Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Jiná minulost, jiný Edward - 1896 (2. část)

11.07.2013 (09:45) • SarahBell • FanFiction jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 1426×

Listopad 1897

Chicago, Illinois

Je to něco přes třicet let, co jsem se já a Nick přeměnili. Svět se od té chvíle dost změnil a zrychlil. Lynette se zdála být čím dál spokojenější s módou, Nick se zdál být čím dál spokojenější s povolující morálkou a já... já začínal být nespokojený. V krvi jsem měl přelétavost, ale už třicet let jsem trávil jen s Lynette. Bylo to s ní skvělé, ale prostě jsem neměl všechno, co jsem se cítil hodný mít.

Byli jsme zrovna v Chicagu. Stáli jsme v jednom zapadlém baru na kraji města. Nick flirtoval s nějakou dívkou, kterou si vyhlédl jako svojí budoucí oběť. Vlastně v obou smyslech. Hodil jsem jeho i její myšlenky za hlavu a zadíval se na Lynette, která tady seděla v příliš drahých šatech, ve kterých se sem rozhodně nehodila. Znuděně jsem se opřel o opěradlo své židle a zadíval se na ni pozorně. Prohlížela si obraz, který visel na zdi. Byla nádherná v těch tmavých šatech, jak tak znuděně zírala na zeď, stále znovu a znovu si prohlížela tu dívku na obraze, jak sedí u pikniku a uvažovala nad tím, jak by vypadala ona, kdyby si vzala její podobu.

„Musela bych vypadat lépe. Na tom obraze má doslova nemožné šaty. To já bych si vzala nějaké letní, možná bledě modré...“ a takhle to šlo dál a dál. Její myšlenky byly natolik sebestředné, jak jen to bylo možné. Nikdy jsem jí neřekl, že umím číst myšlenky, a tak jsem mohl poznávat takovou Lynette, jaká doopravdy je. Tahle Lynette se mi přestávala líbit. Byla sobecká, sebestředná a egocentrická. Na to, že mě miluje, pomyslela jen tehdy, když něco potřebovala a bylo to falešnější než její zevnějšek, který mi vnucovala do mysli, aby vypadala tak jak si myslí, že si přeju.

„Ahoj fešáku, nechceš se trochu pobavit?“ promluvila na mě spoře oblečená žena s velmi silným líčením. Lynette na mě vrhla vražedný pohled, ačkoli jsem ještě neotevřel pusu. Ale podle jejích myšlenek mě považovala za svůj majetek o kterém ona rozhoduje. Musel jsem tvrdě polknout, abych jí nevynadal. Letmo jsem si prohlédnul tu dívku, co mi nos strkala do svého vystřihu.

„Jasně, pobavíme se,“ řekl jsem ostře, abych trochu naštval Lynette. Doslova jsem slyšel, jak stiskla pevně zuby k sobě. Ta žena se na ni vítězně usmála a oba jsme se zvedli k odchodu. Nemohl jsem si pomoct, i já jsem se cítil být Lynettinou věcí a tak jsem jí musel ujistit o svých vysoce mravných myšlenkách, a tak jsem na ni mrknul. Ona trošku pochopila, i když stále byla napjatá. Nemůžu říct, že jsem nepomyslel na zneužití té nabídky, ale kvůli svému nesmyslnému spoutání jsem se uchýlil jen ke krvi.

Jakmile jsme vyšli do prázdné špinavé uličky, ani neměla možnost se mě dotknout, prostě jsem jí rozpáral krk a vysál z ní krev do poslední kapky. Její tělo jsem pohodil do blízké popelnice a vrátil se do baru. Lynette nyní stála u baru, nervózně poťukávala nohou a hlavou se jí honily vysoce nekalé myšlenky, co bych tak mohl dělat s tou ženou. Když vycítila, že jsem v místnosti, nadějně se otočila. Pomalým krokem ke mně přišla s vyčítavým pohledem. Snažil jsem se udržet si vážnou tvář, když jsem si přečetl její naivní myšlenky.

„No co? Měl jsem žízeň. Vždyť víš, že bych tě nepodvedl,“ řekl jsem škádlivě. V mysli povolila, ale její tvář zůstala na oko naštvaná.

„Nicholasi, odcházíme,“ vykřikla panovačně čelem ke dveřím. Nicholas se dost naštvaně odrazil od trámu, o který se opíral, a ten pod jeho silou tiše zaúpěl. Nick si chtěl pohrát s tou dívkou, ale Lynette prostě vždycky měla první slovo. Vypařili jsme se z baru bez placení za pití, které jsme nevypili, a zamířili do ještě opuštěnější části města, tam kde byla skladiště. V jednom z opuštěných skladišť jsme se usadili. Nick se vyškrábal na jednu hromadu krabic, na které si trucovitě sednul a zároveň se rozhodl dát mě a Lynn trochu soukromí, i když by nás slyšel i z tisíce metrů. Občas se mu hlavou prohnalo, že by Lynette stála za řeč, kdyby nebyla se mnou, ale jinak jí víceméně opovrhoval. Lynette se posadila na jednu krabici a začala se tvářit znuděně. Ach, jak je lehké odhadnout lidi, když jim vidíte do hlavy. Víte, jak máte reagovat, tak jak si to přejí oni. Lynette vždycky chtěla, abych byl pokorný a odevzdaný a já jí to z nějakého pochybného důvodu dával. Snad jsem měl pocit, že jí to dlužím. Snad jsem si myslel, že ji miluji. Nedokázal jsem to nijak odůvodnit, prostě jsem to dělal.

„Zítra odsud vypadneme. Chtěla bych se podívat do New Haven, slyšela jsem, že jsou tam mí přátelé,“ oznámila mi chladně.

„Jistě,“ odpověděl jsem stejně stroze a posadil jsem se na zem. Jistě. Vždycky to bylo „Jistě“. Nebo ano, nebo zajisté, nebo máš naprostou pravdu. Prostě všechno podle ní, a mě to vnitřně užíralo, ale navenek jsem nedal nic znát.

„Musím se zbavit těch šatů. Už je mám příliš dlouho,“ řekla sebezaujaťě a já věděl, že Nicholas protočil panenky. Jistě, už je měla skoro den. Lynette byla posedlá módou. Musela si měnit šaty dvakrát až třikrát denně. Mohla zešílet z nevkusu, který jsme my s Nickem nechápali.

„Ano,“ řekl jsem nezúčastněně a v hlavě jsem si pročítal titulky novin, které jsem si dnes přečetl. Co nejsilněji jsem se snažil ignorovat její myšlenky na látky a šaty, které se chystá ukrást.

„Tak já jdu,“ řekla po dobrých dvaceti minutách mlčení. Zvedla se a v mžiku byla pryč. Pokradmu jsem doufal, že bude pryč několik hodin, kdy nebudu muset poslouchat její sobecké myšlenky. Ve chvíli, kdy jsem svůj postoj s odfrknutím odložil, vedle mě lehce dopadl Nick.

„Já jí nevidím do hlavy jako ty, ale už takhle mi začíná lízt na nervy,“ podotknul suše Nicholas a rozvalil se vedle mě. Naučil jsem se nechat lidi vyslovit co mají na srdci, i když jsem to už slyšel.

„Hele, kamaráde, já ti viděl do hlavy stejně tak jako komukoli jinému a v některejch tvejch myšlenkách ti na nervy nelezla,“ řekl jsem trochu popuzeně.

„Mám slabost pro stejný holky co ty. Ale Lynn je v mojí hlavě dávno pohřbená,“ řekl rozhodně. „Proč s ní vlastně stále jsme?“

„Miluji jí,“ řekl jsem nepřesvědčivě. Nepřesvědčil jsem sám sebe a Nicholase už vůbec ne. I tak to ale přešel dál.

„Fajn, ale jenom že jsi kámoš,“ řekl s úšklebkem.

„No, tak... zahrajeme si karty?“ řekl jsem se sprásknutím rukama.

„Nene, už jsem tě dávno prokoukl. Ty neustále podvádíš,“ zavrtěl hlavou.

„Podvádím?“ řekl jsem s posměšným vyjeknutím.

„Jistě, vždycky si prohlídneš moje karty a podle toho hraješ,“ řekl přesvědčeně. To byla pravda. Ale trvalo mu sakra dlouho, než na to přišel. Proseděli jsme celé hodiny s kartami, kdy jsem mu úpěnlivě tvrdil, že jsem svůj dar vypnul. Smál jsem se mu pak celou věčnost, i když jsem si pak uvědomil, že jsem vlastně přišel o jediného spoluhráče. Lynette prohlásila o kartách, že jsou to čertovy obrázky podporující karban, ale říkala to jenom kvůli tomu, že nikdy nepochopila pravidla.

„Nemáš na to myslet, ale ty to doslova křičíš,“ řekl jsem zaníceně.

„Musíš myslet na hru, ne?“

„Ne,“ oponoval jsem mu.

„Fajn, co jiného budeme dělat?“ řekl se založením rukou na prsou. V takových chvílích jsem si uvědomil, jak milosrdný je spánek.

„Já nevím,“ řekl jsem znuděně.

„Já bych věděl, co bych dělal. Jenže ty jsi pak nakrknul Lynn a musel jsem nechat Daisy v té hospodě,“ řekl naštvaně.

„Denis,“ opravil jsem ho.

„Tak Denis, no. Co na tom záleží?“ řekl otráveně. „Víš co? Já jdu lovit. Já, na rozdíl od tebe, ještě nevečeřel,“ prohlásil střídmě a postavil se na nohy. A pak zmizel i on a já zůstal ve starém skladišti sám se svými nepřípustnými myšlenkami.

***

V Chicagu jsme přeci jen zůstali ještě pár dní, protože se Lynette setkala s jinými přáteli a Nicholasovi se příliš zalíbily Chicágské dívky. Mně bylo naprosto ukradené, kde budeme, protože jsem neměl k žádnému místu vazbu ani důvod tam být či se stěhovat. Prostě mi to bylo ukradený.

Další den si Lynette umanula, že vyrazíme do společnosti. Pořádal se jakýsi ples, na který se ohromně vystrojila a přinutila k tomu i mě a Nicholase. Celou dobu mě bedlivě hlídala svým supím pohledem, jakobych se ihned, jak se mě pustí z očí, vrhnul po nějaké dívce a začal ji zuřivě líbat. Snažil jsem se, strašlivě jsem se snažil, ignorovat všechny ty myšlenky, které se mi překřikovaly v hlavě.

„... jestli si pořídí stejný klobouk, už s ní končím...“

„... peníze. Za vším jsou peníze...“

„Hlupák, mluví tady na mě jako na přítele a vůbec netuší, že mu chodím za ženou...“ to všechno na mě křičelo ze všech stran. Nepodstatné malé příběhy malicherných lidí, jež se zapomenou ve víru hudby a závanu alkoholu. Jen jsem se opřel o sloup se zakloněnou hlavou a snažil se to všechno nechat běžet. Chvíli jsem jen tak postával. Nick se soukromě věnoval jakési dívce, a Lynette se zapletla do nějaké konverzace. Jenže její společníci ji zase opustily a ona se prudce začala rozhlížet kolem. Hledala mě. Začínalo mě popuzovat, jak se ke mně chová a jak o mně smýšlí. Teď mě dokonce ve své mysli nazvala hlupákem. A v tu chvíli jsem myslím procitnul. Nebo to bylo možná o pár minut později, ale jedno bylo jisté. Už jsem dál odmítal poslouchat její neustálé jízlivé narážky. Už mě přestala bavit její sobeckost, povýšenost a nadřazenost, to jak nad každým ohrnovala nos, včetně mě. Cítil jsem k ní jakousi povinost, ale tu jsem se rozhodl ignorovat.

Dříve, než mě stačila najít, vypařil jsem se hlavním vchodem ven, na čerstvý vzduch. Šel jsem do provizorního domova – skladiště, a tam se definitivně rozhodnul, co udělám. Prostě půjdeme s Nickem dál. Nesmím poslouchat její úpěnlivé naléhání, ale její myšlenky, jedině tak se mi podaří odejít.

„Co si krucinál myslíš, že děláš?“ vybuchla Lynette o dvacet minut později, s prudkým rozražením dveří. Nicholas ji následoval s nezúčastněným, až znuděným výrazem.

„Už mě to přestalo bavit,“ řekl jsem na oko znuděně.

„Udělal jsi ze mě úplnou husu,“ zaprskala a kopla do bedny plné starých sítí. Ta odletěla o pár metrů dál a tam se roztříštila.

„Nikoho to nezajímá, Lynette. Jsme lidé bez tváře a bez historie i budoucnosti. Zítra odejdeš a nikoho už ani nenapadne vzpomenout si na nějakou husičku, která se ztrapnila na nějakém hloupém večírku,“ odpověděl jsem napruženě. Tím jsem si získal Nicholasovu plnou pozornost, který se začal dost bavit.

„Co jsi to právě řekl?“ zaječela Lynn, že jí museli slyšet po celém Illinois.

„Správně, Lynette. Už mě to přestává bavit. Chceš vědět malý tajemství? Celou dobu slyším, co si vlastně myslíš. Nemůžu uvěřit, jak jsem se mohl nechat takhle ovládat. To, jak mě nazýváš hlupákem, jak mě zneužíváš, jak si myslíš, že ti patřím,“ vykřikl jsem teď už s návaly vzteku. Myšlenky i tvář jí naplnilo šokované pobavení. Když pochopila, že to myslím vážně, zatvářila se jako šílená.

„Ale ty mi patříš,“ řekla s povýšeným odfrknutím, jako by to byla samozřejmost. Šokovaně jsem zalapal po dechu.

„A jak jsi dospěla k tomuto názoru?“ vybuchnul jsem. Kdyby situace nebyla tak vypjatá, Nick by si se mnou plácnul se slovy: „Smeč, kámo.“

„Já tě stvořila, dala jsem ti nesmrtelnost. Jen si představ, co by z tebe bylo teď. Byl bys stárnoucí usedlej chlápek v papučích, s hloupou naivní ženuškou, kdy by ani jeden nikoho nemiloval,“ řekla sténavě o oktávu výš, než je její normální hlas.

„Ale takhle jsem na tom v podstatě stejně,“ řekl jsem naléhavě.

„Já tě miluju,“ řekla falešně.

„Ne, nemiluješ. Říkáš to, ale nemáš to tady,“ poklepal jsem si na hlavu. „Ani tady,“ dodal jsem a dotknul se své hrudi, tam, kde bylo mé dávno mrtvé srdce.

„Ty si jenom vymýšlíš. Máš nějaký problém, který přese mě filtruješ. Zítra to bude zase v pořádku,“ řekla s mávnutím rukou.

„Ne, zítra už tady nebudu. Ty ze mě chceš mít něco, co nejsem, a já už to nehodlám snášet, takže... Nicholasi, jdeš se mnou, nebo zůstaneš tady?“ otočil jsem se na něj. Nick pomalu pokýval hlavou, a tak jsem vykročil k němu a společně jsem vyrazili k východu.

„Prosím, neodcházej,“ začala kňourat Lynn. Obrátila minci. Už nefungovalo násilné vymáhání a tak se pustila do sebelítosti.

„Je pozdě,“ zavolal jsem za ní a držel se, abych se k ní neotočil.

„Já tě miluju,“ volala úpěnlivě.

„Ne, to nemiluješ,“ řekl jsem už docela otrávený. Štvala mě. Už bych to déle nevydržel. Dospěl jsem k názoru, že to byla jen další žena v mém seznamu. Tak jako Betty. Říkal jsem, že ji miluju, jen abych získal co chci. Jen mi to moje upíří ješitnost a pocit dlužnosti nedovolili pochopit dříve. Navíc, ona používala stejnou cestu jako já, jak jsem si teď uvědomil.

„Patříš mi. Nemůžeš jen tak odejít,“ zavolala ještě naposledy, než se za námi zavřely dveře. Utíkali jsme s Nicholasem do lesa, a když jsme zmizeli mezi stromy, Nick se začal nezřízeně smát.

„Ty jsi jí to natřel. Už jsem si myslel, že přicházím o svýho kámoše, jak ho znám,“ zahekal do smíchu Nick.

„Nejsem z toho zrovna nadšený,“ řekl jsem s úšklebkem.

„Ale no tak, kamaráde. Utlačovala tě a ty to dobře víš. Takže, teď zamíříme do New Yorku a roztočíme tam nějaký sukně,“ řekl radostně.

„Tak jo,“ řekl jsem smířeně a pokývnul s úsměvem hlavou.

***

Lynette mě k mému překvapení nesledovala, a tak jsme s Nickem odešli pryč. Neustále jsme se rozcházeli a scházeli, ale jinak jsme cestovali společně. Začali jsme tam, kde jsme skončili. Brali jsme si dívky, které jsme chtěli, a když nás to na onom místě přestalo bavit, šli jsme dál. Když začala válka, šli jsme s Nicholasem do Evropy, protože ve válce je přeci spousta krve a pár těl se hravě ztratí. Byli jsme zrovna v jedom zapadlém městečku ve Francii, vojáci se sem ještě nedostali, a tak tady byl život prozatím celkem klidný.

„Edwarde, nechceš jít dneska za tou francouzskou? Camille?“ řekl Nick, když si v jedné staré stodole uvazoval vázanku.

„Carine,“ opravil jsem ho nepřítomně.

„Tak Carine, co na tom sejde. Docela hezky voněla, nemyslíš?“ řekl zasněně a zhluboka se nadechnul. Jeho koutky se pozvedly.

„Mně se líbila Elise, je docela roztomilá,“ řekl jsem s úsměvem a postavil se vedle Nicholase před zrcadlo.

„Už ti to někdy vyšlo?“ zeptal se Nick a uhnul mi. „Myslím to, aby to přežila,“ řekl mi v myšlenkách. Věděl jsem, o čem mluví. Občas jsem mluvil o tom, že by ty dívky mohly zůstat naživu i po sexu. Chtěl jsem to zkusit, ale vždycky jsem podlehl jejich krvi.

„Ne, ale jednou to vyjde,“ řekl jsem rozhodnutě a zadíval se do zrcadla. Měl jsem na sobě oblek se stříbrnou kravatou. Moje i Nicholasovi oči byly uhlově černé, takže můžeme vyjít ven. Musel jsem přiznat, že Lynettin dar nám dost chyběl. Vlastně, prvních pár měsíců od mého odchodu jsem musel bojovat se silným nutkáním ji jít hledat a vrátit se k ní. Už jsem se ale nadobro zbavil pocitu submisivity vůči ní. Teď můj život byl stejně nespoutaný, jako za mého lidského bytí, nebo snad ještě víc. Jediné, co mě deptalo, bylo slyšet všechny ty myšlenky všech těch žen. Od vzrušení po zděšení ze smrti. Musel jsem se to naučit vypnout, ale jména jsem na rozdíl od Nicka nezapomínal.

„Jednou určitě, ale já to zkoušet nebudu,“ řekl s úsměvem Nick a poplácal mě po zádech. Otočili jsme se k odchodu a vyrazili do místní hospůdky, kde se dnes slavily něčí zásnuby. Jak absurdní, zasnoubit se za války a ještě to oslavovat.

Jen tak jsme tam seděli a povídali si s ostatními. Po chvíli si Nicholasovi sedla na klín ta Carine, co se mu tak líbila, ale já se stále rozhlížel kolem. Můj pohled padnul na Elise, která konečně dorazila. Už jsem s ní párkrát mluvil a tak jsem rychle vyskočil na nohy a šel k ní. Dnes jsem se to znovu rozhodl zkusit.

„Zdravím, Elise,“ řekl jsem mile a odsunul jí židli vedle sebe. Rozpačitě se posadila a plaše se na mě usmála.
„Dobrý den, Edwarde,“ řekla s úsměvem.

„Dáš si něco k pití?“ zeptal jsem se a už předem věděl, co bude pít. Nalil jsem jí víno, o které si řekla, a chvíli jsme si jen tak nezávazně povídali.

„Máte tak zvláštní chování, jako byste byl z minulého století,“ řekla nevinně se zahihňáňím po pár skleničkách. Na setinu vteřiny jsem se napružil, ale ihned zase povolil. Jen jsem se tomu zasmál.

„Jsem angličan,“ řekl jsem té roztomilé francouzce a ta se znovu zahihňala. Během naší konverzace se už úplně setmělo, Nick i Carine vypařili a já tak na vteřinu Carine zalitoval. Jenže já tohle dělám taky, takže jsem to hodil za hlavu.

„Je to vidět,“ řekla s úsměvem a s hloubkou se mi zadívala do očí. Vyčetl jsem, že čeká na polibek a tak jsem to udělal. Šli jsme do hostinského pokoje, kde jsem jí celkem rychle vysvléknul. Byla dost opilá, ale alkohol mi nevadil. Nepatrně mě píchlo falešné svědomí, že někoho podvádím, což byl nesmysl. Už nepatřím Lynette. Můžu si dělat co chci.

Teď jsem chtěl zkusit znovu to, o čem jsme s Nickem mluvili. Celou dobu jsem se snažil ovládat, zatínal jsem zuby, byl jsem opatrný jako nikdy. S lidskými ženami je to o tolik těžší, ale o to víc vzrušující. Neměl jsem ani čas číst jí myšlenky, protože moje mysl byla upnutá na sebeovládání. Jenže jsem se už dva týdny nekrmil, aby moje oči zčernaly. Zabořil jsem tvář do jejího krku a snažil se přimět sám sebe nedýchat. Ale neovládl jsem se. Ta štiplavě sladká vůně mi pronikla do nosu a já přestal vnímat co dělám. Když jsem ji zabil, tiše vykřikla, ale nikdo ji nemohl slyšet. Utišil jsem její výkřiky a sám sobě nadával, že to zase nevyšlo. Nikdy to nevyjde.

Zbavil jsem se těla zrovna když začínalo pršet. Otočil jsem se od přístavu a šel dešťěm za Nicholasem. Ze vteřiny na vteřinu se šíleně rozpršelo. Začaly padat těžké kapky, které bušily o dlážděnou silnici. Šel jsem lidským krokem, abych se uklidnil a navíc, ulice byly liduprázdné. Najednou jsem spatřil postavu, která se zjevila uprostřed cesty. Byla to žena, protože na sobě měla širokou zdobenou sukni a dlouhé vlnité blonďaté vlasy. Vypadala šíleně smutně. Udělal jsem pár kroků k ní a v tu chvíli se změnila přímo před mýma očima. Její vlasy ztmavly a její pohled zezelenal jako oči kočky.

„Lynette,“ řekl jsem tiše.

„Edwarde,“ řekla a vrhla se mi kolem krku. Odolával jsem nutkání ji obejmout a jen tak prkeně jsem stál.

„Co tu chceš?“ řekl jsem a snažil se působit co nejvíc chladně. Znovu mě zaplavoval ten nepopsatelný pocit, který jsem s ní cítil.

„Přeci tebe. Tolik jsi mi chyběl. Nikdy jsi neměl odcházet. K tomu tě přemluvil Nicholas, že ano?“ řekla vysoce a já se zaposlouchal do jejího zvonivého hlasu, jakoby ho přinesl vánek a hned si ho zase odnesl.

„Ne, k tomu jsem se rozhodl sám. Odejdi, prosím,“ řekl jsem měkce. Ona lehce nakrčila své dokonalé porcelánové čelo.

„Ale, patříme k sobě,“ řekla smutně a vypadala, že se rozpláče, ačkoli nemohla. „Patříš mi,“ pomyslela si panovačně. Už zase jsem cítil, že ze mě chce mít něco co nejsem.

„Ne, nepatřím ti. Nikdo ti nemůže patřit,“ řekl jsem a hluboce se na ni zadíval. Nic to s ní nedělalo. Byla to jen porcelánová panenka bez emocí, která si ráda hrála s ostatními.

„Ale ano,“ stála si za svým.

„Ne. Nedokážu s tebou být, když nedokážeš být upřímná,“ řekl jsem ostře a snažil se dát do kroku.

„Já vím, že mě miluješ. Když jsi mě podvedl s tou.... děvkou, co jsi hodil do moře, vím, že tě kousalo svědomí,“ řekla samolibě a já se zastavil. Otočil jsem se na ni se nakloněnou hlavou ke straně.

„Podvedl? Já jsem odešel, Lynn. Můžu si dělat co chci,“ řekl jsem se zasyčením.

„Ale pořád mě miluješ,“ řekla tvrdohlavě. Už shodila svoji smutnou masku a pod ní se objevila pravá tvář. Dominantní, krutá, neschopná milovat.

„Ne, nikdy jsem tě nemiloval. Myslel jsem si to, ale nemiloval,“ řekl jsem pravdu. „Už mě nikdy nevyhledávej, jasný? Já a ty, to skončilo. Jestli tě ještě někdy uvidím, slibuju, že se naštvu,“ řekl jsem krutě, ale myslel jsem to vážně.

„A co? Patříš mi a dobře to víš. Nikdy bys mi neublížil,“ řekla naštvaně a já se divil, že si u toho dětinsky nedupla.

„Přísahám, ještě jednou tě uvidím a urvu ti hlavu,“ zavrčel jsem hluboce a dal se na odchod.

„Stůj!“ zakřičela panovačně. Ukázal jsem na ni dost sprosté gesto a zmizel jí z dohledu. Vzal jsem Nicholase a vypadli jsme z Evropy. Doufal jsem, že už ji doopravdy nikdy neuvidím.

Autor: SarahBell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Jiná minulost, jiný Edward - 1896 (2. část):