Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Jednou jsem se nekontroloval...

05.04.2010 (21:15) • raduskaa • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1346×

„Miluju Tě, Emily,“ řekl jsem jí snad posté. Ale ani kdybych jí to řekl milionkrát a všemi jazyky světa, nikdy by to opravdu nevystihlo city, které jsem k ní choval. Intenzitu mé lásky pochopí jen ten, kdo takové silné pouto zažije. Jenom ten, kdo je stejné rasy jako já. Jenom vlkodlak.

„Já vím, ty můj blázínku, nemusíš mi to pořád opakovat,“ ujistila mě Emily.

„Ale já chci. Chci, abys věděla, co pro mě znamenáš.“

„Já to přeci vím.“ Usmála se na mě tím úsměvem, co nikdo jiný nedokázal ani napodobit, a políbila mě. Jen tak letmo, ale já chtěl víc. Přisál jsem své rty k jejím silněji. Odtáhla se. Proč? Udělal jsem něco špatně? Bál jsem se, že jsem ji snad svou silou nějak ublížil, což by nebylo nemožné.

„Teď ne, chci dokoukat ten film,“ požádala mě.

Aha, to dávalo smysl. Sice mě nebavilo koukat na DiCapria, jak plave ke dnu kvůli své lásce, která oproti té naší nebyla nic – zemřít pro Emily by bylo to nejmenší - , ale když ona to měla tak ráda. Vždy jsem ji s blahým úsměvem utěšoval, že to je jen film a její Leo stále žije a užívá si hollywoodských mejdanů.

„No tak, nemysli už na to, on bude v pohodě,“ řekla mi najednou Emily. Nejdřív jsem nepochopil, jak jí mohlo napadnout, že se starám o Jacka Dawsona, ale pak jsem pochopil, že nemluvila o něm.

Totiž než jsem přišel k ní, šel jsem za Jaredem. Zase jsme se pohádali. Pořád se totiž nesmířil s tím, že je vlkodlak. Nevadilo mu to kvůli pomoci druhým. Nevadilo mu zabíjet upíry, přestože ještě s žádným neměl tu “čest“, a já pěvně doufám, že ještě dlouho mít nebude. Že nikdo z naší smečky, která ještě není úplná, se nesetká s upírem dokud na to nebude úplně připravený.

Jared rozhodně ještě nebyl. Aby taky jo, když se poprvé proměnil teprve před týdnem. Mě samotnému trvalo spoustu času, než jsem se smířil s tím, co se se mnou stalo. Ale já jsem to měl těžší, já jsem byl sám, na rozdíl od Jareda, tomu pomůžu jak to jen půjde. Jenže on mou pomoc nechce.

Každý jsme jiný. On je až moc racionální. Připadá mu to jako blbost, aby se s člověkem něco takového stalo. A už vůbec nechápe, jak můžou existovat tak bájné postavy jako upíři. Vůbec nevím, co s tím klukem budu dělat. Snažím se mu pomoci, ale on mou pomoc nepřijímá. Stále vymýšlí jiný důvod, proč se mění ve zvíře.

Dneska odjel v rozčilení někam pryč. Prý za nějakým odborníkem na upíry a vlkodlaky. Blbost. I kdyby někdo takový existoval, tak to bude akorát tak blázen, protože nikdo, kdo nějakého upíra nebo vlkodlaka zná, o tom jiným vyprávět nebude.

Po pravdě jsem měl o Jareda strach. Nijak moc dobrý řidič to nebyl ani za normálních okolností, vždyť měl taky řidičák teprve pár měsíců, natož aby dokázal řídit v rozčilení. Snažil jsem se mu tu cestu vymluvit. Říkal jsem mu, ať jede jindy, až nebude v takovém psychickém rozpoložení, ale on mě nevnímal. Stál si za svým názorem – tedy když je z něj tak “skvělé“ stvoření jako vlkodlak, tak si může dělat, co chce. Neměl pravdu, už jenom kvůli tomu, co se z něj stalo, by si měl dávat velký pozor na to, co dělá.

Pořád jsem měl divný pocit, že se něco stane. Ale nedokázal jsem si to vysvětlit. Možná že jsem jenom zbytečně pověrčivej a už z toho všeho blbnu. Ten kluk měl asi vážně pravdu, když říkal, že jsem se do role Alfy nějak moc vžil a hraju si na jeho tátu. Rodiče přeci mají vždycky strach, že se jejich dítěti něco stane, jakmile nejsou s nimi. Přesně tak jsem si připadal i já.

Má smečka zatím nebyla kompletní, teprve jsme byli 3 – já, Paul a Jared – a já jsem měl pocit, že se jim může cokoli stát bez mé ochrany. Bál jsem se každý okamžik, když jsem o nich nevěděl - tedy pokaždé, když jsem se proměnil z vlka do své podoby, to jsem totiž nemohl poslouchat jejich myšlenky. Párkrát už jsem přemýšlel, jaké to asi bude, až se ze všech kluků z rezervace stanou vlkodlaci a já budu mít na starost o mnoho víc bláznivých teenagerů. Bude to těžké, ale já si budu muset poradit.

Z mých myšlenek mě vytrhl zvuk zvonícího telefonu. Zvedla ho Emily.

„Prosím?“ řekla do telefonu. Pak bylo ticho, asi poslouchala volajícího.

„Ano, je tady, stalo se něco?“ ptala se a já jsem z tonu v jejím hlase poznal, že něco určitě. Počkala na odpověď a pak znovu promluvila: „Samozřejmě, předám.“

„To je nemocnice,“ řekla šeptem a podávala mi sluchátko. Zajímalo mě, co mi asi tak můžou chtít. Pak mi to docvaklo. Ale ne! Moje tušení se vyplnilo. Jaredovi se něco stalo?! To snad ne!

Cítil jsem, jak se začalo mé tělo třást. Věděl jsem, co to znamená. Jsem rozrušený a mohu se každou chvílí proměnit. Ale Emily je moc blízko, mohl bych ji nějak zranit. Jen to ne! Stačí že se zmrzačí Jared, ještě abych ublížil jí.

Začal jsem z hluboka dýchat, abych rozehnal ty myšlenky a uklidnil se. Trochu to pomohlo - ne úplně, ale dost na to, abych byl schopný se bavit s nemocničním personálem.

„Sam Uley,“ představil jsem se do telefonu.

„Dobrý den, tady nemocnice ve Forks,“ promluvila nějaká žena, asi sestřička, „mohl byste prosím přijet?“

„A co se děje?“ zajímalo mě. Třeba to není nic vážného, protože ta žena zněla docela klidně.

„Jde o vaší matku.“

Co? Máma? Ale co ta dělá v nemocnici? Snad se jí neudělalo nějak špatně. „Co je s ní?!“ začínal jsem být trochu hysterický, „je v pořádku?“

„Ona měla autonehodu, když jela do Seattlu autobusem, který narazil do náklaďáku jedoucího v protisměru.“

„A co je s ní? Je v pořádku?“ Co to sakra bylo za sestřičku? To nemůže rovnou říct, že má mamka třeba zlomenou ruku, musí kolem toho dělat takový tajnosti?

„Ona…“ začala pomalu ta paní na druhém konci, „ona havárii nepřežila. Je mi to líto.“

Co? Moje Mamka je mrtvá? Moje Maminka, která se o mě vždycky starala a která to měla strašně těžké, protože na mě byla sama. Vím, že jsem nebyl vždy vzorné dítě, hlavně v období puberty a mé první přeměny. Měla to se mnou hodně komplikované, ale ona všechno dokázala. Tak proč se teď nedokázala poprat se svým zraněním? Nechápal jsem to. Začal jsem brečet. Emily asi pochopila, co se stalo, a přišla ke mně. Objala mě. Vždycky byla tak vnímavá. Přesně tohle jsem potřeboval. Mít nablízku někoho, pro koho jsem žil, když ten druhý zemřel. Pořád jsem tomu nechtěl uvěřit.

„Jste si jistá? Třeba se jenom doktor spletl!“ promluvil jsem zase do telefonu. Snažil jsem vymyslet cokoli, co by mi dalo alespoň nějakou naději, že to není pravda.

„Jsem si jistá. Doktor Cullen je velmi dobrý. Nic se nedalo dělat,“ odpověděla.

Prásknul jsem telefonem. Víc jsem vědět nemusel. I když každý říkal, jak je ten Cullen úžasnej, nikdy jsem tomu nevěřil. Jak vůbec může pijavice dělat doktora. Všude tolik krve, taková neopatrnost. Kdyby dostal žízeň, může to skončit katastrofou. A teď to taky tak skončilo - to on ji zabil. To on mě připravil o nejdůležitějšího člověka v mém životě. To on odnesl kus mě.

Cítil jsem, jak mým tělem prochází třes. A věděl jsem, že ho nedokážu zastavit. Takovou nenávist jsem ještě necítil. Nedokázal jsem se ovládat. A pak se to stalo…

Uslyšel jsem strašný křik. Ach ne! Emily!! V tom rozčilení jsem na ni úplně zapomněl. Začal jsem se rozhlížet kolem sebe. Jak jsem se proměnil a mé tělo se zvětšilo, udělalo v obýváku strašnou spoušť.

Ale Emily jsem nikde nemohl najít. Ach ne! Snad jsem ji nezabil! To bych si nikdy neodpustil. Dnešní den mi měly zemřít dvě nejdůležitější ženy v životě? To teda ne!

„Emily? Emily?“ zavolal jsem na ní, ale bylo to zbytečné, z mé tlamy se vydralo pouze zavytí. Začal jsem očichávat věci kolem a sledoval jsem stopy její vůně. Pak jsem ji našel pod skříní, kterou jsem shodil. Ležela tam a všude kolem ní byla krev. Nevěděl jsem, jak jí mám v tomhle těle – v těle vlkodlaka - pomoci, ale byl jsem tak rozrušený, že jsem se nemohl přeměnit zpátky.

Sakra, co teď budu dělat? Hlasitě jsem zavyl, abych přivolal pomoc. Jestli tohle Emily nepřežije, nepřežiju to také. Co jenom bez ní budu dělat?

Ale teď nemělo cenu řešit, co se stane, jestli to nepřežije. Ona to totiž přežije! Musí to přežít!

Zavyl jsem znovu, hlasitěji. A pak ještě jednou. A ještě. A zase. Nikdo ale nepřicházel. Musel jsem udělat jediné – musel jsem se natolik uklidnit, abych byl schopný ji zavést do nemocnice. Musel jsem to udělat kvůli ní.

Vtáhnul jsem do plic čerstvý vzduch. Musel jsem takhle zhluboka dýchat delší dobu, aby to vůbec pomohlo. Ale nic se nedělo. Věřte mi, když se dozvíte, že vám někdo umřel, taky vám bude dlouho trvat, než se uklidníte.

Když už jsem rozehnal ty nejhorší myšlenky, začal jsem se soustředit na svou přeměnu. Trvalo to dýl než obvykle, ale nakonec jsem to dokázal. Kvůli Emily. To byla veliká motivace. Její život. Rychle jsem na sebe hodil nové kalhoty, protože ty, ve kterých jsem byl předtím, jsem si roztrhl, a zvedl jsem skříň, pod kterou Emily ležela. Její bezvládné tělo jsem vzal do náručí a rychle vyběhl ven z domu, abych ji mohl odvézt do nemocnice.

Jestli tohle nepřežije, nechci žít. Jestli mi dnes umře i ona, umřu s ní. Bez ní můj život nemá smysl…

Autor: raduskaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Jednou jsem se nekontroloval...: