Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Já, šedá strážkyně - 3. část

23.01.2011 (11:30) • Paes • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 2124×

Cesta do Ostagartu byla dlouhá. Po cestě jsme se s Edwardem pomalu sbližovali. Připadalo mi neskutečné, že se zajímá zrovna o mne. Jen se mi zdálo, že Duncan z toho nebyl moc nadšený. Sice nic neříkal, ale vycítila jsem to z jeho pohledu. Jeho pohled byl vždy plný obav a pochybností. Chtěla jsem se zeptat Edwarda, co si o tom myslí, ale nikdy nebyla vhodná příležitost.

Až dnes. Duncan šel na lov a my s Edwardem měli hlídat tábor. Měla jsem plno otázek, které se týkali právě Duncana. Edward seděl u ohně, zatímco já obcházela tábor, jestli nám nehrozí žádné nebezpečí. Po zjištění, že nám prozatím nic nehrozí, jsem se vrátila k Edwardovi. Sedla jsem si vedle něho a dívala se na jeho profil tváře. Bohužel mě nachytal, jak na něj zírám. Bezmyšlenkovitě jsem odvrátila pohled k zemi a cítila, jak mi rudnou tváře.

Beze slov mě chytil za bradu a jemně mě přinutil se mu podívat do tváře. Jeho dotek byl sice studený, ale to mi vůbec nevadilo. Tělem mi projelo mrazivé vzrušení. Naklonil se ke mně a jemně mě políbil. Jeho rty byly jemné jako hedvábí. Nedalo se jim nic vytknout. Splynuly s mými jako by byly pro sebe stvořené. Chtěla jsem, aby tento okamžik trval navždy, ale bohužel moc brzo skončil. Pomalu se ode mě odtáhl a usmál se na mě.

Já byla trochu v šoku, takže jsem úsměv nebyla schopná vyloudit. Chtělo se mi smát na celé kolo, jak jsem byla šťastná, ale věděla jsem, že by to vyznělo jako hysterický smích. Raději jsem se zadívala do ohně a přemýšlela jsem, na co jsem se chtěla zeptat. Věděla jsem jistě, že mně to připadalo důležité. Po delší době mi došlo, že jsem chtěla mluvit o Duncanovi. Neměla bych se nechávat tak snadno rozptýlit.

„Můžu se tě zeptat na Duncana?“

„To můžeš,“ odpověděl mi a v hlasu mu zazněl náznak smíchu.

„Co o něm víš?“

„Nevím o něm příliš moc, protože o sobě nerad mluví, ale řeknu ti, co vím. K šedým strážcům se přidal docela mladý, protože mu jeho snoubenku zabyli zplozenci a on ji chce pomstít. Po pár rocích odešel od zbytku strážců, aby hledal nové šedé strážce. Samozřejmě se nebál experimentovat. Já jsem první strážce svého druhu.“

„Duncanovi zabyli snoubenku?“ vydechla jsem ohromeně. Trochu to vysvětluje, že se na nás tak dívá. Možná se bojí, aby jeden z nás nedopadl, tak jako on.

„Ano, ale to už je dlouho,“ ozvalo se mi za zády. V tu chvíli jsem si přála být někde jinde. Připadalo mi to, jako bych šťourala v něčem, co není pro mé uši. Seděla jsem nehnutě a čekala, až si sedne. Sedl si naproti nás, ale netvářil se naštvaně. Spíš trochu smutně, jakoby si vzpomněl na něco, co už chtěl nechat spát.

„Je mi líto, že…“ chtěla jsem se mu omluvit, ale umlčel mě mávnutím ruky.

„Mně to nevadí. Je dobře, že se zajímáš o minulost svých společníků. Edwarde, měl bys jí povědět i svoji,“ pobídl ho, ale neznělo to jako příkaz. Spíš jen malé popíchnutí správným směrem.

„Dobře. Upírem jsem už dost dlouho, abych věděl, že se blíží válka. Byl jsem sám a nechtěl jsem vidět, jak zplozenci zamořují svět. Chtěl jsem nějak pomoct. Spíše náhodou jsem narazil na Duncana. Byl obklopen několika zplozenci, a jelikož jsem netušil, že je šedý strážce, tak jsem mu chtěl pomoct. Já zlikvidoval dva a mezitím se Duncan zbavil ostatních. Nechápal jsem, jak to jeden člověk mohl dokázat, ale pak mi Duncan řekl, kdo je. Nabídl mi, jestli se nechci stát strážcem, ale že není jisté, co to se mnou udělá, protože jsem upír. Já souhlasil, na takovou šanci jsem čekal dlouho. Proběhlo přijímání a já vypil krev zplozence. Nechutnala mi, ale nevzdal jsem to. Ta tekutina mě pálila v krku a já myslel, že to nedokážu. Nakonec jsem to zvládl, ale navždy jsem se změnil,“ řekl Edward a já napjatě čekala, co bude dál. Kdo ví, jestli udělal tak dramatickou pauzu naschvál.

„Co se stalo?“ vyhrkla jsem. Nedokázala jsem si pomoct.

„Já stárnu. Sice mně v boji nic vážného nehrozí, jsem stále odolný, rychlý a silný. Nikdo netuší, proč se to stalo. Jak už jsem řekl, jsem první strážce svého druhu. Strážci totiž nemají tak dlouhý život, jako ostatní. Může za to poskvrnění od zplozenců, které nám koluje v těle. Já bych už neměl mít jejich krev v sobě, ale cítím ji. Drží se tam a už nikdy nezmizí. Nikdo neví, kdy nastane můj čas, je dost možné, že později než lidem. Ty budeš taky žít déle, protože jsi elfka,“ řekl a já nevěřila svým uším. Upír, který stárne? To snad ani není možné.

„Nejprve byste měli přežít bitvu a pak rozebírejte, jak dlouho budete žít,“ prohlásil rázně Duncan.

„Stále piji krev zvířat, ale můžu jíst i lidské jídlo. Můžu i spát, takže to má i své výhody,“ mrkl na mě Edward a dělal, že Duncana neslyšel.

„Je tu ještě jedna věc, kterou jsem vám neřekl. Arcidémona nemůže zabít obyčejný válečník, protože by jeho duše přestoupila do jiného zplozence. My jsme jediní, kdo ho zabije, díky poskvrnění, ale nese to určitou cenu. Jeho duše přejde do nás, kde nadobro umře, ale šedý strážce odejde s ním,“ domluvil. Začíná to být čím dál lepší. Můžu jen doufat, že už Duncan nic víc neskrývá.

„Nechám vás odpočívat. Zítra už budeme v Ostagartu,“ řekl a odešel do svého stanu.

„Bojíš se?“ zeptala jsem se Edwarda, nějak mi to nedalo.

„Byl bych blázen, kdybych necítil strach, ale popravdě se víc bojím o tvůj život,“ řekl a pohladil mě po tváři.

„Já se víc bojím o tvůj,“ přiznala jsem.

„Tak jsme v Ostagartu,“ zvolal Duncan. Viděla jsem velký hrad, jak se majestátně rozléhá na vrcholku kopce. Bylo tam plno vojáků a mágů. Všichni se připravovali na rozhodující bitvu, která má nastat dnes večer.

Byl tam přítomen i král Cailan. Duncan si s ním chtěl jít promluvit, ale chtěl vidět mne a Edwarda. Byla to pocta, zvlášť, když jsem elfího původu.

„Duncane, Edwarde, vítám vás. Tohle je určitě nová strážkyně, vítej.“ Nečekala jsem, že bude tak srdečný. Byl docela mladý, takže i horlivý. Vypadal velmi sympaticky. Byl oblečen ve zbroji, která se přímo blýskala.

„Je mi ctí vás poznat,“ promluvila jsem a naznačila poklonu. Nechtěla jsem být nezdvořilá a nic lepšího mě nenapadlo.

„Právě naopak, mně je ctí poznat vás. Šedí strážci si vybrali dobře,“ řekl a usmál se na mě.  Byla jsem zmatená, ale při pohledu na Duncana, jak protočil oči, mi naznačil, že král asi bývá srdečný ke všem ženám. Od té doby jsem už mlčela a pozorně je poslouchala.

Celou dobu se bavili o strategii na bojišti. Jedno bylo jasné. Zplozence se bude snažit zastavit armáda a my šedí strážci musíme zničit arcidémona. Přišlo mi nespravedlivé, že jeden z nás bude muset obětovat svůj život.

Duncan, muž ve středním věku s havraními vlasy a větrem ošlehanou tváří. Ten, který mě zachránil, abych mohla žít. Jenomže na jak dlouho?

Edward, krásný upír, který stárne. Ten, který mi dal pocítit lásku. Bylo nespravedlivé, že by nás osud měl tak brzo rozdělit. Najednou jsme uslyšeli hrůzyplný řev, který se zdál nebezpečně blízko. Rychle jsme se na sebe podívali a věděli, že boj, který rozhodne o našich životech, právě přichází.

Edward ke mně přiběhl a rychle mě políbil. V tom polibku bylo vše. Touha po boji a obava o naše životy. Naše zbroj byla nachystaná a my se do ní rychle převlékli. Měli jsme na sobě černou zbroj se znakem šedých strážců. Zbraň jsme si mohli vybrat. Já jsem zvolila meč a štít. Edward si vybral obouruční meč a Duncan vyndal svůj meč, s kterým vypadal nebezpečně. Naposledy jsme se na sebe podívali a vyřítili se ze stanů. Pohled, který se mi naskytl, byl strašný. Všude byli zplozenci, naši vojáci se zatím statečně drželi, ale Bůh ví, jak dlouho vydrží. I když pomoc mágů určitě nebyla k zahození, ale musela jsem se soustředit na arcidémona. Znovu jsem uslyšela řev a tentokrát jsem i věděla, z kama se ozývá. Blízko byl obrovský kopec, kde byla věž, a na té věži se musel ukrývat.

Rychle jsem k ní běžela. Čím dřív tam budu, tím dřív to skončí. I tak ztráta na životech bude krutá. Vyběhla jsem po schodech a cestou zabila pár zplozenců. Poháněla mě zuřivost, představa, že by Edward zemřel, mě ničila. Musela jsem se tam dostat dřív než on. Ten pohled, který se mi naskytl, mě naplnil děsem.

Edward tam bojoval s arcidémonem a vypadal, že prohrává. Měl natrženou zbroj a obličej se mu leskl potem.

„Ne!“ zařvala jsem, aniž bych nad tím uvažovala a rozběhla se k drakovi. Toužila jsem ho zabít, jen abych zachránila Edwarda. Už jsem byla skoro u draka, když mě někdo silou odhodil. Letěla jsem dozadu a dopadla na tvrdou zem. Můj pohled padl k drakovi, když jsem uviděla, kdo mě odhodil. Byl to Duncan, zaryl svůj meč do boku draka, který zařval bolestí. Rychle meč vytáhl a vyskočil mu na záda. Drak se všemocně kroutil, ale Duncan nespadl. Rozmáchl se a znovu zaryl svůj meč. Byla to krvavá jatka a já nemohla nic dělat. Připadalo mi, že se děsem ani nezvednu. Edward svůj meč zaryl drakovi do břicha a Duncan mu mezitím uťal hlavu. Byl to Duncan, kdo tu dnes zemře. Stačil pozvednout svůj meč, než padl na zem mrtev. Oči se mi zalily slzami. Vyškrábala jsem se na nohy a podívala se na bojiště pod námi. Zplozenci utíkali pryč a naši muži vítězoslavně křičeli. Otočila jsem se a doklopýtala k Duncanovi. Poklekla jsem vedle něho a rukou mu přejela oči. Edward mě pohladil a dotkl se Duncanova ramena.

„Budeš mi chybět,“ zašeptal. Potom si ho přehodil přes rameno a podal mi ruku, abychom už z tohohle proklatého místa zmizeli.

Král uspořádal Duncanovi krásný pohřeb. Byl vyhlášen hrdinou a lid jásal, že je nákaza zažehnána. Já s Edwardem jsme se vydali na dlouhou cestu. Nákaza je sice prozatím zažehnána, ale vždy se může vrátit. A my tu budeme od toho, abychom ji zažehnali.

The End

Sice to není, jako v té hře, ale i tak doufám, že se vám to líbí. Podle mě si Duncan tuhle smrt zasloužil. Budu ráda za jakýkoliv váš komentář.

Autor: Paes (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Já, šedá strážkyně - 3. část: