Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Jedno kousnutí a je konec? 1. část

31.12.2009 (12:45) • RobSten13 • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2481×

Zrovna jsme se s Edwardem milovali, když se to stalo. Edward už nebyl dlouho na lovu a tak to prostě nevydržel.

Cítila jsem jak se Edward napjal. Potom to šlo strašně rychle. Viděla jsem Edwardovy oči byly úplně černé, ale tentokrát jsem v nich viděla něco jiného než lásku, touhu nebo chtíč.V jeho očích se odrážel můj strach našla jsem ho tam byl výrazně viditelný. Edward ho musel určitě taky vidět a jakoby ho to ještě ponouklo. Edward se začal sklánět a poslední co jsem viděla byli jeho vyceněné zuby a pak jsem ucítila šílenou bolest jako by mě upalovali. Ihned mi došlo co se děje, Edward mě kousnul a moje přeměna začala, už se s tím nedalo nic dělat.

Trpěla jsem v šílených bolestech, cítila jsem se jako kus dřeva, který pohltily plameny ohně. A nejhorší bylo, že se jim nedalo vyhnout, někam uniknout. Přála jsem si umřít to bylo všechno, jenom necítit tu bolest. Vím, že proměna trvá 3 dny, ale mě to přišlo už šíleně dlouho.

Jednoho dne jsem zaslechla tiché vzlyky. Tušila jsem kdo to mohl být a nespletla jsem se. Byl to Edward, poznala jsem ho, když se začal omlouvat, pořád šeptal, že ho to mrzí, že je mu líto, že to udělal, že si to nikdy neodpustí a podobně. Chtěla jsem ho uklidnit, že je to v pořádku, že jsem si to přála-i když ne tak úplně-, ale nemohla jsem pohnout jediným svalem jako bych tu nebyla, jako bych neměla tělo a zbyla tu po mě jen nějaká část, nejspíš duše.

… PO PŘEMĚNĚ …

Třetí den uplynul a já otevřela oči. První co jsem viděla byl strop a na něm každičké smítko prachu viděla jsem každičkou částečku až mě z toho bolely oči. Potom jsem pohled stočila po pokoji a uviděla jsem svou rodinu. Chtěla jsem je obejmout a jenom jsem na to pomyslila už jsem byla na nohou a stála dívajíc se do jejich překvapených tváří. Ale pak mi něco cvaklo v hlavě a já celou tu nádhernou atmosféru zkazila těmi nejhoršími způsoby. Viděla jsem jak se Edward napjal, pak jsem pohled stočila k Alici, musela mít vizi a mě ihned došlo co viděla. Viděla to, co jsem se právě snažila udělat a že to nebylo nic krásného. Jak už jsem řekla něco mi cvaklo v hlavě a začala jsem ze sebe chrlit ta slova, která Edwarda složila na kolena.

„Proč... Proč si to udělal já se tě o to neprosila!“ Byl mými slovy úplně zaskočený a tak jsem toho využila a řvala na něj dál.

„Vždyť jsme se domluvili na tom, že pokud budu chtít být jako ty, že to společně probereme, že to uděláme až budu já chtít.“ Zatím jsem jenom řvala, ovládala jsem se, abych po něm neskočila, i když ráda bych mu nějak ublížila, aby věděl jak mi je, ale věděla jsem, že bych toho později litovala.

„Vůbec nevíš jak mi teď je, vědět, že se už nikdy nerozloučím s Charlím ani s René, že je opustím bez rozloučení!“ Začala jsem vzlykat bez slz.

Edward byl mými slovy hodně odměřený. Díval se na mě tak zmučeně. Ale i přes jeho pohled mi ho nebylo líto.

„Bello odpusť mi to prosím. Já chápu, že se na mě zlobíš, ale s rodiči se budeš moct rozloučit řekneš jim, že si musela odjet třeba kvůli škole a až si budeš sama sebou jistá přijdeš za nimi, budeš se s nimi moc rozloučit dobře víš, že to jde taky jsem to vydržel, my všichni jsme to vydrželi.“ Řekl jako by se nechumelilo, tím mě tedy dopálil.

„Odpusť, na víc se nezmůžeš? Já ti něco řeknu Edwarde Cullene nesnáším tě, nenávidím tě z celého svého srdce. Nechci tě už nikdy v životě vidět. Zničil jsi mi celý můj život nikdy ti to neodpustím rozumíš, nikdy. Zabil jsi mě ten den kdy jsi mě kousl!“ S těmito posledními slovy jsem vyrazila z jeho domu a ještě uviděla jak se Edward svezl na kolena. Dokonce ani takhle zmučený ve mně nevyvolal žádný pocit lítosti. Pak už jsem jen zaslechla jak se za mnou zabouchly dveře a já běžela co nejdál od domu, co nejdál od něho.

... O NĚKOLIK MĚSÍCŮ POZDĚJI ...

Už je to několik měsíců co jsem od nich utekla, ale lítost se ještě nedostavila. Jenom jsem se cítila strašně sama. Ale i samota mě přešla potkala jsem totiž jiného upíra, Samuela. Je milý, krásný, chytrý a stejně jako já se živý zvířecí krví, stali jsem se dobrými přáteli. Bydlím s ním v krásném útulném domečku nedaleko Seatlu.

„Samueli doběhnu si pro večeři, počkej na mě a pak se pudem projít.“ Ještě než jsem to stihla doříct už jsem byla venku. Běžela jsem dlouho ani jsem si to neuvědomila, ale běžela jsem cestou, která vede k NIM domů. Raději jsem se otočila a vyrazila někam jinam. Najednou se za mnou ozvalo…

„Bello… Bello počkej!“ Byla to Alice, ale já s ní mluvit nechtěla. A tak jsem sebrala všechnu svou sílu a běžela jak nejrychleji to šlo. Po chvíli už jsem jí necítila  a tak jsem zpomalila, nejspíš to vzdala. Díky Bohu.

Doběhla jsem na nějakou mýtinu kde byl medvěd. Přikrčila jsem se a skočila na něj. Medvědy moc nemusím, ale když v dosahu není nic jiného, podlehnu. Nějak se nechtěl vzdát tak se semnou začal prát, ale já mu to ulehčila, nejsem jako Emmett. Když jsem pomyslila na to jméno, všechno na mě dopadlo. Cítila jsem se zase sama, cítila jsem se prázdná, místo srdce jsem měla obrovskou zející díru. Nešlo to vydržet, ta bolest mě ubíjela, cítila jsem, že jsem každou vteřinu slabší, jako bych snad na tu bolest umírala. Urychleně jsem vyskočila na nohy a běžela zpátky k jejich domu. Už se to nedalo vydržet musím je znovu vidět oni jsou můj život, moje rodina. Budu je prosit na kolenou, aby mě vzali zpátky! S takovými myšlenkami jsem se zastavila u jejich domu. A to co jsem viděla mě porazilo a já se sesunula k zemi. Prosklenou zdí jsem viděla Edwarda jak sedí na sedačce, usmívajíc a objímajíc  nějakou mě neznámou upírku. To jsem nečekala, ještě jsem tam hodnou chvíli ležela a vzlykala, když jsem viděla jak se Edward podíval mým směrem,  pomalu se zvednul a vyšel dveřmi ke mně. Vypadal zvláštně jakoby mě neznal. A moje myšlenky se potvrdily.

„Ahoj, nepotřebuješ pomoct?“ Odmlčel se a pak zase pokračoval.

„Stalo se něco? Možná bys měla na několik dní zůstat u nás“ Znělo to opravdu upřímně, ale já neměla sílu mu ani odpovědět. Nemohla jsem se nadechnout, i když jsem dýchat nepotřebovala bolelo to, moc to bolelo!

„Pojď, půjdeš k nám.“ Řekl a pomohl mi ze země. Jeho dotek mě pálil. A i když už jsem stála na svých nohou a držela se, abych po něm hned neskočila a nezačala ho líbat, pořád jsem nebyla schopná promluvit. Nejspíš to poznal a začal s představováním.

„Jmenuji se Edward Cullen a tohle je moje přítelkyně Sandy“ A pokynul k ní rukou. Při slově přítelkyně se mi znovu zhroutil celý můj život. Poté začal zase mluvit.

„Žijeme tu jako rodina je tu ještě Esme-moje matka-, Carlisle-otec-, Emmett s Rosali a Jasper s…“ Nenechala jsem ho domluvit už jsem opět ztrácela sílu tak jsem na něj vyjela stejně jako tehdy .

„Proč mi to děláš, znám Tě, všechny Vás znám. Byli jsme rodina, to si nepamatuješ? Jak si mohl zapomenout, vím že jsem ti těmi slovy co jsem říkala hodně ublížila a mrzí mě to, ale ty mi taky ubližuješ. Vůbec nevíš jak se teď cítím, když mi můj manžel představuje rodinu, kterou znám už nejmíň 4 roky.“ Zase jsem v jeho očích viděla bolest a tentokrát jsme se tam na zem skáceli oba a ta upírka se jen potutelně usmívala, vůbec jsem nechápala čemu se směje. To asi Edwarda moc nemiluje, když on tu leží  a svíjí se v bolestech, kdežto ona se usmívá. Vzpamatovala jsem se jako první a běžela zpátky tam odkud jsem sem přiběhla. Běžela jsem za Samuelem, potřebovala jsem si utřídit myšlenky. Když už jsem byla u našeho domku Samuel z něj vystřelil jako raketa a hned mě objímal.

„Kdes byla měl jsem o tebe strach“ Říkal to až moc přeslazeným hlasem. Tušila jsem, že on se nechce jen kamarádit, ale já nechtěla žádný vztah, ne už nikdy.

„Promiň nějak jsem potřebovala být sama. Jdu do svého pokoje.“ A hodila jsem po něm pohled “Chci být sama“ . Pochopil a odešel z domu. Když jsem došla do svého pokoje, lehla jsem si na postel a pustila si svou oblíbenou hudbu. Příjemně mě uklidňovala. Zrovna teď bych si přála usnout, v domnění, že se mi to povede jsem zavřela oči a poslouchala. Pak jsem zaslechla jak někdo mluví. Podle hlasu jsem poznala, že je to Samuel. Věděla jsem, že je to nejspíš něco soukromého a nechtěla jsem, ale moje zvědavost byla silnější a tak jsem sešla dolů po schodech a vydala se za hlasem. Stál kus za domem a díval se opačným směrem než jsem stála. Tak jsem se ještě odvážila udělat jeden krok a zaposlouchala jsem se. A to co jsem zaslechla mi málem vyrazilo dech.

„Jasně Sandy. Všechno mám pod kontrolou. Plně mi důvěřuje. Ano vycítil jsem z ní, že je zničená musí to být tím, že si jí Edward nepamatuje, tak mu tu paměť zatím nevracej až budu připravený jí odvést Arovi řeknu ti. Jasně, ještě ti zavolám. Opatruj se!“ Pak to típl a povzdechl si. Byla jsem naprosto mimo on zná Sandy? Jsou to kamarádi? Milují se? Mám ještě možnost? Proč mi o ní nikdy neřekl? Měla jsem spoustu otázek a ani na jednu nedostanu odpověď. Rychle jsem běžela do svého pokoje a lehla si na postel. Po pár vteřinách Samuel zaťukal a nakoukl do mého pokoje. Podívala jsem se jeho směrem a na tváři vykouzlila přívětivý usměv. Vešel do pokoje a sedl si na kraj mojí pohovky. Nic neříkal a já nechtěla začínat tak jsem obrátila hlavu a koukala do stropu, zavřela oči a přemýšlela. Zanedlouho jsem ucítila jeho dech na mém obličeji, rychle jsem otevřela oči a viděla Samuela jak se mě snaží políbit. To mu nedaruji! Vlepila jsem mu facku a vyskočila z postele, mezi dveřmi jsem se na něj povzbudivě usmála a šla do koupelny. Pro jistou jsem se zamkla. Vím, že kdyby chtěl opravdu vstoupit žádný problém by mu zamknuté dveře nedělaly, ale chtěla jsem tím dát najevo, že nechci být rušena!

Když jsem se vykoupala a hodila na sebe upnuté modré tílko a džínovou minisukni vylezla jsem z koupelny a šla za Samuelem.

„Kdo ti volal?“ Zeptala jsem se nevzrušeně i když to ve mně vřelo.

„Nikdo, jen jedna...“ Odmlčel se

„No?“

„Proč tě to zajímá?“ Zeptal se mě a já nevěděla co říct. Mysli Bello mysli.

„Jen jsem chtěla vědět, kdo si povídá s mým přítelem.“ Asi to blbě pochopil, protože se mu rozzářily oči.Je fakt, že jsem to blbě řekla, ale už je to jedno.

„Byla to jedna dávná známá už se nestýkáme, ona bydlí někde v Evropě. Říkala. Že se jí tam strašně líbí a mám tě od ní pozdravovat.“ Vypadlo z něj a já na něj jen užasle zírala. Umí vážně skvěle lhát. Kdybych nevěděla s kým a o čem mluvil, nejspíš bych mu to spolkla.

„Aha a jak se ta záhadná upírka jmenuje pokud to tedy můžu vědět?“ Zeptala jsem se jako by nic.

„Sandy“ Odpověděl a mě málem vypadly oči z důlků. Vůbec jsem nechápala proč mi to řekl, ale musím říct, že mě mile překvapil.

„No víš tak nějak jsem zaslechla o čem se bavíte odpovíš mi na jednu otázku?“ když jsem dopověděla tuhle větu naprosto ztuhl. Chvíli jsem na něj koukala jestli se probere, ale nic.

„Koho chcete odvést k Arovi?“  Schválně jsem použila množné číslo, protože ať už cokoli řekne musí mu být jasné, že jsem toho slyšela dost na to abych věděla, že mi lhal, abych věděla, o co jde. Pořád neodpovídal. Nechala jsem ho tam stát a vyběhla z domu jak nejrychleji to šlo. Běžela jsem ke Cullenům. Už jsem skoro byla před jejich domem, no skoro asi ještě pět minut cesty. Když jsem vrazila do Alice. Musela mít o mě vizi a vydala se mi naproti, ale než jsme se srazili cítila jsem někoho za sebou ne přede mnou.

„Alice jsi v pořádku? Tak ráda tě vidím, kde se tu bere…berete?“ Najednou se vedle ní ukázal nějaký cizí upír.

„Alice kdes nechala Jespra?“

„Bello, tolik si mi chyběla! Doma to bylo k nevydržení. Byli jsme ti tady s Luisem pomoct se Samuelem. Už před několika dny jsem tohle viděla ve své vizi, jela jsem navštívit Luise a zeptat se ho, jestli mi pomůže. Přijal. On má zvláštní dar. Dokáže každého přinutit říct pravdu. Řeknu ti, byla sranda koukat se na tebe, když si zjistila, že ti nelže.“ A začala se smát.

Její zvonivý smích se rozezněl po celém lese.

„No tak jsme se zasmáli, Alice myslíš, že mám ještě šanci i přes to, že jsem mu tolik ublížila?“ Najednou se Alice přestala smát a koukala někam do prázdna. Měla vizi a já se bála toho co mi odpoví.

2. část

Shrnutí

Autor: RobSten13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Jedno kousnutí a je konec? 1. část: