Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Jasperova budoucnost I.

25.07.2013 (15:00) • emam • FanFiction jednodílné • komentováno 11× • zobrazeno 2696×

I. část

Co se musí stát, když Alice podnikla tak radikální krok? Nikdo tomu nerozuměl a možná ani nechtěl rozumět...

Je to pár dní, co se Alice vypravila na údajný výlet na nákupy do Paříže. Nikdo se tomu nedivil, všichni znali její vášeň pro nákupy. Jasper byl rád, že se tomu protentokrát vyhne. Jen se divil, jak moc to bylo snadné. Většinou ho Alice nějakým způsobem donutila, aby jel s ní.

Dnes přišel do domu Cullenových dopis. To se ještě nikdy nestalo. Kdo by jim také psal, když kontakty s  lidmi, z jistých důvodů, neudržují a s ostatními veškerou korespondenci vždy vyřizovali elektronicky. Pochopitelně, až od doby, kdy to technika dovolovala.

Esmé, Rosalie, Emmett a Jasper se sešli v obývacím pokoji a netrpělivě čekali, až Carlisle rozlepí obálku nadepsanou povědomým písmem. Dopis obsahoval dvě psaní. První bylo věnováno všem, druhé pouze Jasperovi. Najednou jim došlo, od koho to je, ale proč by Alice psala?

Milovaná rodino,

jistě mi odpustíte, že jsem vás opustila bez rozloučení, ale nemohla jsem jinak. Nepustili byste mě, kdybyste znali skutečný směr mé cesty. Když čtete tyto řádky, jsem už dávno rozprášená po ulicích Volterry. Není se na koho zlobit. Byla to má volba, kterou jsem učinila, abych vás všechny zachránila.

Blíží se nebezpečí, ale věřím, že Jasper obstará veškerou potřebnou pomoc a nikomu se nic nestane.

Esmé, Carlisle, Rosalie, Emmette, za všechno vám moc děkuji. Mám vás ráda.

Vaše Alice

P.S. Belle a Edwardovi jsem také napsala. Nemusíte se trápit s předáváním špatných zpráv.

Žádné srdce se nezastavilo, nemohlo, už dávno nebilo. Nikdo neztuhl, protože stát jako kámen byla jejich přirozenost. Přesto se v atmosféře cosi změnilo. Radostné vzrušení z příchodu psaní změnila hrůza z poznání. Alice jela do Volterry, aby se pro ně obětovala, aby je před něčím zachránila, sama se nechala zabít. Jak to mohla udělat? A jak je možné, že si Aro nechal proklouznout její dar? Takové a ještě další otázky se honily ve čtyřech hlavách. Jen jedna osoba nebyla schopná ani myslet, protože byla ochromena.

„Jaspere, jak to Alice myslela, že nám obstaráš pomoc?“ ptal se Emmett.

„Emmette!“ okřikla ho Esmé, která se dívala Jasperovi do tváře. Bylo jasné, že pro něj to bylo ještě větší a bolestnější překvapení než pro všechny ostatní.

„Asi by sis měl přečíst, co Alice píše jen tobě,“ podával mu Carlisle složený papír s jeho jménem. Roztřesenou rukou převzal poslední sbohem od své milované a přitiskl si ho na prsa, stejným způsobem jako k sobě dřív tiskl svou drobnou Alici.

Zůstal sám v místnosti, aby si mohl přečíst její poslední řádky. Nebyl schopen list hned otevřít, ale dřív než bude svou lásku následovat, musí si přečíst, co mu napsala.

Nejdaržší Jaspere,

ať tě ani nenapadne jít za mnou. Všechno bys tím zkazil. Je nutné, abys žil! Můj svět bez tebe nic neznamená, proto jsem se takto rozhodla. Zůstaň s Cullenovými, je to i Tvoje rodina.

Jestli jsem pro tebe někdy něco znamenala, musíš se snažit normálně žít dál. Zítra půjdeš do školy jako každý školní den. Budeš se snažit jako dřív žít s lidmi v míru a možná, že tě čekají nové známosti.

Pokud někdy přijde dívka, kterou bys mohl zase milovat, nebraň se tomu. Jen ona může zachránit tebe a všechny, na kterých nám záleží.

Miluji tě a jestli mě ještě něco čeká na druhé straně, budu tě pořád milovat. To ale neznamená, že nemáš právo i na lásku někoho jiného.

Navždy Tvá Alice

..........

Seděla jsem ve třídě a s napětím očekávala otevření dveří. Pořád někdo vcházel a odcházel, ale pořád ne ten, na kterého jsem čekala. Bylo mi jasné, že můj zájem o Jaspera Withlocka je naprosto zbytečný. Byl zadaný, už když na naši školu přišel, a s Alicí vypadali jako naprosto dokonalý pár. Přála jsem jim to, i když jsem jí záviděla.

Byla hloupost doufat, že si mě někdy všimne, když měl oči jen pro ni, ale nemohla jsem si pomoct. Jeho světlé vlasy, zářivý úsměv a nepolapitelný pohled mě fascinovali. Nikdy se na mě nepodíval, díky tomu ani nevím, jakou má barvu očí. Představovala jsem si je hnědé, ani nevím proč. Moc blonďáků s hnědýma očima po světě neběhá. Možná to bylo tím, že mi přišel tak výjimečný. Vlastně celá jeho rodina působila dost atypicky. Všichni byli bledí, krásní a odtažití. S nikým ve škole se nebavili. Proto mi nevadilo, že mu nestojím ani za pohled. Co si to namlouvám?! Mrzí mě to, štve mě to, ale je mi to platný asi tak jako plešatýmu hřeben.

Jedinou útěchou v mém zoufalství mi byla brzká vidina konce školního roku. Letos maturuji, takže už za pár měsíců skončí středoškolská otročina a s trochou štěstí se dostanu na zdejší univerzitu. Nechce se mi z New Hampshiru a Dartmouth je coby kamenem dohodil. Věřila jsem, že Jasper s Alicí půjdou studovat někam jinam, někam, kde je třeba víc slunce než v našem stále zamračeném městě. Zbavila bych se tak svých naivních snů o jeho přítomnosti ve svém životě.

Dveře se otevřely, vešel Emmett s Rosalií a... nikdo další. Zklamaně jsem otevřela učebnici a začala v ní bezmyšlenkovitě listovat.

Proč dnes není on ani Alice ve škole? To se taky nikdy nedozvím, stejně jako to, co má rád k jídlu. Jediné, co o něm vím, je, že stejně jako jeho sourozenci je neuvěřitelně chytrý a jídlo z naší kuchyně mu nechutná. Taky jsem si všimla, že jim všem chybí Edward s Bellou. Než ti dva odjeli na stáž do Anglie, tvářili se všichni veseleji.

Profesor Laroy vešel do třídy a zahájil hodinu španělštiny. Jak krásně znělo, když Jasper mluvil španělsky, měl takový zvláštní přízvuk. Působil, jako by byl rodilý mluvčí z nějaké zapadlé části Španělska. Ráda jsem poslouchala, když četl nahlas nebo byl zkoušený. I o tuhle radost jsem dneska ochuzená, povzdychla jsem si.

Ale proč není ve škole? Možná je nemocný, ale to by přišla Alice. Nebo jsou nemocní oba? Nebylo by to nic divného při tom, jak se k sobě mají. Ach jo, kdybych si to s Alicí mohla vyměnit alespoň na jednu vyučovací hodinu. Nic jiného na světě bych už nechtěla.

Snad přijde zítra.

..........

Nepřišel druhý den, ani ten další. Dokonce se neobjevil celý týden a když konečně přišel Jasper do školy, byl sám, bez Alice. Nemohla jsem tomu uvěřit. Mé dny nedočkavého vyhlížení sice skončily, ale vystřídaly je dny plné zoufalství z neznalosti situace. Alice se pořád neobjevovala a cosi v Jasperově chování napovídalo, že už ani nepřijde. Vypadal tak ztrápeně. Možná je dobře, že se na mě nikdy nepodívá. Jestli se Alici něco stalo a on je z toho zlomený, neunesla bych jeho bolest. Než vidět, jak je nešťastný, to ať raději Alice přijde a je s ním. O mé existenci přeci stejně Jasper vůbec netuší.

Vešla jsem do třídy biologie. Seděl sám uprostřed prázdné třídy a díval se někam z okna. Nevím, co mě to napadlo, ale šla jsem k němu.

„Promiň,“ hlesla jsem. Otočil ke mně hlavu. Jeho obličej byl bez výrazu... a oči? Černé, jak může mít černé oči? Zavrtěla jsem hlavou, abych dala dohromady nějakou smysluplnou větu.

„Alice dnes nepřijde?“ Přimhouřil oči a... je možné, že na mě vycenil zuby? „Víš, mám jí vrátit nějaké poznámky a čekám, kdy ji konečně uvidím.“ Bylo mi hrozně, hrozně z té hovadiny, co jsem mu povídala, a ještě hůř z toho, jak se na mě díval. Bylo lepší, když o mně nevěděl, než aby se na mě díval s takovým odporem.

„Jaspere, mám pro tebe tu knížku, co jsi chtěl,“ vyrušila nás Rosalie Withlocková, jeho sestra. Překvapeně se na mě podívala a divně si mě prohlížela. Bylo mi to nepříjemné. Ulevilo se mi, když rentgenující pohled vystřídal přátelský úsměv.

„Ahoj, ty jsi Janet, že? Můžu ti nějak pomoc?“ ptala se.

„Já... ptala jsem se Jaspera, kdy se vrátí Alice. Mám pořád její poznámky.“

„Aha, no, můžeš mi je dát. Já jí je předám,“ natahovala hned ke mě svojí půvabnou ruku.

Do háje, co teď? Žádné poznámky nemám.

„Co to meleš, Alice žádné poznámky už nikdy potřebovat nebude,“ vyštěkl Jasper a vyskočil ze židle. Silně do mě vrazil, jak spěchal ven ze třídy.

Zoufale jsem se za ním dívala, třela si bolavé rameno a proklínala se za to, že jsem ho oslovila.

„Janet, asi bys měla vědět, že Alice už nepřijde,“ řekla Rosalie.

„Proč, stalo se jí něco?“

„Ne, ona už... není,“ řekla s bolestí v hlase. „Promiň, musím jít za Jasperem,“ a odešla za svým bratrem.

Proboha, ona není, to jako, že umřela? To snad nemohla myslet vážně! Ale vysvětlovalo by to Jasperovu reakci. Musí mě nenávidět za to, že jsem se na ni ptala. Větší husu svět neviděl.

Od té doby jsem se mu snažila vyhýbat. Ale šlo to ztěžka, když jsme většinu předmětů měli společných. Hlídala jsem se, abych se na něj nedívala. Nebyla jsem si jistá, ale měla jsem dojem, že si mě občas prohlíží. Ověřit si to jsem si netroufla. Co kdyby se naše oči setkaly a on se na mě díval zase s tím odporem. Zrovna on mě musí nenávidět, jako by nestačilo, že já sama bych se nejraději neviděla.

Dnes po obědě mě čeká zkouška školního sboru. Můj nejoblíbenější předmět ve škole. Většina sopránových sól patřila mně. Jo, každý nemá to štěstí, že jeho babička je bývalá zpěvačka z Broadwaye. Zpívaly jsme spolu snad už od mého narození. Zaháněly jsme tak nudu a hlavně špatnou náladu a smutek. Život bez rodičů je občas těžký, vlastně pořád. Ale babička se vždycky snažila, aby mi nic nechybělo. Díky ní jsem se naučila zahánět všechny chmury zpěvem. Jenže já si pobrukovala téměř pořád, bez ohledu na náladu. Jen podle nápěvu se dalo poznat, jak se zrovna cítím, ale to věděla jen jedna osoba, která na mě čekávala doma. Ve škole se na mě všichni dívali jako na tu divnou zpěvuli, která nezavře pusu, a proto je lepší se jí vyhýbat. Sedávala jsem sama v rohu jídelny. Díky tomu jsem si před dvěma lety Jaspera všimla. On se svými sourozenci na obědě seděli u vedlejšího stolu. Kluci mě nikdy moc nezajímali, pokud jsem nepotřebovala nějakého k pěveckému duetu, ale ten kluk se lví hřívou mě učaroval už první den. Nikdo o tom neměl ani tušení a zůstane to tak nejspíš napořád. Sice už není zadaný, ale já jsem ta poslední, o kterou by mohl mít zájem.

 Přežvykovala jsem kus pizzy a poslouchala hudbu. Věděla jsem, že on už sedí se svými sourozenci u stolu, ale raději jsem zesílila zvuk na MP3ce, abych se věnovala Marie Carry, se kterou jsem si pobrukovala, a ne jeho zádům.

 Chodí tak rovně, jako by spolkl pravítko. Kdo takhle chodí, snad jen kluci z fotbalového týmu, ale do něj on nepatří. Asi bude z těch, co chodí do posilovny a řeší si tam nějaké mindráky. To bude asi taky důvod, proč se s nikým nebaví. Nejspíš je to dobře, že si mě nikdy nevšiml, o čem bych si s ním vůbec povídala. Vždycky všem dává jasně najevo svou nadřazenost. Musí být hrozně nafoukaný pitomec. Určitě je to jen hezký panák. Jak se mi vůbec mohl někdy líbit.

 Mariu vystřídaly písně z Webberových muzikálů. To mě probralo, mrkla jsem na hodiny. Měla bych už jít, abych přišla včas. Cestou do hudebny jsem zahlídla plakát na náš maturitní ples. Co bych dala za to, kdyby mě Jasper pozval, jenže to se nikdy nestane.

 „Hej, Janet, pořád ti v hlavě straší Fantom opery?“ Proč mi ten blbec Johny Stevenson nedá pokoj, povzdychla jsem si.

 „Každý nemůže dělat křoví, jako ty, Stevensone,“ odpověděl mu Harry McLoad.

To se mi stává často, dřív, než stihnu vůbec nějak zareagovat, někdo jiný to udělá místo mě. Alespoň se s tím hlupákem Stevensonským nemusím zabývat.

Role Christine mi seděla, právě jsme dodělávali konec posledního jednání. Už se těším, co tomu babička bude říkat, až to uvidí. Představení nás čeká hned po maturitním plese. Takže alespoň jedna sláva v maturitním ročníku mě čeká. Na ples se totiž nechystám, přeci tam nepůjdu sama.

Když jsme skončili, spěchala jsem domů. Musím se učit a babička na mě už určitě čeká s teplým koláčem.

„Ahoj, už jsem doma,“ volala jsem ve dveřích.

„Janet, nemusí celá ulice vědět, že jsi přišla,“ kárala mě babička s úsměvem.

„Promiň, ale koláč si snad zasloužím.“

„Čeká tě v kuchyni, hned tam za tebou přijdu.“

Mňam, tvarohový miluju. Musela jsem si ukrojit velký kus a začala se ládovat.

„Už víš, s kým půjdeš?“ ptala se babička, když se za mnou došourala do kuchyně. Už pár let špatně chodila. Roky tance si vybraly daň i na jejím zdraví.

„Říkala jsem ti, že nikam nejdu,“ odsekla jsem. Proč mi nedá s tím maturiťákem pokoj, musíme se o tom bavit každý den?

„Maturitní ples zažiješ jen jednou v životě.“

„Já na něm už byla třikrát a stačilo.“

„Ale to nebyl Tvůj maturitní,“ nenechala se odradit.

„Proto taky nevadilo, že jsem tam byla sama. Babi, prosím tě, nech mě už být. Víš, jak bych vypadala, kdybych tam šla sama? Jako největší chudák pod sluncem.“ Navíc, když nemůžu jít na ples s Jasperem, raději zůstanu doma.

„Tak někoho pozvi. Máme přeci jednadvacáté století, nemusíš čekat, až to udělá někdo jiný.“

„Nemám koho pozvat.“

„Tomu nevěřím. Dobře vím, že někdo takový je, i když jsi mi o něm neřekla.“ Do háje, jak to?

„To není...“

„Mně nic nenamluvíš,“ zabodla do mě ostrý pohled.

„No, dobře, ale on je zadaný.“ Nehodlala jsem jí popisovat celou situaci, tohle byl silný argument.

„A je s ní rád?“ Babička se nikdy nedala hned odradit a hledala možnosti, jak dosáhnout svého.

Jen jsem přikývla hlavou, ale trochu jsem zaváhala. Jasper býval s Alicí rád, úplně zářil, když ji měl vedle sebe. Ale teď se jen plouží po boku svých sourozenců.

„Nevypadáš moc přesvědčivě. Měla bys ho pozvat.“

„Babi,“ zaskučela jsem.

„Já ti doprovod dělat nemůžu, holčičko.“ To byla poslední kapka. Vzala jsem si talířek s koláčem do ruky a i s taškou zamířila do svého pokoje.

„Musím se učit, čeká mě maturita, víš?“

„Počkej, něco ti přišlo,“ zavolala na mě. Když jsem se otočila podávala mi velkou obálku.

„Dartmouth?“          

Přikývla. Radostně jsem si výskla, popadla obálku a rychle s ní běžela do pokoje. Nepřekvapilo mě, že je dopis otevřený, s babi jsme moc tajností před sebou neměly, tedy až na to jedno. Nedočkavě jsem vyndala obsah dopisu. To není možný, přijali mě! Začala jsem tancovat po pokoji jako ztřeštěná. Takže plány na podzim jsou jasné, čeká mě jedna z nejprestižnějších univerzit ve státech. Zasněně jsem se zadívala na nástěnný kalendář. Při tom pohledu mě hned úsměv přešel. Červeně označené datum mě upozornilo na blížící se závěrečné zkoušky. Ach jo, zpátky na zem.

Zamířila jsem ke stolu a otevřela biologii, přírodní vědy mi prostě nejdou. Ale místo echolokace netopýra jsem měla před očima jedny rovné záda v modré košili. Dneska mu to tolik slušelo. Jak by asi vypadal v obleku na plese...

..........

„Slečno Collinsová, jaká je rozloha Texasu?“ vyvolal mě profesor Black. Čísla mi nikdy nešla, to se mohl rovnou zeptat, co všechno nevím. Ech, takhle ty závěrečné zkoušky nedám.

Nešťastně jsem se na něj dívala, neschopná přiznat svou neznalost.

„Pane Whitlocku?“ obrátil se zkoušející jinam.

„Texas je druhý největší stát Spojených států. Jeho rozloha činí 695 622 km², z toho 678 231 km² činí souš a zbytek, tedy 2,5%  vodstvo,“ odpověděl ten vejtaha. Jakoby nestačila jednoduchá odpověď. Musí mě ztrapňovat? Musela jsem se praštit do hlavy, když se mi líbila jeho vzdělanost. On jen machruje, aby se ukázal. Je to blbec.

„Výborně, pane Whitlocku. Je vidět, že o vaše závěrečné zkoušky se bát nemusím. Ale u slečny Collinsové si nejsem jistý.“ Skvělé, takže si zopakuju čtvrťák. Určitě mi to půjde líp, když tady ten blonďatej náfuka nebude.

„Na příště si připravte Evropu, zopakujeme si základní geografické nacionály.“

Ještěže je konec vyučování.

..........

„Janet, můžu si k tobě u oběda sednout?“ ptal se mě Harry McLoad, když jsme se potkali na chodbě.

„Když chceš,“ pokrčila jsem rameny. Byl docela fajn, ale nikdy jsem s ním nemluvila o ničem jiném než o hudbě a zrovna probírané látce. Asi bude chtít s něčím poradit. Škoda, že Jasper není na hudbu. Dává přednost výtvarnému umění, ale přišlo mi, že to je spíš kvůli Alici, než že by měl opravdový zájem. Kéž by byl jako Edward, který nás před odjezdem na stáž občas doprovázel na klavír.

Beze slova jsem s Harrym došla do jídelny, koupili jsme si jídlo a posadili se u mého obvyklého stolu.

Rosalie, Emmett a ten blonďatý poděs už seděli na svých místech.

„S čím ti můžu pomoc, Harry?“ zeptala jsem se, abych mohla ignorovat přítomnost těch lidí u vedlejšího stolu.

„Víš, já jsem chtěl... Nešla bys se mnou na ples?“ Ze soustředění mě vyrušilo prudké škubnutí Jasperovovi hlavy. Vypadal, jakoby ho najednou někdo oslovil, přitom jeho sourozenci zrovna odešli od stolu. Je fakt divnej.

Podívala jsem se zpátky na Harryho. Jeho kulatý obličej a malé modré oči vypadají tak hezky. Vlastně i jeho úsměv se mi líbí, tak proč by mi nemohl dělat doprovod na ples.

„Ráda, půjdu s tebou.“

„Vážně? Tak super,“ vyhrkl nadšeně. „Bál jsem se, že mi dáš košem. V kolik tě můžu vyzvednout?“

„Třeba v šest?“

..........

Jak je možné, že jdu na ples s Harrym? Co se to se mnou děje? Když nemůžu jít s mým vysněným princem, raději jsem chtěla zůstat doma. Tak proč jsem souhlasila? Něco se mnou není v pořádku. Harry mě nikdy nezajímal a já mu slíbím rande. Ale zrušit to nemůžu, vždyť ples je už zítra. Proklínala jsem se a bezradně se přehrabovala v šatníku. Je mi vlastně jedno, v čem půjdu, ale minimálně by to měly být plesové šaty. Kam jsem dala ty z loňska?

„Hledáš něco?“ ozvala se babička za mými zády.

„Neviděla jsi moje plesové šaty? Měla jsem je tady na ramínku a najednou se vypařily.“

„Na co je potřebuješ?“ ptala se potěšeně.

„Kamarád mě pozval na ples. Neměl s kým jít, tak jsem souhlasila.“

„Tak to určitě oceníš, že jsem tvé plesovky vylepšila. Mám je ještě v šicím stroji, abych je dodělala. Pojď se podívat.

„Co jsi s nimi udělala?“ vyděsila jsem se, protože babička šila naposledy, když jsem byla malá. Kostým Šípkové Růženky se mi líbil, ale už mi není deset.

„Klid, určitě se ti budou zamlouvat.“

Váhavě jsem se šla na tu „parádu“ podívat.

„Páni!“ neměla jsem slov. Z původních bleděmodrých šatů s krátkým rukávem a sukní po kolena zbyl jen živůtek. Široká sukně byla teď dlouhá, z bledě modré přecházela do fialové. Vypadalo to naprosto fantasticky.

„Díky, babi.“

„Nemohla jsem přeci dopustit, abys šla v něčem, co na tobě už každý viděl,“ smála se babička, když jsem ji objímala.

..........

Pořád to nechápu, že jdu na ples s Harrym, ale když jsem to slíbila, musím to podstoupit. Snad to nebude brát jinak než přátelsky. Vyzvedl mě přesně v šest a se širokým úsměvem na tváři mě odváděl do svého auta.

Hovor po cestě byl oboustranně rozpačitý. Tohle nemůžou zachránit ani Cats, které hrály z rádia, a to je přeci jeden z nejlepších muzikálů. Asi to bude dlouhý večer. Ale snad je Harry lepší tanečník než řečník.

Vešli jsme do sálu a můj společník nám šel hned pro něco k pití. Třeba se skleničkou nealkoholického punče nebude rozhovor tolik váznout. Očima jsem pátrala po pánské společnosti. Je zajímavé, jak oblek udělá i z toho neohrabaného Toma Mouse elegána. Můj pohled ale nejvíc upoutala dvojice mužů ve fraku. Do tváří jsem jim neviděla, ani jsem nemusela, abych věděla, kdo to je. Tu se k tomu tmavovlasému přitočila neskutečně krásná blondýna v červených šatech. Vlastně je dobře, že nikdy nehrozilo, abych šla na ples s Jasperem. Vedle Rosalie bych se rozhodně necítila dobře.

Najednou se ten blonďatý lev otočil a naše oči se střetly. Zatajila jsem dech. On nemá černé oči, ale medové. V kombinaci s jeho vlasy a bledou pletí je tak okouzlující a... hnusnej. Raději sem neměl ani chodit. Ještě se někomu udělá špatně při pohledu na něj. Raději jsem se odvrátila a nedočkavě vyhlížela Harryho.

Došlo i na tanec a nebyl špatný. Harryho ruce mě sice vedly poněkud neobratně, ale zato jeho dotek mi byl příjemný. Jeho pískové vlasy mu občas padaly do očí, proto mě musel často pustit, aby si je srovnal. Vadilo mi, když mě pustil. Byl tak zajímavý, když mluvil o svém novém autě a připravovaném výletu do Las Vegas. Neváhala jsem ani vteřinu, když mě pozval na procházku. Těšila jsem se, že budeme chvíli sami.

Ples byl v hotelu Garmont, jediném hotelu s vlastním parkem. Organizační komise nemohla vybrat lepší místo. Ven jsme vyšli ruku v ruce. Bylo to tak romantické.

Vítr mi ovál tvář. Proč se s ním držím za ruku, vždyť se tolik potí? Choval se ke mně, jako bychom snad spolu chodili. Se záminkou, že potřebuji kapesník, jsem ho pustila. Světlomety z přijíždějícího auta nás na chvíli oslepili. Zvědavě jsem se ohlížela, kdo přijíždí na ples s hodinovým zpožděním. Ze stříbrného Volva vystoupil Edward s Bellou. Tak oni se už vrátili?

„Edwarde!“ zamávala jsem na něj. Znali jsme se sice jen ze sboru, ale každý únik od Harryho byl pro mě vítaný.

„Janet, jak se máš?“ usmál se na mě Edward, jako bychom byli staří známí.

„Půjdu najít Jaspera, určitě nebude daleko“ řekla mu Bella a zamířila k hotelu. Měla pravdu, nemusela hledat dlouho, protože Jasperova silueta se objevila ve dveřích.

Proč tady ztrácím čas, když jsme se chtěli s Harrym projít?

„Jazzi, nech toho,“ zahřměl Edward.

Ten blonďatý zázrak se mračil, jako by chtěl pohledem zabíjet, ale přesto vypadal kouzelně... Tak proč mám najednou takovou chuť ho něčím praštit? Zmateně jsem se ohlédla po Harrym. Tvářil se překvapeně a dost nelibě. Přesto mu to hrozně slušelo. Škoda, že nám ta vycházka nakonec nevyšla, ale večer ještě nekončí.

Tak moment, co se to se mnou děje? Vždyť jsem vždycky stála jen o Jaspera, Harry mě nikdy nezajímal

Rozbolela mě hlava a začalo se mi dělat špatně.

„Jaspere, přestaň! Ubližuješ jí,“ domlouval mu Edward, ale nebyla jsem si jistá, jestli dobře rozumím. V uších mi začalo hučet a nohy se mi podlamovaly. Kdyby mě nechytly dvě ledové ruce, určitě bych skončila na zemi.

„Díky, Bello,“ špitla jsem.

Autor: emam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Jasperova budoucnost I.: