Začnu tedy komunikaci sama, když on se k tomu nemá. Ale on nereagoval. „Edwarde?“ zeptala jsem se ještě jednou. Emmett se mu naklonil přes ruku a konstatoval:

„Zase čmárá ty svý noty a nevnímá. Brácha, slyšíš! Rose se tě ptala.“

„Co?“ probral se konečně po šťouchanci do žeber Edward.

„Půjdeš s námi na lov?“ zeptala jsem se tedy ještě jednou. Tomuhle tónu nemohl říct ne. Tedy aspoň jsem si to myslela.

„Dneska?“ byl stéle ještě trochu rozhozený. „Ani ne. Mám ještě nějakou práci.“ Po těch slovech se zvedl a odešel ze třídy. Zůstala jsem sedět jak politá ledovou vodou. Vážně řekl ne?

„Tak půjdeme sami, no,“ odvětil na oko nešťastně Emm. Ale já mu ukážu, že si mě nebude všímat. Až mu o tom lovu bude Emmett vyprávět, ještě bude litovat, že nešel.

Trochu zklamaně jsem nasedala do auta vedle Emmetta a pozorovala svého Edwarda, jak odchází na druhou stranu. Proč jsem já hloupá neřekla, že nemám hlad. Mohli jsme teď společně jít k nim domů.

Emmett se na mě zpod džínové kšiltovky zazubil a rozjel auto. Natáhnul se ještě trochu dál, aby mohl zapnout rádio a samozřejmě cestou nezapomněl zavadit o moje koleno.

„Come here rude boy, boy, can you get it up…“ začalo hrát z rádia a já si okamžitě vybavila video, ke kterému tahle píseň patří.

Edwardovo video, které jsem měla uložené v notebooku. Zavřela jsem oči, abych si ho lépe představila. Každý pohyb, každé gesto, byl dokonalý. Je to můj kluk snů a já sem teď od něj na dosah ruky. Jen musím přijít na to, co na něj platí. Začala jsem tedy nenápadně vyzvídat.

„To je Edward vždycky takhle mimo?“ zeptala jsem se tak, aby to vyznělo trochu jako výsměch.

„Edward? Jo, pořád.“

„A to nechodí ven s přáteli, nemá rande a tak?“

„Rande? Neblázni, Eda a holka?“

„Počkej, on není na holky?“ Trochu jsem se polekala.

„To zas ne. On se jen baví jinak.“

„A jak jinak?“ Spadl mi kámen ze srdce.

„Třeba si čte,“ odvětil Emmett a my vjeli na lesní cestu. Takže nemluvka, díky Emme. Teď už je to jasné. Takovému nemá cenu házet návnady. Musím ho ulovit sama.

Emmett mi pomáhal z auta. Byly jsme uprostřed lesa a já už měla pořádný hlad. Rozhlížela jsem se po jídle a hodlala se za ním rozeběhnout, ale Emm mě vzal za ruku.

„Tak co to bude, slečno?“ zeptal se mě, jako bychom byli v nějaké restauraci. Chce mi něco ulovit, to je milé.

„Dala bych si srnčí, pane vrchní.“ Zasmála jsem se a on se přidal.

„Tvé přání je mi rozkazem.“

Udělal ještě směšné pukrle a zmizel v lese. Nestihla jsem se ani začít nudit, když byl zpátky. Hodil mi k nohám krásnou malou srnku a pro sebe nesl jednu větší.

„Přece nebudeme jíst na zemi.“

Jeho poznámku jsem zprvu moc nepochopila. On se však opřel o jeden ze stromů a vyvrátil ho z kořenů. Hodil přes něj obě zvířata a naznačil mi, že se mám posadit.

„Vítejte v lesní restauraci, slečno Hale,“ řekl hlubokým hlasem.

„S tebou se jeden nenudí,“ pochválila jsem rozesmátě jeho nápad a s nadšením přijala nabízené jídlo.

Srnčí krev chutnala báječně. Neměla jsem ale zavřené oči, jako jindy u jídla. Pozorovala jsem Emma. Silně se zahryzl do zvířete a rychle ho vysál. Bylo to působivé.

Úplně jsem přestal vnímat krev a ta mi stékala proutkem kolem rtů. Emmett také zvedl oči a chvíli jsme se dívali jeden na druhého. Pak si všiml krve. Usmál se a utřel mi ji z brady.

„Ježiš,“ špitla jsem. Úplně jsem se přestala ovládat.

„Jsi krásná,“ řekl a dal mi malý polibek. Krásná? I když jsem se přestala kontrolovat a takhle se ztrapnila?

Zůstali jsme v lese až do večera. Bylo to úžasné. Nezáleželo na tom, co jsem řekla, jak jsem zrovna vypadala. Pořád mě zaplavoval komplimenty, hladil, líbal a usmíval se. Mohla jsem zase jednou být sama sebou, nehlídat se. Dělat, co se mi zachtělo.  Cítila jsem se uvolněně a odpočatě. Emmett je vážně moc milý a vtipný.

Málem jsem začala uvažovat, nad… ale cesta domů mě rychle vrátila zpátky do normálu. Projížděli jsme okolo skupinky uštěbetaných holek z mého ročníku. V jejich středu stál Edward s útrpným výrazem ve tváři.

To mi připomnělo, jak moc ho chci dostat. Už proto, abych těmhle pipinkám dokázala, kdo je tady nejlepší.

„Chudák Edouš.“ Zasmál se mu Emmett a mě napadla spásná myšlenka.

„Nezachráníme ho?“

„Báječný nápad, krásko,“ souhlasil Emm a přibrzdil vedle hloučku. Edward nasedl dozadu. Pootočila jsem se a začala rozhovor:

„Jsi v pořádku?“

„Jo, teď už jo. Díky, Emmette. Holky bláznivý. Ještě že alespoň ty jsi normální, Rose.“

Jo, normální. Bude se se mnou bavit. Výborně Rosalie.

Další den ráno přilítla Hannah do třídy a zběsile mávala nějakou fotkou.

„Koukejte, koukejte, koukejte, co mám!“ křičela na celé kolo.

Všechny jsme se nahrnuly k ní, abychom viděly, co je na ní. Byl to Edward, zřejmě v šatně před hodinou tělocviku. Zrovna si sundával triko, když někdo ukořistil tuhle fotku.

Holky začaly štěbetat jedna přes druhou, jak je nádherný a jak úžasnou má postavu. Já se snažila pozorovat ho taky, ale oči mi nekontrolovatelně utíkaly do pravého rohu fotky. Tam stál Emmett, jen v kraťasech, a něco vtipně vykládal. Nemohla jsem si pomoct, ale jeho tělo bylo prostě úžasné.

Nevěřila jsem sama sobě. Prober se, Rosie! Zatřásla jsem hlavou a radši odešla ze třídy.

„A pak se ten kluk úplně zbláznil a rozhodl se je postavit jejich strachu. Třeba tu holku zavřel do místnosti jenom s flákem…“ líčila jsem Susan ve skřínkách nový film, který jsem včera viděla, než mi došlo, že mě vůbec nevnímá.

Přes dveře své skříňky koukala kamsi za moje rameno. Otočila jsem se tím směrem a spatřila Edwarda přicházejícího přímo k nám. Oči se mi roztáhly při pomyšlení na tu příležitost.

„Ahoj, Rosalie,“ pozdravil mě. Pozdravil mě a všichni to slyšeli!

„Emmett mě prosil, jestli bych tě mohl přivést k nám.“ Trochu mi vadil ten nezaujatý hlas, ale co na tom? Pojedeme celou cestu sami. Čas na útok, Rose.

„Vážně? To je od tebe moc milé,“ řekla jsem, jak nejsladčeji to šlo a chytila ho kolem ruky.  Asi ho to překvapilo, ale nevzpíral se. Nejdřív jsem jenom seděla a dívala se někam pod sebe. Čekala jsem, jestli třeba něco neřekne sám. Pak jsem se odhodlala.

„Jaký byl den?“

„Nudný, jako vždycky.“

„Usměj se na mě, Edwarde,“ požádala jsem ho. Tohle dostane každého. Zmateně se na mě podíval. Abych dodala svým slovům autentičnost, taky jsem se na něj pousmála. Pozvedly se mu koutky, ale bylo to spíš takové nucené odfrknutí.

„Copak ty nikdy nejsi spokojený? Nikdy se nebavíš?“

„Bavím, jen po svém. Máš něco proti tomu?“ Začínala jsem z něj kvést. Přece musí být způsob. Nebudeme chodit kolem horké kaše.

„Řekni, Edwarde, má vůbec nějaká holka u tebe šanci?“

Podíval se na mě s pohoršeným výrazem. „To jako myslíš třeba ty?“

„No ano, proč ne? Třeba já. Měla bych u tebe šanci?“ zeptala jsem se tak, aby to znělo čistě jako návrh. Přestal sledovat cestu a prohlížel si zkoumavě mě. Nikdy jsem nebyla tak nervózní z odpovědi na tuhle otázku.

„Ty bys jí měla určitě. Ale jsi s Emmettem, takže mám zase smůlu já.“

Vítězství! Zařvalo cosi v mé hlavě a já se celá rozzářila. Věděla jsem to, mě musí mít rád prostě každý. Zítra ráno projdu školou jako královna. Dostala jsem ho a ať si všechny puknou vzteky. Zase jsem byla ve své kůži. Má rád věci hned na rovinu, tak se dozví pravdu.

„Víš, Edwarde, to s Emmem, to byla jen taková hra.“

„Jak jako hra?“ přirozeně nerozuměl. Dorazili jsme k domu, ale ani jeden se neměl vystoupení z auta. Otočil se na mě a čekal na vysvětlení. Já byla plná sebevědomí a nadšení a tak jsem bez otálení spustila.

„… celou dobu jde o tebe. Chtěla jsem tě zaujmout, tak jsem se rozhodla být s Emmettem. No a zabralo to, ne?“ dořekla jsem s vítězným úsměvem a hlavu naklonila malinko doprava.

„Myslím, že si pěkná mrcha,“ konstatoval rozvážně, ale nespouštěl ze mě oči.

„Jsem mrcha. A co má být?“ Nadhodila jsem vlasy a přiblížila se víc k němu. Čekala jsem cokoli, ale tuhle reakci ne.

Zachytil moje vlasy ještě před dopadem na ramena. Díval se, jak mu sklouzávají z prstů. Pak se vrátil očima zase ke mně. Byli jsme blíž, než jsem si kdykoli dokázala představit. Tak proč se se mnou zatraceně nic nedělo?

Vyčkávala jsem, co udělá, ale nebyla jsem ani nervózní ani netrpělivá. Jen jsem prostě čekala. Pár milimetrů od mého vysněného cíle a jako bych už o něj tolik nestála. Přisoudila jsem to tomu napětí. Je to určitě tím.

„Mám rád mrchy,“ zašeptal.

Než jsem stihla cokoli odvětit, přitáhl si mě a políbil. Toužila jsem po tom tak hrozně dlouho. Představovala jsem si, jak se jeho rty dotknou mých a pak společně splynou v jedny. Jeho ruce kolem mého chvějícího se těla, jemnou vůni jeho vlasů…

Možná jsem si to vysnila dokonaleji, než to bylo ve skutečnosti. Necítila jsem chvění, jeho rty mi přišli studené a mrtvé a jeho pach jemně štiplavý. Zavřela jsem oči, abych se uvolnila. V hlavě se mi ale objevila jiná tvář. Lajdácky se na mě usmívala zpod džínové čepice. „Rosalie,“ volala na mě.

„Rosalie?“

Uvědomila jsem si, že se mi to nezdá. Otevřela jsem oči a přes Edwardovy vlasy viděla Emmetta. Přes ramena měl hozeného medvěda s červenou mašlí. Ten měl být pro mě, uvědomila jsem si.

Prudce jsem od sebe odtrhla Edwarda. Vůbec jsem si ho nevšímala. Nechápavě na mě zíral a otočil se taky směrem k Emmettovi.

Chtěla jsem zakřičet, ale moje rty jen naprázdno vyslovili jeho jméno. Emmett upustil medvěda na zem. Jeho obličej byl zmatený a nešťastný. Pak semknul rty pevně k sobě, narovnal se a podíval se na mě s největším možným opovržením. Prudce se otočil a zmizel v lese.

Ne! Ozvalo se mi zase v hlavě. Byla jsem v šoku sama ze sebe, ze svých reakcí a pocitů. Nebyla jsem schopná se ani pohnout.

Edward mě chytl kolem pasu.

„To je dobré, on to přežije.“

Podíval se na mě, jako na svou oběť a dožadoval se dalšího polibku. Najednou to byl úplně někdo jiný. Ten tam byl vysněný Edward Cullen, princ všech romantických snů. Před mýma očima se podivně usmíval kluk, který ještě před chvílí dělal, že neumí do pěti napočítat, a teď by chtěl být s holkou, jako jsem já. Ať už jsem cítila cokoli, rozhodně jsem neměla chuť ho políbit.

Jsem mrcha. Ale co teď s tím?

Pro J. K., který o tom sice vůbec neví, ale inspiroval mě:-D.

Shrnutí

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Jsem mrcha: