Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Je to jen osud - druhá část

20.07.2013 (15:00) • mokasina • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1137×

Naklonil jsem hlavu k pravému rameni a ukázal jí své dokonalé tesáky. Nevím, jak jsem věděl, jak vypadám, prostě… jsem byl dokonalý. Mírně jsem zavrčel a popošel pár kroků k upírce.

Dívala se na mě, nespouštěla ze mě pohled, ale dávala pozor i na Quila. Nebála se, bylo to na ní vidět, spíš… zkoušela nás vyprovokovat, co uděláme, jak jsme silní, co se dá od nás očekávat.

Quil mi naznačoval, ať se držím stranou a nic neprovádím, ale když jsem si všiml, co dělá upírka, krev ve mně vzkypěla a… dál si pamatuju už jen to, že letím. Nebo spíš skáču. A někdo tady hlasitě řve. Počkat, to jsem já! Ale že mám teda řev…

Upírka znovu zasyčela, dívala se na mě pohrdavě a šklebila se. Nesnažila se utéct, pořád jen čekala, co ze mě vzejde.

Roztrhám ji! projelo mi myslí, když jsem dopadal na zem. Vycenil jsem zuby a s temným zavrčením přistál těsně vedle ní.

Nakrčila nos, jako by cítila něco obzvlášť nechutného. No, musím říct, že taky nevoněla zrovna po fialkách. Kdežto Mon… Nepatrným pohybem hlavy jsem naznačil Quilovi, aby ji odvedl do bezpečí. Já to zvládnu sám. Za ni se budu bít kdykoliv a kdekoliv, nikdo jí nezkřiví ani vlas, je moje!

Znáte takový ten pocit, jako když je máslo na pánvičce rozžhavené doběla a prská? Tak přesně tak jsem se cítil. Vystartoval jsem po ní, a kdyby na poslední chvíli neuhnula, srazil bych ji k zemi. Tak se jen s úšklebkem dívala na můj tvrdý dopad na zem.

Něco vám řeknu, ten její úšklebek už mi začíná jít na nervy. Udělám něco, co jí ho smaže z toho jejího obličejíčku. Mimochodem, ten se mi taky nelíbí, mnohem hezčí má…

Trochu jsem se zasnil, takže jsem si nevšiml zákeřného útoku zezadu. Skočila po mně. Lidi, ta je tak těžká… A dělá se mi z ní špatně.

Ohnal jsem se po ní rukou, pardon, packou, velkou silnou tlapou s hebkým koži… Eh, už zase sním. Prostě jsem se po ní ohnal.

Mírně vykřikla a začala přede mnou ustupovat. Měl jsem adrenalin v krvi, začínalo mě to bavit. Otevřel jsem tlamu, že ji kousnu… když jsem narazil do něčeho, spíš někoho jiného.

Přede mnou stál vlk. Naznačil mi, ať se stáhnu, nekompromisním pohledem. Byl mi povědomý, ale za boha jsem si nemohl vzpomenout, jak to.

Ustoupil jsem pár kroků, ale nepřestal vrčet. Druhý vlk se proměnil a já s úžasem hleděl na bratránka. Jake, to byl Jake.

„Victorie,“ vyprskl to slovo s nechutí. „Nemáš tady co dělat, zmiz odtud nebo dopadneš stejně jako tvůj přítelíček. Nemusím ti snad opakovat, co se mu stalo, ne?“ Jakeovi se zlostně zablýsklo v očích.

Stáhl jsem se o kus dál. Quil se mezitím proměnil a jelikož byla Victorie zaměstnána Jacobem, vzal Mon do náruče a už s ní upaloval pryč do lesa. Běžel jsem za ním, kdyby náhodou si to ta Victorie rozmyslela a šla po něm. Stál jsem už vedle Quila a hlídal situaci na mýtině i Mon. Jacob tam pořád mluvil s upírkou.

„Ta holka patří mně, kvůli její sestře mi Cullenovi roztrhali přítele,“ zasyčela na něj.

„Ne, nepatří ti, je nevinná. Nemůže za to, čí je to sestra, když se chceš pomstít, najdi si tamty a na nich se pomsti,“ vyjel na ni Jake.

„Ne, je nikdy nenajdu, a i kdyby, tak je nepřeperu, abych zabila Bellu. Tak jí zabiju osobu blízkou, aby věděla, co to je trpět!“ řvala na Jakea. Ten byl ale úplně v klidu.

„No, to teda nezabiješ! Jestli ji chceš, musíš se dostat přes nás všechny,“ řekl Jacob a za ním se postavili Jared, Paul, Sam, Seth, Leah a Embry. Já s Quilem jsme stáli stranou a byli u Monicy.

„Jak si přeješ, čokle. Když ji bráníte, umřete s ní,“ zasyčela na něj. Jacob se okamžitě přeměnil a čekal na její výpad. Ona zaječela a řítila se směrem na Jakea. Ten se rozeběhl se všemi proti ní. Ona ale jen zdatně uhýbala. Stál jsem tam a koukal, jak se ostatní perou a já musím stát opodál a nesmím se k nim přiblížit, jak rozkázal. Odfrkl jsem si, ale to jsem neměl dělat, ona to uslyšela a vyřítila se proti nám. Ale to byla její osudová chyba, otočila se k nim zády a oni po ní skočili. Potom jsem uslyšel takový skřípavý zvuk, jako kdyby ohýbali a demolovali železo. Jacob se zase přeměnil v člověka a škrtl zapalovačem a její roztrhané tělo zapálil.

„Konečně je po ní,“ řekl Jacob vítězně. Všichni se proměnili, až na Sama. Já s Quilem jsme vyšli z lesa a nesli jsme k ostatním Mon.

„Musí jít do tepla, přece jen už je zima a má na sobě jen kalhoty a košili. Asi ji vytáhla z baráku,“ řekl Embry.

„Jo, je už jak kus ledu. Aspoň že máme vysokou teplotu, tak ji aspoň trochu zahřívám,“ dodal Quil. Koukl jsem se na ně, co bych dal za to, abych ji mohl nést já.

„Tak pojďme, kluci, odneseme ji k Emily. Sam se postará o Dannyho,“ pověděl Jacob a Sam jen kývl. A oni odešli. Já tam stál naproti Samovi a koukali jsme si do očí.

„Vím, jak ti je. Taky jsem byl zmatený, když jsem se poprvé přeměnil. A to, co cítíš k té dívce, co nesli k Emily. To je, chlapče, otisk. Je to láska tak silná, že tě na zemi nedrží nic jiného než ona. Je pro tebe střed vesmíru a jen okolo ní se točí celý tvůj svět...“ mluvil ke mně Sam.

Po pár větách jsem ho přestal poslouchat. Láska. Můžu ji milovat, když ji vůbec neznám? Opravdu ji neznám? Mám pocit, že o ní vím úplně všechno a zároveň nic. Je tohle to, o čem vlastně mluví?

„…by sis to procvičit,“ donesl se ke mně náhle Samův hlas. O čem to vlastně mluví? Co má kdo cvičit?

Zřejmě na mně šlo vidět, že netuším, o co jde, protože Sam se pobaveně usmál a zopakoval to, co říkal před chvílí.

„Říkám, že bys měl cvičit přeměňování. Ale k tomu potřebuješ být na zemi a ne myšlenkami kdo ví kde. Teda my víme, kde jsi,“ zazubil se, „Neboj se, zas ji uvidíš.“

Jako bych slyšel Jakea. Jen by se víc smál a dával mi rány do zad. Jak rád bych teď byl na jeho místě… s Mon…

„…tak si to teď vyzkoušej, myslím, že jsem ti to vysvětlil dostatečně.“

S nepatrným trhnutím jsem se vrátil zpátky do přítomnosti. Už zase jsem nevěděl, o čem to mluví, ale nedával jsem to na sobě znát. Jen jsem přikývnul, zadíval se na zem… a nic.

Sam mírně poodstoupil a koukal na mě.

„Soustřeď se, představ si, jak se měníš…“ radil mi. Aha, o tohle mu jde, mám se přeměnit. Ale jak?

Ani nevím, jak dlouho jsem zkoušel se přeměnit, ale už se mírně stmívalo. Když Sam uznal, že by to pro dnešek stačilo, dost se mi ulevilo. A teď půjdu za Mon. Kde že to vlastně je?

„Docela dobrý, jen kdybys byl trochu víc myšlenkami tady,“ zazubil se.

 „Ale teď budeš mít určitě radost. Konečně se s ní zase uvidíš,“ řekl a vydal se pryč. Následoval jsem ho, částečně zvědavě, částečně nedočkavě.

Zastavili jsme u jednoho domku. Sam se s úsměvem podíval na ženu, která nám šla vstříc. Vypadala... no, zvláštně. Tvář měla – jak to říct – zdobenou jizvami. Nebyla jako my, ale měla k nám blízko. Prostě jsem to cítil.

„Ahoj, Same,“ pozdravila mého společníka. On zase pozdravil ji.

„Kluci mi vyprávěli o tom, co se stalo. I o tom, jak ses poprvé proměnil.“

Ovšem neřekla mi to, co mě zajímalo nejvíc.

„Jak jí je?“ nevydržel jsem to a zeptal jsem se. Snažil jsem se nahlédnout do domu, kde určitě ležela. Musím ji vidět.

Žena, která byla Emily, se zasmála.

„Bude v pořádku, věř mi.“ Stačil jí pohled na můj výraz a po Samově nepatrném přikývnutí se zaculila.

„Já si to myslela. Zrovna spí, tak… jen na chvíli,“ a pustila mě dovnitř.

Ve dveřích jsem zůstal stát. Koukal jsem na ni jak na malovaný obrázek. Byla krásná, až teď jsem si ji mohl pořádně prohlédnout. Šel jsem k ní blíž skoro po špičkách, abych nenadělal hluk a neprobudil ji. Měla opálenou pleť bez jediné chybičky. Víčka měla zavřená, a tak jsem neviděl jejich barvu. Hnědé vlasy měla rozpuštěné a rozprostřené po polštáři. Byla přikrytá skoro až po krk, aby se zahřála. Vypadala úchvatně, mohl bych se na ni dívat celý den a noc. Sedl jsem si vedle postele a chytl ji za ruku. Měla optimální teplotu. Pousmál jsem se a ještě na ni chvíli díval. Ležela nehybně, jen hrudník se jí zdvihal v pravidelných intervalech, jak dýchala. Seděl jsem tam, když vtom otevřela oči. Chvíli mžourala do tmy, aby si její oči přivykly, a pak se podívala mým směrem. Srdce se mi rozbušilo tak rychle, že jsem ho ani já sám nestíhal.

„Kdo jsi?“ zeptala se tichým hláskem.

„No, já jsem Danny,“ řekl jsem a ona se rozhlédla.

„Kde to jsem? A jak jsem se sem dostala? Bolí mě krk,“ říkala mi a já nevěděl, jak jí mám odpovídat.

„No, jsi u mé kamarádky. Jak ses sem dostala? No, donesli tě sem kluci, když jsme tě našli v lese. A krk tě bolí, protože na něm máš modřiny,“ řekl jsem jí a ona zavřela oči. Pak je zase prudce otevřela.

„Co se stalo s Victorií a kde jsou ti velcí vlci? Musím domů za rodiči,“ říkala vyděšeně a chtěla vstát. Zatlačil jsem ji zpátky na postel, aby si lehla.

„No, ta upírka, ta je mrtvá a ti vlci pak utekli. A jen klidně lež, Jake už volal k vám domů, že jsi u nás. Zná tvojí rodinu,“ řekl jsem s klidem.

„Jacob, to byl kamarád mojí setry Belly. A ona je mrtvá, jak a co ti vlci? A ty, tvůj hlas, nejsi ty ten kluk, co byl na té louce? Ale jestli jo, tak to ty jsi ten vlk,“ mluvila dál a já jen poslouchal.

„Měla bys spát a zítra můžeš jít domů, potřebuješ si odpočinout. Byla jsi celá promrzlá a já radši půjdu,“ řekl jsem, pustil její ruku a zamířil ke dveřím.

„Počkej, nechoď, prosím. Nechci tu být sama,“ řekla a já se tedy vrátil. Chvíli jsme si povídali a ona potom usnula. Seděl jsem tam a neslyšel jsem nikoho vejít a najednou mi přiletěla facka. Naštvaně jsem se otočil na toho dotyčného a samozřejmě to byl Jake. Kývnul hlavou ke dveřím a odešel. Přikryl jsem ještě Mon a šel za ním a zavřel dveře za sebou.

„Jakeu, ty vole, víš, jak to bolelo a ještě tak nečekaně?“ vyštěkl jsem na něj.

„Je mi to jasný, ale táta už o tebe měl strach. Tak mě sem pro tebe poslal. A jak jsi tam tak seděl, nemohl jsem odolat,“ řekl a ušklíbl se.

„Hahaha, vážně vtipný. No, vidíš, jsem v pohodě. A jak jsi věděl, že jsem tady?“

„No, to ví asi každý. Cítíme tvoje pocity a slyšíme všichni tvoje myšlenky, chápeš? Tak proto vím, že jsi tady a hlavně nám volala Emily,“ vysvětlil mi.

„Aha, super, to vás jako budu mít v hlavě, jo? A víš co, jdeme domů. Emily, budu moct zítra přijít? Jinak byla vzhůru, mluvili jsme spolu,“ řekl jsem a šel k východu.

„No jasný, že můžeš. Jestli teda už nepojede domů. A o čem jste mluvili?“ zeptala se Emily.

„Ale, tak o všem,“ zazubil jsem se a dál to nerozebíral a odešel jsem. Po chvíli jsem došel domů a práskl sebou do postele. Byl jsem ztrhaný jak kůň. Jakmile jsem lehl do postele, hned jsem usnul.

Zdála se mi celá ta nedávná událost na palouku, jen trošičku jinak. Ano, byla tam Mon, já taky, i ta upírka. Najednou jsem se změnil zase v toho velkého a nebezpečného vlka. Teda aspoň tak to připadalo té upírce, protože stačil jediný pohled na mě a zavrčení, aby zbledla – pokud se to tak dá říct – a utekla. Jen ať běží a už nikdy se nám tady neobjevuje. Chvíli jsem ji pronásledoval, ale po pár krocích jsem se vrátil a koukal do místa, kde zmizela. Konečně.

Něčí ruka mě náhle začala hladit po srsti. Bylo to fakt příjemné, zvlášť když jsem zjistil, že je to ruka mé milované Mon. Chvíli jsem si vychutnával příjemné pocity její jemné ručky na svém těle, a když už to bylo k nesnesení, proměnil jsem se zpět do lidské podoby.

Usmála se na mě. „Mockrát ti děkuji, můj zachránce,“ řekla a já se až zachvěl. Jemný sametový hlas mě pohladil po duši.

Nezmohl jsem se na slovo, a tak jsem na ni jen koukal s otevřenou pusou. Bože, jak je krásná. A ten úsměv.

„Už mi jde strašně dlouho po krku a přitom za to vůbec nemůžu,“ mluvila pořád dál, ale já pořádně nevnímal, o co jde. Zaměřil jsem se jen na její rty.

Ani nevím jak, naše rty se spojily a mé srdce hlasitě vykřiklo. Ano! Líbal jsem dívku svých snů!

Najednou mě silná rána přinutila se probudit a bylo po Mon. Uši mi zalil hurónský smích. Když jsem spatřil ve svém objetí Jakea, nechápavě jsem se na něj podíval.

„Co tady děláš?“ zeptal jsem se ho, aniž bych si všiml ostatních kluků u dveří. Teda, zaregistroval jsem je, ale nějak mi nedošlo, že by tady vlastně neměli být.

Bratránek se skoro až znechuceně šklebil. „Vím, že první přeměna pro tebe musela být náročná, ale až takhle…“ postavil se a zavrtěl hlavou. „Chtěl ses jít ráno s námi podívat k Emily, ne? Tak vstávej, za chvíli vyrážíme,“ řekl a obrátil se k východu.

Nechápavě jsem za ním koukal. Co se vlastně stalo?

Sam asi jako jediný zaregistroval mé zmatení. S cukajícími koutky poodstoupil ode dveří, aby Jake mohl projít, a když se ujistil, že odešel, objasnil mi celou situaci:

„Šli jsme tě vzbudit a ty ses tady usmíval jako měsíček na hnoji. A za pár okamžiků už jsi ho k sobě přitáhl a dal mu takový polibek, jaký jsem ještě neviděl.“

Kluci se rozesmáli ještě víc, Quil dokonce až brečel smíchy, Embry se musel chytit stolu, aby nespadl na zem. Cítil jsem se mírně uražen a částečně zahanben. Že se tohle muselo stát zrovna teď a tady…

Vyskočil jsem na nohy a rozběhl se do koupelny. Dal jsem si na sobě záležet, pořádná sprcha, slušné oblečení, učesané vlasy… pročpak? Samozřejmě kvůli ní.

Po krátké snídani jsme vyrazili k domu Emily. Dům byl nezvykle tichý, a když jsme vešli dovnitř, tak i prázdný. Nervózně jsem vběhl do Monina pokoje, i když jsem již předem věděl, že bude prázdný. Mé tušení mě nezklamalo.

„Nejsou tady,“ řekl jsem s mírným zklamáním v hlase.

„Ale no tak, klídek, bratránku, třeba jsou venku. Poslouchej!“ řekl a já se zaposlouchal a uslyšel jsem dva hlasy, jak si povídají někde v dáli. Její hlas poznám všude, byla to ona a Emily. Najednou jsem uslyšel chechtání a otevřel jsem oči. Kluci jen kroutili hlavami.

„Ty jsi beznadějný případ,“ zazubil se Paul. Já už ho ale neposlouchal. Hrnul jsem se ven, někdo mě rozcuchal, jak jsem procházel mezi klukama. Zavrčel jsem a štrádoval si to dál ven. Venku jsem je uviděl, povídaly si, asi ji Emily zasvěcovala do našeho života a bla bla bla. Pro mě byla nejdůležitější ona. Když jsem tam došel, Emily se usmála a nechala nás o samotě. Chvíli jsme si povídali a ona mi pověděla, že jí Emily pověděla i o tom, že jsem se do ní otiskl. Čekal jsem, jak zareaguje, ale to, co udělala, bych doopravdy nečekal. Políbila mě. Ona mě doopravdy políbila. Měl jsem, jak holky říkávaly, motýlky v břiše, byl to nádherný a dokonalý pocit. Cítil jsem, že moje láska se k ní ještě prohloubila. Miluji ji a nikdy nepřestanu. Náš polibek byl dlouhý a plný vášně. Vtom začali kluci pískat a tleskat. Ona se odtáhla a zčervenala. Byla roztomilá, hrozně moc jí to slušelo. Byl jsem momentálně ten nejšťastnější kluk pod sluncem. Když odešli kluci, oznámila mi, že bude muset taky jít domů za rodiči. Když nasedala k Jacobovi do auta, ještě jsem ji políbil a rozloučil se s ní a ona slíbila, že další den přijede zase.

Skoro jsem ani v noci nespal, jak jsem byl nedočkavý. Přijde? Nebo nepřijde? Vstal jsem ještě dřív, než zazvonil budík, ještě se ani nerozbřesklo. Co takhle se podívat k jezírku na východ slunce? Snad ji uvidím… Brzo…

Přišla dřív, než jsem si myslel. Pravda, při východu slunce jsem zřejmě musel usnout. Kdo ví, na jak dlouho, ale když se ozvaly ony tiché kroky, hned jsem byl vzhůru. Připadalo mi, že to je strašně dávno, co jsem ji viděl naposled, a ne jen pár hodin.

Vypadala ještě lépe než posledně. Jak mi napověděl ten hlas v hlavě, kdybych do ní nebyl blázen, tak bych do toho spadl až po uši. Ale počkat, neříkal to náhodou Embry? No jasně, už zase mi lezou do hlavy. Copak ani s ní nemůžu být o samotě? To mě budou pronásledovat všude?

Přivítali jsme se mírně rozpačitě a samozřejmě polibkem. Je tak sladká, vážně nechápu, jak jsem bez ní mohl celá ta léta být. Ale teď si to pořádně vynahradíme.

„Nechceš se jít koupat?“ navrhnul jsem mírně nejistě. Vždyť je to vlastně poprvé, co jsme takhle pohromadě sami. Pokud se nepočítají ti v mé hlavě. Snad brzo vypadnou.

I když jsem moc nedoufal v pozitivní odpověď, její nepatrné přikývnutí mě téměř šokovalo. A ještě když se jí objevil ruměnec ve tváři… chtělo se mi skákat do vzduchu, což jsem zřejmě taky udělal. Vlastně s Mon dělám takové věci, které si ani neuvědomuji.

„Chtěla, jen… jen s sebou nemám žádné plavky, dneska… nepředpokládala jsem, že se budu koupat…“ namítla Mon v rozpacích. Mírně jsem se bavil.

„Ale vždyť to nevadí, tak… snad máš, ehm…“ Náhle jsem se dostal do rozpaků já. Jak vyjádřit, co mám na mysli?

Ale Mon zřejmě pochopila. „Samozřejmě, ale…“

Otočil jsem se, aby měla soukromí a stáhl ze sebe šortky a triko, až jsem zůstal jen v plavkách. Měl jsem co dělat, abych se neohlédl na Mon, ale když se mě její hebká ručka dotkla a já zjistil, v čem to bude plavat, málem mi vypadly oči z důlku. V hlavě se mi ozvalo jakési bučení a smích, ale to mě fakt nezajímalo.

„Kdo bude ve vodě poslední, tak…“ začala Mon, ale nenechal jsem ji domluvit. Samozřejmě že jsem ji nechal doběhnout první. Páni, kdybyste viděli, teda hlavně slyšeli, jak se směje…

A to nebyla jediná její přednost. Taky plavala rychle, musel jsem až zapojit svaly, abych se nenechal zahanbit. A pak jsme jen tak dováděli, smáli se, cákali po sobě, když tu náhle...

Mon vypískla a zajela celá pod vodu. Její oči kmitaly sem tam. Netušil jsem, co se děje, dokud kolem mě neproplaval onen malý kousek oblečení. Co to je?

Při bližším pohledu jsem to zjistil – Monina podprsenka. Natáhla po ní, celá rudá, ruku, ale ve mně se zvedly zvířecí pudy, a tak jsem se rozběhl, samozřejmě pomalu, aby mě mohla chytit. Ale nenechal jsem se. Jen jsem vždycky zrychlil tempo.

Mon se na chvíli zastavila, aby přes sebe přetáhla triko a zase se pustila do mého pronásledování. Ani nevím, jak se to stalo, ale proměnil jsem se ve vlka. Tím se naše hra ještě víc zintenzivnila.

Když jsem se však podíval na Mon, zůstal jsem stát jako přimrazený. Vždyť v tom mokrém tričku vypadala…

Okouzlující. Nemohl jsem z ní spustit oči. A skoro jsem ani nedýchal. Nádherná, úžasná… co se to jen se mnou děje?

„Tak tady jste!“ sykl mi u ucha Jacobův hlas. „Ještě že jsme věděli, kde jste. I když je to dost otravné poslouchat tvoje myšlenky, zachránili jsme vás před nejhorším.“

Jacob mi vyrval Moniino spodní prádlo a podal jí ho. Mon byla celá rudá. Zakoktala slova díků a s letmým mávnutím zmizela. Měl jsem sto chutí bratránka zabít.

Autor: mokasina (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Je to jen osud - druhá část: