Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Jediná správná možnost jsi ty

26.03.2011 (17:00) • Miamam • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2917×

Probudila jsem se, hlavu jako střep, a nemohla jsem pořádně rozlepit oči. Přejela jsem si rukou po čele a pomalu zamrkala.

„Mmm,“ zašklebila jsem se, přímo do očí mi zasvítilo slunce. Ve spáncích mi zlověstně tepalo a žaludek se mi obracel.

To je teda slušná opice.

Pomaloučku, opatrně, jednu nohu zpod peřiny na zem…

Podlaha mě studila do chodidla a bylo mi to moc příjemné. Začala jsem se sunout víc ke kraji postele a snažila se ignorovat permoníka, co mi bušil v hlavě.

„Huš, teď nepudu… žička,“ zamrmlal kdosi vedle mě ze spaní.

Počkat!

Kdo to sakra je?

Permoník přitlačil a mně se zamotala hlava i vleže.

Ne, ne, ne, Bello. Jedno po druhém. Nejdřív studená podlaha. Schladit hlavu. Opatrně jsem se převalila na bok a snažila se polykat i přes to hrozné sucho v puse. Nechtěla jsem se vyzvracet a už vůbec ne u postele.

„Humf!“ Sklouzla jsem z kraje postele a přistála na zemi. Studená podlaha byla tak příjemná! Otevřela jsem oči a koukala pod skříňku, stojící kousek přede mnou. V rohu se válel chuchvalec prachu. Zamrkala jsem.

Odkdy mám v pokoji lino?

Polilo mě horko. Očividně nejsem doma.

Vyskočila jsem do sedu, ani nevím jak, a zatmělo se mi před očima. Chytila jsem se rukama za hlavu a zatlačila, aby mi nepukla.

Svět se mi před očima zase ustálil.

„Dobře, teď vstaň Bello,“ poručila jsem si a pomalu se vyškrábala na nohy. Rozhlédla jsem se.

Byla jsem v úplně cizím pokoji!

Přešla jsem k druhé straně postele a zkoumala hromadu ležící na ní. Někdo byl zachumlaný do peřin tolik, že nebylo vidět nic… až na prsty u ruky! Vypadaly mužsky.

„Pěkně děkuju,“ povzdychla jsem si. Doufám, že jsem včera nic nevyváděla. Ne. To určitě ne. To není můj styl.

Všimla jsem si, že v koutě u dveří leží jedna moje bota. Došourala jsem se k ní a obula si ji. Hledala jsem, kde leží druhá… Jo! Pod psacím stolem vykukovaly tkaničky. Obula jsem se a plížila se ven z pokoje. Vykoukla jsem na chodbu, všude ticho.

Zavřela jsem za sebou a šla hledat koupelnu. Aha, dveře napravo. Doufám, že tam nikoho nepotkám.

Koupelna byla prázdná. Podívala jsem se na poličku s léky a všimla si aspirinu. Vzala jsem si rovnou dva a zapila je vodou z kohoutku. Opláchla jsem si ještě obličej a podívala se před sebe do zrcadla…

„No sakra!“ vyjekla jsem.

Vlasy jsem měla zacuchané, oči úplně opuchlé, pusu fialovou od červeného vína. Kolem krku mi volně visela tenká gumička. Sundala jsem ji i s oslaveneckou papírovou čepičkou, která byla úplně slisovaná, jak jsem na ní usnula.

Vyplachovala jsem si pusu a mnula si rty, abych aspoň trošku stop po víně odstranila. Stejně to nepomohlo.

Řekla jsem si, že se tiše vytratím domů a teprv až mi bude líp, budu se starat o následky včerejší oslavy. Mojí narozeninové oslavy, jak jsem zapomněla zmínit. Charlie naštěstí nebude doma. Asi by to s ním seklo, kdyby mě načapal v devatenácti ožralou… Teda teď už nesu jen ty následky, podle kterých ale soudím, že to včera muselo být drsné.

Sešla jsem po schodech do přízemí. Všude se válely lahve a plechovky od pití. Pivo, víno, vodka… Fuj. Někdo spal schoulený pod ubrusem přímo uprostřed obýváku na zemi mezi kouskem nedojedené pizzy a rolí nasáklých papírových ubrousků. Nějak mi pořád nedochází, jak jsem se tady ocitla. Byli jsme slavit s pár lidmi v jedné hospůdce ve Forks… Že bychom si to pak protáhli? Nemohla jsem si vzpomenout, v hlavě mi pořád divně hučelo.

Vyšla jsem z domu a zhluboka se nadechla. Vzduch byl chladný a úplně prosycený vodou, dělalo mi to dobře.

Sešla jsem schůdky a otočila se ještě směrem ke dveřím. Hrklo ve mně. Byli jsme v Mikeově domě? No, asi jo. Pokrčila jsem rameny, teď jsem to řešit nechtěla. Vykročila jsem směrem k našemu domu, měla jsem to tak půl hodinky cesty i s rezervou.

Ulice byla úplně prázdná, muselo být brzo ráno. To by vysvětlovalo opuchlé oči, mohla jsem spát tak hodinu. Nebo dvě.

„Bello, počkej na mě!“ zavolal někdo. Otočila jsem se k domu, ale nikoho jsem neviděla. Našpulila jsem pusu, určitě se mi to zdálo.

Ježíši, doufám, že jsem neměla i něco ostřejšího, než alkohol. Po víně asi nebývají halucinace…

„Kam jdeš tak brzo?“ Zamžourala jsem před sebe ke dveřím. Někdo tam klečel a zavazoval si tkaničky. Vstal a –

„Jacobe?“ řekla jsem nevěřícně. Jacob v Mikeově domě? Jedině bez Mikeova vědomí!

„Kdo jinej,“ usmíval se jak měsíček na hnůj a šel ke mně. Úsměv ho přešel.

„Ehm, Bello? Už ses dneska ráno viděla?“ ošíval se Jacob. Zamračila jsem se.

„Není mi extra nejlíp, můj vzhled je teď jedna z posledních věcí, co mě zajímá. Můžeš mi říct, jak jsme se ocitli v Mikeově domě?“ zavěsila jsem se do něj, opora při chůzi mi dělala v tuhle chvíli docela dobře.

„Když v jednu ráno zavřeli bar na hlavní, Mike se nabídl. Rodiče mu stejně někam odjeli. Byla jsi už docela upravená, ale tady ses úplně odrovnala,“ řekl tiše Jake. Vypadal trochu nejistě.

„Co ty? Vypadáš docela zdravě,“ zhodnotila jsem ho. Nic jsem z něj necítila, ani trochu nebyl zelený…

„No já mám ty správný geny. Mike mě vyzval k pijácký bitvě. Na tom koberci dole to byl on, chudák mě nepřepil,“ zazubil se.

„Dole byl bordel, jako by nás tam pilo dvacet,“ namítla jsem, ale Jake zavrtěl hlavou.

„Chceš snad říct…“ řekla jsem nevěřícně. Jacob přikývl.

„Jo. Jen my tři. Teda hlavně já, pak ty a pak Mike. Kdybych ale tušil, co to s tebou udělá, nějak bych tě odtáhl pryč.“

Doufala jsem, že takové narážky neuslyším. Kousla jsem se do rtu.

„Jakeu? No, já si nějak nemůžu vzpomenout, co se dělo…“ kuňkla jsem a Jake sebou trochu trhnul. Chvíli mlčel.

„Podle toho množství… se ani nedivím. Ale jestli si to nepamatuješ, nevim, jestli ti to mám vůbec říkat.“ Začínala jsem být nervózní. Co jsem mohla udělat tak strašnýho? Je fakt, že jsem spala vedle… Vykulila jsem oči.

„Já spala v posteli s tebou!“ vykřikla jsem a Jacob nevěděl, kam s očima.

„No… Jo. S kým jiným, když Mike byl dole, že jo? Ale neboj, já bych nic… To. Prostě nic. Byla jsi v děsným… Byla jsi mimo. Dneska bys toho litovala, to je mi jasný,“ pokrčil rameny. Tvářil se nějak smutně.

Čeho že bych litovala? To je děs! Tak už si vzpomeň! Zatracená opice!

„Pokračuj, zatím se mi nic nevybavuje,“ řekla jsem tiše.

„Hm. V baru jsi byla ještě docela v pohodě. Ke konci jsi sice byla trochu smutná, ale já myslel, že jsi prostě ospalá. Mike vypadal děsně, když jsme šli k jeho domu. Někam se vyzvracel do křoví a pak vypadal líp… Pořád se na tebe věšel, trochu mi lezl krkem, ale jinak moc dotěrnej ani nebyl.“ Odmlčel se a po očku mě sledoval. Šťouchla jsem do něj, aby pokračoval.

„Došli jsme sem, Mike vytáhl odněkud spoustu pití… Teda jestli jeho rodiče nejsou alkoholici, tak nevim… A už to jelo. Nejdřív si s tebou připíjel Mike. Pak jsi si začala připíjet sama. A pak jsi byla úplně bez sebe. Brečela jsi... No a dost zvracela. Ale Mike to neviděl, ten už měl co dělat sám se sebou.“

Musela jsem být rudá až na zadku. Jak mi to Jacob vyprávěl, slabě se mi cosi vybavovalo. Strašně jsem se styděla.

„Proč jsem brečela? No, to je jedno, asi jsem prostě byla… Ach!“ Vzpomněla jsem si a zastavila se na místě. Jake mě chvíli pozoroval a pak mě slabě objal.

Ne kvůli nevyspalosti, ale kvůli pláči jsem musela mít tak opuchlý oči! Včera se mi vybavila vzpomínka na Edwarda. Před rokem slavil on se mnou… A pak se to podělalo. Odešel. Zmizel. Rozbrečela jsem se znovu.

„Promiň, Jakeu, že na tohle musíš koukat.“ Rychle jsem si otřela tváře a ztěžka polkla. Edward… Zavrtěla jsem hlavou, až mi v ní zas nebezpečně zahučelo. Zakymácela jsem se a Jacob mě zachytil a vzal si mě do náruče.

„To je dobrý. Včera to bylo horší,“ uchechtl se nervózně. Kupodivu mi houpání jeho náruče, jak mě nesl, nijak nevadilo.

„Nemusíš mě nést, můžu jít sama,“ špitla jsem.

„Jasně, jasně,“ řekl a stejně mě na zem nepoložil.

Už jsme nemluvili, jen jsem se snažila přijít na další podrobnosti včerejšího večera. Vzpomněla jsem si, že Mike po závodě s Jacobem, kdo toho víc vypije, běhal po pokoji sem tam s rozjařeným výrazem, než se zarazil a vyhodil to do nejbližšího květináče. Pak mi všechno splývá… Určitě jsem o Edwardovi něco vyprávěla. Potom mě Jake pořád objímal a kolíbal…

Kousla jsem se do jazyka. Nesmím na to prostě myslet. Tohle už prostě musí být za mnou. Až na jednu věc. Podívala jsem se nahoru na Jakeovu siluetu obličeje.

Podíval se na mě, slabě se usmál, a pak se zas díval na cestu před sebe.

„Jakeu? Proč jsme oba skončili v jedné posteli?“ Sledovala jsem jeho výraz. Semknul rty a posmutněl.

„Neuvěříš mi,“ pokrčil rameny.

Vyčkávala jsem. Všiml si, že ho pořád pozoruju a zhluboka se nadechl.

„Chtěla jsi mě tam. Chtěla jsi… mě,“ odkašlal si.

„Cože?“ Asi ho špatně chápu. Nedokrvuje se mi mozek. Nebo se mi nedokrvuje to, co z něj zbylo.

„Hlavně mě neprašti, bolelo by tě to víc než mě… Chtěla ses se mnou to… vyspat. Pořád jsi po mně lezla a sváděla mě, několikrát jsi mě políbila.“ Zachvěl se.

Zírala jsem na něj s pusou dokořán. Co? Co???

„Myslela jsem, že jsem smutnila a brečela kvůli… To je blbost!“ zavrtěla jsem hlavou a zasmála se. Jacob se netvářil přesvědčivě.

„Říkal jsem, že mi neuvěříš. Jsme tu,“ řekl a postavil mě na zem před schůdky našeho domu.

„Jak jsem se dostala od pláče k něčemu takovýmu?“ ptala jsem se nechápavě a mávla na Jacoba, aby šel za mnou. Stejně nikdo není doma.

„Ty jsi plakala i při tom. Bylo to trochu děsivý. Jako bys byla dvakrát… Utěšoval jsem tě a přenesl do postele, Mike stejně už usnul na koberci… No, a pak jsi říkala, ať tě objímám i v posteli, že jinak neusneš. Myslel jsem, že už spíš, protože jsi přestala brečet… Jenže jsi mě pak začala líbat všude možně. Odstrkoval jsem tě, protože jsi evidentně nevěděla, koho líbáš…“ Odmlčel se a dělal, že ho něco strašně zaujalo za oknem.

Bože! Nejspíš jsem v posteli místo Jacoba viděla Edwarda. Polkla jsem knedlík, který mi nebezpečně rostl v krku.

„Jakeu, je mi to fakt líto.“

„Jasně, jasně,“ řekl Jake rozechvěle.

„Měla to být super oslava. Mrzí mě, že jsem to tak zkazila.“

„Hm. Tak, dovedl jsem tě do bezpečí, tak si dej sprchu a jdi si lehnout. Já poběžím taky. Domů. Vyspat se.“ Rozmáchl neurčitě rukama a chtěl asi ještě něco říct, ale pak svižným krokem vyšel ze dveří a byl pryč.

Co jsem to zas provedla? Chodila jsem sem tam, ke schodišti a do kuchyně a zas zpět. Nakonec jsem vyběhla před dům.

„Jakeu?“ zavolala jsem a rozhlížela se po ulici.

„Jacobe!“ zkusila jsem to hlasitěji, ale nikdo mi neodpověděl. Svěsila jsem ramena. Cítila jsem se hrozně. Muselo ho to moc bolet…

Najednou jsem byla hrozně vytočená.

Kvůli komu jsem vyváděla tyhle kraviny i po roce??? Vracela jsem se ze silnice do domu a kopala do kamení, které se válelo na cestě.

Kvůli němu. Edwardovi. Kvůli někomu, kdo mě nechal, kdo si klidně odešel a teď si bůhvíkde juchá s upírkama, protože ty jsou ho hodny!

Zavřela jsem oči, protože mě z kombinace vzteku a světla zase začínala bolet hlava. Aspiriny jsem asi už spálila. Ještě jsem se otočila a znovu zakřičela.

„Jakeu! Jacobe Blacku!“

Někdo mě popadl za ramena a lehce mnou zacloumal. Otevřela jsem oči.

„Jsi ok? Netušil jsem, že v tomhle stavu budeš schopna křičet,“ zamyšleně si mě prohlížel a držel mě jemně za ramena. Dívala jsem se na něj a v hlavě mi najednou něco dosedlo na správné místo.

Usmála jsem se a objala ho. Trochu zdrženlivě mi objetí oplatil a hladil mě po zádech. Kvůli tomu, jak byl vysoký, jsem měla hlavu akorát na jeho hrudi. Slyšela jsem, jak mu buší srdce.

Odtáhla jsem se, zadívala se na něj a natáhla ruce za jeho krk. Stoupla jsem si na špičky, ale stejně jsem na něj nedosáhla.

„Chci ti něco dát, tak mi trochu pomoz,“ zamračila jsem se a on se s vykulenýma očima a pochybovačným výrazem naklonil ke mně.

Jemně jsem ho políbila do koutku úst a pak přímo na rty. Byl úplně ztuhlý. Váhavě mi polibek oplatil a pak se zas úplně odtáhl.

„Bello. Co to děláš?“ zeptal se smutně.

„Dělám důležité rozhodnutí.“ Kývla jsem hlavou, ale najednou jsem si nebyla jistá… Bože, ty jsi ale káča! Co když už tě dávno… nechce? Kousla jsem se do rtu a bylo mi děsně trapně. Do něčeho ho tu nutím…

„No, vlastně… Ty už asi nemusíš… Ty už možná nechceš… Chápu to, je to rok, nechci tě do ničeho nutit.“ Polkla jsem a chtěla se jít zahrabat pod peřiny, abych aspoň na chvilku zahnala tenhle trapný moment.

„Počkej,“ chytil mě za ruku a přitáhl si mě zpátky. „Já chci… Jestli ty. Jestli opravdu?“ ptal se nejistě a hladil mě po vlasech. Spadl mi kámen ze srdce. Studený kámen. Usmála jsem se. Teď už bude jenom teplo.

„Nechceš jít ke mně? Docela bych se ještě prospala, ale postel stačí i pro tebe,“ řekla jsem tiše, vzala ho za ruku a vedla ho dovnitř.

Shrnutí

Prosím jakékoli komentáře ;-) Vaše miamam

Autor: Miamam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Jediná správná možnost jsi ty: