Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Jiný konec Stmívání

Jako kdybych byla pod vodou, uslyšela jsem poslední lovcovo zavrčení. Z veliké dálky jsem viděla, jak jeho temný obrys přistupuju ke mně. Z posledních sil jsem instinktivně zvedla ruku, abych si chránila obličej. Oči se mi zavřely a proud mě unášel pryč. (Stephenie Meyerová - Stmívání)

Překvapeně jsem zamrkala, místnost kolem mě vypadala přesně tak, jako před chvilkou, až na to, že v levém rohu hořel oheň a nade mnou se skláněl anděl. Usmála jsem se na něj.

"Prosím, ty musíš žít!" pokračoval ve svém hořekování. Copak nevidí, že se na něj usmívám? To bych asi nezvládla, kdybych byla mrtvá, nebo snad jo? Hmm, asi těžko.

Zvedla jsem ruku a pohladila jsem ho po tváři. "Ale jdi, ty můj hlupáčku. Já jsem úplně v pohodě." a usmála sjem se ještě víc než předtím, až mi pusa málem vyletěla z pantů. Trochu mě zarazilo, že na své dlani necítím tudený dotyk jeho kamenné kůže, ale proč řešit takové malichernosti? Já jsem tady, on je tu také, oba dva jsme živí a na ničem jiném nezáleží.

"Dejchej! Sakra Bello, dejchej! Musíš!" nepřestával Edward. Mělo mi dojít, že se děje něco divného, že tohle není normální. Že by Edwardův zrak, vždy tak dokonalý, najednou selhal? Nepřipadalo mi to pravděpodobné.

"Lásko, já žiju. Neboj, všechno je v pořádku." utěšovala jsem ho. Na důkaz, že mé tělo i nadále pracuje tak, jak by mělo, jsem se posadila. Velice pomalu a velmi opatrně, dbala jsem na svá zranění - ještě jsem nezapoměla, jak to bolelo, když mi lovec dupnutím zlomil nohu. Ale teď už bla veškerá bolest pryč, stačil jediný pohled do jeho očí a mohli by mi trhat končetiny - necítila bych nic. Během celé doby, co jsem se jednou rukou zvedala do sedu, jsem měla oči zavřené. Bála jsem se, že omlím, až uvidím všechnu tu krev kolem. Až potom jsem se odvážila oči otevřít.

Něco bylo špatně. Místo Edwarda, který měl dřepět přede mnou, jsem viděla jen své nohy. Z jedné se pořád valila krev, ale ten proud pomalu ustával. Naštěstí jsem tu krev necítila, zřejmě mi rána do hlavy otupila smysly. Noha navíc byla zkroucená do nepřirozeného úhlu. Kam zmizel můj anděl?

Otočila jsem hlavu doleva a pohled mi padl do jednoho ze zrcadel. Když jsem konečně rozeznala spletenec dvou a půl těl, jevící se mi v odrazu, zaječela jsem jako by mě na nože brali, a rychlostí blesku jsem se zvedla a odběhla o několik metrů dál. Jako bych mohla utéct tomu, co jsem viděla.

Sebe, ležící s pootevřenými ústy a s velkou tržnou ranou na hlavě, a Edwarda sklánějícího se nad mým bezvládným tělem. A z té mrtvé hadrové panny ještě před chvilkou trčela z půlky moje horní polovina těla, která vytřeštěně zírala do zrcadla.

"Edwarde, já jsem tady!" zavolala jsem na něj. Nebylo to moc nahlas, protože se mi v krku usadil knedlík, ale k mému neskonalému štěstí se otočil mým směrem.

"To nemůže být pravda." zašeptal a díval se mi přitom do očí.

"Nejspíš je." musela jsem chtě nechtě přiznat.

"Je mrtvá Edwarde, už to nemá cenu" ozvalo se za mnou a pak, znenadání, prošel skrze mě Carlisle a namířil si to přímo k Edwardovi.

V hlavě mi stále vybrovala jeho slova. Je mrtvá, Edwarde. Je mrtvá... mrtvá... A tehdy jsem to všechno pochopila. Edward mě neslyšel. Nemohl, protože jsem byla nejspíš jakási varianta ducha. Reagoval na myšlenky Carlislea, který stál za mnou a proto se mi zdálo, že mi odpovídá.

Vydechla sjem tiché "Ne..." Na víc jsem se nezmohla. Udělala jsem pár kroků, i na mě dost nemotorných, až jsem se ocitla po boku Edwarda a Carlislea a shlédla jsem dolů na své mrtvé tělo. Když jsem přemohla prvotní strach, všimla jsem si, že jsem (nebo jsem byla) vážně docela pěkná. I se zaschlou krví všude po obličeji mi to docela slušelo.

"Miluju tě" řekl mi Edward předtím, než mi dlaní přejel přes obličej a zavřel mi oči. V první chvíli jsem doufala, že mezi mým tělem a mou... duší?... existuje nějaké spirituální pouto, které mi umožní cítit jeho dotyk. Nic takového se nestalo.

Z oka mi vyklouzla slza, přetekla mi po tváři a na chvíli se zastavila na bradě. Pak ale ukápla a když dopadla na dřevěné parkety, jednoduše zmizela, jako by tam nidky nebyla.

Najednou, aniž bych zaregistrovala kdy k tomku došlo, se vedle mě objevila má babička. Mohla tam být už od začátku, ale klidně se tam mohla zjevit až poté, co jsem si jí všimla. Byla mladší a vypadala zdravěji, než jsem si ji pamatovala. Stále měla kůži svraštělou vráskami, ale z tváře jí zmizel ten strhaný výraz, jaký měla v mých posledních vzpomínkách na ni. Zvláštní, že teď vypadala mnohem živěji, než když byla doopravdy naživu.

"Nebreč, holčičko moje." konejšila mě. "Však se s ním za chvilku uvidíš..."

"Jak to myslíš?" zeptala jsem se, dokonale zmatená.

"Podívej" řekla babička jednoduše a kývla směrem k Edwardovi.

Ten už dávno neklečel vedlě mě. Teď stál o několik metrů dál, nebezpečně blízko stále hořícím plamenům. Potom se stalo několik věcí najednou a je téměř zázrakem, že jsem je stihla všechny vnímat. Edward si dal jednu ruku na čelo a druhou do týla. Alice nahlas vyjekla a chystala se na Edwarda vrhnout, ale Jasper ji zachytil na poslední chvíli, než vskočila do plamenů. Esmé se z hrdla vydral zděšený vzdech. Poté se ozvalo hlasité škubnutí a obě části Edwardova těla se jako ve zpomaleném filmu zhroutily do ohně. Mlsné plamenné jazýčky ho pohltily během jediné vteřiny.

"tak pojď" vzala mě babička pevně kolem ramen.

"Za ním?" zeptala jsem se. Nikam jinak jsem jít nechtěla.

"Ale to víš, že jo" uchlácholila mě a stiskla mi ramena ještě pevněji.

Baletní sál plný zrcadel se kolem mě rozplynul a já s babičkou odešla pryč. Kam? To se přece neříká...