Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Jenom ICQ?

14.06.2010 (18:00) • PeTi • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 5078×

Jeden červnový večer, když jsem si psala se sestřičkou přes ICQ, mě napadlo, že jí udělám kanadský žertík. Napsala jsem jednu větu: „Promiň, ale už si nemůžeme psát.“ Ta zazní i v téhle jednorázovce. Sestřička nevěděla v tu chvíli čí je a tak napsala: „Co to blázníš?“ Tak jsem napsala, že to je do mé jednorázky, na které pracuju. Dopracovala jsem a zde je.

Prosím o komentáře, jen abych věděla, jestli se vám to líbí. Díky moc PeTi.

Jenom ICQ?

Přítomnost

Nikdo:

Je pozdní středeční večer a já opět usedám k mému počítači. Po spuštění hlavního okna rozklikávám ikonku ICQ. Tento způsob komunikace používá mnoho z nás. Avšak jsou i tací, kteří o tom nevědí. Já znám příběh o dvou odlišných bytostech, které se potkaly na ICQ. A o tom vám nyní budu vyprávět. Tak se hezky usaďte a přečtěte si, co se může stát smrtelníkovi a tomu, který už je po smrti… upírovi.

Minulost:

Bella:

U oběda se všichni bavili o nové komunikaci mezi mladými. Bylo to ICQ. Tenkrát mi to nic neříkalo a bála jsem se zeptat, co to je. Mohli by se mi vysmát a to jsem nepotřebovala.

Jednou mi to přece nedalo a já se zeptala.

„Angie? Co je to vlastně to ICQ a kde se dá sehnat?“ optala jsem se své nejlepší kamarádky.

„Víš, Bell. To je nový způsob dopisování přes tento spouštěč. Ale k tomu, aby ti ICQ fungovalo, musíš mít internet. Já vím, že ho máš. Tak dneska k tobě přijdu a nainstaluji ti ho do počítače,“ odpovídala Ang a já se ohromně těšila, co to je za zázrak, když se o tom neustále mele.

Ang všechno potřebné nainstalovala. Mé číslo bylo 206-190-118 (opravdu existuje – je z Kolumbie). Tenhle způsob komunikace se mi začal docela líbit. Angie mi ukázala, jak s tím zacházet, tak jsem si přidala i pár kamarádů ze školy. Dala mi i přezdívku a já se jmenovala LastNight..

Asi tak po dvou hodinách zkoumání té věcičky mi napsal někdo cizí Ahoj. Radši jsem to odklikla a nevšímala si toho nadále. Jenže ten dotyčný s přezdívkou BlueColor neustále psal.

Mamka se mi snažila vnuknout do hlavy, abych se nebavila s cizími lidmi. Nejvíce nadávala na internetové chaty. Prostě a jednoduše jsem se bála to otevřít a psát si s dotyčným… Po delší době opět napsal.

BlueColor

Ahoj, prosím odepiš. Naléhavost.

Tak jsem se tedy po dlouhém hloubání rozhodla neochotně napsat.

LastNight

Hm… My se známe?

BlueColor

Nevím o tom, ale máš hrozně zajímavý číclo.

LastNight

Co prosím? Jak číslo?

BlueColor

No, je to smíchanina -> den kdy jsem se narodil a rok úmrtí.

LastNight

Dělej si prdel z někoho jinýho jo? Nejsem blbá.

BlueColor

Jé, já jsem napsal já? Se omlouvám. Moje prababička Debbie se narodila 20. 6. 1901 a týden po porodu mé babičky Wlay zemřela v roce 1918.

LastNight

A… tak to jo. Taky to byla velice krutá doba. Nyní by se zajistě dožila více jak devadesáti let.

BlueColor

To asi ano. Promiň, že jsem pořád otravoval, ale opravdu máš zajímavé číslo a tohle všechno mi připadá jako zajímavost.

LastNight

Máš štěstí, že jsem ti vůbec odepsala, protože já s ICQ neumím. Dnes mi ho kamarádka nainstalovala. A já jsem ráda, když ti vůbec odepíšu.

BlueColor

A tak to jo.

Psali jsme si tak do jedenácti večer. Domluvili jsme se na další den.

Ve škole jsem usínala a jen tak tak došla domů. Celá natěšená jsem se chystala k počítači a rovnou na ICQ. Opět jsem vydržela do druhého dne brzkého rána.

Škola probíhala celkem dobře. Až na mého spolužáka Edwarda Cullena… Víte, on je dost zvláštní a jeho rodina také. Na jedné z mnoha hodin jsem usnula zrovna vedle něho. Byl velice světlý, vysoký a štíhlý. Jak už jsem jednou řekla, usnula jsem vedle Edwarda. Avšak co mě překvapilo, že mě vzbudil. Rozhlédla jsem se okolo a přede mnou ležel test… Vyplněný test.

„Promiň, nejspíš jsem ti zalehla vyplněný test,“ promluvila jsem omluvným tónem.

„V pohodě, snad jen že test není můj… nýbrž tvůj.“ A to bylo snad poprvé za tu dobu, co se mnou promluvil od začátku roku. Bylo to zvláštní.

„Jak je můj? Vždyť jsem chrápala o hodinu a nic jinýho nedělala… Nepamatuji si, že bych ho někdy v poslední půl hodince psala,“ vyzvídala jsem, protože mi to nešlo do hlavy.

„Já ho napsal za tebe.“ Po tomhle sdělení jsem vytřeštila obě oči.

„Tak d… díky,“ zmohla jsem se říct jen krátkou odpověď. On se krásně usmál a já měla co dělat, aby nemusel pro mě volat pohřebáky. Vstal z místa, odnesl test a odcházel pryč ze třídy.

Domů jsem přišla a opět si psala s BlueColor. Ani jsem neprahla po tom, znát jeho opravdové jméno. Třeba se ho někdy dozvím. Psala jsem si s ním minuty a z minut byly hodiny, z hodin dny, z dnů týdny. BlueColor se stal mým opravdovým přítelem. Sice jsem ho neviděla, ale měla jsem možnost si s ním psát a to mi stačilo. Začínala jsem být závislá na ICQ i na něm jako kamarádovi na dopisování.

Ve škole se pomalu nic nedělo, až na moje už obvyklé usínání. A pomalu vždycky vedle Edwarda. Nějak moc jsme se za ten měsíc sblížili. Dokonce mě pozval jednou na… jak by se to dalo jen říct? Do parku. Zrovna bylo prvního Máje. Sedl si pod rozkvetlou třešeň a mě pokynul, abych si sedla vedle něho. Seděli jsme tam dost dlouho v tichu a užívali si klidu. Po delší době promluvil. To co řekl, bych nikdy, ale opravdu nikdy nečekala. Přisedla jsem si tedy k němu a on mě vzal za ruku a zastavil se pohledem v mých očích.

„Víš, Bell. Budu muset jít za chvíli domů. Ale díky ti za tohle odpoledne.“ Jen co to dopověděl, tak utekl pryč přes park. Seděla jsem tam o samotě, jako kdybych dostala kopačky od kluka a na Máje a k tomu pod rozkvetlou třešní. Tenhle květen bude nejspíš ten nejhorší ze všech. Neměla jsem si nic namlouvat a zrovna ne od něho. Byla jsem tak zažraná do svých myšlenek, že jsem si nevšimla… Blížícího se nebezpečí?

Nohy jsem měla pod bradou, držela jsem si je rukama. Začala jsem se mírně otřásat a v tom mi někdo máknul na záda a náhle mi zatemnil obzor… Dal mi ruce před oči a já nevěděla, co se děje. Moje srdce bombardovalo hrudní koš a vypadalo, že každou chvíli se vydá na oběžnou dráhu.

Nosem jsem však natáhla celkem příjemnou mužskou vůni. Takovouhle nemůže mít násilník, vrah nebo masovej vrah. Takovouhle mají… Jak jen tu skupinu lidí nazvat? Už to mám, takovouhle přeci mají… V mém pochodu myšlenek mě vytrhlo světlo a převeliká kytice lilií. Za ní stál dotyčný, který si mě s někým určitě spletl.

Poodhrnul kytici na stranu a já spatřila onu osobu, od které bych toto gesto nejméně čekala.

„Edwarde? Co ty tu chceš? Neměl jsi být už dávno doma?“ optala jsem se ho nezajímavým hlasem. Přiklekl ke mně a upřímně mi pohlédl do očí.

„Ano, musel jsem si něco promyslet. A zde je můj verdikt.“ Čekala jsem, co vyklopí nyní. Že je gay… krásnej gay? Věřící? Katolík? Mnich? Stěhuje se? Nesnáší mě? Tolik otázek a zatím ani jedna odpověď. Pokynula jsem jedním obočím a kývla hlavou na to, aby pokračoval.

„Když jsem tu vedle tebe seděl, tak jsem ti chtěl něco říct. Pro mě důležitého, avšak nevím jak pro tebe. Uvědomil jsem si, jak jsi mi za ten měsíc neuvěřitelně přirostla k srdci. Ani nevíš, jaké to je poslouchat tvé oddechy při hodině, když spíš. Je to fakt bezva. Prostě a jednoduše tě mám rád. A když je ten první Máj, tak mě to dokopalo k tomu, ti to říct. Jenže jak jsem odešel a nechal tě tu, tak jsem si uvědomil, že sedíš pod rozkvetlou třešní… mohla bys mi uschnout. Ano mi. Ptám se tě… Chtěla bys se mnou chodit? Jestli ne, pochopím. Ale dovol mi tě políbit, abys neuschla. A květina je jako omluva, že jsem tě tu nechal v tento den na tomhle místě samotnou. A také proto, že tak krásně po liliích voníš. Raději nechci vědět, co se ti honilo hlavou.“ Dopověděl svou krásnou řeč a předal mi květiny...

Shrnutí

2.Díl