Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Jednou takhle o Vánocích

20.12.2012 (15:00) • mmonik • FanFiction jednodílné • komentováno 21× • zobrazeno 3962×

Vánoce. Když jste ještě děti, jsou to svátky, které milujete nejvíc z celého roku. V ten čas totiž chodí Santa Claus s Rudolfem a všem hodným dětem nosí dárky, aby je za jejich dobré chování odměnil. Ještě dnes si pamatuji, jak jsem jako malá holka sedávala na nejvyšším schodě našeho domu a upřeně koukala do obýváku na stromeček, který stál vpravo od krbu. Vyhlížela jsem, kdy Santa sleze komínem a dá nám pod něj dárečky. Nikdy jsem ho neviděla. Většinou jsem ze samého čekání usnula. Táta mě vždycky musel odnést do pokoje, protože jsem se pokaždé probudila ve své posteli.

Pak jste starší a už víte, že Santa jsou vaši rodiče. Přestanete věřit na zázraky a začínáte uvažovat racionálně. Z Vánoc se stane svátek, kdy se celá rodina sejde, společně povečeří a dává si dárky, které jsou především užitečné, a v tom horším případě, které vám ušetří peníze. V tomhle období jdou vánoční svátky do pozadí a nejoblíbenějším obdobím roku se pro vás stávají velké prázdniny. Škola pryč a léto tady. Já jsem nebyla žádná výjimka. K mé smůle jsme žili na maloměstě a tam se veškeré vánoční tradice dodržovaly opravdu přísně. Všichni a všechno bylo ve středu dění. Nevyhnula jsem se předvánočnímu shonu, výzdobě, pečení, vaření a uklízení. Máma toho vždycky naplánovala tolik, že tím zaměstnala celou rodinu. Tedy mě a tátu.

Pak vyrostete a Vánoce berete jako nutné zlo. Sejdete se s rodinou, na kterou nemáte přes rok tolik času, nacpete si bříška dobrým jídlem a spolu s nabitým televizním programem to nějak přežijete. I já to tak měla. Na Vánoce jsem jezdila každý rok domů do Forks. Žila jsem a pracovala v Seattlu, kam jsem odešla hned po škole. Doma jsem s našima strávila pár dní, oslavila Štědrý den a pak vyrazila někam spolu s mou nejlepší kamarádkou Angelou pořádně oslavit příchod nového roku.

To byl pro mě většinou nejkrásnější týden z celého roku. Já a Angela někde daleko ode všeho a ode všech. Každý rok jsme byly někde jinde. Jednou to byly Bahamy, podruhé to byla Havaj, potřetí třeba lyžování v Salt Lake City. Ale většinou jsme naše úniky realizovaly do teplých krajin. Byla to příjemná změna od deštivého Seattlu.

Angela. Moje nejlepší kamarádka už od školky. Vlastně jediná kamarádka. Společně jsme procházely etapami našich životů, skoro jako bychom byly dva nerozlučitelné kusy jednoho celku. Byla má nikdy nenarozená sestra. Když jsme se stěhovaly do Seattlu, nemohla jsem se dočkat té volnosti. Samy dvě v našem malém bytečku blízko univerzity. Byla to naše vysněná budoucnost. Tak jako já, i Angela nesnášela pachuť maloměsta.

Všechno se zdálo dokonalé. My dvě a nikdy neutichající Seattle. Možností, které nám velkoměsto nabízelo, bylo nespočet a my jich patřičně využívaly. Pak se ale stalo něco, co zásadně ovlivnilo naše životy. Problém, který jsem ani já nedokázala vyřešit. Daniel. Na první pohled milý, pohledný brunet, který se zakoukal do mé kamarádky. Na ten druhý pohled, kde ukázal svou pravou tvář, to byl zákeřný a protivný manipulátor, který nedělal nic jiného, než že mi mou nejlepší kamarádku kradl.

Ze začátku jsem to tolik neprožívala. Neustále jsem žila v domnění, že je pro Angelu jen zpříjemněním času. Nehledala jsem v tom nic jiného, než občasného kamaráda pro určité potřeby. Ale když jsem ho začínala vídat v našem bytě častěji než mou kamarádku, začala jsem něco tušit. Jenže můj problém byl, že jsem si nedokázala představit, že by jedna z nás chtěla něco na našem vysněném a pohodovém životě měnit. Z tohohle jsem vystřízlivěla tu noc, co jsem prožila největší dosavadní šok v mém životě.

„Mikrovlnka!“ křičela jsem z pokoje už po stopadesáté a stejně bez výsledku. Ten zpropadený spotřebič řval na celý byt dobrý dvě minuty. Naštvaně jsem vstala od počítače a vyšla ze svého pokoje směr kuchyň. Funěla jsem jako rozzuřený býk a byla rozhodnutá, že ten krám vyhodím z okna. Finišovali jsme v práci a já se potřebovala soustředit. Jenže to tady nikoho nezajímalo.

S dupáním jsem procházela chodbou, když se rozletěly dveře od koupelny, ve kterých se objevil nahý Daniel s pouze obmotaným ručníkem kolem pasu. Rozvalil se ve dveřích s kartáčkem v puse a sledoval můj nasupený obličej.

„Fůůůj!“ zakřičela jsem se zhnuseným výrazem a teatrálně se u toho chytila za žaludek, abych ho dokázala udržet na svém místě. Daniela jsem nesnášela už od doby, kdy jejich vztah povýšil na chození, nebo jak se tomu říkalo. A rozhodně jsem mu to netajila. On stále nepolevoval a hrál, že mě má rád. Což jsem nechápala, ale zároveň to neřešila. Já znala jeho pravou tvář a čekala jsem na okamžik, kdy to budu moci ukázat i Angele.  

Mikrovlnka po mém výkřiku utichla a já blaženě vydechla. Hned, jak jsem si užila chvilku klidu, můj zrak padl opět na toho protivu v ručníku. Čistil si zuby a zvědavě na mě koukal. Netušil, co mě vytočilo a chtěl vědět, co se děje.

„Promiň, promiň,“ volala Angela už z dálky. Hned na to vykoukla s omluvným výrazem ze dveří kuchyně. Protočila jsem očima a rukama máchla před sebe.

„Klid! To chci toho tolik?!“ ptala jsem se řečnicky. Angela se omluvně usmála. Nechtěně jsem opět stočila zrak na jejího přítele a už to nevydržela. Vystřelila jsem obraně ruku před sebe a tím úspěšně zastínila jeho siluetu.

„Bells, promiň, už budu potichu. Slibuju. A ty, miláčku, mohl bys, prosím, zalézt zpět do koupelny?“ Daniel jen pokrčil rameny a spolu s kartáčkem zalezl k umyvadlu. Mezitím mu kus pasty ukápl na zem. Typický chlap. Opět mi připomněl, proč se jim tak úspěšně vyhýbám. Nejdřív jsou jako másla, jen je namazat. Pak jste jejich majetek a hned v zápětí jejich služka.

Nevěřícně jsem kroutila hlavou a protáčela očima. Hodila jsem významný pohled na mou kamarádku, která mi ústy naznačila omluvu. Pokrčila jsem rameny a odešla zpět do svého pokoje. Na tohle jsem totiž už opravdu neměla nervy.

Večer jsem se šla do kuchyně napít džusu. V obýváku se rozvaloval Daniel, který koukal na zprávy. Když jsem zavřela ledničku, objevila se vedle mě Angela. Zavřela dveře do obýváku a posadila se k jídelnímu stolu. Vzala jsem si skleničku a přisedla si k ní. Dívala se na mě a já hned poznala, že má něco na srdci. Jen nevěděla, jak mi to říct. Možná konečně dostala rozum a chce probrat to, jak se Daniela zbavíme, zaradovala jsem se. A tak jsem nečekala a začala první.

„Nevím, v jaké fázi se momentálně nachází váš vztah, ale řekla bych, že je nejvyšší čas poslat ho dál, co říkáš?“ chechtala jsem se a chtěla trochu tu situaci odlehčit.

„O tom jsem s tebou chtěla mluvit…“ vydechla a chytila mě za ruku.

„Neboj, Ang, něco vymyslíme. Nechá tě na pokoji. To ti slibuji. Možná bych mohla říct Kurtovi, aby si zahrál na tvého nového přítele, nebo-.“

„Ne, Bells,“ přerušila můj tok myšlenek. Podívala jsem se na ni a cítila, že k tomuhle mi nebude stačit čistý džus. Možná bych ho mohla říznout trochou alkoholu, uvažovala jsem.

„Já vím, že Daniela zrovna nemusíš, ale já ho mám ráda. A chci s ním zůstat,“ povídala s jistou něžností v hlase. Zrychleně jsem několikrát zamrkala, abych si to dokázala srovnat v hlavě.

„Máš ho ráda,“ konstatovala jsem překvapeně.

„Mám ho ráda,“ zopakovala mi.

„Dobře. Co už s tím,“ usmála jsem se, ale někde hluboko jsem cítila, že tohle bude mít následky. A co naše pravidlo – žádný chlap se mezi nás nepostaví? To bylo teď jako kde?!

„Bells,“ oslovila mě. Já jen zatřepala hlavou, aby nepokračovala. Vstala jsem a došla k baru. Vzala jsem láhev vodky, kterou jsem vzápětí nalila do sklenky s džusem. Přitom jsem přemýšlela.

Má ho ráda. Takže ho tu budu muset ještě nějakou dobu trpět. Ale kvůli ní to zvládnu. Vždyť je to holka, která kvůli mně skočila do rybníku, i když se vody příšerně bála. A to jen proto, že mě tam strčil jeden spolužák, který s námi chodil do třídy - Mike Newton. Toho imbecila jsem nesnášela a on byl na mě vysazený. Neustále mi dělal naschvály. A tehdy, když mě strčil do rybníka, smála se mi pomalu půlka školy. Byl to totiž chovný rybník, kde jsme byli na exkurzi. Abych v tom nebyla sama, Angela tam dobrovolně skočila za mnou.

„Fajn. Zvládnu to. Dokud ho budeš mít ráda, přežiju to,“ rezignovala jsem a napila se pořádné dávky vodky s džusem.

„To je právě to. Nechci, abys musela něco snášet. Já vím, že Daniel je -,“ zadrhla se a kmitla pohledem k zavřeným dveřím, za kterými seděl, a zase se podívala na mě. „Náročný,“ uchechtla se u toho jako zamilovaná puberťačka. Tím kulantně řekla, že je prostě nesnesitelný.

Chtěla jsem jí říct z plných plic, co všechno její Daniel je, ale když jsem viděla ty zamilované oči, které zářily na míle daleko, radši jsem si zacpala pusu další dávkou vodky.

„A tak, když mě teď Daniel požádal, abychom spolu bydleli, souhlasila jsem,“ vypadlo z ní nečekaně. Vyděšeně jsem se na ni podívala a brada mi spadla až na podlahu.

„Cože?!“ vyjekla jsem zhrozeně.  

Tenkrát mi ještě dlouhou dobu vyprávěla, jak se to všechno s jejich vztahem má. A další povídačky o tom, že musí zkusit posunout jejich vztah na další stupeň a blá, blá, blá… Můj mozek vypověděl službu se slovem stěhování. To další jsem už vypouštěla jedním uchem dovnitř a druhým ven. Jen jsem do sebe lila další a další vodku a snažila se přijít na to, jak může chlap tahle zamotat ženské hlavu. Nepomohlo ani její přesvědčování, že se na našem kamarádství nikdy nic nezmění, protože když skočíš, já skočím taky. Nakonec mi vítězoslavně oznámila, že si pronajali byt jen o dvě ulice dál. Jenže tehdy mi ani tohle zjištění nepomohlo.

O týden později se odstěhovala. Bylo zvláštní chodit po bytě a vědět, že ona už tu se mnou nebude. Najednou byl ten byt tak velký. Bylo mi líto, že se naše cesty rozdělily, ale nebyla jsem sobec, abych jí to nepřála. Vždycky jsem věděla, že se to dříve nebo později stane. Přesto to pro mě bylo těžké. Angela jen začala žít svůj vlastní život. A já jsem do něj teď měla patřit už jen okrajově.

Dlouhou dobu jsem se utápěla v sebelítosti. Přišla jsem o nejlepší kamarádku a zůstala jsem sama. Měla jsem pocit, že se celý svět semknul proti mně. Zlobila jsem se především na Daniela. To on nám narušil náš perfektně zařízený a naplánovaný život. Proklínala jsem den, kdy se poznali. A ten jsem si pořád živě pamatovala.

Jednou takhle o Vánocích jsme si s Ang vyrazily na každoroční procházku městem. Přesněji řečeno o loňských Vánocích. A jako každý rok jsme se zastavily na vánočních trzích, abychom okoukly letošní nabídku, daly si svařák na zahřátí a kochaly se vánoční atmosférou. Lidí bylo všude neskutečně mnoho. A to bylo to, co jsem na Vánocích nesnášela. Celý ten humbuk okolo toho a davy lidí. Stály jsme u pultového stolku a pomlouvaly všechny v naší blízkosti. Hádejte, u jakých stánků je největší nával? Ano, u těch s jídlem a pitím. A proto, když šla Ang pro další várku svařáku, vůbec jsem jí to nezáviděla. Ale byla na řadě. S pobaveným úsměvem jsem sledovala, jak se musela mačkat ve frontě nedočkavých lidí.

V momentě, kdy na mě udělala otrávenou grimasu okořeněnou zhnuseným zašklebením a doplněnou nechápavým zavrtěním hlavy, jsem neudržela svá ústa na uzdě a musela se zasmát. Ang neměla tyhle svátky ráda o nic víc než já. Když se už konečně dopracovala k zaplacení a mohla si vzít své kelímky, někdo se na ni zezadu natlačil tak, že ty kelímky vylila na paní, která stála před ní. V té chvíli to byla komická situace. Ang ani nevěděla, co se děje. Dotyčný se jí srdceryvně omlouval a ujišťoval ji, že jí okamžitě koupí jiné. Tehdy mi to přišlo milé. Nakonec dotyčný své slovo opravdu dodržel. Kdybych jen tušila, kdo se z toho milého chlapíka vyklube, vzala bych Ang za ruku a utíkala pryč.

Když jsem po pár dnech přestala obviňovat všechny okolo sebe, zaměřila jsem se na svůj vlastní život, který jsem se rozhodla dát zase dohromady.

A vzala jsem to z gruntu. Začala jsem tím, že jsem si obarvila vlasy na tmavě mahagonové, potom jsem vyházela téměř všechny svoje věci a odnesla je na charitu. Hned v zápětí jsem doplnila svůj šatník kompletně novým oblečením a celkově změnila image. Nový začátek? Tak se vším všudy.

V lásce jsem neměla nikdy štěstí. A protože jsem na zázraky nevěřila, ani jsem nedoufala, že by se tohle mohlo někdy změnit. To štěstíčko jsem prostě neměla. A proto jsem tuhle složku mého života nechávala pečlivě zavřenou a schovanou hluboko v sobě. Samozřejmě, že jsem po lásce toužila. Tak jako všichni ve skrytu duše toužíme. Ale nikdy jsem nebyla ten typ ženy, která bez chlapa nedokáže fungovat. Svůj život jsem proto zaměřila na práci. Jako ředitelka marketingového oddělení v reklamní agentuře jsem jí měla víc než dost. Zajela jsem svůj život do kolejí, kterých jsem se držela.

Ale to jen do chvíle, než mi Angela oznámila tu velkou novinu. Pro ni to byla zpráva hodná oslavování, za to pro mě a Daniela se stalo její těhotenství na dalších devět měsíců velkou zkouškou. Ang jsem měla opravdu velmi ráda. Byla jsem schopná pro ni udělat cokoliv na světě. A zároveň jsem věděla, že ona by udělala to samé pro mě. Ale po dobu jejího těhotenství naše kamarádství hodně zkusilo. Ale nebyla jsem sama, kdo to vnímal. Daniel trpěl úplně stejně, jen z jiného úhlu.

Ang měla neskutečné výkyvy nálad. A její hormony si opravdu dělaly, co chtěly, a vůbec nespolupracovaly. Nikdy bych nevěřila, jak dokáže být těhotná ženská náročná. A ano, celé její těhotenství jsem ji měla na krku. Její takzvaný manžel mi ji dost často prachsprostě házel na krk. Celých devět měsíců jsem snášela její stěžování, sýčkování a prosby. Sotva jsem přišla z práce, už mi za dveřmi stál vyplašený Daniel a očima mě prosil, abych na chvíli převzala štafetu. Kolikrát jsem měla chuť zabouchnout mu dveře před nosem s prupovídkou typu: „Ty sis to udělal, tak si to vyžer!“ Ve skutečnosti jsem to ale nikdy neudělala. Jeho zničený výraz byl opravdu přesvědčivý a dokázal mě obměkčit. A takhle jsme si ji přehazovali jako horký brambor, dokud malý nepřišel na svět.

Roli tety Belly jsem si užívala dostatečně. A dodnes si ji užívám. Stále jsme bydleli jen dvě ulice od sebe, takže jsem často hlídala, jezdila s kočárkem a zase hlídala. Snažila jsem se Ang pomáhat, co to šlo. Nevadilo mi to, ba dokonce jsem si to užívala. Můj milostný život nebyl nijak valný. Měla jsem pár známostí, ale žádná z nich nedopadla. Nějak jsem si nedokázala představit, že bych taky mohla najít někoho takového, jako našla Angela. Časem, když jsem zjistila, že jsem vlastně o Angelu nepřišla a nikdy nepřijdu, protože se na našem přátelství nikdy nic nezmění, ať už nás cesty života zavedou kamkoliv, jsem pochopila, že Daniel je prima chlap, který má Angelu opravdu rád. Co víc bych si pro ni mohla přát.

Život byl pro mě jeden velký kolotoč, ale já se snažila využít ho co nejvíc. Na Vánoce jsem jezdila k našim. Každý rok se to opakovalo – můj příjezd, přivítání, vyslechnutí kárání, že bych měla jezdit častěji. Pak následovalo vybalování a povídání o všem novém. Častokrát, když jsem si vyšla na procházku naším městečkem a vídala kolem sebe tu spoustu spokojených rodin, mrzelo mě, že já jsem stále sama. Začala jsem si uvědomovat, že bych po své vlastní rodině toužila taky. Jenže k tomu byl potřeba chlap a okolo mě široko daleko žádný pořádný nebyl.

„Možná by sis o něj mohla napsat Santovi,“ pronesla má matka, když jsme strojily stůl na štědrovečerní hostinu.

„Mami, prosím tě!“ okřikla jsem ji otráveně. „Není mi pět… A navíc, na zázraky já už nevěřím,“ osvětlila jsem jí s hlubokým výdechem.

„No co? Taky bych už chtěla vnoučata. Myslíš si, že je mi příjemné, když se všichni jimi vychloubají a já nic?“ hodila na mě ublížený obličej.

„Dobře, tak já si letos pod stromeček budu přát nějakého fešáka, aby ses mohla vychloubat vnoučaty, ano?“ kroutila jsem nad její poznámkou hlavou. Rozhovor na úrovni malých dětí. Ale to byla moje máma. Vždycky optimistická a veselá ženská. Humor jí rozhodně nechyběl.

Druhý den ráno, když jsem scházela schody, jsem už z dálky viděla, že pod stromečkem můj vysněný opravdu nestojí. Evidentně moje přání nezabralo. Zbytek dne jsem proseděla před televizí s mísou salátu a sledovala Grinche. Furt a stále dokola. Ten film jsem zbožňovala. Akorát že já, na rozdíl od jiných, fandila Grinchovi. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že jsme si, co se týče Vánoc, hodně podobní.

***

Čas s mým vytížením a neustálým plánováním utíkal neuvěřitelně rychle. A můj vysněný stále nikde. Ani jsem na něj už nečekala. Ang měla tendence seznamovat mě s Danovými přáteli, ale žádný mi nebyl dost dobrý. Tak nějak jsem si nepřišla normální a možná jsem opravdu nebyla, ale typy Daniela mi nic neříkaly. Po třech schůzkách se třemi různými spolupracovníky jsem to Angele zatrhla nadobro.

„Ale Simon je opravdu jiný než ti ostatní, Bells,“ přesvědčovala mě, zatímco vyndávala z trouby další plech s cukrovím. Já seděla na sedačce v obýváku a sledovala, jak si Danny vedle mě kreslí.

„Už žádného kamaráda,“ připomněla jsem jí a lehce pohladila Dannyho po zádech a upravila mu mikinu.

„Chci, abys byla šťastná,“ pronesla mateřsky a opřela se o linku, utěrkou si utírala ruce a dívala se na mě.

„Podívej, teto,“ vybídl mě Danny a mával mi před obličejem svým výkresem. Vzala jsem si ho a zadívala se na něj.

„Je to moc hezký,“ ocenila jsem jeho práci, i když jsem v tom výkresu sotva něco poznala.

„Je to pro tebe,“ objasnil mi. S úsměvem jsem se na něj podívala. Toho malého jsem zbožňovala opravdu moc.

„Děkuju, zlatíčko,“ řekla jsem, přitáhla si ho jednou rukou k sobě a s pohlazením po vlasech jsem mu vtiskla polibek na čelo. Podívala jsem se na Ang a lehce naklonila hlavu na stranu. Ani jsem se nemusela ptát, na co v té chvíli myslela. Poznala jsem to z jediného pohledu na ni.

„Byla bys skvělá máma,“ vydechla a složila si ruce na prsou. Byl to její obranný manévr. Tušila, že ji budu atakovat. Jestli jsem nesnášela něco víc než Vánoce a debaty o chlapech, tak to bylo téma děti.

„Prosím tě, nech toho,“ zaskučela jsem už téměř odevzdaně. Odolávání jejímu nátlaku mě totálně vyčerpalo.

„Danny, zlato, nechceš namazat další cukroví?“ vyzvala svého syna, který bez dalších řečí odložil pastelku a vydal se do kuchyně. Angela si ke mně přisedla a rozvalila se na sedačce. Odložila jsem obrázek a vnitřně se připravovala na další přednášku.

„Chci, abys s námi letos strávila Vánoce. Takže tě oficiálně zvu,“ zaskočila mě. Překvapeně jsem se na ni otočila a párkrát zamrkala, abych se ujistila, že jsem dobře slyšela.

„Ne, ne. To ne,“ blekotala jsem a záporně kroutila hlavou, abych ji o svém tvrzení ujistila. Ang si hlasitě povzdechla.

„No tak, Bells. Vím dobře, že vaši letos nebudou ve Forks. Že letí s Blackovými na Floridu. To byl nápad Renée, viď?“ Ta holka mě udivovala. Jak to, sakra, věděla? Lapala jsem po vzduchu a nervózně jsem si prohrábla vlasy. Nakonec jsem schovala obličej do dlaní.

„Jak to víš?“ procedila jsem skrz dlaně na mém obličeji.

„Prostě to vím, a taky vím, že tím pádem budeš doma sama. A to nechci. A navíc, bylo by fajn tě tu mít. Jsi součást naší rodiny,“ ukončila svou přednášku. Zamžourala jsem na ni skrz dlaně a s prohrábnutím vlasů jsem se opřela do opěrátka.

„Tak to taky víš, že Vánoce nejsou zrovna moje oblíbené svátky. Co kdybych přišla na Díkůvzdání?“ zkusila jsem.

„Byla jsi tu na Díkůvzdání,“ okomentovala to.

„Dobře, dobře. Ale Vánoce? Ang, díky, ale ne. Danny si zaslouží jen ty nejkrásnější Vánoce. Když jsou děti malé, tak mají smysl. A já mu to nechci ničím ohrozit. Navíc, už mám svůj program. Takže…“

„Jaký program?!“ vyptávala se zájmem.

„No…“ vyplňovala jsem čas, než rychle něco vymyslím.

„Návštěvu,“ vysekla jsem skvělou lež.

„Grinch není žádná návštěva! Je v televizi!“ uzemnila mě.

„To ale není fér!“ protestovala jsem. Znala mě opravdu nejlíp, nemělo cenu si vymýšlet.

„Takže v deset?“ zeptala se rozhodně. Mělo cenu jí oponovat? Ne.

„V deset,“ odsouhlasila jsem rezignovaně a zaplula do sedačky. Doufala jsem, že bych s ní mohla splynout.

…

Bylo od nich milé, že mě pozvali k sobě, a lhala bych, kdybych řekla, že mě to nepotěšilo, ale taky to pro mě znamenalo, že jsem musela nějak vyřešit dárky. Nemluvě o tom, že to pozvání kompletně narušilo mé plány. Ty jsem měla totiž jasné už od doby, co mi mamka oznámila tu novinku, že Vánoce oslaví pod palmami. Ležet doma, cpát se jídlem a koukat na televizi. Nikoho nevidět a nikoho neslyšet. Uzavřít se před světem a doufat, že je o samotě přežiju.

Dárky. Nesnášela jsem davy lidí, kteří se předháněli v kupování dárků. Obchoďáky byly přeplněné lidmi a já je, když už jsem do obchodu opravdu musela, obcházela obloukem. Proto jsem dárky pro naše měla koupené už od půlky srpna, abych se tomu blázinci vyhnula. A vzhledem k tomu, že jsem k Angele chodila až po Silvestru, stačila jsem jim koupit dárky až po novém roce. Jenže letos mi to tím jejím pozváním zkomplikovala.

A tak jsem byla nucená se jednou takhle o Vánocích sebrat a vyrazit pro dárky. Rozhlédla jsem se po ulici a snažila se uvědomit si, kde je tady nejbližší obchodní centrum. Pak jsem mávla rukou a čekala, až mi zastaví taxík. Nadiktovala jsem mu adresu a vydala se do nákupního centra.

Nádech, výdech, opakovala jsem si pro sebe před vstupem několikrát. Davy lidí okolo mě procházely dovnitř a ven a zase dovnitř a ven. Bylo to neskutečné. Chvilku mi i připadalo, že se mě zmocňovala panika. Nakonec jsem to přece jen prodýchala a se zavřenýma očima vstoupila.

Prodírala jsem se přes davy lidí z jednoho obchodu do druhého. Nakonec mi už zbýval jen Danny. A u něj to bylo snadné. Hračkářství. Angela to sice neviděla ráda. Měl jich spoustu, ale byla jsem přece hodná teta. Očekávalo se ode mě, že ho budu rozmazlovat.

Vstoupila jsem do hračkářství. Chodila jsem sem a tam a vybírala, co bych mu asi tak koupila. Nic mi nepřišlo až tak úžasný, jak se všechno zdálo. Chtěla jsem něco speciálního. Marně jsem se snažila přijít na to, o čem mi tehdy tak zaujatě vyprávěl, že by si opravdu přál. V té chvíli jsem zalitovala, že jsem občas vypnula mozek, když mi něco vyprávěl. Měla bych ho lépe poslouchat, pokárala jsem samu sebe.

A v tom jsem ho uviděla. Velký teréňák na dálkové ovládání. Cenu jsem statečně přehlídla a namířila si to rovnou k němu. Ano! To bylo to, o čem mi nedávno tak básnil! Radostí bez sebe, že jsem tam viděla poslední krabici s tímhle pro kluky dokonalým autem, jsem se k němu pomalu rozběhla.

Noha nohu minula a já už se natahovala pro poslední kousek do mé sbírky dárků. Byla jsem šťastná hned z několika důvodů. Zaprvé, měla jsem už všechny dárky, což znamenalo, že už můžu jít domů a v klidu se podívat na další dávku Grinche. Zadruhé, že udělám radost tomu mému zlatíčku, a zatřetí bylo vlastně stejné jako zaprvé.

Už jsem šahala po poslední krabici ve stojanu, když jsem na ní uviděla velkou, bledou, mužskou ruku.

Oba jsme ve stejný okamžik sáhli po stejné krabici. Nejdřív jsem ji chtěla pustit a nepřetahovat se o ni, ale pak jsem si uvědomila, že je tady poslední. Chytila jsem ji pro jistotu i druhou rukou, jenže dotyčný také.

Nahodila jsem odměřený obličej a naštvaně k němu zvedla pohled. To, co se poštěstilo mým očím, aby spatřily, se jen tak nevidělo. Stál vedle mě krásný, vysoký chlap s bledou kůží. Oči mu zářily zlatem a rysy v jeho obličeji byly jemné, jakoby neznaly, co jsou to starosti dnešního života. Bronzové vlasy, které měl svůdně rozcuchané, celý jeho vzhled jen podtrhovaly.

V prvním okamžiku jsem z něho byla unešená. Nikdy jsem takhle krásného chlapa neviděla. Měla jsem pocit, že mé smysly přestaly fungovat a utekly k němu.

Narovnala jsem se, ale stále jsem pevně držela onu krabici. Snažila jsem se zmobilizovat veškeré síly a zhluboka jsem se nadechla. Jednak mi dech bral on a jednak mi ho bralo to horko, které v obchodě bylo. Jeho obličej se nepatrně zkřivil, jak se zamračil. To mě probralo z transu, ve kterém jsem se momentálně nacházela.

„Myslím, že jsem tu krabici vzal první,“ pronesl hlasem, který lahodil mým uším jako nic na světě. Jenže v ten okamžik jsem si uvědomila, co v mých rukách vlastně držím. A byla jsem rozhodnutá to dneska získat.

„Ale já si myslím, že jsem ji viděla dřív,“ usadila jsem ho a nepatrně si přitáhla krabici blíž k sobě. Hořkosladce se usmál a pohodil hlavou.

Nemohla jsem ignorovat jeho vůni, která mi bouřila smysly. Celé mé tělo na něj nezvykle reagovalo. Srdce mi bušilo do hrudi a sama jsem nevěděla, jestli to bylo způsobené jím, či chtíčem dostat tu krabici.

„Slečno,“ oslovil mě a nepatrně nahlédl na mou levou ruku, aby se ujistil o svém tvrzení, „vzal jsem tu krabici, když jste se pro ni natáhla. Ocenil bych, kdybyste ji pustila a já mohl pokračovat v nákupu. Synovec si tohle auto přeje už dlouhou dobu a chci, aby měl hezké Vánoce.“ V tu ránu bylo pryč jakékoliv opojení z jeho vzhledu a dostavila se střízlivost mého mozku.

„Vážený pane, tu krabici jsem viděla už z támhle toho místa,“ pohodila jsem rukou k regálu na druhé straně, „téměř jsem pro ni běžela a vy jste to evidentně viděl a honem pro ni sáhl,“ osočila jsem ho a bojovně u toho vystrčila bradu. Pobaveně mě sledoval a tím mě začínal vytáčet.

„Tvrzení proti tvrzení,“ vydechl mi do tváře, jak se ke mně rychle přiblížil. Z jeho výrazu jsem pochopila, že nemá cenu se dohadovat, ale ustoupit jsem nechtěla. A tak jsem, vzhledem k jeho postoji, zvolila jinou taktiku.

„Podívejte, nemám ráda tyhle svátky a nesnáším přeplněné obchody. Mám neštovice už jen z toho, že se na nějaký mám podívat. Má nejlepší kamarádka mě k mé smůle pozvala k nim na Vánoce, vzhledem k tomu, že bych jinak byla sama. Jenže já pro ně neměla jediný dárek. Překonala jsem svůj odpor a vstoupila do téhle hromady oceli a snažím se tu nakoupit pro své nejbližší. Synovec si tohle auto opravdu moc přeje a byla bych vám vděčná, kdybyste mi ho přenechal,“ dokončila jsem svůj srdcervoucí proslov a několikrát svůdně zamrkala.

Nikdy to na nikoho neplatilo, a proto jsem byla překvapená, když spustil své ruce z krabice a přiložil si je k tělu. Vyjeveně jsem na něj hleděla a nemohla uvěřit, že mi ho opravdu nechá.

„Proč jste to neřekla hned. V pořádku, nechte si ho. Zkusím se podívat, zda-li by ho neměli v jiném obchodě,“ ukončil tuhle debatu a já si úlevně oddechla. Stále jsem na něm visela pohledem a zkoumala ho. Byl něčím tak zvláštní.

„Děkuju vám a doufám, že ho pro svého synovce najdete jinde. Veselé Vánoce,“ dostala jsem ze sebe a otočila se k odchodu.

Jako tělo bez duše jsem došla k pokladně a mechanicky, aniž bych o tom přemýšlela, jsem zaplatila to auto. Sebrala jsem tašku, kterou mi paní prodavačka podala, a vyšla jsem z obchodu. Už prosklenými dveřmi jsem ho viděla stát před obchodem. Zatlačila jsem do dveří a vyšla z obchodu. Stále jsem se na něj dívala a cítila, jak se bořím v jeho pohledu.

Na popud mého vnitřního hlasu jsem udělala dva malé krůčky směrem k němu. I on se vydal mým směrem. Věděla jsem, že čekal na mě, a to mi způsobilo další vlnu bušícího srdce a vysokého tlaku.

„Nechcete to auto, že ne?“ přeptala jsem se pro jistotu. Usmál se a já cítila, jak mi kolena vypovídají službu.

„Ne,“ uchechtl se znovu a já se pousmála. „Jen jsem si říkal, že jsem k vám byl hrubý, a chtěl bych to nějak napravit. Jsou přece Vánoce,“ řekl a stydlivě se podíval dolů.

„Taky jsem nebyla zrovna příjemná, takže bychom na to mohli zapomenout a začít od znova, co říkáte?“ navrhla jsem. Zvedl ke mně pohled a zadíval se mi do očí.

„Isabella Swanová, ale pro přátele Bella,“ začala jsem a natáhla k němu ruku.

„Edward Cullen,“ pronesl hlasem, ze kterého se mi zatajil dech. Vložil svou ruku do té mé. Pocit, který jsem při jeho dotyku měla, se nedal popsat.

„Mami, podívej…“ vyrušil nás slabý hlásek. Oba jsme se otočili na malou cácorku, co stála kousek od nás a tahala svou maminku za rukáv. „Jmelí…“ pronesla radostně a ukazovala přitom naším směrem. Podívali jsme se nahoru, abychom zjistili, že jsme stáli přímo pod ním.

Pohlédli jsme si do očí a neměli žádné pochybnosti o tom, zda je to správné. Bylo to silnější než my. Spojili jsme naše rty a nechali se unést kouzlem okamžiku.

Nevěděla jsem, jestli to byla náhoda, nebo jestli to byl můj dárek od Santy. Ale jedno jsem věděla určitě. Že zázraky se dějí, a to hlavně o Vánocích.

Doufám, že se Vám povídka alespoň trochu líbila, a přeji Vám všem krásné Vánoce a hodně dárečků pod stromečkem. :-) Mmoník.

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Jednou takhle o Vánocích: