Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Já, sebevrah 1/2

18.12.2010 (16:00) • Caius • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 3129×

Já:

Odhodlaně jsem stoupal po klikaté lesní pěšině vinoucí se strmě nahoru. Již byla několik hodin naprostá tma. Poslepu jsem tápal v temnotách, klopýtal jsem mezi kameny a kořeny stromů, které se mi pletly pod nohy. Pomalu jsem se blížil ke svému cíli. Nechtěl jsem myslet na to, co mě tam nahoře čeká. Přesto jsem se neubránil strachu a úzkostným představám.

Les zůstal za mnou a já konečně došel na vrchol úbočí. Nitro mi svírala stále větší úzkost a panika. Srdce mi tlouklo jako o život. Bylo mi zima. Mrzlo.

Trhaným krokem jsem se pomalu blížil k tomu monstru. K obrovskému chladnému monstru klenoucím se vysoko nad údolím. Těsně před lávkou jsem se zastavil. Jako bych se znovu a znovu rozhodoval, zda mám učinit ten krok vpřed. Jako bych se znovu ujišťoval, jestli to opravdu chci udělat. Cítil jsem nutkání otočit se a utíkat, utíkat sám před sebou, zmizet z tohohle prokletého místa.

Ale byl jsem již rozhodnut. Překročil jsem hranici, která oddělovala ušlapanou cestičku od kovové lávky pro pěší, která byla součástí železničního mostu. Mostu, který již vzal tolik životů! Překročil jsem neviditelnou hranici, která oddělovala život a smrt.

Uklidňující a mrazivé ticho přerušilo kroky mých bot, které po železné konstrukci lávky zlověstně duněly. Nebyl tu nikdo. Pomalým krokem jsem se blížil k matnému, špinavě žlutému zdroji světla. Ve stejných intervalech za ním zářily tlumeným světlem další dvě lampy připevněné ke stěně mostu.

Šel jsem středem lávky a díval se vpřed. Po levé ruce železná stěna, po pravé zábradlí, které bylo až nebezpečně nízko. Panika a strach ve mně vrcholily, mísíc se přitom s pevným odhodláním. Společně vytvářely výbušný koktejl. Od úst se mi kouřilo, pronásledoval mě můj stín. Došel jsem na ono místo, kde byla hloubka největší. Pode mnou temná asfaltová cesta.

Náhle mě přepadla závrať. Odvrátil jsem se od zábradlí a opřel se o železnou stěnu mostu. V žilách mi proudil adrenalin. Zdálo se mi, že mi moje srdce každým okamžikem vyletí z těla. Slyšel jsem každičký jeho tep.

Tohle nezvládnu! Nedokážu přelézt zábradlí, pomyslel jsem si zoufale. Dost, poručil jsem si přísně. Ukonči to! Kurva, alespoň jednou za život seber trochu odvahy!

Po chvilce, když závrať přešla a nával paniky se utišil, jsem zvedl hlavu a pohlédl na město, rozprostírající se přede mnou. Celé žlutě zářilo, osvětleno pouličními lampami. V dáli proti mně stála nasvícená městská věž, jejíž hodiny ukazovaly něco po jedenácté. Mrazivé ticho noci mě uklidnilo. Zase jsem měl své tělo pod kontrolou, vyjma srdce, které jako by tušilo, že brzy dotluče a snažilo se dohnat, co se dá.

Na temné obloze nad spícím městem jsem marně hledal svit hvězd. Místo toho se na nočním nebi bouřila zachmuřená mračna, přes která občas prosvitla mdlá zář měsíce.

Třásl jsem se zimou a adrenalinem proudícím mi v žilách. Chladem jsem už téměř necítil ruce. Bylo mi to jedno.

Zíral jsem na spící město přede mnou, ale neviděl jsem jej. Místo toho mi myslí probíhaly důvody. Důvody, které mě dovedly až sem.

Můj život byl jedna velká deprese. Občas byly světlé okamžiky, ale stojí za to žít jen kvůli nim? Odmala outsider. Neoblíbený, nespolečenský, bez přátel, zahořklý, v ničem nevynikající… Jedinou útěchou a hlavně útěkem od reality mi byly knihy. Nahradily mi chybějící přátele, ale udělaly ze mě snílka. Obrovského beznadějného snílka, s hlavou vysoko v oblacích, kterému skutečný život už nemůže nabídnout dost.

Často jsem se zamýšlel, co tu vlastně dělám. Jaký je můj účel? Jaký pro mě má smysl žít? Najít odpověď je tak snadné. A také skličující. Už dávno jsem rezignoval. Život kolem mě plyne a já zatím proplouvám. Vlastně ani nežiju. Mám jen ty knihy.

Už před lety, když na mě dopadla tíha reality, jsem uvažoval o tomhle řešení, o tomhle východisku. Ale řekl jsem si, že pokud to půjde, pokud se nebude všechno srát, tak tu zůstanu. Snad má existence časem najde svůj smysl.

Když už nic, tak se budu snažit si život alespoň užít. Jenže k tomu, aby si člověk mohl život užít, potřebuje peníze. Aby měl peníze, potřebuje vzdělání.

Tak hurá na vysokou! Teď to zní tak ironicky. Tehdy jsem si myslel, že to nějak půjde. Optimismus mi dodala překvapivě skvělá maturita. Jako správný outsider jsem vždy patřil spíše mezi šprty. Vlastně ani ne šprty, spíš mě škola bavila. Teď jsem šel dál, zvolil jsem si trnitou cestu, ale věřil jsem si. Nic mě nemůže zastavit!

Jak jsem se mýlil…

Po půl roce na vysoké, jsem dostal studenou sprchu. Už teď, před zkouškovým obdobím, mi bylo jasné, že to nezvládnu. S mými, alespoň trochu reálnými sny je konec. Konec!

Nejde mi škola - pro někoho malicherný důvod. Pro mě ne. Nedostanu druhou šanci! Už jsem to stejně vzdal. Nechci žít, když můj, už tak prázdný život naplnila další frustrace. Takový život mi nemůže nabídnout dost. Už tu nemám co pohledávat.

Vrátil jsem se do současnosti. Mé oči opět viděly scenérii přede mnou. Na mě a na spící město se z nebe začaly snášet vločky sněhu. První letošní sníh, pomyslel jsem si smutně. Sněžilo víc a víc. Hustěji a hustěji.

Je čas.

„Přikryj mě bílou peřinou, nechť spím spánkem věčným,“ zašeptal jsem.

S ledovým klidem jsem přistoupil k zábradlí a zimou třesoucíma se rukama uchopil chladný kov. Ano, je čas…

Brigid:

Už příliš dlouho kráčím po této zemi. Už příliš dlouho žiji život, který mi nebyl určen. Sama bezcílně bloudím světem. Nekonečno se mi stává realitou…

A přitom jsem já, Brigid, dcera dávných keltských králů, kdysi měla pro co žít. Kdysi jsem nosila jméno Eithne, kdysi jsem měla rodinu. Měla jsem milujícího muže. Naoghase. Měla jsem dvě malé děti. Naoghas byl vynikající válečník, skvělý vůdce kmene, ale byl i něžným a pozorným manželem. Tehdy mě opravdu potkalo štěstí. Jak často se stane, že je dívka vdána za muže, který ji miluje?

Náš kmen vzkvétal. Díky Naoghasovi byla naše vesnice dobře chráněna, kvetl tu obchod, vládlo tu štěstí. Přivedla jsem na svět dvě skvělé děti. Spolu s mým Naoghasem se staly novým smyslem mého bytí.

Tohle všechno mi vzal noční nájezd germánské válečné tlupy. Naoghase mi popravili před očima, naše děti, potomky královské krve, zabili také. A já? Já zakusila ta nejhorší zvěrstva, která se při drancování odehrávají, než mě, už polomrtvou, také prokláli mečem.

Pak přišla bolest, která stonásobně převýšila moje dosavadní utrpení. Nikdy jsem nezjistila, kdo mě přeměnil. Po tom, co jsem procitla z šílených muk a uvědomila si, co se ze mě stalo, se mě nejdříve zmocnil nezměrný žal. Truchlila jsem pro své blízké, pro svůj kmen. Po noci bez slz, kéž by přišly, mě opanoval hněv. Hněv podobný šílenství.

Povstala jsem ze země, jako mocná bohyně odplaty, mající v sobě sílu rozpoutaných živlů. Stopovala jsem je tři dny. Běsnění, které následovalo, se mohlo rovnat hurikánu. Když byla germánská vesnice zničena a země nasákla krví, moje šílenství bylo ukojeno. A tím jsem ztratila poslední důvod, proč žít.

Zbyl mi jen prázdný královský původ, o nějž jsem stejně nikdy nestála. Spolu s minulostí jsem odhodila i své staré jméno. Nyní jsem Brigid, podle největší keltské bohyně. Stal se ze mě krvelačný démon bez duše proplétající se bezcílně napříč věky. Poslední keltská královna…

Zase jsem se vracela na místo svého smutku. Lidské vzpomínky se časem nenávratně vytrácely a ty z nového života zobrazovaly jen pohřbívání mrtvých těl mé rodiny a krvavou pomstu.

Místo, kde kdysi stála vesnice, bylo pohřbeno pod nánosem věků. Nezasvěcený by to tam již nepoznal. Přesto pro mne mělo své kouzlo. Tam, kdesi v dáli, pohřbeny v zemi, leží kosti mých milovaných!

Snažila jsem se tomu místu vyhýbat, ale jednou za čas, neovladatelné nutkání vedlo mé kroky domů. Již jen dva dny cesty a zase budu moci na chvíli spočinout tam, kde jsem už přes dva tisíce let měla odpočívat i já.

Žízeň, má věčná společnice, se však ozývala čím dál hlasitěji. Vydala jsem se na lov. Poslední dobou jsem si musela počínat obzvlášť opatrně. I když jsem se snažila upírům vyhýbat, přece jen to nešlo. Od těch pár nomádů, které jsem potkala, jsem se dozvěděla, že Volturiovi poslední roky exemplárně trestají i ty nejnicotnější prohřešky. Prý existují knihy, které nebezpečně odhalují pravdu o nás, nesmrtelných. Volturiovi zuří. Kde se objeví sebemenší podezřelá zmínka v novinách, tam se okamžitě objeví i tito samozvaní strážci zákona. Když odejdou, za nimi doutnají hromádky jemného popele.

Vydala jsem se temným lesem, letěla jsem mezi stromy. Z černého nebe se začal snášet sníh. Zanedlouho jsem ucítila tu lahodnou vůni. Oči zčernaly žízní, v krku vzplál oheň, který mohla uhasit jen jedna věc, krev.

Ocitla jsem se na kraji lesa. Přede mnou byl železniční most spojující hluboké údolí. Stála jsem skryta za kmenem staré borovice a pozorovala objekt, vyluzující tu skvělou vůni. Muž. Stál uprostřed osvětlené lávky, která byla součástí mostu. Měl široce otevřené oči, ale zdálo se, že nevnímá. Jeho srdce divoce bilo, dech přerývaný, třásl se zimou.

Rychle jsem zhodnotila situaci. Nikde nikdo. Ideální kořist!

Proč tam stojí, napadlo mě. Snad nechce… Chce se zabít? S tím jsem se dosud nesetkala. Nerozhodně jsem zůstávala skryta za stromem, zvědavost přemáhala žízeň. Se zájmem jsem si ho prohlížela. Vyšší postava, hnědé husté vlasy, smutné modrozelené oči dominovaly kamennému výrazu ve tváři. Někoho mi připomínal, někoho, koho jsem znala velmi dávno. Jen ty smutné oči!

Pak sebou najednou trhl, jako by se probral ze sna a pohlédl před sebe. Chvíli pozoroval padající sníh. Pak náhle…

„Přikryj mě bílou peřinou, nechť spím spánkem věčným,“ zašeptal.

Přistoupil k zábradlí, přelezl jej a skočil do prázdna.

V tom okamžiku se mi před očima přehrály staré, již téměř zapomenuté lidské vzpomínky a já jsem si vzpomněla, koho mi tolik připomínal. Naoghase!

„Ne!“ vydral se výkřik z hlubin mé dávno pohřbené duše.

V mžiku jsem byla o padesát metrů níže, u rozlámaného těla, z kterého prýštila krev. Avšak srdce ještě bilo. Neváhala jsem a zakousla jsem se mu do krku. Chuť jeho krve byla opojná, žízeň byla silná, přestat bylo nemožné.

Ne, pomyslela jsem si zoufale. Nesmím ho znovu ztratit!

Já, sebevrah 2/2

Autor: Caius (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Já, sebevrah 1/2: