Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Jestli mě miluješ, proč umírám? - Bonus č. 1

26.02.2017 (15:00) • Petronela • FanFiction jednodílné • komentováno 6× • zobrazeno 2041×

Bonus 1

„Uskutečnění snů vyžaduje množství tvrdé práce. Kdybys uhýbal, možná bys zapomněl i na to, proč jsi začal snít, a nakonec bys zjistil, že ten sen ti už vůbec nepatří. Pokud máš srdce naplněné moudrostí, časem se přesvědčíš, že dosáhneš svého cíle. Pamatuj si: když se užuž chceš vzdát, když si myslíš, že život je k tobě velmi krutý, vzpomeň si na to, kdo si. A vzpomeň si na svůj sen.“

- Sergio Bambarén

Nemohl jsem na ni přestat myslet. To dokonalé dítě s hnědýma očima zaměstnávalo mou nekonečnou mysl na všech úrovních. Měla pouhých pár měsíců a vypadala jako šestiletá. Tichý, ale rychlý tlukot jejího srdce – jediná věc vypovídající o její lidskosti.

„Aro,“ mihla se mi před tváří něčí ruka, „nemyslíš, že už jí začínáš být posedlý?“

Byl to Caius. Seděl vedle mě na jednom ze tří trůnů, které tvořily vrchol řezbářského umění. Pohybem své ruky se snažil upoutat mou pozornost, která už víc než rok bloumala po lesích Severní Ameriky ve vzpomínkách na Renesmé. Jak teď asi vypadá? – blesklo mi hlavou. Rostla tak rychle, že už by mohla být dospělou ženou. Navíc… Ta její schopnost, tak podobná té mé… Její dotek na mé tváři, když mi ji předváděla…

„Něco na ní bylo, to musíš uznat, bratře,“ namítl jsem dřív, než jsem se opět ponořil do myšlenek.

„Obyčejná náhoda,“ zamumlal Caius kysele. Podobné hrátky s přírodou u něj vyvolávaly pouze nechutenství, ačkoliv svým vztahem k různým odlišnostem naprosto popíral to, čím sám je. I upír byla odlišnost, která by neměla existovat.

„Avšak ne první,“ upozornil jsem ho a připomněl tak Nahuela. „Rád bych se setkal s Johamem, jeho schopnost nezabít ty lidské ženy během páření je zajímavá,“ přiznal jsem.

„Chceš poslat Demetriho, aby ho přivedl?“ pokračoval stejně otráveným hlasem Caius. Ani fakt, že bych do Itálie přivedl upíra, který má na svědomí první zaregistrované poloupíři děti u něj neprobudil pramalý zájem. Nechápal jsem to. Vždyť to bylo něco tak úžasného.

„Skvělý nápad!“ zajásal jsem a nechal do sálu přivolat Demetriho.

Trvalo to dlouhé dva roky, než se Demetrimu podařilo Johama najít a dovést před náš trůn. Celou dobu jsem v myslích všech, kteří se přede mnou objevili, hledal stopu k němu nebo jeho rodině. Z Nahuelových slov jsem jasně vydedukoval, že těch potomků měl hodně.

A potom, bylo to v úterý těsně kolem poledne, se otevřely dveře do sálu a po boku Demetriho se objevil vysoký skoro až šlachovitý upír. Delší tmavé vlasy mě staženy na krku černou stuhou a oděn byl velmi elegantně. Bohužel jsem měl dojem, jako by svým vkusem zaspal současnost alespoň o padesát let. Je možné, aby tento jeho staroanglický vzhled vyvolával v ženách touhy?

„Johame!“ Nedokázal jsem vydržet sedět na trůnu a jenom čekat, až ke mně přistoupí. Seběhl jsem ze tří schůdků, které nás oddělovali a další čtyři kroky mě dostaly až k němu. Joham si mě měřil ostřížím pohledem.

„Nepřekročil jsem žádný zákon, nechápu, proč jsem se měl dostavit,“ prohlásil povýšeným hlasem.

„Tady nejde o překročení nějakých zákonů. Projevil jsem o tebe zájem z úplně jiných důvodů,“ pronesl jsem přátelsky a stoupl si vedle něj. O půl hlavy mě převyšoval, ale neměl jsem nejmenší problém v tom, abych mu přátelsky položil ruku na rameno. Ať už by mi chtěl provést cokoliv, nedotáhl by do konce ani jeden pohyb a už by se na něj vrhli všichni přítomní v sále.

Ach, jak já miloval ten Chelseinin dar. Ta bezmezná oddanost mě a mé rodině.

„Z jakých důvodů?“ zajímal se podezíravě Joham, ale mou ruku nesetřásl.

„Nahuel.“ Jediné jméno ho uvedlo do obrazu.

„Setkal ses s ním,“ prohlásil bez zbytečných okolností.

„Ano. I s jeho tetou – Huilen,“ dodal jsem vzápětí. „Bylo to velmi zajímavé setkání, na kterém jsem se dozvěděl, že ten mladík není jediný lidsko-upíří kříženec, jak jsem si myslel. Údajně má několik sourozenců,“ informoval jsem ho o tom, jak rozsáhlé jsou mé informace.

„Žádný váš zákon nezakazuje páření s lidskými ženami,“ namítl Joham. „Proto mi stále uniká pointa této mé vynucené návštěvy Voltery,“ trval na svém.

„Rád bych ti to celé osvětlil, ale to by bylo na dlouho. Raději mi podej svou ruku a já se odpovědi na své otázky dozvím rovnou,“ odvětil jsem nedočkavě. Sejmul jsem ruku z jeho ramen a natáhl se tak, abych se mohl dotknout jeho obnažených dlaní. Johama moje počínání překvapilo.

„Jakže?“ podivil se.

„Mám dar číst myšlenky při pouhém dotyku, proto bych rád nakoukl do těch tvých,“ informoval jsem ho. Tohle musel být poslední z upírů, který ještě neslyšel o mém daru – podivil jsem se. Měl jsem za to, že už všichni vědí, jak mocného vládce to mají. Joham mě tedy svou naprostou neinformovaností překvapil. Ještě štěstí, že věděl, že nějaké vládce má.

Joham následně velmi zdráhavě vložil svou dlaň do mé ruky a já se mohl kochat tím, co jsem viděl. Jeho zastřené lidské vzpomínky někde na úplném konci plné jeho nadšení pro okultismus, které ho nakonec stálo lidství. Následně obraz jedné upírky, jejíž jméno Joham neznal až k jeho fascinaci možností vytvoření lidsko-upířích kříženců.

V rámci jeho myšlenek jsem se v rychlém sledu událostí setkal s každou ženou, kterou získal. Všechny byly doslova uchváceny jeho dokonalým upířím vzhledem a snadno mu podlehly. Ze začátku to však bývala krvavá lázeň, ať už kvůli samotnému Johamovi a jeho nadměrné síle, která ženy předčasně připravila o život, nebo naopak z rukou jeho potomků, kteří nebohé ženy předčasně zabily.

A potom tu byl rok 1810 a Serena, krásná norská venkovanka. Ta byla první ze čtyř, které přežily jak Johamovu touhu, tak i jeho potomka – dceru – která ji usmrtila při porodu.

„Nádhera,“ zamumlal jsem a sledoval dál.

Serena na svět přivedla malou dívku a Joham ji pojmenoval Serena. Holčička rychle rostla, stejně jako dcera Edwarda a Belly. Joham byl svou první dcerou fascinován a vytvořil si k ní velmi silný vztah, který jsem přes všechny jeho myšlenky vnímal. Byla jeho úspěchem na poli tohoto genetického křížení.

Deset let na to přišla Maysun, následně Nahuel a jako poslední, skoro o sto let později, Jennifer. Dívky si svého otce oblíbily, ale Nahuel se mu vzepřel a rozhodl se žít se svou tetou někde v Jižní Americe.

„A je to tady zase,“ zaslechl jsem za svými zády Caiův hlas.

„To nadšení je naprosto nezměrné,“ zamumlal Marcus a po dlouhé době se opět zapojil do činnosti v tomto sále. „Docela by mě zajímalo, co v jeho myšlenkách viděl.“

„Samé skvělé věci, bratře,“ prohodil jsem jen, co jsem ze svých rukou pustil tu Johamovu. „Při troše trpělivosti by se nám mohlo podařit to, co tady Johamovi a také Edwardovi.“ Radost, která čišela z každého mého slova, se nedala přehlédnout. To potvrdil i Caius, když jenom nechápavě zavrtěl hlavou.

„Hodláš experimentovat s lidskými ženami?“ podivil se Marcus a jako první tak nahlas zformuloval myšlenku, která se mi v hlavě vytvářela už několik let od chvíle, kdy jsem poprvé poznal ji – Renesmé Cullenovou.

„Přesně,“ souhlasil jsem a všiml si překvapeného výrazu na Johamově tváři.

„Přemýšlíte nad tvorbou kříženců?“ podivil se a já jenom přikývl.

„Od chvíle, kdy jsem se setkal s jednou velmi talentovanou malou osůbkou, která ve mně tento zájem podnítila. Je dokonce mladší, než Jennifer," informoval jsem ho o svých úmyslech, přestože jsem nemusel. „K tomu, aby mé plány vyšly, bych uvítal tvou pomoc. Rady budou jistě neocenitelné. Mohli bychom tě přijmout do svých řad,“ navrhl jsem.

„A nechat si dobrovolně spoutat mysl, abych se vám nikdy nemohl postavit? To tak,“ uchechtl se Joham.

„Nikdo tady o spoutání mysli nemluvil, ale pokud se ti myšlenka na členství v gardě nezamlouvá, pak tedy zůstaň jako náš drahý host,“ namítl jsem okamžitě. Jeho rychlé odmítnutí se mi však nelíbilo. Joham nikdy sice neintrikoval vůči naší vládě, navíc byl naprosto netalentovaný, ale jeden nikdy neví, kdy se i obyčejný upír bude hodit na naší straně.

„Pokud chceš experimentovat a křížit upíří a lidský genom, zůstanu. Navíc – pokud to chápu dobře, inspiroval tě k tomu někdo, kdo není z mého rodu. Podařilo se tedy ještě někomu se takto ovládnout?“ zajímal se Joham.

„Je tady jeden upír, vegetarián,“ to slovo jsem ze svých úst vyplivl jako nějakou nadávku. Jak jenom jsem toužil získat Edwarda do své gardy, ale on si nedal říct. Bylo to nehorázné mrhání jeho darem.

„Někdo z Aljašky?“

„Vida, znáš sestry z Denali,“ zasmál jsem se. „Ale kdepak, o ty se mi nejedná. Tohle je upír z klanu mého přítele Carlislea,“ upřesnil jsem a Johamovi se rozsvítilo v očích poznání. Takže ani Carlisle pro něj nebyl úplně někým neznámým. „Co je však ještě úžasnějšího, je fakt, že matka toho dítěte přežila. Edward přišel na způsob, jak ji udržet na živu až do chvíle, než se dítě vyptá na svět. Bylo to velmi zajímavé.“

„Vzbudil jsi mou zvědavost. Počítej tedy s tím, že se zde nějakou chvíli zdržím,“ prohlásil Joham ještě odhodlaněji než před chvílí. Paráda.

Bylo to k zbláznění. Dny ubíhaly a přede mnou se nejevil jediný náznak toho, že by se náš pokus dařilo uskutečnit. Zpět do Itálie jsem povolal ty nejtalentovanější z nás, kteří byli v mé gardě, aby se účastnili tohoto velkolepého díla.

„Jen klid, Aro, ono to nakonec vyjde,“ uklidňoval mě Joham, když jsem svou silou málem zboural jeden z nosných pilířů v suterénu, kde jsme naše pokusy prováděli. Srdce dívky, která ležela na posteli, totiž právě dotlouklo.

Všechno bylo komplikovanější, než jsem si to prve dokázal představit. Heidi, která se nám starala o potravu, měla teď daleko víc práce. Kromě toho, aby sháněla čím nás zasytit, musela se postarat i o nový genetický materiál, který jsme hned na začátku pěkně protřídili. Ne všechny ženy jsem uznal za hodné toho, aby mohly prožít noc s některým z mých gardistů.

„Omlouvám se, pane,“ zamumlal něco na ten způsob Santiagova a se sklopenou hlavou se vytratil z kobky. Bylo to nejideálnější místo, které jsem mohl najít - několik metrů pod zemí.

Tělo dívky leželo na jednoduché pryčně. Ve tváři byla celá umazaná a jenom místy se jí prodíraly cestičky od slz, které se následně vsákly do matrace. Kolem zápěstí se jí začínaly vybarvovat modřiny, které za pár hodin budou jasně čitelné a to bohužel nejenom na rukách. Spodní část matrace postupně nasákla krví a několik kapek se dostalo až na kamennou podlahu.

„Řekl bych, že se dostatečně nesnažíš vysvětlit mým upírům, jak pracovat se svým sebeovládáním.“

Ano, potřeboval jsem tu vinu z neúspěchu někomu přišít. A Joham byl nejblíže.

„Nemohu za to, že si z mých hodin neodnáší vše, co by bylo potřeba,“ pokrčil ledabyle Joham a já na něj jenom zlostně blýskl pohledem. Jeho ten neúspěch vůbec netrápil.

„Řekl bych, že potřebuješ trochu lepší motivaci k pečlivější práci,“ trval jsem na svém obvinění z jeho neschopnosti. A v tu chvíli mi v hlavě probleskl způsob, jak ho přimět lépe pracovat.

Bez jediného slova jsem se vrátil do sálu, kde seděli i mí bratři a nechal k sobě povolat Demetriho. Ten jediný mě snad nikdy nezklamal - tedy kromě smrti těch několika žen, kterou jsem ale i tak přičítal na vrub Johamovi.

„Můj pane,“ poklonil se přede mnou a očekával příkazy.

„Přivedeš k nám Serenu - první Johamovu dceru. Uvidíme, jestli si poté dá říct,“ rozkázal jsem mu a usedl na trůn. Doufal jsem, že tentokrát nepotrvá to jeho stopování několik let, jako v Johamově případě. Nemohl jsem se totiž dočkat chvíle, kdy mu ji postavím před oči a trochu přitlačím na ten její dokonalý krček a zamezím tak jejím plícím v činnosti. Ať je totiž ten upír říkal, co chtěl, první jeho dítě pro něj mělo zvláštní význam a věděl jsem o tom pouze já, jelikož jsem si to mohl v jeho mysli přečíst hned první den, co jsem se s ním seznámil.

Tlukot srdce znějící jako křídla letu kolibříka jsem zaslechl jenom o pár dní později. Nebyl však jeden. Do trůnního sálu vešel Demetri v doprovodu tří dívek. Každá byla jiná, ale svým způsobem dokonalá. Všechny vypadaly tak na dvacet i přesto, že Sereně bylo víc než dvě sta let.

„Omlouvám se, pane, nedaly si říct. Musel jsem je přivést všechny,“ poklonil se přede mnou Demetri.

„To vůbec nevadí. Aspoň bude mít Joham o další dva důvody víc, proč by se měl snažit,“ usmál jsem se na něj a potom se opět zaměřil na dívky. Serena vypadala přesně jako její matka - vysoká, štíhlá, blonďatá s dokonalýma modrýma očima. Seveřanka skrz na skrz. Maysun byla oproti ní menšího vzrůstu a tmavé pokožky, která však stále ještě nevypovídala o jejím africkém původu - daleko víc jsem v ní však viděl Johama, po kterém Serena nezdědila nic, ale Maysun měla ten Johamův pohled a hrdě vztyčenou bradu. Byla mu podobná víc, než by si kdo mohl myslet. A hlavně pak ona.

Poslední pak byla Jennifer - nejmladší ze sester a přitom stejně tak půvabná. V jejím vzhledu nebyla dominantní žádná rasa, ačkoliv jsem věděl, že její matka byla Američanka. Až na svou nevšední krásu, která se snoubila s bledostí její pleti, byla obyčejnou dívkou. Avšak takovou, která hned zaujme oko zkušeného fotografa.

„Vítám vás, milé dámy, ve Voltéře,“ přivítal jsem je srdečně a roztáhl v přátelském gestu ruce.

„Co je s naším otcem?“ zajímala se bez zbytečných okolků Serena. Bylo to stejné jako s jejím otcem před pár měsíci.

„Drahá Sereno, můžeš se uklidnit. Váš otec je v pořádku a je mým drahým hostem v tomto hradě,“ odvětil jsem jí mírně a doufal, že to zabere. K Johamovi jsem se za celou dobu jeho pobytu zde nechoval špatně. Jenže to asi nebylo zrovna dobře. "Hodně jsem se s ním o vás bavil, a proto jsem se rozhodl vás sem pozvat, abych vás konečně poznal osobně. Pro Johama budete milým překvapením."

„Ráda bychom ho viděly,“ promluvila teď pro změnu Jennifer.

„V tuto chvíli je zaneprázdněn, ale Gianna vám ukáže vaše pokoje a můžete se zatím ubytovat,“ navrhl jsem řešení. Joham právě probíral s mými věrnými gardisty způsoby, jak nejlépe oprostit svou mysl od potřeb a tužeb těla. Lahodná vůně lidské krve se musela stát vedlejší a nesměla odvádět pozornost od plného soustředění. Ano, mí gardisté už dávno nebyli novorozenými, kteří se starají pouze o to, jak zasytit svou žízeň, ale ani tak pro ně nebylo zrovna jednoduché odolat té dokonalé vůni, která se šířila kolem všech těch žen, které jsem jim jako delikatesy servíroval do postelí.

„Co má za práci?“ zarazila se Serena ještě před tím, než jsem stačil povolat Giannu, aby je odvedla. Měřila si mě podezřívavým pohledem, který byl natolik upřený, až jsem zaváhal, že je napůl lidský. Dokonce ani nemrkala, jak se soustředila na mou maličkost. Bylo to tak impozantní - tolik skvělých upířích vlastností v tak obyčejném lidském tělíčku.

„Vyučuje,“ odvětil jsem prostě a potom jenom mávl na Giannu, která právě dorazila do sálu, aby je odvedla, dokud je nebudu opět potřebovat. A ta doba se pomalu a jistě blížila. Zvažoval jsem, kolik další zbytečné smrti bude potřeba, abych se rozhodl dát Johamovi lekci.

Pohár mé trpělivosti přetekl asi o měsíc později. Nejen s Johamem, mrtvými ženami, ale i s Johamovými dcerami, které bylo potřeba neustále nějakým způsobem zaměstnávat, aby se mi nepletly pod nohy kamkoliv jsem se hnul.

„Tak a dost!“ rozkřikl jsem se, když se v sále opět objevila Serena. Celý měsíc jsem měl každý krok jí a jejích sester pod drobnohledem ostatních upírů. Pohybovaly se po městě a okolí. Lovily, bavily se a nevzbuzovaly žádnou větší pozornost, než jakou vzbudí kdejaká krásná žena. Krásně zapadaly do okolního světa – tak, jak by nikdy mí upíři zapadnout nemohly.

„Chci vidět Johama. A tentokrát neodejdu, dokud ho sem nenecháš přivést,“ trvala na svém. Stála pouze několik málo kroků ode mě. Rozhodně rozkročená, ruce zkřížené na hrudi a odhodlaný výraz ve tváři. Dlouhé blonďaté vlasy měla sčesané do copu, ale některé prameny jí stále trčely ven. Nemohl jsem se rozhodnout, jestli se mělo jednat o záměrnou nedbalost, nebo jsou její vlasy opravdu tak neposlušné.

„Zajděte pro Johama,“ pobídl jsem dva strážné, kteří bezradně postávali u dveří, kterými se Serena před okamžikem vřítila dovnitř. Věděli, že se jí nesmí nic stát a proto se zdráhali s tím, ji popadnout za ramena a srazit na zem, aby mi prokázala patřičnou úctu.

Po mém rozkaze však nepřišlo žádné poděkování, i když jsem projevil dostatečné množství dobré vůle.

Vstal jsem z trůnu a došel až k ní. Byla o něco málo vyšší než já, ale z části to mohly tvořit vysoké podpatky, které měla na nohou a které ji činili ještě neodolatelnější.

Zastavil jsem se jenom sedmnáct milimetrů před ní. Zvažoval jsem, jestli vycítila můj hněv. Ale pokud ano, nedala na sobě vůbec nic znát. Stále zaujímala ten svůj rozhodný postoj a v očích se jí zračila pouze tvrdost, kterou jsem už tolikrát viděl v očích upírů, než se mi poddali. Byla to hrdost a nezlomný duch, který se však ukázal jako velmi ohebná loutka v rukou šikovného loutkáře.

„Pro příště – jste zde se sestrami pouze hosty – slabými hosty, pokud jde o vaši sílu, proto bys na to neměla zapomínat, když se něčeho domáháš,“ upozornil jsem ji se rty tak těsně k jejímu uchu, že jsem mohl šeptat.

„Mě nezastrašíš,“ odvětila mi okamžitě a já se usmál. Jasně, na tohle jsem přišel už před nějakou chvílí. A možná bylo na čase, abych zjistil, jak moc neoblomná a nezastrašitelná je.

Netrvalo mi ani jeden úder jejího splašeného srdce a už jsem ji držel pod krkem a tiskl ke kamenné stěně vedle dveří. Nohy se jí komíhaly ve vzduchu a i její srdce při tom udělalo nepatrný kotrmelec.

„Nesnažím se tě nijak zastrašit. Pouze od tebe požaduju projev úcty,“ informoval jsem ji, zatímco jsem pod svými prsty cítil, jak její srdce urputně pracuje a prohání jejím tělem krev. Rychlý tlukot se odrážel v její krční žíle a vůně, kterou posílal do celého sálu, byla o to intenzivnější, když měla Serena strach.

Než jsem měl však možnost otestovat, kam až by byla Serena ochotna v tom svém odhodlání zajít, otevřely se vedlejší dveře a já zaznamenal Johama. Můj stisk jejího krku však nepovoloval.

„Právě jsem s tvými gardisty procházel lekci ohledně sebekázně, proč jsi mě vyrušil?“ zeptal se naštvaně.

„Protože jsem tady pro tebe přichystal taky jednu lekci,“ zavrčel jsem a stiskl ten štíhlý krček ještě víc. Ze Serenina hrdla se ozvalo zachroptění a já si periferním viděním všiml, jak se Johamovi rozšířily zorničky.

„Sereno…“ splynulo mu ze rtů její jméno a následně se obrátil na mě. „Co to má znamenat?!“ rozkřikl se.

„Tohle?“ zeptal jsem se naprosto nevině a naprosto ignoroval fakt, že Serenina jinak bezchybně bledá pokožka nabírá rudý odstín. „Říkal jsem si, že bys jistě uvítal menší inspiraci ke své práci… A Serena s jejími sestrami se mi zdála jako vhodný motivační prostředek.“

„Tohle jsme si nedomluvili!“ pokračoval ve svém křiku a tentokrát se už dal do pohybu a pokusil se mě od Sereny odtrhnout. V prvním okamžiku, než se do všeho vložili stráže, se mu to povedlo a Serena se sklouzla po stěně až na podlahu, kde se chytla za krk a snažila se sípavě nadechnout.

„Nikdy jsme se nedomlouvali na tom, jak se tě budu snažit inspirovat k tomu, abys odvedl dobrou práci,“ upozornil jsem ho příkře, když ho dva gardisté drželi na kolenou, každý za jednu ruku a znemožňovali mu jakýkoliv pohyb.

„Proč jsi je sem nechal přivést?“ zeptal se přiškrceným hlasem a snažil se natočit tak, aby na Serenu viděl. Té už se podařilo postavit na roztřesené nohy a dívat se na mě nenávistným pohledem, ale tlukot jejího srdce byl stále ještě rychlejší, oproti normálnímu stavu.

„Zapomínáš, že jsem v tvých myšlenkách viděl všechno. I to zvláštní pouto, které ke svým dcerám máš. A co jiného by tě mohlo motivovat k lepším výsledkům, než ohrožení života některé z nich? Serena by byla samozřejmě poslední. To, že už okusila, že proti mně nemá žádnou šanci, byla pouze shoda náhod.“

„Jsi velmi nedočkavý vzhledem k tomu, o jak velkou věc se pokoušíš. Tohle nejde uspěchat!“ křikl Joham.

„Myslím, že jsem trpělivosti měl až dost. Právě proto sem byly tvé dcery pozvány,“ odvětil jsem.

„Měli jsme sloužit jako věc k vydírání?“ třeštila na mě Serena oči a její hlas byl trochu nakřáplý. Svým stiskem jsem jí nejspíš trochu pohmoždil i hlasivky, ale co se dalo dělat. Podle všeho by je měla mít brzy opět v pořádku. Hojila se přece rychle – no ne?

„Byli byste hosty, dokud by nebylo nutné přijít k jistým opatřením,“ namítl jsem podrážděně. „Připadalo ti snad, že během toho měsíce, co jste tady, bych se k vám choval jinak, než k milým hostům?“ zajímal jsem se. Gianna jim byla po celou dobu k dispozici ať už potřebovaly cokoliv. Rovnou jsem náš hrad mohl nazvat pětihvězdičkovým hotelem – měly všechno, na co jenom pomyslely. Kromě setkání s otcem. Ale to byla jediná maličkost, kterou jsem jim upřel.

„Dobrý hostitel nevydírá a nenapadá své hosty!“ odsekla Serena a tolik mi připomínala Johama. Nejpodobnější však byl jejích výraz. Pohled jejich očí se v mnohém shodoval. Fascinovalo mě to dokonce natolik, že jsem byl ochoten Sereně tento dnešní výstup odpustit.

„Ano, hostitel by se měl chovat možná trochu lépe, avšak pokud se jedná o hostitele a vládce v jedné osobě – dalo by se říct, že jsou zde určité výjimky,“ namítl jsem a usmál se. „Teď je však nejvyšší čas, aby se Joham vrátil ke své práci a ty, Sereno, ke svým sestrám,“ dodal jsem a mávl rukou, aby gardisté Johama odvedli.

Joham se jim však ve chvíli, kdy měl projít kolem Sereny, vzepřel a podařilo se mu zastavit, i když ho dva další upíři vedli pryč.

„Jsi v pořádku?“ zaslechl jsem jeho tichý hlas naplněný obavami. Serena mu pohlédla do očí, ale místo odpovědi pouze přikývla. Pohled jejích modrých očí se změnil. Ledová krusta, které je pokrývala, když hleděla na mě, roztála a v jejích očích se odrážela bezmezná láska, kterou mohla cítit pouze dcera ke svému otci. Hlavou mi bleskla vzpomínka na jejího bratra. Nahuel tuto lásku k otci nesdílel. Dokonce bych si odvážil tipnout, že ho přímo nenáviděl. Nechápal jsem, kde se stala chyba a proč si Nahuel vybral raději život s tetou, kterou proměnil, než se svým rodičem.

Dal jsem Johamovi další měsíc, než jsem se mu rozhodl připomenout, že jeho dcery jsou stále mými hosty. Tentokrát mě Serena nevytočila natolik, aby si na ní vybil zlost. Do sálu jsem si nechal zavolat Jennifer. Mile jsem se na ni usmál a nabídl ji ruku. Ta ji velmi obezřetně přijala. Ze sester byla nejmladší a i Johamova láska k ní mohla být nejmenší ze všech. Přesto to byla stále láska.

Jennifeřiny hnědé oči nebyly naplněný nenávistí, jako u Sereny, každopádně se ani trochu nepodobaly tekoucí čokoládě. Věděla, proč je tady, ale měla dost rozumu se nevzpírat a podrobit se mé vůli.

„Zrovna jsem se chystal za Johamem, přidáš se ke mně?“ zeptal jsem se. Dal jsem jí možnost něco namítnout, ale ani to by Jennifer k ničemu nebylo. Držel jsem ji za ruku velmi pevně. Cítil jsem, jak se jí konečky prstů tím tlakem špatně prokrvují a jsou o něco chladnější, než zbytek ruky. Dívka však nic nenamítala.

Vedl jsem ji kamennými chodbami hradu a postupně mířil do sklepení, kde se měl Joham nacházet.

S každým dalším patrem se zvuk tlukoucích srdcí stával výraznější a já zjistil, jak se Jennifer napjala a na okamžik zarazila. „Copak se děje?“ zeptal jsem se s upřímnou zvědavostí.

„Co se tam dole děje?“ zeptala se a dál hleděla ke schodům mířícím dolů. Tlukot srdcí byl zrychlený, nedosahoval však rychlosti, kterou nabralo sprintující srdce Jennifer. Kromě pár vyvolených neměl nikdo v hradě tušení, co se v jeho sklepení děje. A proto i Jennifer mohla pouze odhadovat, co je Johamova práce.

„Nic hrozného… Vlastně samé příjemné věci,“ ušklíbl jsem se a zmáčkl její drobnou ruku ještě víc, abych ji donutil k chůzi. Zvuk srdcí sílil a přidaly se k němu i steny, které měl k těm bolestným velmi daleko. Znělo to dokonale. Na malý okamžik jsem si dovolil uvěřit v úspěch.

„Ty ženy tam dole… ony…“

Jennifer svou větu nedořekla. Byla pouze osmnáct let starou a dospěle podle všeho vypadala posledních deset let. Za tu dobu musela poznat tělesný chtíč. Zaměřil jsem se na náš dotek a snažil se zjistit, co si o tom myslí. K Johamovi ji vázalo silné pouto, ale jak chápala smrt své matky, jsem nevěděl. A jistě ji už napadlo, o co se pokouším, když mi tady Joham musí asistovat.

Jako souhlas se mi jevilo zalapání po dechu o několik sekund později. Ano, pochopila to. A v hlavě se jí spustil záznam z jejího narození. Už od Johama jsem viděl, jak k tomu došlo, ale vidět to bezprostředně jejíma očima bylo fascinující. Ani u Renesmé jsem neměl tuhle možnost – tehdy mi ukázala pouze to, co chtěla, abych viděl.

Viděl jsem, jak Joham roztrhl břicho té ženy, aby Jennifer dostal ven. Vůbec si nelámal hlavu s životem matky. Vždyť byla stejně pouhým inkubátorem, nádobou, která umožnila vznik tohoto jedinečného dítěte.

S Jennifer jsem sešel až úplně dolů. Před námi se rozprostírala dlouhá chodba a jednotlivé zvuky, které se odtud ozývaly, byly tlumeny pouze několikery dřevěnými dveřmi. Tlukot srdcí se ozýval snad z pěti místností. Oba jsme jasně vnímaly všechny zvuky, které se ozývaly. Praskot dřeva, sténání, drcení kostí… Při tom zvuku jsem se napjal. Takhle nezní úspěch.

A vůně čerstvé krve mi to potvrdila.

Zaměřil jsem se tedy pouze na Johama. Byl v posledních dveřích. Podle pachu jsem zjistil, že je v místnosti s Demetrim a nějakou lidskou ženou. Jména těch měkkých a poddajných těl byla zbytečná. Nikdo z nás jsme je nepotřebovaly znát. Poslední místnost byla však jediná, odkud se lámání kostí neozývalo.

Zastavil jsem se před dveřmi a chystal se vejít. Jennifer se mi najednou začal bránit. Výraz jejich očí byl naplněn děsem. Byl jsem rád, že si tak dokonale uvědomovala, co se tedy děje. Ještě raději jsem však byl, když jsem stále slyšel tlukot toho lidské srdce, který se ozýval zpoza zavřených dveří.

„Nemá cenu se vzpírat. Jdeme navštívit pouze Johama. Pokud vše půjde dobře, nic se ti nestane,“ ujistil jsem ji a otevřel dveře. Joham se soustředil na Demetriho, ale náš vpád mu neunikl. Rychle střelil pohledem ze mě na Jennifer, aby se ujistil, že je v pořádku.

„Jde to dobře,“ zamumlal, když se vzduchu v místnosti zavlnil Demetriho zavrčením a ženiným stenem plným rozkoše. Spolu s dalším zavrčením jsem slyšel prasknout rám postele, ale srdce ženy dál bilo.

A bilo i ve chvíli, kdy se Demetr postavil, upravil svůj oděv a s poklonou se vytratil z místnosti.

Osud… Pokud někdo věří v jediný smysl života, pak musí také věřit v běžný úděl. Otec k dceři, bratr k sestře, matka k dítěti. Krevní pouta mohou být stejně pevná, jako jsou věčná. Ale cestu, kterou se vydáme, osvětlují právě námi zvolená pouta. Láska proti zášti… Věrnost proti zradě… osud každého z nás bude odhalen až na konci naší cesty. 

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Jestli mě miluješ, proč umírám? - Bonus č. 1: